Následující text vznikl pro účely kurzu Výzkum konfliktu, kdy zadáním bylo vypracovat analýzu vybraného konfliktu s použitím metodologie výzkumu konfliktu uppsalské univerzity.

„We have no eternal allies, and we have no perpetual enemies. Our interests are eternal and perpetual, and those interests it is our duty to follow“

Henry John Temple, 3. vikomt Palmerston

Pozadí konfliktu

V ranních hodinách 13. července 1977 začaly do Etiopie proudit ve velkém množství vojáci jednotek pravidelné armády Somálské demokratické republiky. Jejich úkolem bylo co nejrychleji obsadit klíčová komunikační centra na severu země v regionu Haud a na jihu v okolí města Gode a podpořit v bojových akcích zapojené síly ze Západosomálské osvobozenecké fronty (Western Somalia Liberation Front, dále jen WSLF). Strategickým cílem operace bylo obsadit a udržet celou oblast tzv. Ogadenu, aby mohlo později dojít k jejímu připojení k Somálsku. O necelých osm měsíců později se ty samé jednotky, tedy alespoň to, co z nich zbylo, valily opačným směrem poté, co 8. března 1978 somálský prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Mohamed Siad Barre po sérii bojových neúspěchů konečně nařídil jejich stažení.

Ogadenská válka z let 1977-1978, která nebyla nikdy oficiálně vyhlášena, je relativně krátkou kapitolou komplexnějšího Somálsko-Etiopského konfliktu, který je zase jen jednou z částí širší snahy Somálců (přesněji spíše somálských elit) prosadit ideu tzv. Pan-Somalismu, tedy spojení všech Somálci obývaných území v jeden národní stát. Ačkoliv se tento konflikt může zdát z dnešního pohledu marginální, jeho důsledky jsou nejviditelnějšími příčinami pozdějšího prohlubování sociopolitické nestability somálského státu vedoucí na počátku devadesátých let 20. století k jeho faktickému zhroucení. Události vedoucí k této válce a její dopady je proto důležité zkoumat i vzhledem k dnešním pokusům o řešení konfliktů v Somálsku, poněvadž by měly být ve výsledném návrhu na uspořádání regionu zohledněny.

Problémem analýzy Ogadenské války jako jedné z kapitol somálsko-etiopského soupeření o tento region je její nejasné časové vymezení. Bojové operace na území Etiopie, které byly prováděny jednotkami podporovanými somálským státem nebo přímo jednotkami somálského státu totiž probíhaly v omezenější míře už před invazí ze 13. července 1977. Na analýzu kompletního somálsko-etiopského soupeření o Ogaden ovšem z důvodu jeho složitosti není v této práci prostor. Tato analýza se tedy týká období mezi dnem provedením invaze velkým množstvím pravidelných somálských sil a dnem, kdy přišel rozkaz k jejich stažení, tedy 8. březnem 1978. Pro lepší pochopení je ale poskytnuta celá řada doplňujících informací a kontextu, který stojí mimo daný časový rámec.

Sporné území

Ogaden je jeden z historických regionů Etiopie, přičemž na většině jeho území se dnes rozkládá tzv. Somálský stát, který je od roku 1991 jedním ze svazových států Etiopské federace. Připojen k Etiopii byl mezi lety 1887-1897, přičemž před tím toto území žádný větší stát nespravoval. Nachází se na východě země a sousedí převážně se Somálskem, ale také s Džibutskem a Keňou. Z hlediska analyzovaného konfliktu je důležité etnické složení obyvatelstva Ogadenu, respektive Somálského státu, pro který jsou také dostupné údaje. Podle sčítání obyvatel provedeného etiopskou Centrální statistickou agenturou v roce 2007 zde v daném roce žilo zhruba 4,45 milionu lidí, z čehož se zhruba 4,32 milionu přihlásilo k somálskému etniku. V celé Etiopii pak podle stejného zdroje žilo na 4,57 milionu Somálců (Central Statistical Agency 2007). Dlouhodobě se proto objevovaly hlasy volající po spojení regionu s ostatními územími obývanými Somálci.

