Muktada Sadr, duchovní, mardžá a muž z lidu. Zároveň člověk pohybující se roky ve vrcholové politice Iráku. Ačkoli o sobě tvrdí, že je z lidu, je Sadr zároveň potomkem dvou klíčových postav irácké ší’itské komunity a rodinné jméno často využívá pro své osobní ambice. V neposlední řadě je Muktadova minulost spjata s povstaleckou organizací Mahdího armáda – a právě odbojová činnost z něj před téměř dvaceti lety učinila klíčového hráče irácké politiky.

Už od války z roku 2003, která začala vpádem spojeneckých sil do Iráku a svrhla režim diktátora Saddáma Husajna, jsou prominentní iráckou skupinou tamní ší’ité. Dominanci v irácké politice si drží už od doby, kdy byli sunnité, napojení na Husajnův režim, odstřiženi spojenci od moci a následně odmítli participovat na prvních svobodných volbách. Ty skončily drtivým vítězstvím kurdských a především ší’itských politických stran. [1]

Irácký politický pat

O současném dění v Iráku se mluví jako o politickém patu a z něj plynoucím násilí mezi dominantními ší’ity. Sporným bodem je zde vliv cizích mocností, hlavně sousedního Íránu, na dění uvnitř Iráku. Na jedné straně stojí především pro-íránská strana Da’wá, kterou vede bývalý ministerský předseda z let 2006-2014 Núrí Malíkí . [2] Na druhé straně potom stojí Muktada Sadr, vlivný irácký duchovní a nacionalista, oponující cizím vlivům v zemi.

Právě postava kontroverzního klerika je v současné době v irácké politice naprosto klíčová. V médiích je Sadrovo jméno skloňováno v souvislosti se současným turbulentním děním v Iráku, jeho vlivem na masy chudých iráckých ší’itů a překvapivými politickými tahy. Jeho zdánlivě náhodné a předem nepromyšlené kroky jsou však součástí širší politické hry. Tu Muktada Sadr hraje takříkajíc proti všem už od roku 2003, kdy se postavil do čela Mahdího armády, extremistického ší’itského uskupení bojujícího během povstání v Iráku (2003-2008) jak proti koaličním silám, tak proti sunnitským extremistickým skupinám.

Rodinný odkaz jako Sadrův odrazový můstek

Ačkoli je cesta Muktady Sadra do nejvyšších pater irácké politiky vskutku neobyčejným příběhem, neobešel by se bez klíčového komponentu – rodinného jména. Irácký klerik navazuje na dvě klíčové postavy ší’itského hnutí odporu proti režimu Saddáma Husajna. Těmi jsou jeho prastrýc Muhammad Bakír Sadr a především jeho otec Muhammad Sadek Sadr. [3] První byl duchovním otcem nejstarší ší’itské politické strany v Iráku, strany Da’wá, která pod tímto jménem operuje dodnes. Druhý byl velký ajatolláh a klíčová postava protirežimního odboje v období sankcí uvalených na Irák po invazi do Kuvajtu v roce 1990. Oba Muktadovy příbuzné má navíc saddámovský režim přímo na svědomí. Bakír Sadr byl roku 1980 popraven za protirežimní aktivity, zatímco Sadek Sadr byl roku 1999 zabit (s největší pravděpodobností) protirežimními agenty. [4]

Muktadův otec dal navíc vzniknout hnutí Sadristů, které se staralo o nejchudší vrstvu iráckých ší’itů, kteří po nezdařeném povstání v roce 1991 a sankcích uvalených na Irák vládou Spojených států trpěli nesmírnou chudobou. [3] A právě Sadristé přispěli k úspěchu Muktady Sadra jak v odboji, tak posléze v politice.

Sadrovo „duchovní krytí“

Rodinné jméno navíc Muktadu Sadrovi do značné míry vynahrazuje jeho nedostatečné teologické vzdělání. Oficiálně není mardžá, náboženskou autoritou hodnou následování. [5] I přesto jej následují masy chudých ší‘itů ze „Sadr City“ (dříve Saddám City), chudinské ší’itské čtvrti v Bagdádu, a rovněž z ší’itských měst na jihu jako Karbalá, Nadžáf nebo Basra. Tomu napomohla i autorita nastoupivší do pozice Sadrova otce po jeho smrti, ajatolláh Kázim al-Haérí. Ten z Íránu, kde tehdy pobýval, udělil Muktadu Sadrovi souhlas působit v jeho zastoupení jako de facto mardžá. [6]

Tato Sadrova pozice však může být ohrožena srpnovou rezignací ajatolláha al-Haérího na jeho pozici mardžá. Rezignace byla podle všeho vynucená ze strany íránského vedení země, přičemž následovníci ajatolláha al-Haérího mají přejít pod autoritu ajatolláha Alího Chámeneího, nejvyššího vůdce Islámské republiky Írán. To by pro Muktadu Sadra znamenalo ztrátu autority coby dosavadního vykonavatele povinností mardžá na území Iráku. Pro jeho následovníky zase de facto povinnost nově coby mardžá následovat vůdce země, vůči jejímuž vlivu v Iráku se Muktada Sadr tolik vymezuje. To povede Muktadu Sadra k nutnosti najít si náboženské krytí buďto v podobě ajatolláha Alího Sistáního, nebo několika menších duchovních autorit. [7]

