Přehled a stručná analýza bezpečnostního a mezinárodně-politického dění na Blízkém východě v červnu 2013.
Irák
Bezpečnostní situace v zemi je nadále zhoršená
Sektářské násilí mezi vládnoucími šíity a menšinovými sunnity v Iráku pokračuje i v měsíci červnu. Podle zprávy OSN nicméně mírně poklesl počet obětí za měsíc z více než tisíce na zhruba 750. Drtivá většina obětí jsou civilisté a to šíité i sunnité a to kvůli vlnám bombových útoků. Bombové útoky militantů dále roztáčí spirálu násilí mezi skupinami a vyvolávají vzájemné odvetné akce. I přes vysoký počet obětí se číslo nevyšplhalo na úroveň let 2006 a 2007, kdy stál Irák na prahu občanské války. Množí se obavy o dalším nárůstu sektářského násilí a propadnutí země do situace podobné v Sýrii, což by mohlo vést i k rozpadu země. George Friedman a Robert Kaplan ze STRATFOR fenomén nárůstu sektarismu v regionu dobře osvětlují ve svém videu.
9. června Irák – Irácký premiér Malíkí se setkává s Barzáním v Erbílu
Proběhla první oficiální návštěva premiéra Málíkího v Iráckém Kurdistánu po dvou letech ve snaze napravit již několik let pošramocené vztahy. Za zhoršením vztahů stála neúspěšná jednání o sdílení příjmů z ropy mezi Erbílem a Bagdádem a s tím spojená více autonomní politika Erbílu na tomto poli. Atmosféra setkání byla pozitivní, i když Barzání ještě nedávno označoval Málíkího za „diktátora“. Málíkí však prohlásil: „Ani já ani prezident Barzání nemáme magickou hůlku.“ (Na okamžité napravení vztahů).
Vztahy mezi Erbílem a Bagdádem jsou dlouhodobě napjaté a s neutěšenou bezpečnostní situací a politickou pozicí premiéra Málíkího se Erbíl stále spíše vzdaluje Bagdádu. Představitelé kurdské regionální vlády mnohdy mluví i o nástupu „nové formy vztahů“. Tím je míněno usilování o ještě větší samostatnost a další rozvolnění vztahů s federální vládou. Nicméně je třeba podotknout, že již léta se Erbíl chová více a více autonomně.
Minulý měsíc využily pešmergové oslabení iráckých sil a přesunuli se do sporných oblastí okolo Kirkúku za účelem „zpacifikování demonstrací“, což je de facto porušení stávajících dohod. Bagdád volá po jejich urychleném opětovném stažení. Tyto kroky Erbílu lze vykládat jako snaha získat lepší strategickou pozici v případném vyjednávání o sporných územích, jež si nároku jak Bagdád, tak Erbíl. Se zhoršenou pozicí federální vlády a problematickou bezpečnostní situací lze podle našeho názoru očekávat snahy ze strany Erbílu tyto spory a křehké dohody revidovat.
13. června Irák – Na tisíc kurdských vojáků irácké armády dezertovalo
Podle posledních zpráv se v Iráku potýkajícím se s rostoucím sektářským násilím mezi vládnoucími šíity a menšinovými sunnity množí případy masových dezercí z ozbrojených sil. Kurdští vojáci údajně dezertovali, když dostali rozkaz zaútočit proti sunnitskému městu. Erbíl nicméně zůstává rétoricky zdrženlivý a odmítá zprávy o integraci celé této jednotky do jejich vlastních sil (pešmergů). Údajně vyčkávají na oficiální jednání s Bagdádem, aby nedocházelo k dalšímu růstu napětí mezi federální vládou a Kurdy. Ovšem již teď jsou údajně tyto jednotky zásobovány z kurdských zdrojů.
