Portál o bezpečnosti Sekuritaci.cz pro Vás připravil formát rozhovoru, do kterého se aktivně zapojujete i Vy svými otázkami. Prvním exkluzivním respondentem je Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D. Tento akademik se rozhodně nebojí být upřímný, tudíž se dozvíte mnoho zajímavého o organizovaném zločinu, o české politice, ale i o Tomáši Šmídovi samotném.

Kdo je Tomáš Šmíd?

Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D. (*1979) vystudoval politologii a historii na FSS a FF MU v Brně. Doktorát obhájil na Katedře politologie FSS MU. Je autorem či spoluautorem několika monografií, spolueditorem několika sborníků a autorem odborných studií, článků a statí, stejně jako popularizačních a publicistických textů. Je předsedou občanského sdružení Centrum pro bezpečnostní a strategická studia (CBSS), které se zabývá bezpečnostním výzkumem a jeho popularizací a vydává odborný recenzovaný časopis REXTER. V letech 2009/2010 pobýval jako výzkumný stážista na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) a v roce 2010 / 2011 byl držitelem prestižního Fulbright – Masarykova stipendia na Central Asia-Caucasus Institute (CACI), School of Advabced International Studies (SAIS), The Johns Hopkins University, Washington, D.C. Odborně se zabývá především výzkumem ozbrojených konfliktů, organizovaným zločinem a zahraničně bezpečnostními problémy v postsovětském prostoru s obzvláštní koncentrací na kavkazský region.

Otázky o politice

Vzhledem k tomu, že se jako politolog zabýváte organizovaným zločinem, a ač pokud vím, nejste právník, bezesporu právním otázkám a systému rozumíte více než běžní lidé jiných profesí, dovolil bych se proto zeptat, zda ČR považujete za právní stát?

Záleží na úhlu pohledu. Ve srovnání se západoevropskými a americkými státy (byť tamní právní systém je velmi specifický) nejsme právním státem ani omylem. Příkladů k demonstrování oprávněnosti tohoto tvrzení bych mohl najít stovky. Ve srovnání s postsovětským prostorem (neřadím tam Pobaltí) jsme na tom samozřejmě o dost lépe. Na druhou stranu srovnáme-li politický zločin u nás a řekněme v takové Arménii, Gruzii nebo Moldávii, nalezneme často až přízračně podobné rysy. S Ázerbájdžánem, Turkmenistánem nebo třeba i Janukovyčovou Ukrajinou se snad srovnávat nebudeme…

Zkrátka – podle mého názoru právní státem jsme, minimálně v celosvětové zběžné komparaci zcela jistě. Ovšem na špici ligy, kde bychom podle mne být měli, protože v řadě jiných ukazatelů tam patříme, nehrajeme v žádném případě.

Základní instituce samozřejmě existují a jsou funkční, ovšem systém není ještě natolik silný, aby odolával personálním výkyvům a drzým intervencím klientelistických a lobbyistických skupin. Instituce nejsou imunní vůči korupci, což začíná u policie, kde jsou nejmenší platy. Instituce jsou stále ještě paralyzovatelné jednotlivými personáliemi. Například v SRN je systém natolik silný, že ho jeden roztodivný státní zástupce či policejní manažer nenaruší, ba ani roztodivný politik. U nás, když se na státním zastupitelství objeví takový střelec, jako třeba Rampula, tak ta instituce se prostě zastaví. Podobně to platí třeba o ÚOOZ pod vedením magistra Šlachty.  U Rampuly jsem viděl spíše záměr jednat dle zájmů daných lobbyistických skupin, u Šlachty dominuje podle mého názoru mnohem více neschopnost. Martincova ÚOKFK ale zase díky osobnostním rysům jejího nynějšího vedení funguje vcelku dobře a nadějně. Ale zase – před pár lety za Vrby tomu tak zdaleka nebylo. Systém se zkrátka stále neusadil a je neustále atakován různými strukturami s nebohulibými záměry.

Tzn. právní nejistota, výkyvy, každý soud jedná jinak, nedá se o nic opřít, vytvořit žádný předpoklad, to všechno právnost českého státu zbytečně sráží. A stejně tak šlendrián – zfušovaná amnestie, promlčení lhůty atd. Právnost českého státu tedy negativně zatěžuje mizerná veřejná a politická kultura a neprofesionalita či zkorumpovanost části personálu.

Jak vnímáte sponzoring Miloše Zemana ruskými firmami? Považujete tento vztah za nebezpečný?

