Portál o bezpečnosti Sekuritaci.cz pro Vás připravil další offline chat s osobností – jedná se o formát rozhovoru, do kterého se aktivně zapojujete vy svými otázkami. Tentokrát se naším exkluzivním respondentem stal Mgr. Tomáš Raděj, Ph.D. 

Kdo je Mgr. Tomáš Raděj, Ph.D.?

Mgr. Tomáš Raděj, Ph.D (1980) vystudoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dlouhodobě se specializuje na fenomén islámského radikalismu, v současnosti přednáší mj. pro civilní univerzity, Univerzitu obrany v Brně, Diplomatickou akademii MZV ČR, Armádu České republiky apod. Rozsáhle procestoval především arabský svět. Autor mnoha studií a analýz v odborných periodikách a publikacích. V r. 2007 pobýval jako konzul v Bagdádu.

Rozhovor

Myslíte si, že celosvětově dochází k islamizaci? Za jak vážnou hrozbu to případně považujete?

Islamizace, mluvíme-li o násilné a vynucené islamizaci, je mnohde a mnohdy strašidelný fenomén, zvláště ovládne-li náboženství radikální myšlenkový proud, který ostrakizuje vše neislámské či „nedostatečně islámské“. Je-li většina umírněných muslimů (stále samozřejmě narážíme na problém definice rozmanitých termínů – lze se třeba ptát, koho vlastně označíme jako „umírněného muslima“ apod.) mlčící většinou, tak je hádám nejvyšší čas promluvit a ubrat islámu jeho nehezkou dravost a nesmiřitelnost, již v mnoha zemích sledujeme. Podívejte se třeba na západní Afriku – tamní vývoj je velice znepokojivý. Nebo si zjistěte podrobnosti o muslimské rebelii na jihu Thajska, nebudete z toho vůbec mít dobrý pocit. K islamizaci přirozené ale prostě dochází i kvůli demografickým faktorům, hovoříme pak o „demografických konverzích“. Ostatně je i otázkou, co označíme za „islamizaci“??? Dle mého soudu je velmi znepokojivý také přespříliš agresivní postoj některých muslimských komunit v západní Evropě, tomu je potřeba učinit přítrž, jelikož muslimští imigranti by se především měli chovat jako vděční hosté, nikoliv zpupně drzí prosazovatelé své verze islámu.

Jak Vy osobně vnímáte události označované jako Arabské jaro? Jaké pozitivní a jaké negativní důsledky těchto událostí lze v dlouhodobější perspektivě očekávat pro mezinárodní prostředí?

Velmi široká otázka – ve zkratce řečeno představují tyto překotné změny spíše problémy, či spíše myriádu problémů, a to jak z krátkodobého, tak též z dlouhodobého hlediska. Západ to vnímá příliš černobíle, jásá nad událostmi, které působí chaos, ještě větší ohrožení demokratických práv různých menšin, vlnu migrace do Evropy a nestabilitu zemí, jež byly doposaváde pragmatickým partnerem západního světa. Stačí se podívat na Libyi, nebo kupříkladu na Sýrii. Libye se měla nechat svému vývoji, nikoliv zasahovat násilně do tamního konfliktu. A co chce Západ v Sýrii? Aby ji ovládl nesourodý konglomerát vousatých radikálů, kteří z kdysi tolerantní země vytvoří teokracii?

Lze sledovat paralelu mezi událostmi Arabského jara a současnými událostmi v Turecku?

Já osobně to vnímám jako cosi odlišného, co má spíše více rozdílů, než podobností. Turecku by jako sůl prospěl armádní převrat, současné monstrprocesy proti důstojnictvu jsou dle mého soudu ostudné. Chápu, že svou domácí politikou turecký premiér okouzlil lidové masy, ale z pohledu mezinárodně-politického je jeho působení mnohdy katastrofální. Příklon Turecka k islámu, jenž je vnucován shora, je podle mého názoru jedním z nejvíce znepokojujících fenoménů posledního desetiletí.

