Evropská unie je plná nejistot. Zatímco na její hranici probíhá válka, dlouholetý partner z druhého břehu Atlantského oceánu se začíná dívat jiným směrem. Evropa tak zjišťuje, že se o sebe bude muset postarat sama. S radou, jak na to, přichází Mario Draghi ve své zprávě o konkurenceschopnosti EU. Mimo jiné mluví také o bezpečnosti a obraně. Jsou jeho doporučení pro budoucnost to pravé a dokáže je Evropa naplnit?

Na přelomu tisíciletí Evropskou unii trápila nízká produktivita a stagnace ekonomiky, v roce 2000 tak vznikla Lisabonská strategie, která si kladla za cíl do roku 2010 z EU vytvořit „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomiku světa“. [1] Již před polovinou daného období ale bylo zřejmé, že strategie, kterou mělo doprovázet mj. posílení inovací a modernizace, nebude naplněna. Nakonec tak byla většinou aktérů označena za jednoznačné selhání. [2]

Na přetrvávající problémy reagoval bývalý italský premiér Mario Monti tzv. Novou strategií pro vnitřní trh, která vyzývala k plnému využití výhod jednotného trhu a zdůrazňovala překážku v podobě zatěžujících regulací. [3] Roku 2010 vznikl také desetiletý plán s názvem Evropa 2020. Ten se soustředil na zaměstnanost a růst, který by měl být založen na inovacích a podpoře konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky. [4]

Přesto v září tohoto roku v sídle Evropské komise vystupuje další italský expremiér se slovy o existenčních výzvách, které Evropu v nejbližší době čekají. Ve své zprávě o konkurenceschopnosti EU Mario Draghi zdůrazňuje zpomalující růst ekonomiky, nedostatečnou dynamiku v oblasti inovací, vysokou závislost na zahraničních partnerech či nízkou spolupráci členských států. V aktuální geopolitické situaci se navíc podle Draghiho otřásají samotné základy, na kterých Evropská unie stojí. [5] Jak se Evropa do takového stavu dostala a co to pro ni může znamenat?

Produktivita EU: historie výzev a ztracených příležitostí

Klíčovým prvkem konkurenceschopnosti je vytváření bohatství v globálním ekonomickém prostředí. Při hodnocení úspěšnosti v této oblasti je důležité brát v potaz výsledky ostatních aktérů. Od roku 1990 se rozdíl v HDP očištěném o inflaci mezi EU a USA zvedl zhruba o polovinu. [6] Příjem průměrného Američana se v porovnání s průměrným Evropanem zvýšil od roku 2000 dvojnásobně. Evropské společnosti mají dvakrát až třikrát dražší energii v porovnání s těmi americkými či čínskými. Pouze čtyři z padesáti největších technologických firem světa jsou evropské. [5]

V poválečné éře evropské HDP za tím americkým vždy zaostávalo, v období digitální revoluce na přelomu 80. a 90. let se ale tento rozdíl začal postupně zvětšovat. Evropské firmy se tak na světovém trhu dostávaly do nevýhody a oproti firmám z USA či Japonska začaly ztrácet. Hlavní příčinou bylo dlouhodobé podfinancování evropského výzkumu a vývoje. Nedostatky v odvětví informačních technologií poté mají vliv na obchodní služby, které od poloviny 90. let nejvíce přispívají k zvětšování rozdílu v růstu produktivity práce mezi EU a USA. Ekonomika EU se tedy nedokázala přizpůsobit nové vlně a její síla nadále vycházela spíše z oblasti transportu, energetiky či výroby – sektoru, který je silně závislý na globálním trhu. [6]

Závislost EU přetrvává i do současnosti. Ukazuje se to například na počtu dovezených digitálních technologií, kterých Unie importuje až 80 %. [5] Ekonomika EU se kvůli těmto faktorům i mnohým dalším, jako jsou nevhodné alokace financí nebo strukturální nedostatky, stává mnohem zranitelnější v obdobích krizí. Příkladem může být finanční krize roku 2008. Průměrný roční růst celkové produktivity (TFP) EU v letech 2008-2014 v porovnání s lety 2000-2007 poklesl zhruba o 190 %. Takovým ztrátám se jiné světové ekonomiky ani nepřiblížily. [6]