Nepřímo ano. Rusko nikdy nedělá nic samoúčelně, v tom je jeho diplomacie stejná, vládne-li tam car, gensek nebo president. A větší ruské firmy, především ty, které obchodují se strategickými surovinami, nejsou klasické privátní podniky. Jsou to nástroje státu. V Evropě hrají na notu toho, že jim jde jenom o obchod, ale už jejich počínání na ruském trhu budiž mementem, že tomu tak není. Velice mne zajímá, jaké detaily se nakonec z financování kampaně Miloše Zemana dozvíme. Až pak budou lidé kňučet, co to je „zase za bordel“, tak ti, kteří ho volili, na to nebudou mít právo. Že se jedná o zcela podivný podnik, bylo jasné už během kampaně. Ba i dřív. A do jaké míry byla tato Šloufem vymyšlená kandidatura upečena na ruské ambasádě, se můžeme jen dohadovat. Jenže typický volič Miloše Zemana je člověk, který se o politiku detailněji a hlouběji nezajímá, to je můj soukromý názor.

Jak jste vnímal samotnou kampaň před prezidentskými volbami?

Personifikovaná volba, což prezidentská přímá volba ze své podstaty být musí, je vždycky plná podobných emocí. V tom se nijak extra nelišíme. Fakt, že to působilo někdy až makabrózně, je dán tím, že to bylo poprvé. Zarazila mne hodně neprofesionalita Schwarzenbergova volebního týmu, který byl tvořen mladými lidmi se zkušenostmi ze západu. Projevilo se to hlavně ve druhém kole. Muž, kterému táhne na 80, sedí kolem půlnoci někde v zahulené kavárně s 20 letýma děckama, pije pivo a nechá do sebe hučet různé sebestředné „umělce“. Takový Karl Rove by nikdy nedopustil, aby tam nebyl někdo, kdo by řekl v pravý čas – pane ministře, tady máte lehčí salát a musíte jít spát, zítra máme tři debaty, Zeman je stále útočnější, musíte se dát do kupy, připravit atd. atd. Schwarzenbergovy výkony v debatách, to byla skutečná přehlídka neprofesionality. Mediální over kill ani komentovat nebudu. Zemanovi podle mne adorace ministra Schwarzenberga spíše pomáhala. Nezapomeňte také, že řada neférovostí se objevila i proti Zemanovi. Lež je třeba omýlané tvrzení, že zvedl téma dekretů a náckovství, jak někde mektal ministr Kalousek. Téma zvedl moderátor Moravec a chytil se na něj svým ahistorickým srovnáním ministr Schwarzenberg. Zeman svůj následný kontr, který mu byl nabídnut, trefil přímo na odkrytou bradu. Útoky přes mafiána Mrázka by si zrovna Schwarzenberg měl nechat. Na Orlíku měl s lidmi okolo něj několik nájemních vztahů.

Výsledek druhého kola je mi vcelku ukradený, byť Schwarzenberg přesto přese všechno pro mne byl oním menším zlem a šel jsem jej volit. Nicméně opravdu jen jako menší zlo. A můj názor na Miloše Zemana je jinak velmi příkrý a nechci jej tady šíře komentovat a jako výzkumník bezpečnosti, např. českého OZ, dopředu postuluji, že bude ještě náramně veselo a na éru Havla a Kaluse budeme vzpomínat jako na krásná bukolická léta.

Jaký je Váš názor na školné a protesty, které se proti tomu zvedly za ministra Dobeše?

Nemám obecně rád (studentské) protesty a už vůbec ne, když mi někdo skočí před auto. Politika se ve vyspělé zemi nemá dělat na ulici. Demonstrace mají být vyhrazeny skutečným krizím, ale to je jen můj soukromý subjektivní pohled.

Některé požadavky studentů mají oporu v realitě, jiné vůbec. Školné dříve nebo později přijde a já jsem jeho zastáncem, nicméně s jednou velkou, a pro mne nepřekročitelnou, podmínkou. Musí existovat prospěchová stipendia pro méně majetné studenty, aby se ti nemuseli uchylovat k půjčkám. Stimulovat kvůli školnému dluhovou kulturu, je prasárna. Ať si půjčí ti, kteří chtějí a studují průměrně či podprůměrně. Ať se domluví s rodiči na vzájemné výpomoci – vy studium zaplatíte a já Vás neodkopnu, až budete staří a ekonomicky nečinní. Ale chudý student, který se rozhodne, že na vzdělání postaví svůj společenský vzestup a má na to talent, si nemá chodit pro peníze do banky, ale na studijní oddělení k pracovnici, co má na starosti stipendia. Ty budeš studovat, výborně studovat, budeš 8 hodin denně sedět v přednáškových sálech a knihovnách a my ti budeme dávat takové stipendium, aby ses nemusel doprošovat peněz u bank. Ale musíš dodržet daná kritéria. Pokud tato úroveň nebude ošetřena, tak radši budu dál část svých daní směřovat na „bezplatné“ školství.