18. června Irák – Bagdád plánuje navýšit těžbu ropy a už nepočítá s Kurdistánem
Bagdád představil ambiciózní plán navýšení produkce ropy o 45 % do konce příštího roku na 4,5 milionu barelů za den (stal by se tak producentem číslo dvě v OPEC). Je naplánován i další rozvoj klíčové infrastruktury a rozpracování nových nalezišť. Za poslední dva roky již vzrostla o 600 tisíc b/d. Irácká centrální vláda ale ve svých výhledech a plánech nově vůbec nepočítá s tokem ropy ze severního Iráckého Kurdistánu. Bagdád s Erbílem se dlouhodobě nemohou dohodnout na adekvátním sdílení příjmů ani na vývozní politice (Erbíl zastavil proud ropy do jižní části země loni v prosinci). Kurdistán se v posledních letech více obrací se svým exportem na Turecko a získává tak důležitého partnera a páku proti Bagdádu. Lze předpokládat, že se zhoršující se bezpečnostní situací v Iráku bude Kurdistán jednat dále více autonomně nejen v této oblasti.
Zdroj: Hürriyet Daily News
Írán
3. června Írán – Stát se pokouší kontrolovat kyberprostor prosazováním „halal internetu“
S blížícími se prezidentskými volbami nadále rostou pokusy o kontrolu internetu ze strany íránského režimu. Již v předchozích několika měsících se stává obtížnější připojovat se ke klíčovým zahraničním serverům, včetně prostředků internetové komunikace jako Skype, Gmail či sociální sítě. Napříště už vládní „cenzuru“ nelze obcházet za použití VPN softwaru. VPN se využíval hojně během voleb 2009 a obcházela se tak vládní cenzura a restrikce, které bránily jednak toku informací ze země, ale také organizaci různé opoziční činnosti.
Podle některých zdrojů jsou tyto kroky součástí promyšleného „dotlačení“ uživatelů k připojení na vládní „halal internet“ (rozuměj v souladu s islámským právem). Halal internet se v podstatě chová jako obrovský intranet, ve kterém lze mnohem snáze zakazovat přístup na určité stránky. Výhodou pro běžné uživatele ovšem je, že na rozdíl od klasického i záměrně zpomalovaného připojení na něm místní a „povolené“ zahraniční weby běží mnohem rychleji.
11. června Írán – Dva kandidáti odstupují z prezidentských voleb
Pár dní před volbami oznámili své odstoupení konzervativec Gholamali Haddad Adel a bývalý viceprezident Mohammad Reza Aref z centristického tábora. Adel neuvedl žádný důvod, naproti tomu Aref odstoupil s argumentem, že nechce štěpit reformistické a centristické voliče, tedy jeho odstoupení podpoří Hassana Rouháního.
Nicméně na rozdíl od voleb v roce 2009 není mezi soubojem o post prezident takřka žádná polarizace a volby mají obecně chabou odezvu mezi obyvatelstvem. Rada dohlížitelů a duchovní vůdce ajatolláh Chameneí letos vyškrtla při procesu schvalování kandidátů osobnosti, které se mohli ukázat jako skutečně reformistické či svým charismatem výhledově v opozici duchovnímu vůdci.
14. června Írán – Prezidentem se stává relativně umírněný Hassan Rouhání
Vítězem prezidentských voleb se stal bývalý jaderný vyjednavač a relativně umírněný Hassan Rouhání v prvním kole se ziskem něco málo přes 50 % hlasů (podrobné výsledky viz zde). Rouhání vnesl podle mnohých do prezidentských voleb alespoň „trochu života“. Jeho vítězství se mohlo jevit jako překvapením, protože nepatřil mezi horké favority (jako například konzervativci Jálílí či Qalibaf).. Na druhé straně události krátce před volbami spojené s odstoupením Arefa a poté také otevřenou podporou Rouháního kandidatury ze strany některých opozičních hnutí a významných osobností (bývalý prezident Chatámí), mu dodali významný politický kapitál.
Při svém prvním projevu vytyčil několik směrů, kterými se bude jeho politika ubírat.
1) Snaha být konstruktivnější a umírněnější v mezinárodních vztazích. S tím úzce souvisí i poznámka o tom, že vztahy se Spojenými státy jsou „staré zranění, jež se musí uzdravit“. Podle některých ohlasů lze předpokládat pokusy formulaci „nové zahraniční politiky“, jež vyvede Írán z mezinárodní izolace. Otázkou ovšem zůstává do jaké míry se Rouhánímu podobné reformy podaří prosazovat navzdory konzervativním (klerikálním) silám, které nehodlají Západu ustoupit.
2) Pokračující opozice vůči zahraniční intervenci v Sýrii.
