Gruzie a Abcházie, byť jsou oficiálně jedním státem, fakticky fungují jako dvě samostatné země. Jejich vztah byl zásadně poznamenán historickým vývojem v oblasti a snahou Abcházie o vyhlášení nezávislosti na Gruzii, což vedlo k vypuknutí mnohaletého krvavého konfliktu. Jak konflikt probíhal a jak se mezinárodní společenství k celé záležitosti postavilo, aktuálně zásadně určuje každodenní život obyvatel Abcházie i některých obyvatel Gruzie. Osobně jsem měla tu příležitost obě země navštívit a mluvit s místními lidmi o výzvách, které důsledky konfliktu přinesly do jejich života. Realitu těchto lidí nyní přibližuji v následujících řádcích.
Abchazská válka za nezávislost vypukla v 90. letech minulého století. První zmínky o nevraživosti mezi oběma národy zaznamenáváme již od počátku 18. století. Pokud bychom se ale zeptali, jak to bylo se samostatností Abcházie a Gruzie „původně“, nenašli bychom jasnou odpověď. V historii byly totiž obě země střídavě zcela samostatné, v určitých obdobích fungovaly jako spojený státní útvar, nebo se nacházely pod nadvládou jiných silných říší (Byzantská říše, Mongolská říše, Osmanská říše atd.). Napětí začalo vzrůstat ve chvíli, kdy o toto území, tehdy spravované Osmanskou říší, začalo usilovat carské Rusko a vyhlásilo zde svůj protektorát.
Abchazská touha po autonomii
V roce 1918, po Velké říjnové revoluci, vznikla Gruzínská demokratická republika, jejíž vedení si nárokovalo i oblast Abcházie. Tento krok vyvolal silné nepokoje v řadách etnických Abcházců a spustil lavinu nespokojenosti. Následná úspěšná sovětská invaze do oblasti sice abchazské protesty na chvíli umlčela, nicméně problém vyřešen nebyl, naopak se ještě více prohloubil. Po většinu doby zdejší sovětské nadvlády Abcházie opakovaně žádala o autonomii či zařazení pod ruskou SSSR (namísto gruzínské), nebylo jí ale nikdy vyhověno.
Situace po rozpadu Sovětského svazu byla podobná té z roku 1918. Gruzie vyhlásila samostatnou republiku a nárokovala si i území Abcházie, což opět vyvolalo nepokoje. Ty ovšem tentokrát nebyly zastaveny ničí invazí, nýbrž přerostly v ozbrojený konflikt. Tvrdé boje trvaly více než rok a v jejich průběhu se obě strany uchylovaly k nelítostným etnickým čistkám, které byly doprovázeny masovou emigrací Gruzínců z Abcházie. V bezprostředně následujících letech bylo mezi oběma zeměmi uzavřené příměří.
Zamrzlý konflikt
Zbraně se znovu probudily v roce 2008, kdy propukla rusko-gruzínská válka. Rusko se v této době oficiálně postavilo na stranu gruzínských separatistických území (Abcházie a Jižní Osetie), které jeho vojskům umožňovaly v průběhu této války proudit na území Gruzie a napadat gruzínskou armádu. Abcházie zároveň využila tohoto válečného stavu a dobyla poslední části svého území, které byly od gruzínsko-abchazské války stále pod kontrolou Gruzie, a následně vyhlásila samostatnost. Tato samostatnost byla uznána pouze šesti členskými státy OSN, mezi nimiž bylo Rusko hlavním aktérem.
Konflikt nikdy nebyl uzavřen a je ve stadiu tzv. zamrzlého konfliktu, což znamená, že sice utichly zbraně, ale mírová dohoda nikdy nebyla podepsána a mezi oběma národy stále visí hmatatelné napětí. Zároveň s sebou nese konflikt důsledky, které zásadně ovlivňují současný rozvoj obou zemí.
Váleční uprchlíci, nebo spíš vnitřně přesídlené osoby
Jedním z nejcitelnějších důsledků konfliktu pro Gruzii, který přetrvává dodnes, je problematika etnických Gruzínců, kteří v průběhu gruzínsko-abchazské války odešli z Abcházie do Gruzie. Bylo jich okolo 200 000, někteří z nich se po skončení násilností do Abcházie vrátili, většina ale zůstala v Gruzii a jejich situace je dodnes neutěšená.
Válkou zruinovaná Gruzie nebyla schopna se o tyto vnitřně přesídlené osoby (tzv. IDPs) postarat, a proto byli provizorně umístěni po celém území Gruzie do starých a nefunkčních lázeňských či hotelových komplexů. V těchto budovách, kterým se začalo přezdívat utečenecké tábory, žijí dodnes a vláda Gruzie stále nemá pro problém řešení.