A část, opakuji, část financování studia se dá řešit přivýdělky. Já to dělal běžně a stejně tak řada mých spolužáků. Živil jsem se jak o prázdninách, tak přes rok rozličně, a to už vlastně od svých 15 let. Dělal jsem v bramborárně, kde jsem nakládal kamiony, léta jsem stěhoval či uklízel po malířích, dělal jsem na stavbách, demolicích, na střechách, řidiče, když bylo nejhůř tak dokonce i v hypermarketech doplňoval zboží či dělal vyhazovače. Podobně fungovali i další mí spolužáci. Z těch, co Vás učí, třeba dr. Raděj, člověk, který byl expertem na shánění prací, dr. Zetocha nebo dr. Stojar, což byl jeden z otců zakladatelů té stěhovácké party a oba jsme to dělali ještě na doktorátu. Samozřejmě když to šlo, tak jsem raději třeba doučoval. Dnes mám pocit, že se studenti tímto způsobem už zdaleka tak nerealizují a fyzické práci se vyhýbají. A to období, o kterém mluvím, přitom není žádná bukolická zromantizovaná dávná doba, ale 10 let zpět. Jako stěhovák jsem přitom měl v sezóně víc peněz než můj otec ve slévárně.

Celá ta problematika má tolik rovin, že se to tu rozepsat nedá. Dobeše nemá smysl komentovat. Nejsem ani hlubinný psycholog ani psychiatr a ani kartářka. A Fiala mne učil, vím, co je zhruba zač, a právě proto jsem přesvědčen, že svoji roli zvládne. Protesty studentů proti němu už bych komentoval mnohem příkřeji. V této vládě je to pro mne snad spolu s Hegerem jednoznačně největší osobnost. Oba zachraňují dojem, který z této vlády máme.

Jak vnímáte současnou (čili poslední dva roky) politiku Ruské federace vůči Kavkazu? Co osobně považujete za hlavní trend v této politice, jedná se o snahu o rozdmýchávání konfliktu?

Nejdříve by bylo potřeba si definovat to, co myslíte Kavkazem. Na jihu Kavkazu je jeho politika jasná. Chce tam mít pásmo Rusku nakloněných států až na úrovni satelitů. Arménie tyto představy plní, Ázerbájdžán částečně, Gruzie vůbec ne, ale to může nástup Ivanišviliho změnit. Přes jižní Kavkaz jde dosud jediný produktovod, který transportuje kaspické surovinové bohatství na světové trhy, což Rusko reflektuje s nevolí. Hlavním trendem je tedy snaha hrát v subregionu roli geopolitického dominátora. Je to přirozený požadavek, hodnotím ho sám o sobě neutrálně. Samotnou praxi, jak se toho snaží docílit, již ale méně.

Na severním Kavkaze, který je jeho součástí, Rusko tápe. Neví si s tímto regionem rady a stalo se z něj takové severní Irsko či Palestina – vleklý konflikt nízké intenzity s občasným zakolísáním. Pokud nedojde k reformám, řešení sociální situace v regionu, která je mizerná a tlumí ji jen rodové vazby a politické pluralizaci, bude radikální islám v kombinaci s nacionalismem jedinou variantou jak vyjádřit nespokojenost a Rusko ztratí nad regionem kontrolu. Formálně ji sice může nastolit opětovnou invazí federální armády, ale fakticky se tam bude plácat a zabředávat víc a víc. Sám jsem zvědav na postoj třetí Putinovy etapy k tomuto problému.

Zůstaneme-li u Ruska, jak byste se vyjádřil ke vztahu Rusko – Sýrie? Co podle Vás Rusko sleduje?

Zde odpovím krátce, protože to tolik nesleduji a za druhé je to dost nejasné. Podle mého zběžného názoru chce hlavně udržovat zdání světové mocnosti, která do toho prostě má právo mluvit. Chce si bezesporu udržet středomořskou námořní základnu a odbytiště zbraní, byť Sýrie není zbrojním partnerem v takových objemech jako třeba Indie. Svým počínáním na sebe upozorňuje, že se s ním musí počítat a že tam má své zájmy. A je fakt, že ty zájmy jsou v kontextu moderních dějin docela přirozené.

 Otázky o organizovaném zločinu

Souhlasil byste s tvrzením, že boj s drogami či prohibice drog (a na ni navázaný organizovaný zločin) je větší bezpečnostní hrozbou než drogy samotné?