3) Vylepšení ekonomické situace má být hlavní prioritou. Díky pokračujícím tvrdým ekonomickým sankcím se Íránu pochopitelně ekonomicky příliš nedaří. Jedná se o pro obyčejné Íránce v podstatě nejpalčivější každodenní problém. Lze přepokládat, že se zlepšením vztahů s mocnostmi a také Rouháním prosazovanou větší transparencí v jaderné otázce může přijít i zlepšení ekonomické situace. Již pár týdnů po volbách posílil íránský rijál vůči dolaru o 15 %.
Zdroj: Daily Telepgaph
Turecko
Turecko – İmralský mírový proces s kurdskými povstalci pokračuje
Ačkoliv „horký tématem“ turecké politiky byly v uplynulém měsíci probíhající protesty namířené proti vládě premiéra Erdoğana a jeho Straně spravedlnosti a rozvoje, mírový proces mezi státem a Kurdskou stranou pracujících (PKK) pokračuje.
Nadále probíhají schůze mezi uvězněným lídrem PKK Öcalanem a zástupci kurdské Strany demokracie a míru (BDP). Podle Öcalana s úspěšně probíhajícím stahováním operativců PKK z turecké půdy vstoupil proces do své druhé, „legislativní“ fáze, která má vyústit v demokratizační reformy. Öcalan se nechal slyšet, že navrhl řadu reformních bodů. Politička BDP se nechala slyšet, že v případě úspěšného procesu lze rozhodně předpokládat vstup PKK do legální politiky a parlamentu. Zatímco z kurdské strany zní optimismus, premiér Erdoğan volí ve své současné méně pevné politické pozici střízlivější rétoriku. Konstatuje, že z Turecka se prozatím stáhlo pouze 10-15 % bojovníků PKK a zároveň mírně „tlumí“ nadšení kurdské strany prohlášeními o bezpodmínečném zachování turečtiny jako hlavního a vyučovaného jazyka. Nicméně slibuje zajištění výuky kurdštiny jakožto volitelného jazyka ve školách. Erdoğan zároveň trvá na zachování nezvykle vysoké desetiprocentní volební klauzule, která je dlouhodobě trnem v oku kurdským stranám a znevýhodňuje je při vstupu do parlamentu.
I přes množící se obavy o zpomalení a poškození mírového procesu mimo jiné uplynulými událostmi spojenými s rozsáhlými protesty proti AKP. je podle našeho názoru nadále vidět pokrok a optimismus na obou stranách. Mírový proces v podstatě pokračuje podle v březnu stanoveného plánu, který počítal s postupným stahováním sil PKK završeným ke konci roku. V současnosti ovšem probíhají choulostivá jednání o legislativních a politických reformách mezi kurdskou stranou a AKP, jež se mohou ukázat jako problematická.
Turecko – Doznívající protivládní protesty
Protivládní protesty, které začaly jako malá demonstrace proti developerskému projektu v parku Gezi, jež měl zničit jedno z mála zelených míst centra Istanbulu, se rychle zvrhla v masivní odpor proti premiérovi Erdoğanovi. Již na začátku června jsme pro Vás připravili stručný přehled a interpretaci událostí.
Nepokoje a protesty postupně v první polovině měsíce doznívaly a to i přes vyhlášení stávky některými profesními organizacemi a obchodními uniemi. Vláda nakonec 14. června z developerského projektu i přes Erdoğanovu poměrně ostrou konfrontační rétoriku (objevily se i „hrozby“ užití armády k pacifikaci demonstrantů) ustoupila. Den nato policie „vyklidila“ park Gezi od zbylých protestujících. Od té doby se protesty objevují čím dále více sporadicky a situace se pomalu vrací do normálu.
Sýrie
5. – 8. června – Základna syrských rebelů ve městě Kusair byla dobyta
Po několika týdnech bojů v okolí města Kusair byla tato strategická základna povstaleckých sil dobyta režimu loajálními vojsky. Podle mluvčího Bílého domu Jaye Carneyho za touto akcí stojí především libanonský Hizballáh. Na ten se údajně syrská vláda spoléhá, jelikož její vlastní kapacity již nestačí ke kontrole situace. Situace je taktéž napjatá z humanitárního hlediska. Červený kříž se pokoušel několikrát dostat do boji postiženého města, ale neuspěl. Podle neoficiálních zpráv je v místě několik set zraněných civilistů.