Jeden příklad za všechny. Ve starém lázeňském sanatoriu poblíž města Tskaltubo žije asi 45 rodin. Je zde zavedena elektřina a voda, ovšem nefunguje zde plyn. O dům se nikdo nestará a aktuálně je v havarijním stavu. Má porušenou střechu, takže v polovině budovy zatéká do jednotlivých pokojů voda, což způsobuje porušení omítky a tvorbu plísní. Celkově je budova nasáklá vlhkostí a je porušena její statika, nicméně vyhlídky na přestěhování uprchlíků jsou malé. Vláda už od konce války v 90. letech slibuje výstavbu nových sociálních bytů, nicméně situace se nikam neposouvá a výstavba stále nebyla započata.
Být Abcházcem v Abcházii
Abcházie byla válkou těžce zruinovaná a navíc se ocitla v mezinárodní izolaci. Její hranice s okolním světem jsou od konfliktu uzavřené, fungují jen dva hraniční přechody, z nichž jeden leží na východě země u města Gali, kde Abcházie sousedí s Gruzií. Druhý potom najdeme na severozápadě, je to hranice s Ruskem nedaleko města Soči. Pohraničníci si velice dobře hlídají, koho pustí ven či dovnitř, pohyb tedy není vyloučený, ale je velice komplikovaný a běžnou praxí zůstává, že se na hranicích s Abcházií čeká i několik hodin, než je vám umožněno pokračovat.
Být Abcházcem v Abcházii znamená především být občanem mezinárodně neuznaného státu, tedy mimo jiné vlastnit cestovní pas, který je za hranicemi vaší země zcela neplatný, a proto s ním není možné kamkoli vycestovat. Na tuto situaci zareagovalo Rusko a začalo Abcházcům udělovat ruské pasy.
Mnoho Abcházců tuto šanci pragmaticky přijímá a vydává se do Ruska za vzděláním či za prací. Pokud se zeptáte mladých Abcházců na jejich vztah k Rusku, budou se vyjadřovat pozitivně. „Je to pro nás dobrý partner, dobrý pro obchod a ekonomii. Také nám poskytuje zdravotní péči a další služby. Díky Rusku máme nějaké možnosti,“ říká mladý muž žijící v Suchumi v rozhovoru s autorkou článku.
Rusko pomáhá Abcházii pomalu se rozvíjet a dávat dohromady válkou zničenou infrastrukturu. Znovu začala fungovat železnice, autobusová doprava v zemi i ve městech, fungují univerzity, obchody, divadlo v hlavním městě. Abcházie je izolovaná, život v ní se však nezastavil a především mladí lidé mají touhu jít dál a svou zemi rozvíjet.
Gruzínci v Abcházii jako nechtěná přítěž
I přes masovou emigraci a etnické čistky žije aktuálně v Abcházii podle abchazských odhadů okolo 46 000 Gruzínců, což je asi 20 % obyvatelstva. Jsou to lidé, kterým se podařilo vrátit se do Abcházie těsně po skončení války v 90. letech, a jsou koncentrovaní především na východě země, v regionu Gali.
Gruzínci jsou nejpočetnější etnickou menšinou v Abcházii a jejich situace je poměrně napjatá. V Abcházii jsou trpěni jako nechtěná přítěž. Mají gruzínské občanství a mohou překračovat bez větších problémů abchazsko-gruzínskou hranici. Velké množství z nich pravidelně váží cestu na hraniční přechod kvůli práci, návštěvě příbuzných v Gruzii, lékařům či nákupu zboží, které je v Abcházii nedostupné. Denně jsou zde k vidění lidé zavalení taškami, igelitkami, krabicemi a ručními vozíky, překračují hranice a nosí tam a zpátky potřebné věci.
Vláda Abcházie vede silnou proti-gruzínskou politiku a znevýhodňuje tuto skupinu obyvatelstva například tím, že ústavně nepovoluje vlastnit dvojí občanství. V praktické rovině to znamená, že pokud se Gruzínci žijící v Abcházii nezřeknou svého gruzínského občanství, budou jim odebrány abchazské pasy. Tato politika přitom může být s klidným svědomím označena za porušování lidských práv. Abchazské pasy jsou sice za hranicemi území neplatným cestovním dokumentem, nicméně v Abcházii zastupují funkci našich občanských průkazů a jsou dokumentem nezbytným k normálnímu občanskému fungování. Gruzínci žijící v Abcházii se tak nejenom nemohou účastnit politického dění v zemi (tedy například volit či být voleni), ale také nemohou uzavírat sňatky či využívat zdravotních služeb v zemi, tedy de facto nemohou žít plnohodnotný život.
