Přehled a stručná analýza bezpečnostního a mezinárodně-politického dění na Blízkém východě za březen 2015.

IZRAEL A PALESTINA

Zásadní událostí tohoto března byly volby do izraelského Knessetu. Benjamin Netanjahu v nich jednoznačně obhájil vítězství, a to navzdory velmi těsným předvolebním průzkumům, které dávaly podobné šance také největší opoziční formaci, středo-levému bloku Sionistická unie. Jeho strana Likud získala ve stodvacetičlenném Knessetu třicet křesel. Sionistická unie, společná kandidátka tradiční největší levicové Strany práce a strany ha-Tnu’a, pod vedením Izáka Herzoga a Cipi Livniové, obsadila dvacet čtyři křesel. Celkové výsledky jsou spolu s předvolebními průzkumy k vidění zde.

„Bibi“ Netanjahu se do čela Židovského státu postaví počtvrté. Premiérem byl zvolen už v letech 1996, 2009 a 2013, sloužil také jako ministr financí a zahraničí. Svou kampaň postavil na ostré proti-palestinské rétorice, zdůrazňování tématu Íránu a jeho proti-izraelské ideologie ve spojení s íránským jaderným programem, a z toho plynoucí nutnosti zajištění bezpečnosti pro izraelský stát.

To, že je Netanjahu v současnosti nejvýraznější osobností izraelské politiky a nejhlasitějším mluvčím Izraele na mezinárodní scéně, znepokojuje především aktéry angažované v úsilí o izraelsko-palestinský mírový proces, v první řadě představitele Palestinské samosprávy a kromě nich také Spojené státy americké nebo Evropskou unii. Bibi dlouhodobě podporuje výstavbu židovských osad na okupovaném palestinském území a odmítá koncepci Palestinského státu. Možnost tzv. dvou-státního řešení izraelsko-palestinské otázky podle něj není možná, dokud zůstane v čele Izraele.

Následující týdny budou probíhat jednání o nové vládě. Zde si můžete přečíst také komentář Marka Čejky.

JEMEN A SAUDSKÁ ARÁBIE

Vnitrostátní konflikt v Jemenu se rozhořel minulý měsíc poté, co šíitský kmen Hútiů provedl státní převrat v hlavním městě Saná a přinutil prezidenta Mansúra Hadího vytvořit druhé centrum moci v Adenu na jihu země. Tento konflikt, v němž hlavní aktéry na domácí půdě[1] tvoří Hútiové, sesazený prezident Hadí a jeho příznivci (převážně sunnité) a jemenská AQAP (Al-Kájda Arabského poloostrova), nabral během března na intenzitě a vedl Saudskou Arábii k přímému zásahu v podobě leteckých útoků proti pozicím Hútiů. Ti jsou podporováni jednak předchozím režimem a prezidentem Salehem, který odstoupil během Arabského jara v roce 2011, jednak také Islámskou republikou Írán, hlavním mocenským rivalem Saudské Arábie v blízkovýchodním regionu. Události ve dvacetimilionovém Jemenu tak mají významný regionální přesah a jsou dalším prvkem destabilizujícím bezpečnostní situaci na Blízkém východě.

V polovině března ohlásili oponenti Hútiů vytvoření Aliance národní spásy, spojující jinak rozdělené složky jemenské společnosti a deklarující cíl ochránit Jemen před zhroucením. Spojené státy americké z Jemenu kvůli zostřující se situaci evakuovaly veškerý vojenský personál, včetně stovky členů speciálních sil. Rada bezpečnosti OSN svolala zvláštní zasedání. 22. března obsadily ozbrojené hútijské milice třetí největší jemenské město Taiz. Na konci měsíce došlo k další eskalaci událostí, když síly spojené s bývalým prezidentem Salehem ve spolupráci s Hútii obsadily letiště v Adenu. Státy Perského zálivu v čele se Saudskou Arábií rozhodly o zásahu a odsouhlasily leteckou kampaň proti Hútii ovládanému hlavnímu městu Saná. Jejich vojenskou operaci podpořily také Spojené státy. Nálety na Jemen odsoudil Írán i představitelé režimu v Sýrii. Šířku konfliktu demonstruje rovněž angažmá Egypta, který v podpoře proti-hútijské kampaně nasadil námořní i vzdušné síly, aby zajistil oblast Adenského zálivu. Prezident Hadí z Adenu uprchl do hlavního města Saudské Arábie, Rijádu.

(Zdroj:)

 Nepokoje a mocenské vakuum v Jemenu vytváří prostor pro teroristické útoky a atentáty, jako například ty, které se odehrály 20. března. Čtyři členové, hlásící se k Islámskému státu, spáchali sebevražedné atentáty v šíitských mešitách v Saná; zemřelo téměř 140 lidí.

SÝRIE

Institute for the Study of War mapuje kampaň Islámského státu v Sýrii na konci března. Ztráty, které v předchozích týdnech a měsících utrpěl IS v Iráku a na severu Sýrie vedly k posílení pozic a ozbrojených akcí ve střední a západní Sýrii.