Ne. Ale že represivní politika a la USA nepřináší žádné větší výsledky, ba dokonce můžeme zaznamenat vznik jakéhosi nechutného symbiotického byznysu protidrogových agentur a drogových gangů, to není žádná konspirační teorie, ale smutná realita. Na druhou stranu můj názor je, že naše společnost má obrovské problémy s legálními drogami a uvolnit lavinu ještě dalším, to opravdu nepovažuji za rozumné řešení. Výrazně by se zvýšil počet konzumentů. Byť uznávám, že by se asi zvýšila kvalita drog a tudíž snížila bezprostřední, (nikoli dlouhodobá) zdravotní rizikovost. K závislostí již zasaženým lidským troskám by ale vyspělá společnost měla být milosrdná, jako ke všem nemocným.

S dekriminalizací drog byste také například musel(a) dekriminalizovat i ty dosavadní brutální drogové gangy, které by se proměnily v legální firmy. To je třeba si také uvědomit. Staly by se z nich obdoby tabákových koncernů. Okolo plno lobbistů, počestní „politici“ ve společnosti s předsedou správní rady Jardou Vencou Alvarézem, který ještě před 10 lety byl na seznam FBI vykreslován jako lidská zrůda… Trochu nadsazuji, ale ne příliš… A postavení primárního producenta v celém byznysu – zemědělce někdy v Bolívii či Paštunistánu, by se ještě zhoršilo. Prostě byste onen zločin povýšili na vyšší úroveň, než je klasický organizovaný. Na politickou úroveň.

Jak třeba správně poznamenává moje kolegyně Katka Tvrdá – nikdy by se ty jejich zločiny už nevyšetřily a nebyly by potrestány. Přišel by a musel by zákonitě přijít generální pardon, byť třeba explicitně nevyjádřený. Ti, co by dál zůstali v podsvětí, ony nižší články, by začali kšeftovat s něčím jiným. Prostě by ten existující kanál využili k něčemu jinému (namátkou obchod s lidmi, nezdaněné zboží apod.). Mimochodem přečtěte si o anglo-čínských opiových válkách.

Tolik ve zkratce, je to téma klidně na semestrální kurs řekněme s názvem Protidrogová politika.

Jaké byly a jsou reakce na knihu Český organizovaný zločin ze strany státních institucí a samotných aktérů?

Aktéři, tzn. zločinci či podezřelí ze zločinů se neozvali vůbec. Jednak je třeba brát v potaz, že kniha je odborného charakteru, tudíž neleží na předních stolcích v knihkupectvích. Za další – není tak jednoduché ji přelouskat. Obzvláště některé kapitoly. Shodou okolností ty, které vytvářel novodobý Shakespeare a metodologický guru zároveň – Petr Kupka. Neformálně čerstvě vím, že někteří aktéři v kapitole o podnikatelských sítích knihu zaznamenali. Ohledně jednoho doprovodného článku jsme dostali sáhodlouhý mail od Mostecké uhelné. Ironií bylo, a proto jsem se na ten mail ani neobtěžoval reagovat, že ten článek o MUS vůbec nebyl. Nelíbila se jim tam jedna věta. Obecně – čím míň cti máte, tím víc na ní lpíte… V tom už jsou čistější kolikrát klasičtí tradiční zločinci z povolání, kteří v hloubi duše ví jasně, že se živí praktikami, které nejsou košer. V těch vyšších sférách si to mnohdy snad ani neuvědomují, případně si právní řád přímo deformují podle svých potřeb prostřednictvím svých politiků, takže trestně-právně jsou skutečně nevinní. To ale neznamená, že vůči klasickému římskému právu, antickému filosofickému základu a křesťanské a židovské (v náboženském smyslu slova myšleno) morálce nejsou v zásadním rozporu. Těmi já osobně opovrhuji nejvíce. Byl to snad Seneca, který řekl, že co nezakazuje zákon, tak zakazuje stud. Mnohem menší problém by pro mne z lidského hlediska bylo jít na pivo třeba s Vlastimilem Spěvákem nebo starým Antonínem Bělou, kdyby žil, než s některými koryfeji českého „podnikání“. To myslím zcela vážně.

Státní instituce ji zaznamenaly, čtou ji a někteří ji velmi oceňují. Fakt, že se kniha v prvním nákladu vyprodala hned, přičítám tomu, že ji vykoupily hlavně tyto typy čtenářů – lidé pracující pro stát a studenti či akademici.

Uvidíme, jaký ohlas bude na pokračující práci. Ta nevím, kdy bude. To se ostatně můžeme vrátit ke státním institucím. GAČR nám na další výzkum peníze nedal. Ten první jsme udělali sami za své. Částečně jsem to platil z ceny VNJH, za kterou jiní létají na dovolené či si pořizují v lepším případě knihy a počítače. Petr Kupka do toho dával také svoje peníze, a to neměl žádný příjem jako student. Na vzniku knihy se vlastně podílel i OZ sám…. protože některé kávy či piva při pořizování rozhovorů platili lidé z prostředí. Ale to je trochu osud sociálních věd, jejichž výslednost se hůře měří. Kdybych byl nějaký nepostradatelný umělec nebo divadlo, tak bych taky křičel, že chci, aby mi stát platil moje knížky, ale nejsem.