„Nemám občanství, ani pas, mám jen rodný list. Mohu tu studovat anebo mohu odjet do Gruzie,“ vysvětluje mladá Gruzínka v rozhovoru s autorkou článku. Dvojí občanství ústava nepovoluje nikomu s výjimkou kombinace ruského a abchazského občanství, čímž jsou samozřejmě opět zvýhodněni etničtí Abcházci a otevírají se dveře ruskému vlivu na území.
Respektovat oficiální rozvojovou strategii Gruzie
V Abcházii nacházíme až nečekaně velké množství místních aktivních neziskových organizací s pozoruhodným tematickým záběrem. Financování jejich aktivit je ovšem značně komplikované. Vláda Abcházie uvolňuje ze svého rozpočtu určité finance na jejich činnost a vypisuje prezidentské projekty. Některé místní organizace této možnosti využívají, financí ale není ani zdaleka dostatek, aby pokryly jejich reálné náklady.
Čerpání dotací ze zahraničí sice není vyloučené, ale je velice komplikované. Mezinárodní institucionální donoři musí respektovat oficiální rozvojovou strategii Gruzie, která se ovšem k aktivitám v Abcházii staví rezervovaně. To znamená, že podporuje například aktivity směřující k návratu uprchlíků do Abcházie, ale nepodporuje samostatný ekonomický rozvoj Abcházie. Z toho důvodu se již mnoho abchazských neziskových organizací setkalo se západními donory, kteří vyžadovali jasnou kontrolu nad vedením jejich organizace, chtěli koordinovat vše, rozhodovat o jejich aktivitách a směřovat jejich činnost. „Chtěli mít přímou kontrolu nad vedením naší organizace, vůbec nás neposlouchali a chtěli vše kontrolovat sami. Také si kladli podmínky. Nesměli jsme se zabývat například občanskou společností, jen neutrálně laděnými tématy jako je třeba folklor,“ popisuje spolupráci zástupkyně jedné z abchazských NNO v rozhovoru s autorkou článku.
Navždy v neuznaném státě?
Gruzínko-abchazský konflikt můžeme stopovat v podstatě 200 let do minulosti. Ačkoli se aktuálně jedná o zamrzlý konflikt a zbraně mlčí, stejně jsou jeho existencí dnes a denně negativně ovlivňovány tisíce lidských životů.
Žít a fungovat v neuznaném státě s sebou přináší mnoho komplikací a souvislostí, které si pravděpodobně mnozí z nás ani nedokážou představit. Na otázku, jak by se mělo mezinárodní společenství k tomuto problému postavit, neexistuje snadná odpověď, a právě proto je situace stále tak palčivá. Abcházie je země, kde jsou mnoha různými způsoby porušována lidská práva. Gruzie je země, která se aktuálně rychle rozvíjí, ale mnoha svým vlekoucím se problémům není schopná postavit se čelem.
Jak se bude situace vyvíjet dál, není jasné. Podaří se oběma zemím uzavřít mír? Podaří se Abcházii získat uznání svého státu? A pomohlo by takové řešení místním obyvatelům, jejichž práva jsou porušována, nebo by to situaci ještě zhoršilo? Na tyto otázky pravděpodobně zatím neexistuje odpověď a problém se zdá být neřešitelný. O to víc ale má smysl o něm mluvit, vnášet jej do diskuse a upozorňovat na to, jak komplikovaná může být realita lidí, jejichž životy přímo ovlivňuje mezinárodní politika.
Autorka je studentkou Mezinárodních rozvojových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Zdroje
DARCHIASHVILI, Vakhtang. Gruzínsko-abcházský etnický konflikt. In: ŠMÍD, T. a VANČURA, V. eds. Etnické konflikty v postsovětském prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 235-271. ISBN978-80-7325-126-0
HOCH, Tomáš. Možnosti rozvoje de facto států prostřednictvím humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a aktivit organizací občanské společnosti: případová studie Abcházie.Praha: European Science and Art Publishing, 2011. ISBN 978-80-87504-13-0.
VAŠKO, Tomáš. Gruzínsko – abcházský konflikt (1992-1993) [online]. Glosy.info [cit. 2018-11-28]. Dostupné z: http://glosy.info/texty/gruzinsko-abchazsky-konflikt-1992-1993/
ETHNO-KAVKAZ. НАСЕЛЕНИЕ АБХАЗИИ [online]. Ethno-kavkaz.narod.ru [cit. 2018-15-12]. Dostupné z: http://www.ethno-kavkaz.narod.ru/rnabkhazia.html
Terénní data (rozhovory, záznamy pozorování, terénní poznámky) sesbíraná v době od 29. 4. do 13. 5. 2017 v Abcházii a Gruzii. Přepisy všech terénních dat jsou v držení autorky eseje.