Výsledek obléhání města Kusair může mít pro povstalce velice nepříznivý dopad. Jedná se o místo vysokého strategického významu a jeho ztráta poukazuje na vzrůstající vojenskou převahu režimu loajálních vojsk – projevovat se zde může i rostoucí zapojení Hizballáhu a posílení zahraniční pomoci a podpory, pravděpodobně ze strany Íránu a Ruska.
13. června – USA potvrdily použití chemických zbraní v Sýrii
Bílý dům zveřejnil ve své tiskové zprávě, že má nezvratné důkazy o použití chemických zbraní syrským režimem. Ve své zprávě dále uvádí, že zpravodajské služby mají podezření na 100 až 150 obětí útoků chemickými zbraněmi. Tato čísla jsou však s největší pravděpodobností neúplná.. Bílý dům dále uvádí, že se jedná o porušení mezinárodních norem a překročení „red line“ americké zahraniční politiky.
CIA provedla u některých osob rozbory krve a moči , a došla k závěru, že byl použit nervový plyn Sarin. Tato zjištění tak potvrdila poznatky britských a francouzských zpravodajských služeb, které na použití chemických zbraní proti rebelům v Sýrii poukazovaly již dříve.
Použití chemických zbraní je rozhodujícím milníkem ve vztahu USA ke konfliktu. Překročení této „red line“ bylo podmínkou pro aktivního zapojení USA v syrské občanské válce. Podle analytiků se bude jednat o nepřímou podporu především v podobě zásobování vojenskou technikou. Pravicoví politici však volají po radikálnějších opatřeních – nejhlasitějším z nich je arizonský senátor John McCain, který vyzval k vytvoření bezletové zóny a nasazení amerických vojenských sil přímo v Sýrii . Tento scénář je však za Obamovy administrativy málo pravděpodobný.
Konkrétní forma podpory rebelů má být představena kongresu a senátu v příštích několika týdnech. V souvislosti s nedávným dobytím města Kusair je však patrné, že rovnováha sil se zvrátila ve prospěch Assadova režimu. Pokud chtějí Spojené státy povstalecké síly podpořit, měli by jednat co nejrychleji.
16. června – Ochlazení Egyptsko-Syrských vztahů viděno optikou sektářské války
Zapojení libanonského Hizballáhu v občanské válce v Sýrii se stalo překážkou v diplomatických vztazích mezi Damaškem a Káhirou. Egyptský prezident Mursí vznesl požadavek na stažení Hizballáhu ze Sýrie a prohlásil, že stahuje z Damašku veškerý diplomatický personál. Mursí tak vyhověl především požadavků protestujících, kteří vyrazili do ulic Káhiry aby vyjádřili svůj nesouhlas s politikou Assadova režimu. Tento Mursího krok byl veřejně přijat s nadšením a to především kvůli nepřátelským náladám panujícím mezi egyptskou většinově sunnitskou společností a šíitským hnutím Hizballáh.
Tento krok je však projevem něčeho mnohem hlubšího – sektářské války v Sýrii. Právě tento rozměr konfliktu začíná nabírat na významu společně s tím, jak se do konfliktu zapojují další a další strany. To, co dříve bylo spatřováno jako konflikt povstalců proti establishmentu je nyní možné chápat jako konflikt mezi Sunnity na jedné straně a Šíity na straně druhé. Šíité jsou loajální režimu, představují je především Irán a jeho podpora režimu a libanonský Hizballáh. Pro úplnost už jen dodávám, že syrský prezident Bašar al Assad se hlásí k Alávitům – šíitské sektě. Na druhé straně stojí Sunnité. Jejich militantní křídlo je často dáváno do souvislosti s al-Kaidou. Veliké množství obyvatel okolních států vidí syrskou válku právě jako konflikt těchto dvou skupin. Pokud to tak skutečně je, Západem požadovaný odchod Bašára al Assada by pravděpodobně nic nevyřešil, neboť by se konflikt transformoval v boj o politickou moc ve vakuu, které by vzniklo.
