Odkazové zpravodajství z Blízkého východu za měsíc prosinec a leden. Analýza nepokojů v Egyptě a otřesů v Libanonu.
Arabský svět na pochodu
Patrně nikoho nepřekvapí, čím budou tyto novinky z Blízkého východu začínat tentokrát. Poslední měsíc spustil na Blízkém východě nevídanou lavinu událostí a nastartoval procesy, které změní jeho tvář na dlouho dobu. Když se nezaměstnaný tuniský vysokoškolák, prodávající zeleninu upálil na protest proti korupci a neschopnému režimu, patrně ani sám netušil, co spustí. Protesty a masové nepokoje ovládly Tunisko a vláda byla nucena povolat armádu, která ovšem v rozhodující chvíli odmítla rozehnat dav silou. Dlouholetý prezident Bin Alí byl donucen uprchnout ze země a nalézt azyl v Saúdské Arábii, která se v minulosti stala útočištěm i pro jiné svržené autoritáře. V tu chvíli se hovořilo o tom, zda události v Tunisku spustí dominový efekt. Většina režimů Severní Afriky a Blízkého východu má stejné strukturální potíže jako mělo Tunisko. Vysoká nezaměstnanost, chudoba, korupce, klientelismus… Výčet těchto potíží a jejich analýza by dalece přesáhla možnosti tohoto omezeného prostoru i jeho účel. Ačkoli mnoho komentátorů očekávalo, že dominový efekt se konat nebude (zejména kvůli odlišnostem režimů v těchto zemích), opak se stal pravdou. Protesty se rozšířily do Egypta, Jemenu v menší míře i do Alžírska a Súdánu. Nyní se zdá, že lavina se valí do Jordánska i Sýrie. Tato situace samozřejmě vyvolává zcela zásadní otázky o tom, kam se Evropě geograficky nesmírně blízký regionu vydá.
Nejvíce zasaženou zemí se stal Egypt. V zemi se drží moci jedna z „ikon“ Blízkého východu – Husní Mubárak. Bývalý letec, který osobně v roce 1973 vedl letecký útok proti Izraeli, dnes čelí patrně největší výzvě za dobu svoji vlády. Je nezpochybnitelným faktem, že Mubarak není vzorem tolerantního demokratického politika. V zemi vládne pevnou rukou už 30 let stále ve výjimečném stavu uvaleném po smrti jeho předchůdce Anvara Sadata. Nicméně současně byl za celou dobu svoji vlády garantem stability Egypta a jeho prozápadní orientace a všem pozorovatelům okamžitě naskočila otázka, jaký dopad by jeho případný odchod měl na vliv radikálních islamistů, zejména pak tolikrát zmiňovaného Muslimského bratrstva.
Ačkoli se tímto pojmem zaklíná téměř každý komentátor, je třeba vidět situaci z určité perspektivy. Ani ti nejvíce paranoidní pozorovatelé Blízkého východu nemohou současnou tsunami označit za dílo islamistického spiknutí. Současné protesty vzešly ze objektivně skutečně špatných socio-ekonomických podmínek a i Bratrstvo bylo jejich propuknutím zaskočeno. Skupina se v poslední době naopak snažila maximálně zmírnit (alespoň na oko) svoji rétoriku a sama v prvních chvílích patrně nevěděla, jak se k protestům postavit. Nejdříve nechávalo účast svých členů na demonstracích jako čistě dobrovolnou, nicméně posléze demonstrace podpořilo. Avšak o jeho váhání nejlépe svědčí vyjádření a následné stažení podpory nově navrátivší postavě opozice Muhamadu al-Baradajovi. To, že moci Bratrstva se bezpečnostní složky reálně obávají, demonstruje i preventivní zatíkání jeho členů a razie v mešitách s Bratrstvem spřízněných. Kam se však revoluce vydá, je nyní skutečně nejasné. Zaklínání se Muslimským bratrstvem (což ostatně zastiňuje fakt, že v Egyptě existuje více podobných organizací) a islámskými radikály obecně je poměrně často kritizováno západními politiky, experty novináři jako jednoduchá klička arabských diktátorů, která jim umožňuje efektivně vymanévrovat západní kritiky a získat podporu. Je skutečně, že i v Egyptě mnohokrát nesmyslné zásahy tajné policie spíše podpořily sympatie vůči radikálně islamistickému podhoubí, než aby ho potíraly. Současně by bezbřehá podpora krvavého zásahu proti demonstrantům, jejichž požadavky jsou často veskrze oprávněné, mohla mít opět za následek spíše posílení nebezpečných elementů. Nicméně ještě více nebezpečné by nyní bylo stejně bezhlavě demonstrace podpořit a opakovat tak neradostné zkušenosti z Íránu roku 1979. Íránská revoluce taky nezačala jako projekt několika extrémních kleriků, kteří poté moc skutečně převzali, a tlak prezidenta Cartera vůči Páhlavího režimu přišel v naprosto nevhodnou chvíli. Zpravidla dobře informovaný deník STRATFOR vydal zprávy o tom, že Muslimské bratrstvo a Hamás začali úzce spolupracovat na využití současné nestability v zemi a nyní mnohem méně hlídanou hranici překračují nebezpečné elementy oběma směry. Vyloučit nelze ani potravinovou krizi, která zemi hrozí.