A nakonec se na tom podílela FSS, protože náklady na výzkum se mi vrátily díky příslušné odměně a Petrovi díky publikačnímu stipendiu. Takže VNJH a FSS můžeme jako jediným institucím spjatým se státem poděkovat za pomoc. I tak vznikají odborné monografie, není za vším velký grant. A to samozřejmě zdaleka neplatí jen o této knize. Jsou další blázni, kteří výzkum dělají za své.

Co říkáte na současnou aféru, kdy Europol odhalil více než 300 ovlivněných fotbalových zápasů po celém světě?

Aféru jsem podrobněji nesledoval, ale nepřekvapuje mne příliš. Sport je do nemalé míry nesmyslná ekonomická aktivita a lít do něj peníze lze činit s cíli, které ve standardním byznysu nejsou zcela košer. Třeba legalizovat nelegální zisky. A u sázení je pokušení velmi silné.

Otázky o Bezpečnostních a strategických studiích

Jakým směrem by se česká bezpečnostní studia měla ubírat, resp. který sektor by stál za hlubší prozkoumání?

Obecně si myslím, že je přílišná pozornost věnována výzkumu extremismu, což je důsledek politické objednávky, přeznačkování skutečných bezpečnostních hrozeb a jiných doprovodných faktorů. Čili něco upřednostňovat či potlačovat to ne, ale najít balanc a věnovat se hlavně skutečným dlouhodobým bezpečnostním hrozbám pro českou i světovou bezpečnost. A tam pravicový extremismus rozhodně nepatří, nehledě na to, že řada toho, co tak bývá označováno, je pouhá pubescentní póza na straně jedné, nebo legitimní, byť neobvyklý názor na straně druhé. Ve chvíli, kdy bezpečnostní věda sklouzne do kádrování lidí a názorů, končím a jdu dělat něco jiného. Ale v Brně na BSS k tomu nedojde, na to jsou tam naštěstí příliš chytří a čestní lidé.

Rád bych se více věnoval organizovanému zločinu, nestátním ozbrojeným aktérům, novodobému vzbouřenectví a mimo má výzkumná témata bych ocenil více environmentální a societální bezpečnosti. Příchodem Petra Martinovského se to snad začíná zaplňovat.

A jinak, ač to hodně učíme – oprostěte se od sektorového pojímání bezpečnosti, je to vlivná teorie, ale ne dogma.

Měla by být BSS více provázána s právní vědou? Mělo by podle Vás být vyučováno alespoň právní minimum?

Ne. Jsme klasická sociálně vědní disciplína. Kdo chce studovat práva, ať jde na práva a BSS má jako další obor. Mně osobně právní vzdělání chybí, uvažuju, že si jej doplním, ale na druhou stranu, právo není medicína nebo chemie, k jeho dobrému ovládnutí stačí důslednost, logické myšlení a paměť. Zatím mi to k nastudování základních právních otázek potřebných k mému sociálně vědnímu výzkumu, které jsem potřeboval, stačilo. Na skutečně profesionální ovládnutí obojího práva slouží jiná fakulta, než je FSS.

Proč na oboru BSS v Brně nejsou silněji zastoupena témata, kterými se zabýváte Vy a nověji tedy i částečně Petr Martinovský, zatímco extremismem se zabývá snad celé zbylé oddělení?

Tak tuto otázku je třeba směřovat spíše na doc. Mareše, to se v manýře Pontia Pilata umývám ruce. Dále to komentovat nebudu a hodně jsem již odpověděl výše (otázka o směřování bezpečnostních studií ve vztahu k prosazování výzkumu extremismu). Na druhou stranu – copak Martin Bastl nedělá strategie, válečnictví a další nesmírně zajímavá témata, jako třeba využití informačních technologií apod., v čemž je excelentním odborníkem? Kolega Mareš má také mnohem širší záběr, a to i do klasické politologie. Patří vůbec mezi nejvšestrannější politology ve středoevropském prostoru, aniž by rezignoval na kvalitu. A Petr Martinovský je výtečný přírůstek. Učil jsem ho, patří k prvnímu inauguračnímu ročníku na BSS, stejně jako třeba Petr Kupka či Katka Tvrdá. Mimochodem všichni tři patří do Top Ten mých studentů, a to už jsem jich odučil stovky, ba už pomalu tisíce.

Jaký máte názor na své šéfy?