Historická východiska konfliktu

Základní příčiny nestability regionu Afrického rohu lze hledat už v událostech druhé poloviny 19. století, kdy bylo v důsledku aktivit evropských koloniálních mocností a tehdejší Habeše území obývané somálským etnikem rozděleno na pět oddělených částí:

• Francouzské Somálsko existující od roku 1883,
• Britské Somálsko vzniklé v roce 1885,
• Italské Somálsko fungující zhruba od roku 1890,
• Severovýchodní provincii v rámci britské kolonie v Keni, jenž byla formálně vytvořena v roce 1910,
• Habeší v letech 1887-1897 obsazené území tzv. Ogadenu a Haudu, a to i proti vůli přítomných evropských mocností. Etiopská svrchovanost nad získaným územím byla potvrzena smlouvou s Británií z roku 1897 (Sheik-Abdi 1977: 365-366 a Samatar 1992a: 10-25).

Důležitými okolnostmi vedoucími k těmto aktivitám bylo otevření Suezského průplavu v roce 1869 a také výsledek Berlínské konference z let 1884-1885, jejímž účelem bylo rozdělení sfér vlivu v Africe a která zavedla princip efektivní kontroly území (Herbst 1989: 683-685).

Na tomto místě je třeba poznámka k pojetí somálského národa, které je problematické. Somálská společnost je totiž primárně rozdělená na množství klanů založených na rodinných vazbách. Podle příslušenství k těmto klanům a širším rodinám je pak organizován celý život Somálce. Pokrevní příbuzní jsou pro Somálce důležitější než vzdálenější rodina, a ta je pro něj zase důležitější než jiný klan. Teprve při vymezování se vůči úplnému cizinci je Somálec ochotný ztotožnit svou příslušnost se členem jiného klanu (Samatar 1992a: 55-59). V určitých úsecích 20. století tak můžeme vidět větší konsolidaci Somálců, v některých obdobích jsou pak patrnější výrazná štěpení společnosti, vždy v závislosti na předchozím vývoji. Důležité je také si uvědomit, že ještě v roce 1992 tvořili 60% obyvatel Somálska nomádi (Ibid.). Jejich vnímání etnicity je jistě jiné než obyvatele hlavního města.

Nicméně, podle Davida Laitina (1976: 449-451) byla minimálně v 70. letech existence jednotného somálského etnika nezpochybnitelná. Stejného názoru jsou ve svých článcích i Sheik-Abdi (1977: 657) a Lewis (1963: 147-148). Všichni tři autoři své tvrzení dokládají tím, že Somálci obývají stejné území (na poměry Afriky je Africký roh velmi homogenním regionem), mají stejnou víru (sunitský islám) a sdílí také stejné kulturní prvky založené na společné nomádské minulosti. To by samozřejmě nestačilo. Jak píše Sheik-Abdi (1977: 658-660), klíčovým prvkem vytváření společné identity bylo rozdělení somálského území mocnostmi na více různě spravovaných částí. Tato společná zkušenost v některých případech provázená utrpěnými křivdami a násilím dala Somálcům společný příběh, na kterém svou etnicitu mohou stavět.

Rozdělení Somálci obývaného území na pět částí tak mělo tři hlavní důsledky:

• Díky posílení vlastní identity pod nadvládou cizí mocnosti ve výsledku vedlo k vytvoření somálského národa.
• Díky boji proti kolonizátorům vznikají myšlenky somálského nacionalismu (například odboj Sajída Mohameda Hassana proti Britům v letech 1899-1920, jež mu přezdívali „Šílený mulláh“ a který se stal symbolem somálského protikoloniálního odboje a národní emancipace (Sheik-Abdi 1977: 658-660)).
• Důsledkem je také vznik hnutí Pan-Somalismu, tedy spojení všech Somálci obývaných území do jednoho národního státu. Tyto myšlenky pak budou mít zásadní dopad na politiku nezávislého somálského státu.

Důležitým dědictvím koloniálních dob je také nedořešená podoba hranice mezi tehdejším Italským Somálskem a Etiopií, respektive regionem Ogaden. Ta byla předmětem sporu celou dobu existence italské kolonie. Kvůli různému výkladu mezinárodní konvence přijaté v roce 1908 si totiž obě země začaly nárokovat stejná území. Situace byla provizorně vyřešena v roce 1950 vytvořením administrativní hranice, Somálsko ji ale odmítlo přijmout stejně jako všechny předchozí smlouvy vymezující jeho teritorium. Důvodem byla obava, že by tak ztratilo nárok na ostatní Somálci obývaná území (Turner 1993: 49 a Samatar 1992: 12).

