Jednou z nejpádnějších příčin pádu evropského koloniálního panství v asijském prostoru byla japonská militární rozpínavost. Expanze započínající na sklonku 19. století a končící po kapitulaci Tokia roku 1945. Její lví, ačkoliv nezáměrný, podíl na státoprávní emancipaci mnoha dálnovýchodních národů, jež nastala po 2. světové válce, přispěl také ke zformování místní specifické historické paměti. Utvořila se do takové podoby, v níž je (navzdory řadě zločinů na podrobených národech) zachován značně smířlivý vztah k éře japonské nadvlády. Kde ovšem hledat kořeny faktu, že u zdrojů asijské dekolonizace nalézáme moderní militarismus právě „Země vycházejícího slunce“?
Japonské císařství vždy čerpalo z toho, že oproti například relativně nedalekému území dnešní Indonésie nebo tehdejšího čínského císařství nebylo pro evropské kolonizátory ani srovnatelně atraktivní. Byl to areál marginální surovinově, kulturně, jakož i lidskými zdroji. Ne nadarmo se uvádí, že se jednalo o jakési „stojaté vody Tichomoří“. Nicméně určité pravidelné spojení s protestantskou Evropou po staletí existovalo, aby si orientální monarchie zachovala rámcovou představu o tamějším vědeckém nebo politickém vývoji.
Nedostatečný technický pokrok či minimum surovin ve věčně tektonicky neklidné půdě tak Japonsko uchránily před rozsáhlejším pronikáním cizího živlu. Koneckonců činnými sopkami oplývající prostředí nemělo ani strategicky významnou polohu, jež do koloniálního područí, v tomto případě španělské katolické koruny, „přivedla“ Filipíny.
Japonská pospolitost měla tudíž onu základní výhodu, že byla zmodernizována – po připlutí tzv. černých lodí – zejména vlivem zeměpisně bližších Spojených států amerických. Kdysi kolonie Britů, co si například z ideologických důvodů nemohla dovolit vytvářet standardní, trvalé koloniální područí. Nedošlo proto k přímému obsazení, čímž trochu paradoxně vznikl prostor pro energické napodobení pokročilejších geopolitických hráčů. Na základě prudkého rozvoje v komunikaci, státní správě a ekonomice (včetně vojenského průmyslu) získalo Japonsko patřičné sebevědomí a pojistilo si svébytnost. Načež se rozhodlo k dalšímu kroku na cestě prozápadní „modernizace“, a to k územní expanzi.
Nejprve vojensky porazilo někdejší „vzornou zemi“ valné části Asie, tj. vůči pokroku zdrženlivou Říši středu (konflikt se odehrál mezi roky 1894 a 1895). Posléze, již v novém století, podalo další, pro mnohé opět překvapivý, výkon. V oboustranně vyčerpávající válce zdolalo samoděržavné Rusko (1904-5), nicméně se cítilo (mj. zprostředkujícími Američany) ošizeno ohledně územní kořisti. Na každý pád se však Japonsko stalo jakýmsi novým vzorem koloniálně podrobených. Nacionalisté v Britské Indii, ve Francouzské Indočíně, Nizozemské východní Indii, ale i mnohde jinde zřeli, že lze „porazit bílého muže“. Leckde uctívané, potažmo obávané coby vyšší bytosti!
Během prvního světového konfliktu stanulo Tokio velmi prozíravě po boku Dohody, pročež z tohoto počinu územně či mezinárodně-politicky profitovalo. Nicméně jeho neskonale zásadnější ambice narážely na bariéru již „rozparcelovaného“ okolí. Neboli na impéria Británie, Holandska, Portugalska, případně zájmovou sféru USA. Japonsko tudíž přivítalo agresivní snahy revanšistického německého nacismu a fašistické Itálie o přerozdělení světových zdrojů, načež s nimi uzavřelo pevné spojenectví. Ještě před tímto geopolitickým zakotvením přepadlo zkraje třicátých let občanskými konflikty destabilizovanou Čínskou republiku a na části jejího území ustavilo loutkový pseudostát, císařství „Mandžukuo“. Později válčilo se Sověty v Mongolsku, a posléze, jak notoricky známo, rozpoutalo 2. světovou válku na Dálném východě.
Prvopočátečně se během ní mohlo opírat o přinejmenším tichou podporu leckterých domorodých komunit, jež vítaly antikolonialistickou agitaci dobyvatelů a snažily se z jejich boomu poučit. Záhy však mnozí Asiaté zjistili, že chytlavé heslo „Asie Asiatům“ neznamená nic jiného než falešnou iluzi. Krycí označení pro podstatu japonského záměru – dostat pod kontrolu největší kontinent světa. Uspokojit vlastní nacionalistickou lačnost po energetických, potravinových, lidských a dalších zdrojích. To logicky autoritu „osvoboditelů“ v určitých kruzích kvapem umenšovalo.
V některých anektovaných regionech se tak posléze zvedl proti koncepci „Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity“ dokonce i ozbrojený odpor. Přesto stojí za zopakování, že mnoho dotčených etnik dodnes nevzpomíná, třeba i vlivem pozdějších politiko-bezpečnostních dějů, na okupaci „Asie Asiaty“ a priori ve zlém. Včetně například Vietnamců, kteří vinnou exploatační nadvlády zažili v roce 1945 hladomor; na první pohled totiž vybuzený činností francouzských (vichistických) byrokratů.
Navíc mnohé (personální) zdroje úspěšných národněosvobozeneckých zápasů, jež vypukly po kapitulaci poslední z mocností Osy, pocházely také z éry rozličných forem kolaborace s Tokiem. Občas sice kolaborace notně pragmatické (třeba v Holandské Indonésii), nicméně zjevné.
Historie umí být škodolibá. Šovinistické Japonské císařství nechtěně podnítilo nastolení nejedné místní, národovecky laděné státnosti. Účinkovalo u zrodu postkoloniální, vskutku „asijské“ Asie. Kontinentu, po němž prognostici mezinárodních vztahů nazvali naše století.
Článek vychází z textu publikovaného původně společenskovědním časopisem e-Polis
Zdroje:
Caiger, J. – Mason, R.: Dějiny Japonska, Praha 2007.
Reischauer, E. – Craig, A.: Dějiny Japonska, Praha 2006.
Vasiljevová, Z.: Dějiny Japonska, Praha 1986.
