V pásmu Gazy bylo sice právě vyhlášeno příměří, na kterém se nakonec shodly obě strany konfliktu – Izrael i Hamás – konflikt ale zdaleka neskončil. Hamás byl sice nesporně znatelně oslaben, ale rozhodně nebyl zničen a jeho radikalismus se s pravděpodobně ještě prohloubil. Izraelští politici a generálové rozehráli nebezpečnou hru, u níž lze jen těžko předpokládat, kdo bude skutečným vítězem a kdo bude vítěz Pyrrhův.
Autor: *JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D., právník a politolog, odborník na Blízký východ, vyučuje mj. na BSS*
Přes nespornou tvrdost a militantnost Hamásu, která se projevuje nejen v jeho pohledu na Izrael, ale i v nekompromisním postoji k oponentům v Palestině, nebylo zahájení operace takových rozměrů ze strany Izraele příliš prozřetelné. Nejde jen o to, že Izrael ztratil mnoho na politickém poli – sklidil jak kritiku západních spojenců, tak se zhoršily jeho vztahy se spojeneckými režimy na Blízkém východě (s Tureckem a částečně také s Egyptem a Jordánskem), ale zpolarizoval zdejší situaci tím, že více umlčel umírněné arabské vůdce a naopak více nahrál těm, kteří volají po tvrdém postoji vůči Izraeli – a jejich hlavním vlajkonošem je dnes rozporuplný Írán.
Ale nejde samozřejmě jen o politické důsledky, ale pochopitelně také o hledisko lidské. Do 18. ledna, kdy píši tyto řádky, bylo usmrceno během operace „Lité olovo“ 1300 Palestinců a 13 Izraelců, tedy diametrálně odlišné počty (nehledě na to, že část izraelských vojáků zahynula palbou z vlastních řad). Izrael má samozřejmě povinnost bránit své vlastní občany a stěží mu tuto snahu může někdo vyčítat. Je zde však také princip proporcionality, který dává jisté mantinely vojenským aktivitám při válečných operacích. Nelze za smrt jednoho člověka zabít sto lidí, z nichž navíc výrazná část jsou děti a ženy. Militantní křídlo Hamásu usmrtilo během uplynulých desíti let raketami a minomety kolem dvaceti lidí (se sebevražednou taktikou Hamás před několika lety přestal). Toto jednání bylo hanebné a odsouzeníhodné. Nelze však na něj odpovědět formou kolektivního trestu – což byla bohužel až příliš často praktická podoba operace „Lité olovo“. Něco takového nemůže být spravedlivý boj proti terorismu ani praxe státu, který v pohledu na vyspělost vlastní demokracie rozhodně nepatří mezi ty nejskromnější. Bude-li však v podobném duchu pokračovat, může to být také znamením toho, že někteří izraelští politici nepovažují životy Palestinců za rovnocenně hodnotné.
Je také velice diskutabilní, že izraelští politikové provedli akci nepochybně i jako jistou formu volební kampaně před blížícími se volbami v únoru 2009. Politici ze Strany práce a Kadima se obávají daleko radikálnějšího Likudu a chtějí se před voliči také prezentovat jako „nekompromisní“. Důsledky ofenzívy jim tak možná zlepší preference a získají několik křesel v parlamentu navíc. Pro Izraelce a Palestince, jejichž osudy jsou navzájem neoddělitelně provázány, však přinesou jen další generaci utrpení a nenávisti.
Rozporuplné je i načasování akce z hlediska prezidentského „vakua“ v USA. Izraelští politici dobře vědí, že odcházející prezident nebude klást větší odpor jejich plánům. A přicházející Obama – jehož postoje budou nepochybně více multilateralistické než Bushovy – musel (zřejmě se skřípěním zubů) sledovat celou akci bez komentáře, neboť před skončením Bushova úřadu stále ještě nebyl oprávněn zasahovat do zahraniční politiky či kritizovat izraelskou akci. Že pak k vyhlášení příměří dojde dva dny před slavnostní Obamovou inaugurací je spíš jen tragikomicky úsměvné.
Kdeže jsou v Izraeli časy jasných politických vizí (jakkoliv byly kontroverzní). Na straně izraelské se po klinické smrti Ariela Šarona již nikdo nedokázal vyprofilovat jako charismatický státník. Politici, jako Olmert a Livniová, se pouštějí do riskantních vojenských operací, které mohou mít jen krátkodobý účinek. Z dlouhodobého hlediska však mohou Izrael vystavit ještě většímu nebezpečí radikalismu, nenávisti a terorismu.
