16. dubna byl v Oslu zahájen soudní proces s pachatelem nejhorších teroristických útoků v dějinách moderního Norska. 33 letý Anders Behrig Breivik, strůjce loňských červencových útoků, při kterých přišlo o život 77 lidí, se teď bude ze svých hrůzných činů zodpovídat před soudní porotou a zraky milionů lidí. Jak skončí tento „norský proces století“? Stráví Breivik zbytek svého života za mřížemi nebo mezi zdmi psychiatrické léčebny?
Právě otázka svéprávnosti a z toho vyplývající trestní odpovědnosti bude pro tento soud klíčová. Odhadnout ale verdikt soudu je téměř nemožné, protože on sám má k dispozici dva protichůdné psychiatrické posudky. První vypracovali v listopadu loňského roku dva přední norští psychiatři Torgeir Husby a Synne Sørheim, kteří ve své 243stránkové zprávě tvrdí, že Breivik trpí paranoidní schizofrenií a jako duševně nemocný nenese za své činy odpovědnost. Jejich závěry ale vyvolaly silnou kritiku jak mezi veřejností tak akademickou obcí, a soud proto nařídil vypracování druhého nezávislého posudku. Ten byl zveřejněn teprve několik dní před zahájením procesu a jeho autoři (doktoři Agnar Aspaas a Terje Tørrisen) naopak argumentují ve prospěch Breivikovi svéprávnosti. Rozhodnutí o pachatelově vině či nevině tak bude záviset čistě na závěrečném verdiktu poroty, která je složena z pěti soudců.
Sám Breivik odmítá, že by trpěl jakoukoli duševní chorobou a závěry prvního posudku označil za „samé lži“, které se ho snaží vylíčit jako „člověka hloupého a iracionálního“. Nicméně, neztotožňuje se ani s výsledky druhé studie, která ho označila za „narcistického“ a „asociálního“. Obě diagnózy tak označil za chybné a všechny se snaží přesvědčit o svéprávnosti a logičnosti svého jednání. To je patrné jak z jeho výpovědi a prezentování se, tak z vojenského a technického žargonu, který často při popisu svých činů užívá. Podle vlastních slov je ve válce proti multikulturalismu a útoky by neváhal spáchat znovu. Označuje se za politického aktivistu a při své výpovědi si dává záležet na tom, aby motivy svých činů dostatečně vysvětlil a objasnil. Právě jeho chování před soudem bude totiž klíčové pro závěrečný verdikt poroty. Jak sám uvedl, „pro politického aktivistu není nic horšího než skončit v psychiatrické léčebně“. Je totiž jasné, že prohlášení za blázna by jeho „poselství“ a „roli mučedníka“ mohlo mírně zdiskreditovat. Emoce projevil zatím pouze jednou, když bylo prezentováno jeho vlastní propagandistické video. Trestní odpovědnost přesto všechno odmítá. Své činy hájí jako akt „sebeobrany“ a soud požádal buď o trest smrti, nebo zproštění viny. Ani jedno ale norský právní řád nepřipouští.
Soudní proces vyvolává v celé zemi pochopitelně velmi silné emoce. Mediální pozornost věnována případu je enormní a jen v největším norském deníku Aftenposten jsou naň nasazeny desítky novinářů. Breivikův případ okupuje nejenom přední stránky všech norských novin, ale především internetové zpravodajské servery. Každému Breivikovu výroku, gestu či pohybu je věnována maximální pozornost a konzultováni jsou odborníci na rétoriku, řeč těla nebo psychiatři. Kvůli enormní přítomnosti médií musela být také před zahájením procesu upravena a přebudována soudní místnost. Důvodem tak velkého zájmu je kromě samotného případu také fakt, že soud s ohledem na pozůstalé zakázal, aby bylo slyšení naživo vysíláno v hromadných sdělovacích prostředcích. Média se tak snaží zprostředkovat veřejnosti každý detail.
Ne všichni Norové jsou ale touhle pozorností nadšení. Naopak, pro mnohé je tento případ vysoce citlivou záležitostí, a někteří se rozhodli soudní proces úplně ignorovat (včetně některých politiků) a odmítají se o tomto tématu vůbec bavit. Část sdělovacích prostředků dokonce nabízí na svých serverech pro předplatitele speciální edici bez 22. července, která vyfiltruje všechny zprávy týkající se Breivika. Mnozí pak kritizují právě mediální pozornost, které se případu dostává. Poukazují na to, že je to skvělá reklama pro Breivikovu propagandu a nástroj pro šíření jeho ideologie. Jiní zase tvrdí, že je kvůli závažnosti případu a také pro budoucí generace nutné zaznamenat všechny detaily. Dokumenty týkající se případu mají být totiž utajeny na 60 let.
Samotný proces se nese ve znamení poklidu a respektu. Žádné teatrální výstupy či emocionální záchvaty. Doposud jediným významnějším projevem veřejnosti byl mírumilovný protest před soudní budovou z 26. dubna, kdy se sešlo na 40 000 lidí, aby společně zazpívali populární mírovou píseň „Děti duhy“, kterou Breivik před soudem uvedl jako příklad „marxistického vymývání mozků“. Stoicizmus soudu i publika mnohé komentátory zahraničních médií fascinuje. Je to ale způsob jakým se samotní Norové s případem vyrovnávají. Svou bolest si nechávají uvnitř a neprojevují ji navenek. Norská společnost je založena na důvěře ve státní instituce, právní řád a toleranci. Pro mnohé tak není vůbec důležité, zda bude Breivik uznán za svéprávného či nikoli, ale aby byl soudní proces transparentní a spravedlivý. Nikdo nepochybuje o tom, že soud pak rozhodně správně. Příkladem může být odvolání přísedícího soudce, který po loňských útocích v internetové diskuzi napsal, že pachatel si zaslouží trest smrti. Kvůli nestrannosti soudu byl z procesu odvolán. Mnozí zahraniční komentátoři (včetně několika místních) také zpochybňují prostor, který se obžalovanému dostává. Je nepochybně pravda, že Breivik využil prvních pěti dní procesu, které byly věnovány jeho výpovědi především k vlastní reklamě a prezentování své ideologie. Zároveň je patrné, že přesně to zamýšlel. Na druhé straně základním právem obžalovaného je vyjádřit se a nikdo mu nemůže diktovat způsob, jakým bude sám sebe prezentovat. A to je v téhle části Evropy důležitější než cokoli jiného. Soudní proces by měl trvat 10 týdnů a verdikt musí padnout nejpozději do 20. července. Pokud bude Breivik uznán svéprávným, hrozí mu trest 21 let s možností dalšího prodlužování až do konce života. V opačném případě poputuje natrvalo do psychiatrické léčebny.
Ostrov Utøya leží ani ne hodinu jízdy autobusem z centra Osla. Nádhera okolní přírody a jasně modrá hladina jezera působí až ironicky neuvěřitelně poklidným a mírumilovným dojmem. Žádné davy lidí, smutečné průvody či hromady věnců – jenom malý pomníček, několik svíček a kytek. Všichni doufají, že po ukončení soudního procesu se na tenhle případ zapomene jako na ojedinělou černou kapitolu v norských dějinách. Že spravedlnost přinese zároveň vyléčení a norská společnost zůstane stejně otevřená, tolerantní a demokratická jako doposud. Až čas ale ukáže, zda tomu tak skutečně bude.
Juraj Nosál – autor je studentem bezpečnostních a strategických studií na FSS MU a momentálně se nachází na studijním pobytu v norském Oslu.