A právě produktivita podle Draghiho rozhodne o budoucnosti EU. Tvrdí, že jestli se Unie nestane více produktivní, bude muset ustoupit ze svých ambicí. V dlouhodobém horizontu se pro něj jedná o existenční riziko. Základní evropské hodnoty jako prosperita, rovnost, svoboda, mír či demokracie by totiž mohly být ohroženy. „Jestli Evropa nebude schopna dodávat tyto hodnoty svým lidem, tak ztrácí smysl své existence,“ píše Draghi. [5]

Proč se ale o těchto problémech začíná hlasitěji mluvit až v posledních letech? Svoji roli hrají také externí faktory. Transatlantické vztahy procházejí zásadní změnou. USA o Evropu ztrácí zájem a přeorientovává se na indopacifický region. Zároveň na evropském kontinentu probíhá válka a Spojené státy, které nad Evropou dlouhodobě drží vojenský deštník, vyvíjí tlak na zvýšení evropských výdajů na obranu v rámci NATO. [7] Do toho Evropa přišla o svého nejdůležitějšího dodavatele energií – Rusko, a musí se tak ohlížet po nových zdrojích a příležitostech, přičemž zjišťuje, že ji čeká nemalá výzva.

Bezpečnost jako stavební kámen ekonomického růstu

Za nejdůležitější evropskou hodnotu označil Mario Draghi mír, ten je totiž základní podmínkou udržitelného ekonomického růstu. Pocit bezpečí a stability, který je v posledních letech čím dál více nabouráván, můžeme označit za první předpoklad zvyšující se produktivity. [5]

Výdaje na obranu však měly od šedesátých let až do roku 2014 sestupnou tendenci. Pouhých deset zemí EU v loňském roce splnilo závazek vůči NATO v podobě výdajů 2 % HDP. Při nákupu vybavení v roce 2022 představovaly společné evropské veřejné zakázky méně než pětinu veškerých obranných výdajů. K nízké míře spolupráce dochází také v oblasti výzkumu a technologií, v roce 2022 členské státy společně financovaly 7,2 % celkových výdajů na obranný výzkum a technologie, při tom se v minulosti dohodly až na 20 %. Do výzkumu a vývoje EU v roce 2022 investovala 10,7 miliardy eur, oproti americkým 140 miliardám dolarů za loňský rok. [5]

Společná strategie obranného průmyslu: cíle a překážky

Mario Draghi se ve své zprávě věnoval deseti různým sektorům, přičemž v jedné kapitole se zaměřil také na obranu. Pro její posílení předkládá soubor deseti doporučení.

Hned zpočátku Draghi oceňuje nově vzniklou Evropskou strategii pro rozvoj obranného průmyslu (EDIS) a navazující program EDIP. Strategie se řídí heslem „více, lépe, společně a evropsky“, nastiňuje výzvy, kterým čelí evropská technologická a průmyslová základna obrany (EDTIB), a zároveň stanovuje směr pro příští desetiletí. [8]

Dokument se opírá především o Strategický kompas pro bezpečnost a obranu z března roku 2022 [9] a při plnění závazků bude vycházet ze stávajících iniciativ. Mezi konkrétní cíle patří například to, aby do roku 2030 členské státy pořizovaly alespoň 40 % obranného vybavení na základě vzájemné spolupráce nebo aby do stejného roku hodnota obchodu s obrannými produkty uvnitř EU představovala alespoň 35 % hodnoty obranného trhu EU. [8]

Hlavním nástrojem strategie má být Evropský program pro obranný průmysl (EDIP), který by měl společně s dalšími finančními nástroji a institucemi EU, jako například Evropským obranným fondem (EDF), podpořit rozvoj a konkurenceschopnost evropského obranného průmyslu. [10] Program disponuje rozpočtem 1,5 miliardy eur pro období 2025 až 2027. Prostředky by měly putovat na podporu malých a středních podniků (SMEs), rozšíření společného zadávání zakázek nebo posílení dodavatelského řetězce v potenciálním období krize. [8]

Hlavní překážkou nové strategie je financování. Program s rozpočtem 1,5 miliardy eur se bude snažit ovlivnit základnu (EDTIB), jejíž odhadovaný obrat se pohybuje okolo 70 miliard. [23] Nicméně i s prosazením této nedostatečné částky mohou být problémy. V rozpočtových jednáních EU totiž každá vláda bojuje za své vlastní zájmy a je dost možné, že například státy, na jejichž území se nenachází významné obranné společnosti, budou jednání zdržovat. [12]

