Odkazové zpravodajství a analýza událostí z Blízkého východu za měsíc duben.
Protivládní protesty v Sýrii pokračují
Tak jako jsme mohli v minulých měsících zaznamenat v mnoha arabských zemích, tak i v Sýrii panují veliké protivládní protesty trvající nepřetržitě několik týdnů. Již v březnu podala vláda premiéra Utrího, jako reakci na propukající revolty a na podnět prezidenta Bašára Assada, demisi, demonstranti však dále usilovali o zrušení výjimečného stavu trvajícího již 48 let a o změnu prezidentského křesla. Od počátku nepokojů bylo syrským vedením podniknuto několik ústupků, žádný z nich však demonstranty a opozici nepřesvědčil o lepším vývoji, kterou měly navodit. Od počátku propuknutí protestů vystupuje každý čtvrtek syrská vláda s prohlášením týkající se aktuálního stavu, situace však zůstává nezměněna a pouliční bouře stále pokračují a nabírají na intenzitě.
Nová vláda byla stávajícím prezidentem Bašárem Assadem zformována již 14. dubna, v jejím čele stanul Adel Safar, dřívější ministr zemědělství. Bývalí ministři obrany a zahraničí si však v nové vládě své postavení zachovali, personální složení nového kabinetu se tudíž nijak výrazně nezměnilo.
V úterý 19. dubna nová syrská vláda oznámila přijetí zákona o zrušení výjimečného stavu, který musel následně signovat i prezident Assad. Hlava státu měla v plánu tímto poměrně nečekaným krokem „umlčet“ hlasy protestantů, demonstrace však neutichly.
Dle Marwana Kabalana, syrského profesora politických věd na univerzitě v Damašku, jsou protesty nejvíce zaměřené obecně na podporu veřejných svobody, jako je svoboda projevu, zakládání nových politických stran, svoboda tisku atd. V rozhovoru pro Al Džazíru také upozornil na důležitost nové syrské vlády v tom smyslu, že Syřané budou velice pečlivě sledovat, zda se vláda chová dle jejich požadavků. Jak také Kabalan poznamenal, lidé se příliš neztotožňují s jmény v novém kabinetu, ale zajímají je především činy, které nová vláda uskuteční jako celek. Postupně se protivládní protesty staly možností k vyjádření nespokojenosti s množstvím společenských problémů, jako je ekonomická situace v zemi, korupce, svoboda projevu a další. Jak Marwan Kabalan upozornil, je velice důležité, že se s těmito protesty ztotožnila veliká část syrské společnosti. Demonstrace tudíž v současnosti nesymbolizují pouze nedůvěru s vedením státu, ale i nespokojenosti s jinými společenskými problémy.
V tomto kontextu je dobré si totiž uvědomit, jaké je povaha syrského režimu. Režim strany Baas v Sýrii vznikl na populisticko-autoritativní bázi a popularitu nabyl především příslibem změny celkového rozdělením moci a bohatství ve společnosti, kterou do té doby sdílela především užší elita. Stavějíc na podpoře lidových mas, vedených vidinou zlepšení svého společenského statutu dokázal v prvních letech přežít. Posléze došlo k několika převratům, které vynesly do čela rodinu Asadů. Ačkoli se podařilo změnit přerozdělení bohatství ve společnosti a vytvořit jakousi novou buržoazii postupem času se ukázalo, že tato praxe dostála svým limitům a ekonomika již dále nerostla. Režim nicméně dokázal po značně dlouhou dobu ventilovat veškerý hněv mas směrem ven, zejména na konflikt s Izraelem. Nicméně i to má svoje limity a v současnosti už režim staví spíše na úzké kooperaci a loajalitě bezpečnostních složek a náboženském rozdělení země. Jak vysocí důstojníci armády a tajné policie jsou zpravidla tak i další obyčejní příslušníci menšinových nesunnitských vyznání sdílí obavy, že při pádu Asadova režimu by mohlo dojít k podobnému výbuchu sektářského násilí jako v sousedním Iráku. Nyní je otázka, zda bude náboženské pojítko v kombinaci s menšími reformami dostatečně silnou záplatou otřásajícího se režimu.
Jak někteří odborníci upozorňují, není jisté, zda změna vlády, ukončení výjimečného stavu a další „kosmetické změny“ budou postačovat k tomu, aby byly veškeré protesty ukončeny. Většina expertů se domnívá, že demonstranti budou ze strany vedení požadovat stále více a více reformních ústupků. Tento předpoklad se potvrdil již po zrušení výjimečného stavu, což byl původně jeden z největších požadavků syrských demonstrantů. Ani jeho zrušení dne 19. dubna však nestačilo k tomu, aby byly protesty ukončeny.
Protesty jsou také velikou příležitostí pro syrské Kurdy k tomu, aby upozornili na potlačování svých politických i kulturních práv a svobod a vytěžili ze situace co nejvíce. Prezident reagoval na jejich protesty poměrně pohotově a uvolnil z práce několik lokálních úředníků a dosadil místo nich právě občany početné kurdské minority.