Zejména USA čelí značnému dilematu, zda podpořit lídry, kteří byli v uplynulé dekádě jejich klíčovými spojenci v tažení proti teroristům, nebo se ztotožnit s požadavky ulice a naopak přinutit Mubaraka a další ústupkům. Problém je, že existuje velká pravděpodobnost, že výsledek bude v obou případech stejný v obou těchto případech stejný – posílení islámských radikálů. Americká vojenská technika drticí demonstranty zanechá na renomé USA neopravitelnou škodu na mnoho let dopředu a probudí ještě větší vlnu radikalismu, který bude namířen proti nim i režimům, které podpoří. Nicméně tlak na autoritativní režimy, aby se náhle „zdemokratizovaly“ povede k podobným výsledkům. I když nedojde k podobné apokalypse jako v Íránu v roce 1979, tedy že se do čela protestů dostanou osobnosti Chomejního ražení, lze očekávat, že po revoluční období přinese posílení radikálů, tak jako tak. Ačkoli někteří komentátoři argumentují, že i lid těchto zemí není nijak nakloněn radikálům a taky si je vědom, kam se revoluce může zvrhnout. Proto by jim měla být dána možnost volby. Ale i to je opomíjení mnoha důležitých faktů. Především pak, že revolucí věci nekončí, ba právě naopak nejtěžší zkoušky zpravidla přijdou v období tranzice. Islamistické organizace jsou v těchto zemích skutečně jedinou fungující opozicí a jejich organizace je skutečně propracovaná, zejména v kriticky důležité oblasti – poskytování sociálních služeb. Jakmile dojde k uvolnění poměrů skutečně demokratickým směrem lze očekávat, že islamistické organice budou nejefektivnější v získání podpory. To ještě umocní i těžkosti porevolučního období. Většina problémů zmíněných zemí se nevyřeší změnou garnitury. Naopak si vyžádá dlouhý a bolestný přechod, který uvrhne na mnohé nejistotu a otázky, co se stalo špatně, proč věci nefungují tak, jak se v první vlně nadšení zdálo. A radikálové jsou velmi efektivní v nabízení líbivých odpovědí. Výsledek? Stejný, jako v prvním případě.
Jak tedy z tohoto začarovaného kruhu ven? Především v případě Egypta je jasné, že situace se prostě změnit musí. I když Mubárak přežije politicky, jeho věk (82) ho prostě předurčuje k ochodu. A zde je jeví i příležitost. Západ musí napnout všechny, zejména pak neformální síly, k tomu, aby režim skutečně uskutečnil alespoň částečné reformy, ale současně by měl zajistit, aby se u moci, alespoň pro tuto chvíli, udržel i za cenu jeho otevřené podpory a částečné popření sebe samého. Nejlepším řešením je alespoň částečná změna nezprofanovanějších figur, či jevů, které produkují největší hněv. Avšak současně zajistit, aby pro bezpečnost klíčové elementy struktury režimu přežily a dál držely potencionální problematické skupiny v defenzivě. Pakliže by se uskutečnil tento scénář, pak by Západ mohl nad takto změněným režimem získat i silnější vliv než kdy jindy předtím, jelikož by ho v kritické situaci neopustil, ale současně by ho tak učinil mnohem závislejším. Tím by měl účinné páky na jeho ovlivnění směrem ke skutečným a postupným reformám a opravdové změně, která umožní mnohem měkčí a organizovanější přechod k demokracii s menší pravděpodobností toho, že v ní převládnou nepřátelské elementy. Tento koncept se samozřejmě lépe píše, nežli skutečně dělá. Samozřejmě si vyžádá naprosto enormní úsilí na mnoha úrovních, včetně té ekonomické. Nicméně současně je to jediná cesta, která nabízí smysluplnou alternativu. Tu totiž ani jeden z extrémů Mubárak/revoluce nenabízí.