Už teď se navíc z Evropy ozývají hlasy, podle kterých by EU neměla takovou měrou zasahovat do obranného průmyslu. Na to navazuje dlouhodobá debata o ochraně evropských firem. Strategie totiž upřednostňuje společnosti členských států před těmi zahraničními a zástupci některých států nejsou přesvědčeni o tom, že je to k prospěchu věci. Právě dohady okolo externích dodavatelů v minulosti zbrzdily jednání ohledně EDF nebo nástroje EDIRPA, který má členské státy EU motivovat ke společnému pořizování vojenského materiálu. [12]

A s jakými konkrétními argumenty přichází odpůrci některých implementací strategie? Tlak EDISu na vyšší domácí produkci na úkor zahraniční nabídky by byl podle nich v krátkodobém hledisku vážnou strategickou chybou, protože poptávka aktuálně výrazně převyšuje nabídku a rozšíření domácí produkce je časově i finančně velmi náročné. V návaznosti na to je vyčítáno, že EDIS příliš nepracuje s analýzou nákladů a přínosů, masová výroba těžké techniky by se totiž při vysokých evropských cenách mohla zásadně prodražit. Zvýšení domácí produkce by tak dávalo smysl spíše u produktů s přidanou hodnotou v duševním vlastnictvím, tedy high-tech. V tomto odvětví hraje ovšem důležitou roli také domácí poptávka, která je v Evropě příčinou podfinancování obrany na nízké úrovni. V posledních dvou letech sice sledujeme jistý nárůst, přesto se kvůli nedostatečným výrobním kapacitám a financování aktuálních akvizicí jedná o běh na dlouhou trať. [11]

Plán strategie EDIS, aby do roku 2030 alespoň 50 % obranných investicí probíhalo uvnitř prostoru EU, se tak zdá příliš ambiciózní a relevantní spíše do vzdálenější budoucnosti. Z krátkodobého hlediska se nabízí varianta jak zvýšení domácí produkce, tak zahraničního importu. [11]

Jak národní zájmy brání hlubší evropské spolupráci

Dalším významným tématem je standardizace a harmonizace obrany. Vysoká fragmentace evropského obranného průmyslu způsobuje problémy například při dodávkách zbraní pro Ukrajinu. Jen v ráži 155 mm členské státy dodaly deset různých typů houfnic, navíc v několika provedeních, což ukrajinské armádě způsobilo vážné logistické problémy. [5]

Problémem je, že struktura evropského obranného průmyslu je rozčleněna do relativně malých národních trhů, mezi kterými navíc dochází k duplikaci produktů. Draghi tak evropské obraně vyčítá, že nevyužívá úspor z rozsahu, kterých by při větší vzájemné spolupráci přibývalo. Aktuálně je ale agregace poptávky na nízké úrovni, což snižuje jak předvídatelnost, tak rozsah trhu. [5] Slabá integrace zároveň omezuje konkurenceschopnost ve světovém měřítku. [13] Proč členské státy více nespolupracují?

Kromě rozdílných obranných politik jsou zásadní překážkou národní zájmy a obavy o suverenitu či autonomii. Ambivalentní roli v evropské obraně kvůli těmto důvodům hraje také její největší hráč – Francie. Ta by chtěla být tahounem evropského obranného průmyslu, ale zároveň se stále drží myšlenek Charlese de Gaulla o strategické národní autonomii. [14]

Na jedné straně se Francie zasazuje o posílení evropské technologické a průmyslové základny obrany (EDTIB), hrála stěžejní roli při zakládání EDF [15] a v roce 2021 byla jeho druhým největším přispěvatelem. [16] Na druhé straně to je právě velikost francouzského obranného průmyslu, která druhého největšího vývozce zbraní na světě staví v rámci EU do ambivalentní role. [17] Francie totiž na rozdíl od menších členských států, které se zaměřují na malé a střední podniky (SMEs), dává přednost přímému investování do projektů svých velkých národních společností, jako je Airbus. [15] Francouzští představitelé proto měli jisté výtky k programu EDIP, který se soustředí právě na SMEs. Navíc již v minulosti se francouzští zástupci skepticky vyjadřovali o možnosti Evropské komise jakožto lídra evropské obranné politiky. [18] Země galského kohouta se tak dlouhodobě angažuje spíše v iniciativách Evropské obranné agentury (EDA), ve které má díky mezivládní struktuře větší kontrolu nad konkrétními rozhodnutími. [15]

Dalším argumentem proti konsolidaci obrany v rámci EU je existence Severoatlantické aliance. Proč vytvářet spojenectví, které by částečně kopírovalo funkce NATO? Kvůli již zmíněným geopolitickým změnám se společně se zájmy začínají lišit také hrozby a výzvy, které EU a USA čekají. Vidět to můžeme například v otázce Ukrajiny, která ve volební kampani v USA hrála marginální roli, [24] zatímco v Evropě se jedná o zásadní téma.