18. června – Sýrie jako hlavní téma summitu G-8
Dvoudenní summit, který se uskutečnil v Severním Irsku přinesl několik závěrů týkajících se Sýrie. Největší pozornost byla upínána k osobě Vladimíra Putina. Ruský prezident již dříve avizoval nesouhlas s některými výroky především z úst amerických a britských politických reprezentantů. Svůj odmítavý postoj k dílčím prohlášením si zachoval i v tomto případě.
Zdroj: Gov.uk
Všichni lídři G8 se však shodli na nutnosti společné spolupráce při zastavení krveprolití v Sýrii, nutnosti navázání na mírové rozhovory a nutnosti zničení al-Káidy, jejíž aktivita podle analytiků v Sýrii roste. Hlavním bodem rozporu je odlišná představa o budoucnosti Sýrie. Zatímco David Cameron prohlásil, že si nedovede představit Sýrii, která by dále fungovala s Assadem v čele, Vladimír Putin je na toto téma méně výřečný. Podobně odmítavý postoj má i k zásobování povstalců vojenským vybavením a zbraněmi.
Co však nezaznělo a co bylo veřejností hojně očekáváno byla specifikace vojenské podpory ze strany USA. Prezident Spojených států se tomuto tématu vyhnul.
22. června – „Přátelé Sýrie“ se setkali v Kataru
Představitelé 11 zemí se sešli v katarském hlavním městě Dauhá. Společně vydali prohlášení, že každá ze zúčastněných zem se zavazuje zvýšit množství poskytované pomoci syrským povstalcům. Každá země si rozhoduje o formě této pomoci sama. Žádné další detaily nebyli uveřejněny. Mezitím v Sýrii dále pokračují boje, odhadovaný počet obětí překročil 90.000. Povstalci hlásí dodávky nových zbraní, stejně tak jako požadavek na další.
Od setkání v Dauhá se čekalo především právě upřesnění formy poskytnuté pomoci. V tom byl však ministr zahraničí John Kerry velice vyhýbavý. Stejně tak Spojené království ještě neupřesnilo formu poskytnuté pomoci a to především protože David Cameron čelí kritice zahraniční politiky i z řad svých vlastních poslanců.
29. června – Vládní vojska zahájila rozsáhlou ofenzivu u města Homs
Po pádu strategického bodu Kusair (20 mil jižně od Homsu) se pozornost směřuje právě na tuto regionální metropoli (cca 1,25 mil obyvatel). Na město se snesla minometná palba, čelilo leteckým útokům a do akce byly nasazeny i tanky. Zdá se, že odpor rebelů byl zlomen a armáda postupuje dál. Syrská státní tisková agentura SANA onačila ofenzivu za úspěšnou, neboť v ní padlo mnoho teroristů.
Město Homs bylo ovládáno rebely od začátku povstání proti Bašáru al Assadovi – tedy po více jak dva roky. To, že bylo opět vybojováno zpět vládními silami svědčí o tom, že povstalci oslabují ve prospěch státní armády a Hizballáhu.
Jordánsko
15. června – Americké stíhačky a systém raketové obrany PATRIOT zůstanou nadále v Jordánsku
Rozhodnutí o zachování systému raketové obrany PATRIOT a stíhaček F-16 na území Jordánska oznámil mluvčí Pentagonu George Little. Vojenský personál a technika zůstali v Jordánsku po ukončení vojenských cvíčení. Proti tomu se ostře vyslovil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který to označil za provokace a upozornil, že případná snaha o vytvoření bezletové zóny nad Sýrií by mohla být považována za porušení mezinárodního práva.
25. června – Jordánsko společně s USA pořádá rozsáhlá vojenská cvičení
Vojenské cvičení, ve které hlavní úlohu hrály Spojené státy a Jordánsko mělo v regionu nebývalé rozměry. Bylo do něj zapojeno 8 000 mužů a žen a veliké množství vojenské techniky. Podle analytiků se jedná o jasnou snahu vyslat do Damašku signál, že Jordánsko je připraveno si sjednat pořádek, za předpokladu, že se bude cítit ohrožen.
Tradiční spojenec Sýrie Rusko však považuje cvičení za velice nešťastnou událost, která je pouhou demonstrací síly a provokací. V Jordánsku po cvičení zůstalo více jak 800 vojáků.