Pokusy o sjednocení

Somálci se dočasného sjednocení většiny „svých“ území dočkali paradoxně díky Druhé světové válce. Nejprve to bylo v letech 1940-1941 pod vlajkou fašistické Itálie, která už od roku 1935 ovládala i Etiopii včetně území Ogadenu a v roce 1940 dobyla i britské území na severu. Italové pak ale rychle podlehli protiútoku Británie, která nad Ogadenem a Italským Somálskem vytvořila v roce 1941 vojenskou správu. Přes masové protesty v ulicích několika somálských měst a také zjištění mezinárodní komise, jenž měla přijít s řešením poválečného uspořádání území Afrického rohu a která doporučila zachovat celistvost území obývaných Somálci, však Velká Británie Ogaden v roce 1948 vrátila pod správu Etiopie. Důvodem byla jednak neschopnost vítězů války najít konsensus nad společným řešením, jednak také tlak Spojených států amerických na Velkou Británii, jež měly zájem na dobrých vztazích s Etiopií a kterým za to byla císařem Haile Sellasie přislíbena možnost v zemi zřídit vojenskou základnu (Samatar 1992a: 14-20).

Výsledkem poválečných jednání byla ovšem dohoda nad vytvořením nezávislého somálského státu, a to v důsledku spojení italské a britské kolonie. K tomu nakonec došlo k 1. červenci 1960. Snahy o spojení se zbytkem Somálci obývaných území se pak staly vedle snahy o modernizaci země hlavním politickým programem nové vlády. Touha po sjednocení byla zahrnuta i v nové ústavě schválené v roce 1961, která ve své preambuli obsahovala větu „Somálská republika podporuje legálními a mírovými cestami spojení (Somálci obývaných – pozn. autora) teritorií“ (Samatar 1992a: 28). V roce 1961 tak například během jednání o budoucnosti Keni, jenž byla stále britskou kolonií, přednesla somálská delegace požadavek na severní část země. Ačkoliv se pak z Británie na místo vydala komise s cílem zjistit místní poměry, území tzv. Severovýchodní provincie nakonec zůstalo součástí Keni i po vyhlášení její nezávislosti v roce 1964, a to i přes to, že většina místních obyvatel byla podle zjištění komise pro připojení k Somálsku (Ibid.: 28-29).

Podobného výsledku dosáhli somálští vyslanci i na Konferenci afrických nezávislých států v Káhiře v březnu 1961, kdy se snažili získat pro svůj nárok všeobecnou podporu. Drtivá většina států k jejich požadavku ale přistupovala zdrženlivě, protože měly sami problémy s vytyčením hranic a pravděpodobně se obávaly zavedení nepříjemného precedentu (Lewis 1963: 153-154).

Vojenský režim v Somálsku a předvečer války

Díky tomuto vývoji začala v Somálsku sílit frustrace a nespokojenost s dosavadním stavem. Ta nakonec vyvrcholila v období vlády generála Mohameda Siada Barreho, jenž se dostal k moci jako vůdce vojenského puče v roce 1969. Převratu předcházela paradoxní situace, kdy v důsledku politiky předsedy vlády Igaala rétorika cílící na vznik Velkého Somálska zmírnila, díky čemuž stále sílící nacionalismus na čas polevil. Ve středu zájmu společnosti se ale objevila nová témata, především korupce ve vládě a mezi poslanci. Vojenský puč pak reagoval právě na tyto problémy (Laitin 1977: 6-14).

Generál Barre byl velkým nacionalistou a k Ogadenu měl zvláštní vztah, neboť z něj pocházela jeho matka a on sám se měl na jeho území narodit. Několik dní po úspěšném převratu měl před svými kolegy prohlásit, že hlavním cílem revoluce je nyní odstranit pozůstatky koloniální vlády v zemi, ať už vypadají jakkoliv (Lewis 1963: 154). V kombinaci s nacionalisticky a nyní i revolučně naladěnou společností tak bylo roznícení konfliktu větší intenzity jen otázkou času.

Část druhá: https://www.securityoutlines.cz/ogadenska-valka-hledani-pricin-somalske-nestability-cast-druha/

Část třetí: https://www.securityoutlines.cz/ogadenska-valka-hledani-pricin-somalske-nestability-cast-treti/