Vliv výzkumu a vývoje na ekonomický růst a inovace

Obranný průmysl může být hnacím motorem inovací pro celou ekonomiku. Internet, GPS, proudové motory nebo satelitní fotografie – to jsou příklady vynálezů, které vznikly za účelem vojenské výhody. [20] Běžně tak dochází k jejich adaptaci do civilních sektorů, kde nachází další využití.

Důsledkem toho mají investice na výzkum a vývoj (R&D) dopad na růst ekonomiky a produktivity. Odhaduje se, že v kontextu zemí OECD způsobí zvýšení poměru obranného výzkumu a vývoje k hrubé přidané hodnotě o jeden procentní bod nárůst roční míry růstu celkové produktivity (TFP) o 8,3 procenta (tedy např. z růstu 0,98 % ročně na 1,06 %). Dalším zjištěním je, že zvýšené investice do státního R&D generují nárůst také v soukromě financovaném R&D. [21]

Zároveň platí, že investice do R&D se přelévají přes hranice států, navýšení státní podpory v Německu tak může motivovat firmy například ve Francii. Efekt nicméně může být i opačný, a to je moment, kdy na řadu přichází mezinárodní spolupráce. [21] Členské státy se v roce 2007 dohodly, že se do budoucna budou společně podílet na 20 % investicí do výzkumu a technologií (R&T), [19] v roce 2022 se však toto číslo pohybovalo na hranici 7,2 %. Evropská spolupráce v tomto segmentu tak z dlouhodobého hlediska zaostává za stanoveným cílem (viz. graf). [22]

Důvodů, proč v oblasti obranného výzkumu a technologií nedochází k větší spolupráci, je několik. Jedním z nich je, že evropské státy mají stále nedostatek základního vybavení a těžké techniky, a proto rostoucí finance alokují spíše tímto směrem. [22] Zakázky navíc putují především do USA, které nejsou administrativně tolik zatížené a jejich produkty jsou pro Evropu dostupnější. [5]

Závěr

Draghi v rámci obrany nabádá také ke zjednodušení regulací trhu, posílení udržitelnosti či prohloubení kompetencí v EU. Celkově jeho zpráva udává jasný směr. Větší spolupráce a integrace by Evropě měla přinést potřebný rozsah, na kterém by se dal vystavět konkurenceschopný obranný průmysl, z něhož by těžila celá ekonomika. Předešlé kapitoly ukazují, že toto je cíl, který si Evropská unie stanovila již před lety, ovšem odhodlání pro jeho naplnění jako by se zatím nedostavilo.

I přesto je ze současného trendu zřejmé, že v následující dekádě bude evropská obrana o poznání silnější. Od roku 2014, tedy ruské anexe Krymu, dochází k postupnému navyšování obranného rozpočtu u téměř všech členských států. Investice do vojenského vybavení se od tohoto momentu zdvihly o více než dvojnásobek a financí přibývá také v oblasti inovativních technologií. [22] Otázkou zůstává, zda posílení obrany půjde ruku v ruce s navýšením konkurenceschopnosti celé ekonomiky EU.

Editor článku: Dávid Dinič, Kryštof Tesař

Zdroje

[1] European Parliament. (2000). Lisbon european council 23 and 24 march 2000. Retrieved fromhttps://www.europarl.europa.eu/summits/lis1_en.htm.

[2] Wyplosz, C. (2010). The failure of the Lisbon stratégy. CEPR. Retrieved from https://cepr.org/voxeu/columns/failure-lisbon-strategy.

[3] Monti, M. (2010). A new strategy for the single market. Retrieved fromhttps://ec.europa.eu/docsroom/documents/15501/attachments/1/translations/en/renditions/pdf.

[4] European Union. (2017). Evropa 2020: strategie Evropské unie pro růst a zaměstnanost. Retrieved from https://eur-lex.europa.eu/CS/legal-content/summary/europe-2020-the-european-union-strategy-for-growth-and-employment.html.

[5] European Commission. (2024). EU competitiveness: Looking ahead. Retrieved fromhttps://commission.europa.eu/topics/strengthening-european-competitiveness/eu-competitiveness-looking-ahead_en.

[6] European Investment Bank. (2016). Restoring EU competitiveness. Retrieved fromhttps://www.eib.org/attachments/efs/restoring_eu_competitiveness_en.pdf.