Již od poloviny března nás média zásobují informacemi o neustálých protestech a následných střetech se syrskými armádními složkami. Původně demonstrace propukly na jihu Sýrie ve městě Dará, postupně se však přemístily do dalších syrských měst, jako je Homs, Latákie, Banijas, či do samotného hlavního města Damašku. Někteří odborníci však považují informace z médií za příliš nadsazené a zpopularizované. Samotní občané žijící v Damašku mediální informace do jisté míry zpochybňují a potvrzují pouze drobné revolty na jihu Sýrie.
Někteří odborníci spekulují i o tom, zda nepožádá syrská strana o pomoc Írán, což by následně vedlo k dalšímu posílení strategického spojenectví mezi Teheránem a Damaškem. Oba dva partneři tyto zprávy však striktně popírají.
Mezinárodní klima
Na podnět Evropské Unie se na půdě OSN uskutečnily mezi jejími členy rozhovory, které měly byt ukončeny všeobecným odsouzením Sýrie Radou bezpečnosti OSN za násilné potlačování demonstrací vládními složkami. Návrh však neprošel přes kritiku Ruské federace, která svůj postoj obhajovala tím, že situace v Sýrii nijak neohrožuje mezinárodně-politické klima. Čína a Indie vyzvaly k dialogu mezi zainteresovanými stranami, přímé obvinění syrského režimu však také striktně odmítly. Návrh předložila Francie, Velká Británie a Portugalsko. Spojené státy tento postoj potvrdily a zdůraznily, že pokud Bašár Assad nevyhoví požadavkům syrské opozice na reformy, budou muset proti Damašku zvažovat další sankce.
V současné době se počty obětí vyšplhaly až ke 500. Tyto informace však nejsou zavazující, jelikož neexistuje důvěryhodný zdroj, který by toto číslo jednoznačně potvrdil, či vyvrátil.
Budoucí vývoj
Celý svět je tedy v napětí, jak se bude situace v Sýrii nadále vyvíjet. Máme zde dva ukázkové příklady z okolních arabských zemí – prvním je Egypt a druhým je Libye. Otázkou však zůstává, zda Bašár Assad skutečně přistoupí na svoji rezignaci, což je názor, který není příliš pravděpodobný, že by to ani nepřispělo k nějaké stabilizaci situace. Druhou otázkou je, zda svět dopustí, aby se opakovala situace v Libyi, která vedla jen k další destabilizaci státu, celého regionu a následným rozepřím napříč celosvětového diplomatického diskursu.
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/04/201141414535764169.html
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/04/201141511585431229.html
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/04/201141414535764169.html
http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-13105414
http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-13148496
http://english.aljazeera.net/programmes/insidestory/2011/04/201141811610800805.html
http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-13161329
Smrt v Gaze
Celý svět byl šokován zprávou o tom, že unesený italský pro-palestinský aktivista byl v Gaze brutálně zavražděn extremisty, kteří dostali nálepku „saláfistů“ jak v některých odborných tak i laických mediích. Nicméně tuto událost by bylo nutné poněkud lépe osvětlit.
Zejména je poněkud kontroverzní užívání pojmu saláfismus, který tak nabývá silně pejorativního charakteru. Tvrzení, že „saláfisté zabili…“ má per se stejnou vypovídající hodnotu jako prohlášení, že „luteráni zabili…“ Saláfismus vychází ze slova „salafíja“, který by se dal v co nejvolnější formě vysvětlit jako „návrat k praxi ctihodných předků.“ Saláfismem se označuje konzervativní směr islámu, který požaduje návrat k islámské praxi raných let islámu. Tu reprezentuje Muhhamadovo období a takzvaných prvních čtyř chalífů. Tato ideologie dbající na přísný výklad islámu se spojuje zejména s činností ideologů takzvané islámské obrody, kteří působili v Egyptě v 19. století a reagovali tak na úpadek islámského světa vis-á-vis západní moci. A právě z tohoto myšlenkového trustu v určité míře čerpají dnešní radikálně islámské organizace. Nicméně proto, aby byl „saláfismus“ takto expanzivní radikální ideologií je nutné do něho zahrnovat také výzvu k misijní činnosti (dawa). V takovémto případě lze hovořit o radikální ideologii. Je třeba zdůraznit, že saláfistou může být naprosto nenásilný muslim, který ovšem úpěnlivě dbá konzervativních zásad, ale jestliže nemá ambici tuto víru misijně šířit, není příliš namístě ho ztotožňovat s teroristou.