(Zdroj: )

 Režim kromě IS čelí také intenzivním bojům proti povstaleckým silám vedeným frontou An-Nusrá, jimž se podařilo dobýt město Idlib na severozápadě Sýrie a rozšířit kontrolovanou oblast také do nejjižnější, dříve neutrální provincie Suwayda, obývané především syrskými drúzy.

 Podle zpráv, které budou teprve ověřovány odborníky z OPCW, byl v březnu jednotkami režimu použit chlor jako chemická zbraň při útoku na vesnici Sarmin v provincii Idlib.

EGYPT

I v průběhu března se Egypt potýkal s neklidem na Sinajském poloostrově. Zdejší džihádisté jsou od roku 2013 zodpovědní za smrt stovek policistů a vojáků. 10. března se v areálu policejní stanice v El-Arishi odpálil sebevražedný atentátník a zabil řidiče-civilistu, později téhož dne explodovala bomba u obrněného vozidla. Tento výbuch nepřežil jeden voják. O dva týdny později v tom samém městě uskutečnili ozbrojenci útok s podobným scénářem, zemřel policista a dva vojáci. Podobné útoky se odehrávají na Sinajském poloostrově velice často – zpravidla každý týden. Jedná se o záležitost, o které Vás pravidelně informujeme. Sinajský region dlouhodobě vykazuje značnou nestabilitu, a proto především jeho severní část označuje i české zamini jako nevhodnou k turistickým i jakýmkoliv jiným regionům.

V boji proti terorismu se však nepoužívají jen vojenské prostředky. V polovině března úřady propustili 41 soudců, kteří údajně spolupracují nebo podporují Muslimské bratrstvo. Muslimské bratrstvo je organizace, jejíž odnože působí ve značné části arabského světa. Jedná se o prostředí, z nějž pocházel i exprezident Mursí. O propuštění soudců rozhodl disciplinární soud. Podle vyjádření jednoho z nich se jedná o šokující rozhodnutí, které soudcovství v Egyptě ničí. Muslimské bratrstvo bylo označeno jako teroristická organizace v prosinci 2013. Podle současného prezidenta as Sísího představuje bratrstvo hrozbu pro národní bezpečnost, zatímco samotné bratrstvo tvrdí, že jeho aktivity jsou pouze mírovým aktivismem. Za podporu Muslimského bratrstva však obvykle padají tvrdší tresty. V roce 2013 za tento čin bylo odsouzeno k smrti minimálně 720 osob a podobné masové rozsudky jsou vynášeny i v současné době.

TURECKO

Tureckem otřásla smrt prokurátora Mehmeta Selima Kiraze, jež byl na konci března zajat dvěma členy radikální skupiny DHKP-C (Revoluční strana pro lidové osvobození) a posléze podlehl střelným zraněním, která utrpěl od svých únosců. Kiraz se stal terčem útoku v souvislosti s vyšetřováním případu patnáctiletého mladíka Berkina Elvana, který zemřel po istanbulských protestech v roce 2013, a jehož smrt dosud zůstává kontroverzním tématem napříč celou zemí. Kiraz, který se vyšetřováním osobně zabýval, byl dvěma muži z marxistické DHKP-C zajat přímo v budově istanbulského soudu a držen jako rukojmí pod hrozbou smrti výměnou za to, že se osoby zodpovědné za Elvanovu vraždu ke svému činu veřejně přiznají. Vyjednávání mezi stranami však skončila nezdarem- po více než šestihodinovém dramatu byly turecké bezpečnostní složky nuceny vtrhnout do budovy a ač se jim podařilo zneškodnit oba teroristy, Kiraz později zemřel na následky tří střelných ran v jedné z istanbulských nemocnic.

Případ se stal o to sledovanějším, že opět upozornil na zvýšenou aktivitu skupiny DHKP-C, která je Tureckem i EU zařazená na seznam nezákonných teroristických organizací, a jež se od počátku tohoto roku přihlásila již ke dvěma bombovým útokům v centru Istanbulu.

 Turecko se také rozhodlo uzavřít zbývající dva hraniční přechody u hranic se Sýrií- Bab al-Hawa a Bab al-Salameh, které se nachází v jižní turecké provincii Hatay. Země, která od počátku syrské občanské války přijala již více než 2 miliony uprchlíků, označila krok za reakci na zhoršenou bezpečnostní situaci v oblasti severní Sýrie, jež má podle některých zdrojů fungovat jako prevence před možnými teroristickými útoky ze strany radikálů. Ačkoliv vozy s humanitární a jinou pomocí mají stále vstup na území Sýrie povolen, přijímání uprchlíků před Asadovým režimem či ISIS bylo přes tyto přechody pozastaveno. Turecko se dlouhodobě potýká s otázkou bezpečnosti svých hranic s válkou zmítanou Sýrií, a to jak v souvislosti se svou pozicí tranzitní země pro miliony uprchlíků z oblasti, tak i zvýšeným počtem zahraničních bojovníků, kteří si Turecko vybírají jako zemi, přes kterou mohou vstoupit do Sýrie a přidat se k teroristické ISIS.