[7] Mlčoch, M. X. (2024). Možnosti států Výmarského trojúhelníku při zajišťování evropské obrany. Security Outlines. Retrieved from https://www.securityoutlines.cz/moznosti-statu-vymarskeho-trojuhelniku-pri-zajistovani-evropske-obrany/.

[8] Evropská komise. (2024). Vůbec první strategie pro obranný průmysl a nový program obranného průmyslu mají zvýšit připravenost a bezpečnost Evropy. Retrieved from https://czechia.representation.ec.europa.eu/vubec-prvni-strategie-pro-obranny-prumysl-novy-program-obranneho-prumyslu-maji-zvysit-pripravenost-2024-03-09_cs.

[9] Council of the European Union. (2022). A Strategic Compass for Security and Defence For a European Union that protects its citizens, values and interests and contributes to international peace and security. Retrieved fromhttps://data.consilium.europa.eu/doc/document/ST-7371-2022-INIT/en/pdf.

[10] Tesař, K. (2024). Historicky první evropská strategie pro rozvoj obranného průmyslu: jak investovat „více, lépe, společně a evropsky“. Security Outlines. Retrieved from https://www.securityoutlines.cz/evropska-strategie-pro-rozvoj-obranneho-prumyslu/.

[11] Wolff, G. B. (2024). The European defence industrial strategy: important, but raising many questions. Bruegel. Retrieved from https://www.bruegel.org/analysis/european-defence-industrial-strategy-important-raising-many-questions#footnote8_sktjzrg.

[12] Besch, S. (2024). Understanding the EU’s New Defense Industrial Strategy. Carnegie Endowment for International Peace. Retrieved from https://carnegieendowment.org/posts/2024/03/understanding-the-eus-new-defense-industrial-strategy?lang=en.

[13] Letta, E. (2024). Much more than a market. Retrieved from https://www.consilium.europa.eu/media/ny3j24sm/much-more-than-a-market-report-by-enrico-letta.pdf.

[14] Soubrier, E. (2023). Unpacking the storytelling around French arms sales: Demystifying the “strategic autonomy” argument. Global Policy, 14 (1), 112-120. https://doi.org/10.1111/1758-5899.13193.

[15] Guillouard, B., & Wisotzki, S. (2024). The French Paradox: Risks to European Defence Harmonisation and Arms Export Control. PRIF Blog. Retrieved from https://blog.prif.org/2024/08/05/the-french-paradox-risks-to-european-defence-harmonisation-and-arms-export-control/.

[16] European Defence Fund. (2022). Results of the 2021 EDF Calls for Proposals : a First Review. Retrieved fromhttps://www.frstrategie.org/sites/default/files/documents/specifique/2022/EDF2021-STATISTICS-FRS.pdf.

[17] Dyvik E. H. (2024). Market share of the leading exporters of major weapons between 2019 and 2023, by country. Statista. Retrieved from https://www.statista.com/statistics/267131/market-share-of-the-leadings-exporters-of-conventional-weapons/.

[18] Maulny, J-P. (2024). France’s perception of the eu defence industrial “toolbox”. ARES. Retrieved fromhttps://www.iris-france.org/wp-content/uploads/2024/02/ARES-94-Comment.pdf.

[19] European Defence Agency. (2008). Defence Data 2007. Retrieved from https://eda.europa.eu/docs/default-source/documents/defence-data/defence-data-2007.pdf.

[20] Military inventions that we use every day. (n. d.). Retrieved from NATO website:https://www.nato.int/cps/fr/natohq/declassified_215371.htm?msg_pos=1.

[21] Moretti, E., Steinwender, C., & Van Reenen, J. (2019). The Intellectual Spoils of War? Defense R&D, Productivity and International Spillovers. Retrieved from https://www.nber.org/system/files/working_papers/w26483/w26483.pdf.

[22] European Defence Agency. (2023). Defence Data 2022. Retrieved from https://eda.europa.eu/docs/default-source/brochures/2022-eda_defencedata_web.pdf.

[23] Clapp, S. (2024). European defence industry programme (EDIP). Retrieved fromhttps://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2024/762320/EPRS_BRI(2024)762320_EN.pdf.

[24] Zandt, F. (2024). The Most Important Issues for Voters Reflected in the Debate. Statista. Retrieved fromhttps://www.statista.com/chart/33028/prevalence-of-specific-words-phrases-connected-to-key-issues-in-the-second-us-presidential-debate/.