Patrně se mnozí mohou ptát, zda má smysl hovořit o radikálním islámu, když ten je v palestinských reáliích spojován s organizací Hamás. Opět je zde nutné jít poněkud více do hloubky. Je pravdou, že Hamás je de facto dalším vývojem palestinské větve Muslimkého bratrstva, tedy taktéž velmi konzervativní a s radikalismem spojovaného skupiny. Je rovněž pravdou, že z řad Bratrů vzešlo mnoho radikálních členů různých teroristických hnutí zejména v souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu. A ano, i Muslimské bratrstvo částečně vychází z myšlenek saláfismu (avšak ne zcela). Problém se komplikuje v průběhu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy došlo k radikálnímu rozkolu mezi „odchovanci“ Bratrstva jako byl Ajmán az-Zawahrí a původní organizací. Zatímco „afghánci“(tedy Arabové bojující v Afghánistánu) požadovali vést radikální celosvětové tažení – tedy jakýsi agresivní globální džihád – proti nevěřícím, původní organizace chtěla zvolit jiný přístup. Muslimští bratři se soustředili na gradualistický přístup postupného prorústání do společnosti a naklánění si jejích sympatií skrze sociální služby. A tento postup zvolil i Hamás. De facto došlo k rozdělení islámského radikalismu na dva směry, kde ovšem hranice mezi nimi byla často silně rozostřená. V průběhu času Hamás podporoval verbálně a v menší míře i materiálně al-Qa’idu, která je samozřejmě nejlepším příkladem globálně orientovaného přístupu, nicméně v Palestině samotné neviděl extremisty jejího střihu rád a několikrát proti nim ostře zasáhl. Jeho účelem bylo vést boj především proti Izraeli a nebýt spojován s globálním džihádem. Ovšem al-Qá’idou inspirované skupiny si v poslední době nachází do Palestiny cestu, přičemž jim nahrává i nespokojenost radikálnějších příslušníku Hamás s „měkkým přístupem“ mateřské organizace. Jejím svodům podléhají malé, ale velmi agresivní skupinky Palestinců jak na Západním břehu, tak i v Gaze a v uprchlických táborech Libanonu. Proto bude jistě zajímavé sledovat vývoj tohoto potencionálně velmi nebezpečného fenoménu a začít si zvykat nato, že Hamás není jediná radikální skupina mezi Palestinci.
http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Middle%20East%20North%20Africa/Israel%20Palestine/104%20Radical%20Islam%20in%20Gaza.ashx
http://www.currenttrends.org/research/detail/the-brotherhood-vs-al-qaeda-a-moment-of-truth
Mubarakův trest smrti?
Bývalý egyptský prezident Husní Mubarak může být dle egyptských úřadů odsouzen k trestu smrti. Důvodem tak vysokého trestu byl jeho příkaz použití násilí proti demonstrantům při lednových a únorových protivládních nepokojů, kdy bylo dle oficiálních zpráv zabito až 800 lidí. Samotné vyšetřování obvinění však může trvat až šest měsíců. V současnosti je bývalý prezident, který byl odejit 11. února, v nemocnici v Šarm aš Šajchu poté, co ho postihla během vyšetřovacího výslechu srdeční příhoda.
http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/230917-mubarakovi-hrozi-poprava.html
http://english.aljazeera.net/news/middleeast/2011/04/2011415115933698435.html
Egypt a Írán obnoví styky
Po 30 letech zřejmě dojde ke znovuobnovení diplomatických vztahů mezi Íránem a Egyptem. Po svržení posledního egyptského prezidenta Husního Mubaraka na začátku tohoto roku, který byl již tradičním spojencem USA a Izraele, chce zřejmě Teherán využít situace a změny vedení ve vysoké káhirské politice. Egypt byl s Íránem v dlouhodobém nepřátelském vztahu zejména po uzavření míru mezi Káhirou a Tel Avivem v roce 1979 a egyptské nabídce azylu pro šáha Rézu Pahlávího svrženého íránskou revolucí v témže roce.
Dohoda Fatah – Hamás
Ve středu 27. dubna se podle oficiálních zdrojů dohodl Fatah s Hamásem na vytvoření přechodné vlády a následně stanovily datum oficiálních voleb do Palestinské samosprávy. Tyto dvě organizace byly v rozepři po parlamentních volbách v roce 2006, kdy se společně nebyly schopny dohodnout na ustanovení palestinského parlamentu a vlády. Území Palestiny bylo v roce 2007 mezi skupiny trvale rozděleno, kdy bylo Pásmo Gazy pod nadvládou radikálního Hamásu, zatímco mezinárodně uznávaný Fatah spravoval Západní břeh Jordánu. Pokud by skutečně došlo ke smíření obou skupin a sloučení daných území, výrazně by to dopomohlo k novým mírovým vyjednáváním mezi Palestinou a Izraelem.
Zničení reaktoru potvrzeno
28. dubna bylo poprvé potvrdil generálním řiditelem Mezinárodní agentury pro jadernou energii(MAAE) Jukio Amano, že izraelská letadla v roce 2007 skutečně svými nálety zničila jaderný reaktor na území Sýrie v městě Dajr as Suar blízko Halabu. Syrská strana však obvinění o vyvíjení jaderného programu vždy razantně popírala, ihned po útoku izraelských letounů v roce 2007 však prezident Assad nevyloučil možnost odvety proti izraelským cílům.
http://www.novinky.cz/zahranicni/123797-izrael-potvrdil-ze-v-zari-zautocil-na-syrii.html
Autoři: Michal Mádl a Lucie Uhlířová, studenti Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU.