Zdroj: Al-Arabyia
Jordánsko čelí v souvislosti s konfliktem v Sýrii hned několika problémům – jedním z nich jsou velké vlny uprchlíků, kteří zůstávají v uprchlických táborech. Jejich počet odhaduje UNHCR na čtvrt milionu – z toho 150 tisíc uprchlíků přebývá v uprchlickém táboře Zaatari – jedná se o desetinásobek počtu osob, které obývaly tábor v srpnu loňského roku. Bezpečnostní situace bývá v těchto táborech často velice napjatá. Jordánsko je tedy nuceno usilovat o ukončení konfliktu v Sýrii – a to v co nejkratším možném čase. Delší trvání konfliktu by pro Jordánské hášimovské království přineslo nepochybně nové a intenzivnější bezpečnostní výzvy.
Egypt
12. června – Etiopská hráz na Nilu trnem v oku Egyptu
V Etiopii byla zahájena výstavba hráze, jejímž úkolem je odvrátit tok Modrého Nilu – jednoho ze dvou hlavních ramen horního Nilu. Egypt je však na Nilu ekonomicky a životně závislý a jakákoliv podobná akce představuje pro Egypt hrozbu. Proto také egyptský prezident Mursí neváhal použít ostrých slov při kritice etiopského projektu, když parafrázoval text jedné egyptské písně „pokud ubude jediné kapky, alternativou je naše krev“. Hrozba války o vodu se v tomto kontextu však objevuje již od 70. let minulého století. Mnoho smluv, které řeší jednotlivé nároky států na vodu z Nilu totiž pochází ještě z éry dekolonizace.
23. -30. června 2013 – Nepokoje v Egyptě
30. června je v očích celé egyptské populace viděno jako důležité datum. Letošní 30. červen je totiž prvním výročím nového egyptského prezidenta ve funkci. Společnost je však rozdělena na dva nesmiřitelné tábory a již týden před výročím je patrné, že napětí ve společnosti roste. Akce na závěrečný červnový týden chystají jak odpůrci, tak příznivci prezidenta Mursího. Mezi jeho odpůrci je převaha lidí, kteří si nedovedou představit budoucnost Egypta s Mursím v čele. Dalším velice důležitým aktérem ve společnosti je egyptská armáda. V jejím čele stojí ministr obrany generál al-Sisi. Ten 23. července vydal velice rezolutní prohlášení, že armáda bude stát za lidem a že nenechá Egypt zatáhnout zpět do černého tunelu. Více či méně přímo tak naznačil, že armáda nemusí být za všech okolností loajální režimu.
Odpůrci Mubaraka se zorganizovali především do hnutí Tamarod (v arabštině revolta). Těm vadí především propojení mezi Mursím a Muslimským bratrstvem. V posledních měsících se věnovalo hnutí Tamarod především sběru podpisů pod petici požadující Mursího odstoupení. Tuto petici podle hnutí podepsalo 22 mil. osob, tedy více jak ¼ egyptské populace.
Čtyři dny před výročím vypukly protesty s velkou intenzitou nejen v Káhiře, ale také na severu země. V Mansouře bylo zraněno 170 osob a dva lidé byli zabiti. Preventivně jsou do měst rozmísťovány ozbrojené složky včetně armády. Její role je však 26. června stále ještě záhadou. Zásobování se v mnoha místech země dostává do potíží a některé oblasti jsou bez dodávek základních potravin a pohonných hmot. Vzhledem k narůstající intenzitě násilí varuje USA své občany před cestou do Egypta.
30. července jsou podle opozice v ulicích měst miliony odpůrců prezidenta Mursího. Zatímco Mursího příznivci poukazují na to, že Mursí byl do funkce zvolen v demokratických volbách, protestující namítají, že je to nerelevantní, protože nesplnil to, o co revoluce usilovala a tím celou revoluci zradil. Více než kdy jindy byl však v tento den pozorovatelný zajímavý trend – k odpůrcům Mursího, kteří jsou tradičně sekulární, se přidali i věřící. Tím začíná být zpochybněna jedna konfliktní linie, jejíž důležitost bude ještě v blízké budoucnosti v Egyptě hrát nemalou roli.