ÍRÁN

Zdroj obrázku:

Po více než deseti letech dospěl Írán a západní mocnosti 2. dubna 2015 k rámci nukleární dohody. Ta je označovaná jako přelomová a pro mnohé představuje historický okamžik nejen pro íránské vztahy s USA, ale i možnou naději na zlepšení blízkovýchodní situace a stability v regionu.

Strany, které reprezentovala Íránská islámská republika a země P5+1 spolu s Německem, se společně shodly na základních bodech budoucí dohody ohledně íránského nukleárního programu, jež má být v definitivní podobě představena na konci června tohoto roku. Írán se smlouvou zavazuje k povolení denních kontrol svých zařízení Natanz a Fordo Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA), přičemž kontroly budou možné i v těžkovodním reaktoru Arak a vojenském zařízení Fordow. Podmínkou je také snížení počtu centrifug a pozastavení výroby uranu obohaceného nad 20%, kdy obohacení bude povolené pouze do 3,67% využitelného pro civilní účely.  Mocnosti pak na oplátku přislíbily postupné zrušení zejména ekonomických sankcí týkajících se i ropné a jiné surovinové produkce, jež na Írán v předchozích letech uvalily.

Zatímco Barack Obama vyjádřil spokojenost se současným rámcem dohody, která by podle něj ve svém komprehensivním rozsahu mohla pomoci ke zlepšení mezinárodní bezpečnosti, americký ministr zahraničí John Kerry upozornil na to, že je ještě spousta technických detailů, jež se musí do června vyřešit. Pro německou kancléřku Angelu Merkelovou je pak dohoda úspěchem všech vyjednávajících, která povede ke znemožnění Íránu získat jaderné zbraně.

Úmluva se však neobešla i bez opozičních hlasů. Izraelský premiér Benjamín Netanjahu, jež jednání s Íránem již v minulosti kritizoval, na začátku března vystoupil před americkým Kongresem a varoval před možnou smlouvou, jež by „nezablokovala cestu Íránu k jaderné bombě, ale naopak ji vydláždila“ a byla „koncem kontroly zbrojení“. Upozornil také na to, že jakákoliv úmluva představuje pro Izrael existenční hrozbu. K Izraeli se přidal i hlas amerických republikánů– 47 senátorů prezentovalo otevřený dopis, ve kterém zdůraznili, že současná podoba dohody může být pouze otázkou Obamovy administrativy a bez souhlasu Kongresu je téměř bezcenná. Obama administrativa dopis odsoudila jako „podkopávající Ústavu“, která povede pouze k válce. Dohodu také nepřivítali s nadšením íránští konzervativci, jež ji považují za ústupek Západu.

IRÁK

 Irácký premiér Haider al-Abádí oznámil na konci března úspěch svých jednotek při znovudobytí města Tikrít zpod kontroly samozvaného Islámského státu.  Ofenzíva, která započala 2. března a trvala celý měsíc, byla vedená koalicí iráckých sil, sunnitských kmenů a šíitských milicí podporovaných Íránem, které celkem čítaly přes 20 000 členů.  Jednotky využily předchozích leteckých úderů vedených USA v oblasti, jež byly zaměřené na oslabení pozic bojovníků ISIS a představovaly řešení pro patovou situaci panující již od obsazení města v červnu 2014. Boje podle iránských velitelů ztěžovaly nastražené miny a výbušniny na cestách i skryté v budovách a hlavně pak přetrvávající přítomnost radikálů, jež se postupně stahovali do centra města. Od 26. března se proto v bojích opět angažovali američtí spojenci, jež provedli přes 37 náletů mířených na pozice ISIS přímo v centru Tikrítu. Ačkoliv se akce ukázala jako úspěšná, účast USA se nesetkala s nadšením zejména Íránem podporovaných bojovníků, z nichž někteří se dokonce z fronty stáhli či odmítli být s dobýváním města spojováni.  Stejně tak se začaly objevovat první otazníky nad možným sektářským násilím, jež by mohlo vyvolat osvobozování sunnitských oblastí převážně šíitskými jednotkami. Během bojů bylo také zničeno mauzoleum Saddáma Husajna, bývalého iráckého prezidenta, pro kterého byl Tikrít rodným městem.

I přes možné problémy al-Abádí neváhal označit měsíc trvající ofenzívu za úspěšnou. Dodal také, že podobný postup jako při dobývání Tikrítu hodlá díky nízkému počtu obětí na straně iráckých ozbrojených složek a humanitární dimenzi akce aplikovat během dalších bitev. Tikrít jako hlavní město provincie Anbár představuje pro irácké síly první krok před náročnější a zřejmě jednou z rozhodujících bitev, a to o druhé největší město Mosul. Podle Chálida al-Obejdiho, iráckého ministra zahraničí, bude tedy po Tikrítu prioritní nejen Mosul, ale i zajištění celé provincie Anbár, která stále zůstává pod silnou kontrolou ISIS.