O víkendu byla mezi Moskvou a Kyjevem konečně podepsána dohoda o podmínkách přísunu zemního plynu na Ukrajinu. Ačkoliv se radost z obnovení dodávek může jevit jako předčasná, nebrání nám to poohlédnout se za rolemi a pravděpodobnými motivy obou hlavních zúčastněných stran konfliktu, tj. Ruska a Ukrajiny. Když v lednu 2006 Rusko zastavilo dodávky zemního plynu Ukrajině, aby ji přinutilo podepsat dlouhodobou smlouvu o cenách za tuto energetickou surovinu, začalo se v členských zemích EU hovořit o nutnosti energetické diverzifikace a riziku spojeném se závislostí na ruském plynu.

Autor: Martin Laryš, čerstvý absolvent oboru politologie na Fakultě sociálních studií

Když v lednu 2006 Rusko zastavilo dodávky zemního plynu Ukrajině, aby ji přinutilo podepsat dlouhodobou smlouvu o cenách za tuto energetickou surovinu, začalo se v členských zemích EU hovořit o nutnosti energetické diverzifikace a riziku spojeném se závislostí na ruském plynu.Po Novém roce se mezi Ukrajinou a Ruskem rozpoutal další energetický spor. Týkal se nedoplatků za zemní plyn ze strany Ukrajiny, její neochoty přejít na vyšší ceny a ilegálního odebírání plynu. V průběhu tahanic se každá strana snažila obhájit své zájmy a zapůsobit na EU, která byla do celého konfliktu proti své vůli vtažena.

Moskva svou strategií pravděpodobně usilovala o politickou destabilizaci Ukrajiny a využívání vnitropolitických sporů a tahanic mezi nezodpovědnou politickou elitou, hájící v prvé řadě své osobní zájmy. Pokoušela se o diskreditaci Ukrajiny v očích EU. Záměrem nejspíše bylo vykreslit Kyjev jako nestabilního, neschopného partnera, který neumí dodržet závazky a zajistit ani natolik elementární záležitost, jakou je tranzit energetických surovin. Kyjev v prvních dnech údajně musel odebírat plyn z „technických důvodů“, aby plynovod zůstal v provozu. Tomu ale věří jen málokdo, za což si Ukrajina může do značné míry sama, protože její zlozvyky krást plyn a/nebo za něj neplatit jsou všeobecně známy. Ukrajina je zasažena vnitropolitickými boji o kontrolu nad (korupcí prolezlým) obchodem s plynem v momentě, kdy země následkem finanční krize pomalu směřuje k bankrotu.

Podle mnoha pozorovatelů a odborníků využívá Gazprom slabosti EU, která není schopna vyvinout koherentní energetickou bezpečnostní politiku. Při této strategii se zřejmě spoléhá na taktiku rozdělení jednotlivých zemí EU podle jejich vizí na posílení energetické bezpečnosti a přístupu k dodávkám ruských energetických surovin. Rusko si v průběhu krize také značně poškodilo pověst a reputaci dodavatele energetických surovin. Obávám se, že Putinova výmluva ve stylu „neměli jsme jinou možnost“ není dostatečně přesvědčivým vysvětlením pro situaci, kdy se velká část balkánských zemí ocitla zcela bez plynu.

„Kto vinovat?“

Ve snaze zodpovědět si na tradiční ruskou otázkou „kdo za to může?“ („kto vinovat?“) je třeba poukázat na skutečnost, že Ukrajina má v této nové „plynové válce“ mnohem méně sympatií Západu než tomu bylo před třemi lety. K vysvětlení této skutečnosti nabízím několik faktorů, které hodlám srovnat s „plynovou válkou“ z počátku roku 2006: tehdejší krize se odehrála ještě v rámci dozvuků Oranžové revoluce a pozitivní reakce západního světa ze změny geopolitické orientace Ukrajiny. Proto bylo poměrně jednoduché interpretovat radikální zvýšení cen za plyn pro Ukrajinu jako nástroj pro vydírání nového člena evropské „rodiny demokratických zemí“. Rusku ke cti nepřispělo ani posílení neprůhledné společnosti RosUkrEnergo, kterému Rusko tehdy garantovalo monopol na dovoz a reexport plynu. Společnost byla podezírána z vazeb na organizovaný zločin.

Mezitím došlo k vystřízlivění a únavě z neustálého utápění Ukrajiny ve vnitropolitických krizích, politické korupci a nezodpovědných akcích všech zúčastněných aktérů. Rusko se poučilo a tentokrát otázku nových cen spojilo s nedoplatky za plyn v hodnotě několika stovek milionů dolarů. Moskva spor prezentovala poměrně jasně: Ukrajina neplatí, nechce nové tržní ceny, které platí ostatní a ještě k tomu plyn krade. Rusko sice nadále vystupuje jako energetická velmoc a jedná z pozice síly, ale v případě Ukrajiny je dnes mnohem více než kdy jindy patrná nezodpovědnost a zkorumpovanost jejich mocenských elit. Když k tomu připočtu i jisté obstrukce ze strany Kyjeva, je patrné, že i na Ukrajině spočívá velká část viny za celkově neprůhlednou komplikovanou situaci. „Druhá plynová válka“ tedy nemá jasného viníka ani jasného vítěze.