http://www.stratfor.com/theme/egypt-unrest
http://english.aljazeera.net/indepth/spotlight/anger-in-egypt/
http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-12327995
Konec jedné éry v Libanonu
Bouřlivý vývoj v Egyptě a jinde zcela přehlušil, menší, nicméně taktéž nezanedbatelný otřes. V Libanonu se poprvé pro bezmála šesti letech dostala k moci nová vláda, tentokrát navržená Hizballáhem a s ním spřízněnými elementy. Jak se to stalo? Ve stručnosti se jednalo o vyvrcholení dlouhodobého napětí kvůli obvinění v souvislosti vyšetřování vraždy premiéra Ráfika Harírího, o kterém Vás náš server pravidelně informoval již dříve. 11. ledna padla libanonská vláda odchodem ministrů, kteří do ni byli nominování koalicí okolo hnutí Hizballáhu. Jasným signálem se stalo prohlášení spojence Strany Boží, generálem Michelem Aounem, které přišlo den předtím. Aoun totiž prohlásil, že syrsko-saúdská iniciativa, která běžela v té době v pozadí a měla za cíl najít řešení ostrého mezi libanonskými frakcemi, je neúčinná. Další den vláda padla. Tento krok přišel zrovna v době, kdy byl premiér Saad Harírí na návštěvě USA. Jádrem problému totiž je, že vyšetřování podle zatím neoficiálních informací směřuje k obvinění členů hnutí Hizballáh, což šíitskou frakci přivádí k nepříčetnosti. Hizballáh již dříve pohrozil, že podnikne rázné kroky, pakliže se bude cítit ohrožen, což nakonec splnil. Obvinění v případu Hárirí byla skutečně podána, nicméně jsou držena v tajnosti do jejich dalšího přezkoumání a vydání oficiálních zatykačů, což bude patrně až za několik měsíců. Mezitím se předpokládalo, že vedení prozatímního kabinetu převezme dosavadní premiér Saad Harírí, syn zavražděného bývalého premiéra. Do situace se vložilo mnoho dalších hráčů, zejména pak Sýrie, Írán a Turecko, které tak pokračuje ve svoji mnohem aktivnější politice vůči Blízkému východu, což je trend který nasadila současné strana AKP už před delší dobou. Naopak Saúdská Arábie svoji aktivitu poměrně značně omezila. Klíčové se nakonec stalo rozhodnutí Walida Džumblatta, vůdce nejsilnější drúzského politického uskupení – Progresivní socialistické strany. Tento matador libanonské politiky nakonec zvrátil vývoj situace na stranu Hizballáhu. Napadl činnost mezinárodního tribunálu a otevřeně se postavil za „hnutí odporu“, jak se Hizballáh sám nazývá. Džumblatt již několikrát dokázal otočit svoji politiku o 180°. Koncem sedmdesátých let stál jeho klan, coby součást muslimsko-levicové koalice, proti syrské intervenci na pomoc křesťanským maronitům, za což patrně zaplatil Walidův otec Kámil životem. Walid Jublatt se poté ovšem se Sýrií spojil a v osmdesátých letech se jeho drúzská frakce stala jedním z nejspolehlivějších spojenců Sýrie. Avšak po skončení občanské války se od ní pomalu odklonil, aby se nakonec stal blízkým podporovatelem právě Rafíka Harírího. Od počátku tohoto století, prakticky po celou jeho dekádu byl ostrým kritikem nového syrského prezidenta Bašára al-Asada, na jehož adresu pronesl několik vysloveně urážlivých výroků. Nicméně po volbách v roce 2009 se ovšem začal postupně stavět příznivěji k syrským zájmům, což vyústilo v dnešní stav. Novým libanonským premiérem byl tedy jmenován sunnitský milionář navržený Hizballáhem Nažíb Míkátí. Je nyní otázkou, kam se bude země ubírat dál, nicméně lze minimálně očekávat výrazně utlumení spolupráce libanonských představitelů s mezinárodním tribunálem. Nicméně současně je poněkud zjednodušené předpokládat, že zemi bude řídit skrze Mikátího Hizballáh. Mikátí je sunnita (což je nezbytné – premiérské křeslo je v Libanonu sunnitům vyhrazenou) a těší se dobrým vztahům se Saúdskou Arábií a Sýrií. Proto je důvodné neočekávat velké razantní změny, ale spíše větší zákulisní vliv primárně Sýrie a jí spřízněných elementů, což je sice i Hizballáh, ale nejen pouze on. Pro něj bude prozatím postačující, že si udrží zcela jistě svoji pozici bez větších problémů, což je prozatím více než přijatelné.