Myslíte si, že má konflikt v Sýrii potenciál se do budoucna výrazněji regionalizovat?

Nejsem si úplně jist, co máte na mysli regionalizací v tomto případě, ale ptáte-li se na možnost přelití do jiné země, je tam pochopitelně nebezpečí zvýšeného sebevědomí sunnitských bojůvek v Iráku a taktéž jejich nové zásobování materiálem ze Sýrie – třebaže nelze tvrdit, že by zbraní kolovalo v Iráku málo. V Libanonu syrský konflikt může vyostřit antagonismy mezi Hizballáhem a sunnitskými formacemi, což je přirozené – kdysi se katalyzátorem občanské války v Libanonu stal rozdílný náhled libanonských uskupení na postavení a přítomnost Palestinců v Libanonu. Lze tedy jistě najít určité paralely i dnes, kdy se libanonská politická scéna tříští v názorech na Sýrii. Až si Hizballáh zjistí, kdo odpálil poslední VBIED na jižním předměstí Bejrútu, nebude se rozpakovat provést spektakulární popravy pachatelů, ať už to bude někde na severu Libanonu, nebo třeba v Perském zálivu. Můžete též vsadit krk na to, že případní napomahatelé ze šíitského prostředí neskončí v rukách libanonské justice, ale v rukách Hizballáhu, který z nich vytěží vše o vazbách a sítích, jež umožnily nedávné ataky.

Jak vnímáte plánovanou vojenskou podporu syrských rebelů ze strany USA a jaké je podle Vás napojení na radikální islamistická hnutí?

Podporu syrské opozici odsuzuji a ostře s ní nesouhlasím. Je až neuvěřitelné, jak krátkozrace se mohou USA chovat – dodávky rozmanitého materiálu ze Západu, třebaže prozatím vyjma zbraní (hovoříme-li o přímých dodávkách), jsou dle mého mínění špatným krokem. Ale stejně jako kdysi v Bosně Američané blahosklonně přehlíželi porušování embarga OSN a nechávali zbraně proudit do rukou protisrbských sil, i nyní špinavou práci za USA odvádějí jiné země, a to konkrétně Turecko, vzrůstající měrou Jordánsko, a pak samozřejmě Saúdská Arábie a Katar. Zahraniční politika USA je mnohokrát pro vnějšího pozorovatele dosti nepochopitelná a člověk si říká, proč se poučení z Afghánistánu 80. a 90. let více nepřipomíná – tehdy kvůli momentálnímu přínosu USA podporovaly radikální islámské sítě, jež se potom mnohdy obrátily se smrtící efektivitou proti americkým cílům.

Co si myslíte o současném Izraeli a Izraeli všeobecně?

Tato otázka je značně široká, avšak mohu uvést, že se znepokojením sleduji až přehnanou zatvrzelost Izraele ustoupit z různých názorových pozic, což mu dle mého soudu výrazně škodí. Není od věci též podotknout, že se Izraeli moc nedaří překonávat psychologické bariéry, které podle mě dovedně bořil zavražděný premiér Jicchak Rabin – myslím, že je ho nesmírná škoda, mohl ještě vykonat velký kus práce. Jako jeden z největších problémů do budoucna pak vidím parazitující komunitu ultraortodoxních židů, která bude Izrael asi velmi nepříjemně proměňovat. Jejich porodnost a neochota sloužit v izraelské armádě jsou jedny z mnoha problémů, s nimiž se bude židovský stát potýkat.

Současná bezpečnostní situace v Iráku je celkem špatná a nezdá se, že by se zlepšovala. Jak vy osobně vidíte budoucnost této země? Stane se z Iráku normálně fungující stát nebo další „failed state“?

Už před lety jsem předvídal, aniž bych z toho měl radost, že se Irák z násilí jen tak nevymaní. Budoucnost Iráku vidím celkem černě, budeme ještě dlouhá léta sledovat sektářské zabíjení a není vyloučeno, že se v brzkých letech odehraje nová občanská válka – ta by byla sice už jiná, než v letech 2006-2008, ale ještě více by zatížila sunnitsko-šíitské soužití. Jako normálně fungující stát mi Irák moc nepřipadá, zato na severu země můžete vidět neuvěřitelný stavební boom a naděje ve světlé zítřky tam mají na rozdávání.

Jak se díváte na současné postavení Muslimského bratrstva v Egyptě?

Dnes jsem zatím celkem překvapen dosavadní zdrženlivostí ichwánů vůči egyptské armádě, ale trpělivost bratrům nikdy nechyběla. Během údobí své takřka devadesátileté existence prošlo Muslimské bratrstvo velmi rozmanitými fázemi, a to od ignorovaného a vcelku nenápadného sociálního hnutí ve 20. a 30. letech až po 40. léta, kdy náhle vidíme dravé masové hnutí s nemalými politickými ambicemi – ty však byly egyptským režimem nemilosrdně pohřbeny v pouštních věznicích, při masových raziích a na popravištích 50. a 60. let. Následuje fáze, v níž se v 70. letech z perzekvovaného hnutí stává trpěný partner, s nímž je radno a nutno počítat, přičemž toto období sňatku z rozumu je následováno 80. a 90. léty, kdy jsou bratří významným a jakýmsi poloilegálním hnutím, jež je dle potřeby egyptským režimem potíráno, pronásledováno, vítáno, respektováno i trpěno. Metoda cukru a biče ze strany egyptských elit charakterizuje i počátek 21. století, kdy jsou bratří naprosto nezpochybnitelnou silou, zcela prorostlou egyptskou společností – ostatně, co je lepším důkazem než nedávná minulost, v níž byli muslimští bratři nejsilnější parlamentní formací, a z jejich řad dokonce v červnu 2012 vzešel prezident Egypta!? Z pohledu všech těch dekád je dnes Muslimské bratrstvo na jednom z mnoha rozcestí, ale domnívám se, že nemá dost sil na to, aby nyní situaci zvrátilo ve svůj prospěch.

Jak vnímáte výhrůžky Egyptu Etiopii kvůli vodě?

Nic překvapivého, už v roce 2003 jsem do Mezinárodní politiky psal o sporech o vody Nilu a varoval, že kvůli demografickým a mnoha jiným faktorům se bude napětí spíše stupňovat. Co je vlastně důležitějšího než voda? Egypt bere pochopitelně průtok Nilu smrtelně vážně, není ani vyloučen kratší vojenský konflikt. A je jasné, kdo by v případném klání měl navrch, egyptská armáda nemá na jih od svých hranic vážnějšího soupeře.

Co si myslíte o používání bezpilotních letounů k likvidaci teroristů?

Někdy to samozřejmě může být nesmírně účinný prostředek na eliminaci nepřátel, ale umím si představit, že tato „bezpilotní spravedlnost“ je někdy slepá, v tom samozřejmě spočívá její rub. Též by mě pochopitelně extrémně zajímal onen rozhodovací proces, který předchází tomu, než někoho rozcupujete na kousky v Pákistánu, nebo upálíte v autě v Jemenu. Ale z mnoha hledisek je to samozřejmě sympatický nástroj.

Dostal jste se během svých cest po muslimských zemích do nějaké skutečně nebezpečné situace? Který svůj zážitek byste charakterizoval jako nejnebezpečnější?

Asi nic nebylo nebezpečnějšího než některé situace v Bagdádu, ale detaily mediálně žel „pitvat“ nemohu. No a někdy jsou velmi nebezpečnými situacemi příklady úchvatné pohostinnosti, kdy hrozí, že se kupříkladu nacpete k prasknutí až tak, že přestanete dýchat. V mnoha muslimských komunitách totiž prostě hrozí, že Vás jako hosta uhýčkají k smrti.

Také touto cestou bychom rádi poděkovali Tomáši Radějovi za ochotu, se kterou jsme se u něj setkali během veškeré komunikace ohledně rozhovoru.

Rozhovor zpracoval David Jehlička, student magisterského programu Bezpečnostní a strategická studia na FSS MU.