Jakou asi čekáte odpověď. Ale já Vám odpovím upřímně. Jak šéf katedry, tak šéf oboru jsou velmi dobrými šéfy. Dokážu si představit mnohem hrůzostrašnější varianty a kombinace. Oba jsou mí vrstevníci, s doc. Balíkem jsme spolu ještě studovali, kolega Mareš dostudoval těsně předtím, než jsem nastoupil. Na obou oceňuji především schopnost a možnost řešit nelady a problémy, které přirozeně vznikají, hned, přímo a bez okolků. A to je velké plus a velká výjimka, která se už nikdy v kariéře nemusí opakovat. Respektuji je odborně i lidsky a oba považuji za své kamarády.

Vedení fakulty hodnotit nebudu, protože jeho činnost se ke mně dostává zprostředkovaně právě přes vedení katedry a oboru, takže přímo s ním se nesetkávám. Ale doc. Dančák byl vždy také velmi přátelský, klidně, vstřícně, konstruktivně a racionálně jednající chlap a předpokládám, že tak jedná i na děkanátu.

Všiml jsem si, že nějak extrémně nelpíte na teoretizování, absolutní čistotě metodologie, že neděláte vědu pro vědu, na rozdíl od některých jiných, což na Vás mimochodem oceňuji. Má to nějakou hlubší příčinu?

 Nemám rád prázdné teorie, a těch je opravdu hodně. Můj supervizor na Fulbrighta na The Jonsh Hopkins University Fred Starr to sousloví „empty theories“ říkal s takovým opovržením podtrženým jeho jižanským přízvukem, že jsem měl pocit, že by radši sežral hnijící mrtvou žábu, než byť jednou něco takového použil v textu. A to je nějaká persona v politickém a akademickém světě!

Mám rád, když má text širší dopad. Když chci, aby si něco z mého výzkumu vzal řadový detektiv, nemůžu se piplat v teoretických a metodologických nuancích. To bylo ostatně i častým předmětem diskusí mezi mnou a kolegou Kupkou při psaní knihy o českém OZ. Existují ale teorie, které stojí za to brát vážně a v rámci výzkumu bezpečnosti rozpracovávat – Colliera, Manwaringa, Tillyho, Bourdieua atd.

Co se týče metodologie, je to nezbytná součást vědecké a analytické činnosti. Nemůžete si dělat, co chcete, a psát si, co Vás napadne a k čemu se kde jen tak nějak dostanete. Jestli ale někým opovrhuju, použil-li bych oblíbené slovo našeho nového prezidenta republiky, tak jsou to metodologičtí saláfisté, jak jim říkám. Pro čistotu metody by vraždili a je zajímavé, že často mají skutečně i krajně levicové názory – pro krásný lepší svět tě třeba zabiju a třeba všechny. Mnozí z nich také nikdy skutečně nevytvořili nějaký akademický text, který by se netýkal „diskuzí o metodě“ a mnozí nikdy sami nedělali skutečný výzkum. Asi jako divadelní kritici, kteří si nestřihli nikdy ani ochotnický part. Znáte-li Xaviera Clementa a jeho Dost bylo kokotů – heslo kokot akademický je dostatečně výmluvné. Píše to myslím ve 3. díle.

Ale jinak na rozdíl od teorií metodologii věnuju mnohem větší pozornost – je totiž důležitější.

Jaký je vztah s ostatními odbornými pracovištěm zabývající se BSS, konkrétně pražskou FSV UK?

 Z mé strany žádný. Neznám je. U nás je hlavní diplomat doc. Mareš a většinu vztahů udržuje on. Nicméně mám v Praze pár známých v branži, k nimž mám odborný a lidský respekt – Olda Bureš na MUPu, nynější náměstek na MZV Jiří Schneider nebo Emil Souleimanov, ten také řadu výzkumného úsilí směřuje k bezpečnosti. Inspirativním analytikem, příp. komentátorem je i jeho bratr Jan, ale neznám ho osobně. Více vazeb udržuji v cizině, jak v rámci výzkumu OZ, tak Kavkazu.

Osobní

Hned několik studentek nám zaslalo dotaz, zdali jste svobodný. Mohl byste zodpovědět na tuto otázku?

Osobní otázka, jak má být… Ano, jsem svobodný.

Dříve jste kouřil, nicméně několik let již nekouříte. Jak jste dokázal přestat? 

Prodělal jsem před 5 lety boreliózu a neměl jsem chuť vůbec na nic, natož na cigarety. Nikdy jsem vyjma „akcí“ či určitých kratších životních period nekouřil nějak závratně. Dost jsem sportoval, takže i to málo mne limitovalo. Byl to zatím nejdebilnější zlozvyk mého života. Na druhou stranu dobrému doutníku dvakrát do roka se nebráním ani dnes.

Jaká je Vaše vysněná práce? Čeho chcete v životě (kromě úspěchů, které již máte) ještě dosáhnout?

Dělám rád práci, kterou dělám. Někdy mne více baví pedagogická činnost, jindy vědecká. Nyní jsem ve „vědecké periodě“. Cíle mám logické a analogické mým starším kolegům. Smysluplně přednášet, psát smysluplné věci. Publikační cíle mám nyní hlavně ohledně tématu bezpečnostního komplexu Kavkaz. Bezprostředně (horizont 1 – 2 let) mám za cíl habilitovat, poněvadž už cítím potřebu mít „své“ doktorandy.

Dokážu si ale představit i jiné formy své existence. Zajímavá práce je v justici, u policie a u dalších bezpečnostních složek. Podnikání v oblasti, která je koníčkem dané osoby, je také velmi naplňující práce.

Jinak jako dítě jsem chtěl být farářem, invalidním důchodcem, fotbalovým trenérem, pilotem vrtulníku nebo emigrantem. První a poslední přání skončilo návštěvou rodičů ve škole, kteří marně vysvětlovali, že příbuzní v Kanadě nejsou emigranti, ale meziváleční vystěhovalci a já jen popletl slova. Trest přišel tak jako tak. Byli na tom koberečku 16. listopadu 1989, to si pamatuju dodnes.

Co Vás fascinuje, resp. co považuje za nejzajímavější na nátuře a povaze Arménců, Gruzínců. V čem bychom od nich mohli učit?

Mne fascinuje Kavkaz jako celek. K mentalitě a charakteru daných národů jsem si už naštěstí dávno vytvořil potřebný emocionální odstup. Nejsem humanitární pracovník, ale analytik. Nicméně jsou mi tyto národy velmi blízké svým temperamentem, především Arméni a Čečenci. Ironií je, že mezietnické vztahy mezi nimi žádnými sympatiemi neoplývají. Mám rád čečenskou, případně ingušskou nepoddajnost a věrnost, arménskou sveřepost a noblesu, gruzínskou vřelost, osetinskou velkodušnost, mám rád kavkazskou pohostinnost.

Udělal jsem si schválně takový ten genetický komerční test. V otcovské linii se tam můj původ motá a v mateřské je silný mongolský vliv.

Učit se od nich můžeme respektu a věrnosti k tradicím, pohostinnosti, která pomalu mizí už i na Moravě, respektu ke starším, distingovanosti v mezipohlavních vztazích. Na druhou stranu modernizace kosí už i Kavkaz a například v Čečensku válka řadu tradic brutálně rozsekala. Víc, než stalinismus. Z nepoddajnosti zůstala jen krutost. A např. na řadě mladých Gruzínů neshledávám kavkazského už vůbec nic. Ze všeho nejvíce mi připomínají mladé Italy či Španěly.

Fandíte ve fotbale Zbrojovce Brno?

Ano, trpím touto masochistickou poruchou. Já ale český fotbal už několik let sleduju málo a vlastně čím dál míň. Když mi bylo 10 let, znal jsem všechny hráče ve federální lize. Dnes naznám ani celou jedenáctku Zbrojovky. Český fotbal začíná být fenoménem, který mne zajímá spíše ve vztahu k OZ a jiné závažné, vesměs hospodářské kriminalitě. A to je smutné… Mám jinak rád německý a anglický fotbal.

Mohl byste závěrem zodpovědět klasický Proustův dotazník?

1.     Váš ideál pozemského štěstí?

Prožít smysluplně svůj život.

2.     Kým byste chtěl být, kdybyste nebyl sám sebou?

Nejsem v takové kategorii schopen uvažovat. Bylo by ale zajímavé umět cestovat do minulosti. V reinkarnaci nevěřím.

3.     Jakou barvu máte nejraději?

Černou, hnědou, rudou a bílou.

4.     Jaká vůně vám připomene dětství?

Lívanců, bramboráků, slámy, hnoje… jsem z vesnice.

5.     Které ze svých vad se nemůžete zbavit?

Toho by bylo víc…

6.     Které vlastnosti si zvlášť ceníte u muže?

Spolehlivosti a přímosti.

7.     A u ženy?

Věrnosti a něžnosti.

8.     Jakou vlastnost nesnášíte u druhých?

Podlost, faleš a lakotu.

9.     Která kniha nikdy nebude chybět ve vaší knihovně?

Bible, Švejk, kuchařka od Rettigové, ruští klasici, Forsyth…

10.  Kterou historickou postavu máte v největší oblibě?

Povícero – např. Čingischán, sv. Metoděj, sv. Ignác z Loyoly, Churchill, Adenauer, Reagan a našli by se mnozí další. Podle nálady.

11.  Váš nejmilejší malíř?

Velasquez, Rubens a vůbec barokní, klasicistní či romantické malířství.