http://www.haaretz.com/print-edition/news/lebanon-s-new-pm-is-not-hezbollah-and-not-iran-1.339218
http://www.dailystar.com.lb/article.asp?edition_id=1&categ_id=2&article_id=124444#axzz1CpuwXW5g
http://www.nytimes.com/2011/01/13/world/middleeast/13lebanon.html?_r=1
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/01/20111269446413661.html
http://www.time.com/time/world/article/0,8599,2042111,00.html
http://edition.cnn.com/2011/WORLD/africa/01/16/tunisia.explainer/index.html
Hizballáh a Írán vyjadřují podporu protestujícím v Egyptě
Írán i jemu spřízněná skupina Hizballáh vyjádřili podporu egyptským protestům a vyzvaly k odstoupení prezidenta Mubáraka. Tento krok je v kontrastu s postoji sunnitských vůdců zemí Perského zálivu, kteří se obávají, že by se jednoho dne mohli dočkat podobných událostí, jako zuří dnes v Egyptě.
http://english.aljazeera.net/indepth/spotlight/anger-in-egypt/
http://www.bing.com/videos/watch/video/arab-leaders-fear-egypt-protests-domino-effect/61szkfb
Protesty v Egyptě
Ještě před vypuknutím současných bouří se v Egyptě uskutečňili obrovské protesty křesťanských Koptů, kteří demonstrovali za lepší ochranu náboženské komunity od vlády. Protesty navazovaly na sebevražedný atentát, který se uskutečnil 1. 1. 2011 v koptském kostele, při němž zemřelo celkem 21 osob. Z atentátu byla obviněna islamistická radikální organizace napojená na Al Kaidu. Koptové nepředstavují v Egyptě zanedbatelnou složku obyvatel, ke křesťanství se hlásí přibližně 6% z celkového počtu obyvatel, některé čtvrti ve velkých městech jsou pak ryze koptské.
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/01/20111316634781484.html
http://www.ct24.cz/svet/111455-egyptsti-krestane-pokracuji-v-protestech/
Irák má definitivně novou vládu
21. prosince 2010 schválil irácký parlament novou vládu. V jejím čele stojí „staronový“ předseda vlády Núrí al Málikí z bloku Právní stát a předseda ší ´itské islámské strany Dawa. Ačkoliv Málikího blok získal druhý nejvyšší počet hlasů, k nadpoloviční většině mu pomohla nejsilnější kurdská koalice Spojenectví Kurdistánu. Kromě příslušných ministrů a tedy složení celé vlády byl následně schválen i vládní program.
Restrikce proti arabské minoritě v Izraeli
V poslední době začaly narůstat incidenty diskriminace minority izraelských Palestinců. Z tohoto důvodu se začínají množit názory o vzrůstajícím rasismu na území Izraele a ohrožení demokracie. O situaci se začala zajímat již Asociace pro civilní práva v Izraeli (Acri).
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/01/2011129344413792.html
Arabské státy požadují nové mírové rozhovory s Izraelem
Ministři Ligy arabských států vyžadovali od Washingtonu „seriózní nabídku“ mírových rozhovorů s Izraelem. Informovala o tom stanice Al Džazíra 16. prosince 2010. Arabské státy spoléhají na americké zprostředkování poté, co se uskutečnila vyjednávání mezi Spojenci a Izraelem v první polovině prosince 2010. Dopředu však arabské státy deklarují nekompromisní postoje k izraelské okupaci palestinských území.
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2010/12/20101215234315751646.html
Autoři: Michal Mádl a Lucie Uhlířová, studenti Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU
