V posledních desetiletích lze v bezpečnostních studiích jasně sledovat trend rozšiřování hrozeb. Ohrožení nepředstavují pouze vojenské síly cizích států, ale ekonomické krize, činnost kriminálních organizací, etnické či náboženské napětí uvnitř států a v neposlední řadě vzrůstá i citlivost vůči environmentálním hrozbám.

**Autor:** *Petr Martinovský*

V této práci se zaměřím na hrozbu, která je stále více chápána jako jedna ze základních hrozeb pro 21. století – na nedostatek vody. Mnoho studií poukazuje na „limity růstu“ využívání vodních zdrojů. Spolu s růstem spotřeby vody lidskou civilizací předpovídají brzký nedostatek tohoto klíčového přírodního zdroje se závažnými dopady na produkci potravin, zdraví obyvatel apod. Voda prý v budoucnu zažehne mnoho konfliktů, jak uvnitř států, tak i mezi nimi.

Pokusím se na základě empirických dat a komparací několika odborných studií posoudit reálnost této hrozby a nastínit hlavní bezpečnostní implikace problému. Mým cílem nebude přesná analýza jednotlivých případů a krizových regionů, nabídnu spíše globální pohled na problém.

Odpověď na základní výzkumnou otázku – Představuje nedostatek vody významnou globální bezpečnostní hrozbu? – budu hledat ve dvou na sebe logicky navazujících krocích. V kapitole 1 se zaměřím na to, zda nedostatek vody nastane, pokud ano, pak tedy z jakých příčin, v jakém rozsahu a časovém rámci. Samozřejmě nejsem hydrolog, ekolog, dokonce ani student přírodovědného oboru. Klíčovou součástí bezpečnostní analýzy je však zhodnocení rizika, tj. pravděpodobnosti, že „dojde ke škodlivé události, jež postihne danou hodnotu.“1 Proto, ač je to pro studenta společenských věd dosti obtížné, se pokusím komparativní analýzou různých studií a především logickým úsudkem odhadnout míru rizika globálního nedostatku vody. Bez tohoto metodologicky nepříliš pevného postupu by zhodnocení rizik bylo krajně nepřesné, došlo by jistě k přecenění nebo naopak k podcenění hrozeb z nedostatku vody plynoucích.

Druhým krokem bude posouzení případných dopadů na bezpečnost států, regionů případně i lidstva jako celku. Bezpečnost budu chápat v širším pojetí, nikoli jen jako nepřítomnost aktuální vojenské hrozby. Jak ale uvidíme, potenciál hrozby nedostatku vody je s ničivostí války srovnatelný. Při popisu dopadů plynule přejdu i k nástinu možností řešení a předcházení problémů.

V závěru předchozí argumentaci shrnu a nabídnu celkový pohled na situaci zásobování vodou ve světě.

**1. Je vody nedostatek?**

Odpověď na otázku z názvu této kapitoly se může zdát jasná. Každá mapa zemského povrchu ukáže, že voda pokrývá 71 % zeměkoule. Objem vody v oceánech je tak velký, že toto množství rozložené rovnoměrně po celém povrchu planety by vytvořilo vrstvu silnou čtyři tisíce metrů2. Jak tedy vůbec může hrozit nedostatek vody?

Předně si musíme uvědomit, že velká většina vody na zemi je slanou vodou mořskou.

Ta jak známo pít nejde, využít nelze ani v průmyslu (sůl poškozuje stroje) ani v zemědělství (zasolení půdy přemění i nejúrodnější černozemě rychle v poušť3. Většina sladké vody je však zadržována v ledovcích mimo dosah současné civilizace. Teprve zbylá třetina procenta sladké vody se nachází v jezerech a řekách.

Sladká voda však není rozložena rovnoměrně. Dešťové srážky se liší jak svou intenzitou v celkovém ročním úhrnu (od 0,7 mm do 12 344 mm), tak i rozložením v průběhu roku. Například v Přední Indii spadne 80 % srážek během tří měsíců4. Půda není schopná přijmout najednou tak velké množství vody a většina srážek tak rychle odteče do moře a další období roku už téměř neprší a zemi sužují sucha. Vysoký roční úhrn srážek tak nezaručuje dobré zásobování vodou. Ani podzemní voda není rozložena rovnoměrně pod celý povrchem Země.

Navíc rovnoměrně není rozloženo ani čerpání a spotřeba vody. Obrovské městské aglomerace koncentrují spotřebu na jedno místo a vynucují si důmyslnou mamutí infrastrukturu. Spotřeba vody na hlavu ve většině vyspělých zemích se dramaticky liší (např. USA přes 550 l na den) od spotřeby v rozvojových regionech (např. Etiopie okolo 25 l na den)5.

I když je voda obnovitelným zdrojem, není možné čerpat ji neomezeně. To se týká především podzemní vody. Pokud se pumpuje více než se stihne doplnit, hrozí pokles a postupné vyčerpání podzemních nádrží, které lze přirovnat k vyčerpávání neobnovitelných zdrojů. Toto je případ především některých oblastí v Číně, Indii, Mexiku, Thajsku, západu USA, severní Afriky a Blízkého Východu6. Nadměrné čerpání podzemní vody se stává problémem i v České republice. 7

Nemůžeme však říci, že by hrozil celosvětový nedostatek vody. Odborníci se většinou shodují, že problém není v nedostatku vody jako takové, ale ve špatném hospodaření s ní892 3. Kromě Kuvajtu104 je každá země na světě schopná zajistit alespoň teoreticky dostatek vody tak, aby každý obyvatel měl 50 litrů na den115. To, že se to nedaří a zhruba třetina lidstva nemá přístup k nezávadné vodě není nedostatkem vody jako takové, ale právě neschopností zajistit dostatečné dodávky z přírodních zdrojů, které existují.

Regionální potíže se zásobováním vodou jsou už dnes realitou. Určité regiony od pradávna mají problémy s vodou (některé africké státy, Blízký Východ…), další oblasti začínají pociťovat vodní krizi především kvůli růstu spotřeby (daného větším počtem obyvatel, rozšiřováním zavlažovaných ploch apod.). V nejbližší budoucnosti lze očekávat nedostatek vody především v méně vyspělých, rozvojových státech, kde není předpoklad pro široké uplatnění moderních úsporných technologií. Je však nutné specifikovat, pro jaké účely bude vody nedostatek – k pití, pro hygienické účely, v průmyslu, pro zavlažování apod. Nedostatek pitné vody má jiné bezpečnostní implikace než nedostatek užitkové vody pro zalévání zahrádky. K tomu ale blíže v další kapitole.

**2. Co hrozí, pokud nedostatek vody opravdu nastane?**

V této kapitole se zamyslíme nad možnými bezpečnostními důsledky vodních krizí. Nejzávažnějšími hrozbami je nedostatek vody k pití, k hygienickým účelům, dále pak neschopnost produkovat dostatečné množství potravin a z tohoto všeho vyplývající konflikty o vodní zdroje.

*2. 1 Nedostatek pitné vody*

Základní, přímo existenční hrozbou je nedostatek pitné vody. K pití potřebuje člověk pro uchování zdraví zhruba dva litry nezávadné vody. Ve srovnání s obrovským objemem vody používaným k zavlažování, v průmyslu nebo k hygienickým účelům je ovšem třináct miliónů kubických metrů vody nutných denně k napojení světové populace opravdu mizivým množstvím. Jen pro představu, hypotetickou nádobu pro zajištění pitné vody pro celé lidstvo na jeden den by proud z Amazonky naplnil během šedesáti sekund126.

Proto lze říci, že krize pitné vody nepramení z jejího nedostatku, ale z chudoby a nespravedlivé distribuce.13 I v nejvyprahlejších oblastech Afriky či Asie by zodpovědná vláda dokázala zaručit všem svým občanům dostatek nezávadné pitné vody. Bohužel, většinu vlád států v krizových regionech nelze ani při nejlepší vůli označit za zodpovědné. Výsledky tomu odpovídají: podle statistik UNICEF nemá přístup k nezávadné pitné vodě přes 1,1 miliardy lidí14. Situace se však zlepšuje, i když tempo je nedostatečné. Od roku 1990 vzrostlo pokrytí nezávadnou pitnou vodou ze 77 % na 82 % světové populace v roce 2000. Nově tak získalo přístup k pitné vodě asi miliarda lidí15. Tato globální tendence zlepšování se patrně udrží i v dalších letech.16

Problémy s pitnou vodou se mohou objevit kdekoliv. Může totiž lehce dojít ke znečištění vodních zdrojů, které se mohou v podstatě ze dne na den změnit na nepitné. Typickým příkladem mohou být poměrně časté havárie průmyslových závodů na čínských řekách, kdy se do vody dostává velké množství těžkých kovů, karcinogenních látek apod. Zvlášť v zemích, kde výpadek zdroje nelze nahradit jiným (např. právě Čína) proto znečištění vody představuje velké riziko.

Pokud jde o pitnou vodu, nejsou obavy z fyzického nedostatku podle mě oprávněné. Situace se zdá zlepšovat a spotřeba vody na pití je tak mizivá v porovnání se zemědělským a průmyslovým využíváním, že přesměrování setiny procenta z těchto odvětví do produkce pitné vody by dokázalo poskytnout pitnou vodu dvojnásob početné světové populaci. Poslední možností je pak intenzivnější využívání odsolování mořské vody, což je proces dosti nákladný v porovnání s jinými metodami úpravy vody, ale vzhledem ke spotřebě vody k pití by výdaje na zásobení domácností byly zanedbatelné.

*2.2 Snížená produkce potravin*

Okolo 69 % veškeré vody, kterou lidstvo využívá je směřováno do zemědělství, ve velké většině na zavlažování polí.1718. K pití člověk potřebuje dva až čtyři litry vody, ovšem podle výpočtu Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) je pro produkci jídla pro jednoho člověka na jeden den nutné použít asi 2000 – 5000 litrů vody19. Poslední uvedený údaj je nutno brát s rezervou, většina ploch polí ani není zavlažována uměle, ale dešťovými srážkami.

Produkce potravin spotřebovává opravdu obrovská množství vody. Od roku 1950 se plocha uměle zavlažovaných polí zdvojnásobila. Snaha produkovat potraviny i mimo jejich přirozená vegetační pásma vede k ohromnému vyčerpávání zásob vody, a to především podzemních zdrojů, které jsou sice obnovitelné, ale v horizontu stovek let. Velmi zajímavý je příklad Saudské Arábie. Ještě na začátku sedmdesátých let dvacátého století produkovala tato převážně pouštní země asi 3000 tun obilí ročně. Obrovské investice do zavlažovaných polí vedly k mnoha set procentnímu nárůstu vypěstované pšenice – v roce 1991 to bylo 3 800 000 tun20. Saudská Arábie se tak dokonce stala vývozcem obilí. Zde vidíme, že voda je hlavní podmínkou pro pěstování zemědělských plodin. I na pouštích lze za předpokladu dodávek dostatečného množství vody pěstovat téměř cokoliv – ovšem za cenu vyčerpání podzemních zdrojů kvalitní vody, které může mít do budoucna fatální následky, dokonce horší než vyčerpání saudských nalezišť ropy.

Přehnané využívání nejen podzemní, ale i povrchové vody pro zavlažování může mít obrovské důsledky. Asi nejznámějším příkladem je Aralské jezero a řeky Syrdarja a Amudarja. Intenzivní zavlažování bavlny vodou z přítoků vedlo k postupnému vysychání jezera. Břehy ustoupily o 250 km, půda v okolí je zasolená a stává se z ní poušť. Změny v krajině takovýchto rozměrů se výrazně promítly i do sociální situace v širokém okolí.

Přesto, závislost na umělém zavlažování je spíše lokální záležitostí. Přes tři čtvrtiny obdělávané zemědělské půdy (84 %)21 je zavlažováno dešťovými srážkami, nikoli uměle. Globální hladomor tedy v nejbližší době nehrozí. Zatím je jídla dostatek, dokonce tolik, že je možné pšenici a další plodiny spalovat a přeměňovat na biopaliva. Velkou budoucnost slibují nově křížené či geneticky modifikované vysoce výnosné odrůdy rostlin s nižší potřebou vody ale také moderní technologie tzv. mikrozavlažování. Zatímco běžně se efektivita zavlažování pohybuje okolo 40 %, nové technologie (posměšně, ale přiléhavě nazývané „zalévání čajovou lžičkou“) dosahují efektivity 95 %. Například Izrael, kombinací mikrozavlažování a využití odpadních vod dokáže z velké části uspokojit domácí poptávku po potravinách. Za posledních 25 let se zemědělská produkce zvedla sedminásobně, a to bez navýšení přísunu vody!22 Vidíme tedy obrovský potenciál k růstu, a to dokonce v oblastech, kde bychom vůbec nečekali fungující intenzivní zemědělství.

Znovu tedy můžeme opakovat tezi, že ne nedostatek vody, ale politické, ekonomické, sociální a další bariéry brání nakrmení hladovějících, stejně jako napojení žíznících. Podle prognóz National Intelligence Council hlad nenastane v zemích, kde je málo vody, ale objeví se (či přetrvá) „v zemích s represivní vládní politikou nebo v zemích, kde probíhají vnitrostátní konflikty.“23

Můžeme tedy s úlevou konstatovat, že se nesplnily apokalyptické vize Malthusovy, ani katastrofické předpovědi Meadowsových. Nedostatek vody může ovlivnit produkci potravin pouze lokálně a dočasně.

*2. 3 Šíření nemocí jako důsledek špatné hygieny*

Značné ohrožení představuje nedostatek vody pro hygienické účely. OSN odhaduje, že na světe je v současnosti přes dvě miliardy lidí, kteří nemají přístup k dostatečnému množství vody pro základní hygienu24. Důsledkem pak je, že dva miliony lidí ročně umírají na infekční onemocnění spojené se špatnou hygienou v důsledku nedostatku vody25. Bylo spočteno, že poskytnutí lepších prostředků hygieny sníží výskyt těžkých průjmových onemocnění o 65 % a s nimi spojenou úmrtnost o 26 %26. Lepší hygiena se pak odráží i ve vyšší produktivitě práce, pravidelnější školní docházce apod.
Opět je možné říci, že problém není v nedostatku vody, která je fyzicky k dispozici, ale spíše v absenci infrastruktury – „levné technologie existují, byly vyvinuty efektivní rozvojové programy.“27 Přesto více než polovina obyvatel deseti afrických států nemá dostatečný přístup k pitné ani užitkové vodě. O jaké státy jde? Například je to Demokratická republika Kongo, Rwanda, Angola, Eritrea, Sierra Leone aj. Vidíme, že jde především o nejméně stabilní státy v této oblasti. I když Egypt má pouze 794 m3 vody na hlavu, dokáže s nimi celkem dobře hospodařit, zatímco například v Sierra Leone s 30 960 m3 na hlavu trpí více než polovina lidí nedostatkem pitné a užitkové vody28. Problém tedy jen velmi zřídka tkví ve fyzickém nedostatku vody.

Pokud budou mít státy se špatnou vodohospodářskou infrastrukturou příležitost k ekonomickému růstu a na počátku přístup k rozvojové pomoci, lze očekávat, že právě špatná hygiena bude jednou z prvních věcí, která bude odstraněna.

*2. 4 Konflikty o vodu*

Dnes se často upozorňuje na možné konflikty o vodní zdroje, především o vodu z řek. Jak dokládá výše zmíněný příklad Aralského jezera a jeho dvou hlavních přítoků, člověk je schopen výrazně ovlivnit proudění v řekách. Zavlažování a regulace řek stavbou přehrad dává státům na horním toku do rukou zbraň, kterou mohou potenciálně vydírat státy ležící blíže k ústí. Experti blízcí CIA předpokládají, že vzácnost vodních zdrojů zvýší do roku 2015 napětí v oblasti Středního Východu, severní Číny, jižní Asie a subsaharské Afriky297. Turecko dnes kontroluje horní tok řek Eufrat a Tigris, čímž drží v šachu Sýrii a Irák. Řeka Jordán může být roznětkou dalšího konfliktu na Blízkém Východě. Řeky Nil, Zambezi a Niger se mohou stát příčinou mnoha konfliktů v již tak neklidné Africe30. V této práci však není prostor věnovat se každému potenciálnímu střetu a ani to účel práce nevyžaduje. Snažme se stále udržet globální nadhled.

Válka o vodní zdroje je až poslední možností, pokud by stát nemohl zajistit vodu pro své obyvatele jinak. Výstižně to vyjádřil analytik izraelské armády: „Proč jít do války o vodu? Za cenu, kterou by stál jeden týden bojů, by se dalo postavit pět odsolovacích zařízení. Beze ztrát na životech, bez mezinárodního tlaku a se ziskem spolehlivé dodávky, kterou není nutné bránit na nepřátelském území.“31 Proto lze předpokládat, že pokud se bude blížit možnost vyčerpání vodních zdrojů, stát začne uvažovat spíše o lepším hospodaření s vodou. Evropská Unie by například zavedením šetrnějších technologií mohla ušetřit okolo 40 % spotřebovávané vody.32 Větší vzácnost povede ke zvýšení ceny, což motivuje spotřebitele k šetření. Velké rezervy v šetření vodou jsou jak v zemědělství (viz výše uvedená běžná efektivita okolo 40 %, která lze zvednout až na 95 %), tak v průmyslu i domácnostech.

Pokud by přeci jen nebylo možno získat dostatečná množství vody těmito způsoby (tj. šetřením a inovací), pravděpodobnější než válka je spíše diplomatické jednání. Aaron Wolf prozkoumal příčiny 412 krizí v letech 1918 – 1994 a pouze u 7 z nich hrála voda alespoň částečně roli. Tři z těchto krizí vůbec nepřerostly do násilného střetnutí a žádná ze zbývajících neměla charakter války.33 Naopak, za posledních sto let bylo podepsáno okolo 150 mezinárodních dohod o nakládání s vodními zdroji. Zajímavý je například spor Indie a Bangladéše o vodu v Ganze. Indie měla ve sporu všechny výhody na své straně – je zemí na horním toku a zároveň vojensky a ekonomicky mnohokrát silnější. Přesto Dillí v prosinci 1996 souhlasilo s požadavky Bangladéše a zaručilo se za stabilní průtok vody, který je trojnásobkem množství před uzavřením smlouvy. Dokonce i během vypjatého nepřátelství na Blízkém Východě probíhala tajná jednání Izraele a Jordánska o sdílení vodních zdrojů v oblasti34. Vidíme tedy, že využití manipulace s vodními zdroji (např. omezování přítoku do nepřátelských států či naopak vyvolání záplav) ve válce je málo pravděpodobné, neboť skýtá mnohá úskalí – především proto, že:

a)ekologické katastrofy nerespektují státní hranice

b)narušení části ekosystému se může nečekaně odrazit i v jiné části životního prostředí

c)jsou špatné zaměřitelné na konkrétní cíl

Jako faktor ztěžující využití vodních zdrojů ve válce je nutno připomenout i světové veřejné mínění, které se stává velmi citlivé na environmentální otázky a útok proti životnímu prostředí protivníka by byl patrně chápán podobně neeticky, jako útok proti civilistům.

Proto boje o vodu budeme moci zaznamenat spíše jen v rámci již probíhajících konfliktů, kdy pro válčící strany bude snazší zajistit si dodávky vody násilně. Na základě výše uvedených úvah se zdá nepravděpodobné, že by voda mohla být hlavním motivem vzniku jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu.

**Závěr**

Představuje tedy nedostatek vody významnou globální bezpečnostní hrozbu? Tato práce dává spíše zápornou odpověď. Především vody je pro potřeby lidstva na zemi dostatek, jde „jen“ o správnou distribuci a efektivnější využití.

Moderní technologie umožňují snížit spotřebu vody (tento trend se nyní projevuje ve vyspělých státech), vzácnost nutí k pokusům využívat nové, dosud přehlížené zdroje. Vzácnost také zvyšuje ceny vody, což zpětně ovlivňuje spotřebu (nutí uživatele šetřit). Právě nastavení reálných cen ve vyspělých zemích může být poměrně jednoduchým prostředkem, jak stát zajistí dostatek zdrojů. Kromě přímého omezení plýtvání zvýšení cen pohání vývoj a zavádění úsporných technologií a zvýšené příjmy z dodané vody umožňují velmi potřebné investice do vodní infrastruktury. V rozvojových zemích je naopak cena vody nepřiměřeně vysoká, a zisky z jejího prodeje končí u překupníků a nejsou směřovány do dalšího rozvoje vodní infrastruktury35.

Většina lidstva se nemusí strachovat o to, zda vody bude dostatek. Je spíše nutné zabývat se kvalitou vody, která je a bude k dispozici. Znečištění životního prostředí se promítá jak na množství, tak i daleko více právě na kvalitě dostupné vody. Je třeba pečlivě vážit nutnost a vypočítávat vliv lidských zásahů do hydrosféry a životního prostředí obecně. Vzájemná provázanost prvků ekosystému činí predikce obtížnými, ale právě nebezpečí přenesení následků zásahu do jedné dílčí části (přehnané hnojení půdy) do části jiné (kontaminace spodních vod) je hlavním specifikem environmentálních hrozeb, se kterým je nutno vždy počítat. Proto politika, která má zabránit nedostatku vody musí vycházet z komplexní ochrany životního prostředí.

Vyšší riziko nedostatku vody je možno předvídat v některých rozvojových zemích. Pokud není k dispozici rozvojová pomoc, v zemi probíhá konflikt nebo vláda investuje většinu rozpočtu jinak a zároveň je voda obtížněji dostupná či příliš znečištěná, stát mohou zasáhnout všechny hrozby uvedené ve druhé kapitole. Přitom slabé státy nemají dostatečné kapacity, aby těmto hrozbám účinně čelily. S růstem vyspělosti pak stoupá pravděpodobnost úspěšného vyřešení případné krize.

Pozitivní vliv ekonomického růstu na snížení rizika diskutované hrozby můžeme spatřovat nejen v možnosti větších investic, ve snadnější dostupnosti úsporných technologií či metod, které dokáží využívat i zdroje dříve nevyužité. Tzv. Environmentální Kuznetsova křivka (EKC) předpokládá, že s uspokojením základních potřeb „začíná růst schopnost lidí uspokojit i další, nové potřeby včetně kvality životního prostředí.“36
Zlepšení stavu krajiny se na vodních zdrojích promítá jak přímo (ochrana řek, pramenů apod.), tak vzhledem ke komplexnosti životního prostředí i nepřímo. Například zdravý les nahrazuje přehradní nádrž, neboť zadržuje dešťové srážky a postupně a pomalu je „přefiltrované“ uvolňuje do krajiny. Jak bylo uvedeno výše, ochranu životního prostředí je možné chápat jako prevenci hrozby nedostatku vody jakožto i dalších nebezpečí (například záplav).

„Divokou kartu“ představují globální změny klimatu. Tyto procesy mohou výrazně zasáhnout do rozložení sladké vody na zemském povrchu. V této práci jsem se však této problematice snažil vyhnout. Globální oteplování je souhrnné označení pro fenomén, jehož zákonitosti, příčiny a rozsah jsou ještě z velké části neprozkoumány. Pokud bych práci rozšířil i o tento problém, zákonitě by tím utrpěla konzistence textu. Proto se omezuji na konstatování, že ve vědecké komunitě panuje relativní shoda na tom, že případné změny budou probíhat poměrně pomalu a ohrožené oblasti tak budou mít pravděpodobně dostatek času k přizpůsobení.

U vody, stejně jako u dalších surovin, je imperativem bezpečnosti dodávek diverzifikace zdrojů. Závislost dodávek na jediném zdroji může vést k vydírání (pokud je dodavatelem cizí stát) a případné omezení odběru (kvůli znečištění zdroje, suchu apod.) může vést k ohrožení samotné existence obyvatel. Proto je vhodné kombinovat různé zdroje, podzemní i povrchové, pro zajištění plynulého zásobování i v případě výpadku jednoho z nich. Sledování vydatnosti vodních zdrojů, jejich kvality a rychlosti obnovy by mělo být stejně samozřejmé, jako odhadování množství zásob uhlí či ropy.

Nezbývá než si přát, aby současný strach, ba téměř panika z nedostatku vody přispěla k nalezení vhodných řešení v konkrétních regionech ještě před tím, než se z hrozby potenciální stane hrozba skutečná.

**Poznámky:**

1 Zeman, P.: Hrozba a riziko, s. 94.

2 Gasith, A., Gillman, S.: Water as a Limited Resource – A Global Perspective, s. 25.

3 Šnajder, B.: Planeta žízně, s. 56.

4 Postel, S.: Last Oasis – Facing Water Scarcity, s. 35.

5 United Nations Development Programme (2006): Human Development Report 2006, s. 34.

6 Postel, S.: Last Oasis – Facing Water Scarcity, s. 31.

7 Podzemní vody dramaticky ubývá, Právo, 10. 8. 2006.

8 World Water Council (2000): World Water Vision, s. XIX.

9 Lomborg, B.: Skeptický ekolog: jaký je skutečný stav světa?, s. 190.

10 A Kuvajt díky odsolování mořské vody také žádný zásadní nedostatek vody nepociťuje.

11 Lomborg, B.: Skeptický ekolog: jaký je skutečný stav světa?, s. 183.

12 Data pro ověření výpočtu: populace – 6,5 miliardy, průtok Amazonky – 219 000 m3/s.

13 United Nations Development Programme: Human Development Report 2006, s. V a dále.

14 The United Nations Children““““s Fund (2001): Safe Drinking Water, s. 6.

15 Ibid.

16 Joint Monitoring Programme for Water Supply and Sanitation: Global Water Supply and Sanitation Assessment 2006 Report.

17 Food and Agriculture Organization of the United Nations (2007): General summary for the countries of the Former Soviet Union – Water Withdrawal.

18 Postel, S.: Last Oasis – Facing Water Scarcity, s. 19.

19 Food and Agriculture Organization of the United Nations (2007): Coping with water scarcity.

20 Saudi Arabian Information web site (2007): Wheat Production.

21 Postel, S.: Last Oasis – Facing Water Scarcity, s. 59.

22 Israel Ministry of Foreign Affairs (2002) : Israel““s Agriculture in the 21st century.

23 National Intelligence Council (2000): Global Trends 2015 – A Dialogue About the Future With Nongovernment Experts, s. 9.

24 World Health Organization (2004): Water, sanitation and hygiene links to health.

25 Joint Monitoring Programme for Water Supply and Sanitation (2000): Global Water Supply and Sanitation Assessment 2000 Report, s. V.

26 Ibid.

27 World Health Organization (2004): The Sanitation Challenge: Turning Commitment into Reality, s. 2.

28 United Nations Development Programme (2005): World Resources 2005, s. 208 – 209.

29 National Intelligence Council (2000): Global Trends 2015 – A Dialogue About the Future With Nongovernment Experts, s 9.

30 Ofori-Amoah, A.(2004): Water Wars and International Conflict.

31 Lomborg, B.: Skeptický ekolog : jaký je skutečný stav světa?, s. 188.

32 Institute for International and European Environmental Policy (2007): EU Water Saving Potential – Executive Summary.

33 Wolf, A.T.: Water War and Water Reality, parafrázováno v Lomborg, B.: Skeptický ekolog : jaký je skutečný stav světa?, s. 188.

34 Lomborg, B.: Skeptický ekolog : jaký je skutečný stav světa?, s. 188.

35 United Nations Development Programme (2006): Human Development Report 2006, s. 52.

36 Šímová, T., Šíma J.: Čekání na katastrofu, s. 46.

**Seznam použité literatury a pramenů**

Food and Agriculture Organization of the United Nations (2007): Coping with water scarcity, on-line text (http://www.fao.org/newsroom/en/focus/2007/1000521/index.html).

Food and Agriculture Organization of the United Nations (2007): General summary for the countries of the Former Soviet Union – Water Withdrawal, on-line text (http://www.fao.org/nr/water/aquastat/regions/fussr/index5.stm).

Gasith, A., Gillman, S.: Water as a Limited Resource – A Global Perspective, in: Gasith, A. – Wiehn, R. (eds.): On the Future of Water, Konstanz, Hartung-Gorre Verlag 1996, pp. 25-32.

Institute for International and European Environmental Policy (2007): EU Water Saving Potential – Executive Summary, on-line text (http://ec.europa.eu/environment/water/quantity/pdf/exec_summary.pdf).

Israel Ministry of Foreign Affairs (2002) : Israel““s Agriculture in the 21st century, on-line text (http://www.mfa.gov.il/mfa/facts%20about%20israel/economy/focus%20on%20israel-%20israel-s%20agriculture%20in%20the%2021st).

Joint Monitoring Programme for Water Supply and Sanitation (2000): Global Water Supply and Sanitation Assessment 2000 Report, on-line text (http://www.who.int/water_sanitation_health/monitoring/jmp2000.pdf).

Joint Monitoring Programme for Water Supply and Sanitation (2006): Global Water Supply and Sanitation Assessment 2006 Report, on-line text (http://www.who.int/water_sanitation_health/monitoring/jmpfinal.pdf).

Lomborg, B.: Skeptický ekolog : jaký je skutečný stav světa?, Praha, Dokořán 2006.

National Intelligence Council (2000): Global Trends 2015 – A Dialogue About the Future With Nongovernment Experts, on-line text (http://www.dni.gov/nic/PDF_GIF_global/globaltrend2015.pdf).

Ofori-Amoah, A.(2004): Water Wars and International Conflict, on-line text (http://academic.evergreen.edu/g/grossmaz/OFORIAA/).

Podzemní vody dramaticky ubývá, Právo, 10. 8. 2006.

Postel, S.: Last Oasis – Facing Water Scarcity, New York, W.W. Norton & Company 1997.

Saudi Arabian Information web site (2007): Wheat Production, on-line text (http://saudinf.com/main/f112.htm).

Sustainable Development Networking Programme (2003): Water – Two Billion People are dying for it!, on-line text (http://www.bdix.net/sdnbd_org/world_env_day/2003/)

Šímová, T., Šíma J.: Čekání na katastrofu, Science, roč. 61., č. 8, 2007, s. 42-47.

Šnajder, B.: Planeta žízně, Praha, Objektiv 1981.

The United Nations Children““s Fund (2001): Safe Drinking Water, on-line text (http://www.unicef.org/specialsession/about/sgreport-pdf/03_SafeDrinkingWater_D7341Insert_English.pdf).

United Nations Development Programme (2005): World Resources 2005, on-line text (http://pdf.wri.org/wrr05_full_hires.pdf).

United Nations Development Programme (2006): Human Development Report 2006, on-line text (http://hdr.undp.org/en/media/hdr06-complete.pdf).

World Health Organization (2004): The Sanitation Challenge: Turning Commitment into Reality, on-line text http://www.who.int/water_sanitation_health/hygiene/sanchallengecomp.pdf).

World Health Organization (2004): Water, sanitation and hygiene links to health, on-line text (http://www.who.int/water_sanitation_health/publications/facts2004/en/).

World Water Council (2000): World Water Vision, on-line text (http://www.worldwatercouncil.org/fileadmin/wwc/Library/WWVision/TableOfContents.pdf).

Yadle, B., Bhattarai, M., Vijayraghavan, M. (2004): Environmental Kuznets Curves: A review of Findings, Methods, and Policy Implications, on-line text (http://www.perc.org/pdf/rs02_1a.pdf).

Zeman, P.: Hrozba a riziko, in: Zeman, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie, Brno, Mezinárodní politologický ústav 2002, s. 85-96.