12.  Nejoblíbenější hudebník?

Taky mnoho, spíše namátkou – Karel Kryl, AC/DC, Judas Priest, Johny Cash, Gogol Bordello, Boban Marković. Ruský kriminální šanson.

13.  Kdy se cítíte bezbranný?

Vysloveně bezbranný se občas cítím chvíli proti prodavačům deště, tedy dokud se nedostaví můj vztek, který celou situaci přesune do jiných rovin.  A taky vůči vyslovené cynické lži, kdy lhář ví, že se v daný moment nemohu účelně bránit. Zažil jsem i takové studenty u obhajoby.

14.  Kdo vás nudí?

Účastníci televizních politických debat. Ač politolog, sleduji je velmi výjimečně.

15.  Rozesmálo Vás někdy něco, co bylo o Vás řečeno?

Jistě.

16.  Máte doma něco, čeho byste se nikdy nezbavil?

Knížky a pár suvenýrů.

17.  Jaký film vás naposledy rozplakal?

U filmu jsem naposledy plakal v dětství a byl to s nejvyšší pravděpodobností kontroverzní film z dob protektorátu Jan Cimbura. Rozplakalo mne, že tam rozezlené ženy v nějaké nálevně roztrhly tahací harmoniku, můj od útlého dětství oblíbený hudební nástroj.

18.  Jaká je první věc, kterou uděláte, když ráno vstanete?

Většinou si uvařím kafe. Někdy valím rovnou do auta a jedu na fakultu.

19.  Jaký titulek byste si rád přečetl na titulní straně novin?

Aktuálně? Přímá volba presidenta byla zrušena. A nebo případně: Ústava zásadně posiluje pravomoci přímo voleného presidenta. To, co je teď, je populistický paskvil, který bude dělat v politickém systému ČR akorát bordel.

20.  Jakou hračku byste nikdy nedal dítěti?

Playstation.

21.  Co právě teď čtete?

Mimo pracovní četbu  – Gogolovy Mrtvé duše.

22.  Jakou největší chybu jste v životě udělal?

No, pár vážnějších chybiček jsem určitě nasekal a obecně nemám rád heslo: Ničeho nelituji, ač Piaf je jinak taky skvělá hudba.

23.  Čeho si nejvíce ceníte u svých přátel?

Toho, že se na ně můžu obrátit v dobrém i zlém. Pár takových snad mám.

24.  Jak si představujete dokonalý okamžik?

Klid, teplo, káva a spousta času dělat oblíbené věci. Sem tam takové okamžiky naštěstí přicházejí.

25.  Čeho se nejvíc bojíte?

Vážných zdravotních problémů. Fyzických i duševních. Jsem z relativně velké rodiny (maminka je ze 7 a táta byl ze 3 dětí, babičky a dědečkové taky běžně z 5 – 9 dětí) a to jeden z nejmladších z plejády bratranců a sestřenic, takže od dětství jsem byl hodně mezi staršími lidmi a jak se začne haprovat zdraví, tak to není opravdu sranda a já to sleduju opravdu od malička. Hypochondrem jsem se ale kupodivu (zatím:)) nestal.

26.  Jaký je obvykle stav vaší mysli?

Neklidný.

27.  Co děláte, když si chcete dopřát extra luxus?

Jdu se najíst do hodně dobré restaurace, otevřu láhev špičkového vína. Občas si koupím lepší kus oblečení (na to je dobré nakupovat v USA).

28.  V co nevěříte?

V samospasitelnost a snadná řešení.

29.  Co děláte v životě rychle?

Řadu věcí. Čtu, přemýšlím, občas (nebo často?) i mluvím…

30.  Při jaké příležitosti lžete?

V maličkostech, když se nechci hádat o nepodstatné detaily. To se obvykle týká rozhovorů se starší generací z mých blízkých.

31.  Jakou schopnost byste nejvíce chtěl mít?

Mrzí mne, že nemám talent na hudbu, ten bych opravdu chtěl mít a nemám.

32.  Jakého svého majetku si ceníte nejvíc?

Vinného sklepa. A taky auta – 10 – 12 let cestování s ČD a obecně veřejnou dopravou ze mne udělalo milovníka automobilové dopravy. Ať si ekologičtěji ladění čtenáři myslí, co chtějí. A to jsem rád, že nežiju někde na Osoblažsku, to bych z toho měl úplnou obsesi.

Na závěr bychom chtěli poděkovat Tomáši Šmídovi za vstřícný přístup, se kterým jsme se u něj během vzniku rozhovoru setkali. Věříme, že další offline chat s osobností bude neméně zajímavý. 

Rozhovor zpracovali Alena Hrušková a David Jehlička, studenti magisterského programu BSS na FSS MU.