Izraelská politika byla v posledních několika týdnech jako na horské dráze. Nejprve došlo ve vládním kabinetu ke změně na postu ministra obrana, který nyní zastává Avigdor Liberman. Ten je některými kruhy kritizován za svoje názory, dle nichž by se proti Palestincům mělo postupovat razantněji. Toto vše se posléze málem zasloužilo o začátek politické krize. Jedním z kroků k jejímu urovnání se měl stát projev premiéra Benjamina Netanyahu 30. května při příležitosti uvedení Libermana do ministerské funkce. V něm Netanyahu vyslovil, že podporuje 2 státy pro 2 národy a prvky Arabské mírové iniciativy z roku 2002. Projev dopadl na úrodnou půdu a změna v kabinetu proběhla v relativním klidu.
Netanyahuově vládě překvapivě pomohl i útok ze začátku června, kdy dva Palestinci převlečení za konzervativní Židy v centru Tel Avivu zaútočili pozdě večer na kavárnu. Zemřeli při něm 4 Izraelci a mnoho dalších bylo zraněno. Reakcí izraelské strany bylo navýšení počtu jednotek Izraelských obraných sil (IDF) nasazených na Západním břehu Jordánu. Na 83 000 povolení k navštívení Izraele pro Palestince bylo zrušeno. Samotní útočníci byli zatčeni. Debaty o Netanyahuvě kabinetu na čas dle všeho utichly částečně i díky tomto incidentu, kdy země se raději zajímala o detaily této vlny útoků, která začala v září minulého roku.
Dalším zprávou, kterou si Netanyahu zajistil přízeň, bylo izraelsko – turecké vyrovnání. Před šesti lety utichly vztahy mezi těmito strategickými hráči v regionu, stalo se tak po události, jíž se podařilo prolétnout světová média a při tom popudit mnohé proti Izraeli a jeho palestinské politice. Na jaře roku 2010 se flotila šesti lodí pokusila proniknout izraelskou blokádou Pásma Gazy, do níž se snažila dovést zásilku humanitární pomoci. Přímo při incidentu bylo 9 občanů Turecka zabito, desátý zemřel na zranění o 3 roky později, několik vojáků IDF bylo zraněno. Izrael udržuje blokádu kolem Pásma Gazy z důvodu přerušení zásobování Hamásu, který je mnohými státy brán jako teroristická organizace. Po dlouhém vyjednávání došlo mezi oběma zeměmi k průlomu. Premiér Netanyahu na své návštěvě Říma v pondělí 27. června oznámil dohodu o urovnání vztahů mezi Izraelem a Tureckem. Dle dohody dojde co nevidět k výměně velvyslanců mezi oběma zeměmi. Dalšími body je odškodnění pozůstalých izraelskou stranou, zřeknutí se stíhání zainteresovaných izraelských vojáků Turky. Hlavními částmi dohody jsou ale body o tureckém angažmá v Pásmu Gazy, kde bude moci postavit elektrárnu a desalinizační zařízení a dopravovat do oblasti humanitární pomoc přes izraelské přístavy. Izraelská podmínka o pokračování námořní blokády Gazy byla po dlouhém vyjednávání taktéž splněna. Vítězstvím pro Izraelce se stal pravděpodobný export izraelského zemního plynu přes Turecko do Evropy.
Jedna z tureckých lodí pokoušející se prolomit izraelskou blokádu.
Obnovení vztahů na nejvyšší úrovni je velkým vítězstvím pro premiéra Netanyahu a jeho vládu. V současné bezpečnostní situaci, kdy za hranicemi sousední Sýrie a Iráku probíhá občanská válka a hrozí její přelití do dalších zemí v regionu, jde o další krok k získání vlivu a ukázku sílící kooperaci mezi státy, jež Islámský stát neboli Daeš svými činy přímo či jen nepřímo ohrožuje.
V dubnu tohoto roku ohlásil izraelský generál Yair Golan bezprecedentní dohodu o sdílení informací zpravodajského charakteru mezi Egyptem, Izraelem a Jordánskem mimo jiné právě z důvodu boje proti Daeši.
Na začátku června proběhla ve francouzské metropoli Paříži mírová jednání týkající se izraelsko – palestinského konfliktu. Palestinskými představiteli byla událost uvítána, Izraelci nikoliv, ani jedna strana nebyla k jednání pozvána. Izraelský vládní představitel se k jednáním, které podpořila evropská 28, vyjádřil slovy, že se jedná z evropské strany o návrat kolonialistické politiky, a že se snaží řešením krize odvrátit zrak od vlastních vnitřních problémů.
Důvodem pro vyjádření, jež bylo zmíněno na začátku článku a o několik řádků výše, je Netanyahuova snaha o urovnání a případné posílení pozice Izraele na blízkovýchodním poli za každou cenu. Jednání, v němž vzali do rukou iniciativu Francouzi a zbylé evropské státy (společně s USA, Ruskem a OSN) nejsou tak atraktivní jako řešení, v němž bude primární roli hrát samotný izraelský ministerský předseda, a ve kterém bude moci diktovat podmínky. V posledních několika měsících se izraelský premiér několikrát sešel s ruským prezidentem Vladimirem Putinem (častěji než s prezidentem americkým). Důvodem pro tyto návštěvy je sílící Putinova pozice na Blízkém východě, tu si zajistil intervencí ruským letectvem na straně vládních jednotek Bašára Asada. Některé hlasy o těchto návštěvách hovoří jako o změně kurzu v izraelské mezinárodní politice, v níž dominují po většinu existence Izraele právě Spojené státy, ty naopak svojí blízkovýchodní politiku dle názoru autora tohoto textu podcenili a dochází tak k posílení právě Ruska – to získává na vlivu posledních 16 let, kdy se prezidentem Ruské federace stal právě Vladimir Putin.
Netanyahuovy kroky se však dostaly pod kritiku opozice, které se nový nastupující směr bližší Kremlu a vzdalující se Washingtonu nelíbí.
Na konci června se událo ještě jedno usmíření a to mezi Tureckem a Ruskem, spor mezi těmito dvěma zeměmi vzniknul na podzim minulého roku, kdy turecké letectvo sestřelilo na pomezí Sýrie a Turecka ruský letoun. Po omluvě tureckého prezidenta Recepa Erdogana tak dochází k obnově vztahů a další možné kooperaci mezi těmito státy. Vzniká tak zajímavá trojice, jejíž členové mají pro kooperaci své vlastní důvody. Rusko hledá půdu pod nohama, aby si vlivem na Blízkém východě zajistilo silnější pozici v Evropě, Izrael potřebuje spojence v jednáních o palestinské otázce a Turecko zase s teroristickými útoky způsobenými islamisty a kurdskou otázkou.