Ačkoli se coby nejlogičtější volba jeví duchovní krytí v podobě velkého ajatolláha Alího Sistáního, je poměrně těžko představitelné, že by tyto dvě důležité postavy irácké politiky dokázaly najít společnou řeč. V prvé řadě zastává Alí Sistání výrazně mírumilovnější politiku než radikální Muktada Sadr. Oba duchovní mezi sebou navíc mají nevyřešené záležitosti z období Muktadova odboje v období iráckého povstání.

Irácké povstání a období Muktadova odboje

Muktada Sadr se bezprostředně po pádu saddámovského režimu (2003) vymezil proti tradičním ší’itským autoritám, ať už politickým (Núrí Malíkí), nebo náboženským (velký ajatolláh Alí Sistání). [3] Své oponenty obvykle obviňoval z pokrytectví, zbabělosti nebo poplatnosti cizímu režimu; Núrí Malíkí a ostatní osobnosti, které se do země vrátily po pádu Saddáma Husajna, nežili na rozdíl od něj a jeho otce v saddámovském Iráku (1979-2003), nýbrž v zahraničí. Ajatolláh Alí Sistání má zase íránské kořeny, tudíž dle interpretace Sadristů slouží Íránu a nemá na mysli dobro iráckého lidu. [6]

Vymezování se vůči tradičním ší’itským autoritám v zemi vyvrcholilo ve chvíli, kdy Sadrovi stoupenci zavraždili přímo ve svatyni imáma Alího v Nadžáfu syna velkého ajatolláha Abú Kásima Choího, Abdula Madžída. Podobným způsobem se rozzuřený dav srotil okolo domu velkého ajatolláha Alího Sistáního, jehož ovšem ochránili jeho vlastní stoupenci. Veškerá obvinění z objednání vraždy a pokusu o další Muktada Sadr popřel s tím, že se jedná o konspiraci koaličních sil okupujících tou dobou Irák. [6] Posléze přešel Muktada Sadr s jím založenou milicí Mahdího armáda k otevřenému odboji proti koaličním silám na území Iráku.

Mezi roky 2003-2008 se dařilo Mahdího armádě způsobovat vrásky na čele jak koaličním silám, tak od roku 2006 rovněž sunnitským extremistům. Proti těm začala Mahdího armáda výrazněji vojensky zasahovat ve chvíli, kdy sunnitští extremisté spáchali bombový atentát na ší’itskou mešitu přímo během modliteb. Vzájemné střety brzy přerostly do otevřené války. Eskalace sektářského násilí vedla koaliční síly v roce 2007 k navýšení počtu koaličních vojáků v zemi. Těm se povedlo podpořit irácké ozbrojené síly a společně se jaly uklidňovat situaci v zemi a potlačovat aktivity vzbouřenců.

Pod tlakem spojených sil americké a irácké armády musel Muktada Sadr po bitvě o Basru v roce 2008 uprchnout do sousedního Íránu. Nařídil rozpuštění Mahdího armády a ponechal si pouze malý kontingent ozbrojených sil. Z těch v době ohrožení Iráku Islámským státem v roce 2014 vznikly Mírové brigády (Saraya al-Salam). [5] Zbytek bojovníků proměnil na cosi na způsob sociálních pracovníků suplujících roli státu v poskytování sociálních služeb. [8]

Mobilizace a demobilizace

Právě tyto akce, kdy Muktada Sadr nejdříve svolá své přívržence, vytvoří politický nátlak (obvykle s potenciálem proměny v regulérní výbuch násilí) a následně své přívržence stáhne, jsou Sadrovou oblíbenou politickou pákou. Příkladů najdeme celou řadu: od výše zmíněného vytvoření a rozpuštění Mahdího armády přes oportunistické připojení se k protivládním protestům v roce 2015 a připojení se k podobně laděným protestům z roku 2019 (kdy jej ovšem protestující odmítli a Muktada Sadr tak naopak nechal protesty brutálně potlačit) až po protesty v Bagdádu z roku 2022. [5]

Po volbách z října roku 2021 přetrvává v Iráku politická krize. Sérií kalkulovaných politických rozhodnutí zde vytvořil Muktada Sadr politický pat. Po volbách coby hlava vítězné politické strany odmítl jednat s pro-íránskými ší’itskými politickými stranami. Namísto toho utvořil blok s kurdskými a sunnitskými stranami. Vítězství na dosah ruky mu ale legální obstrukcí zmařily ší’itské pro-íránské strany Fatáh a Da’wá. Posléze přenechal vytvoření vládnoucí koalice na alianci dvou ší’itských pro-íránských stran a sám se i se členy své strany stáhl do opozice. Sérii zdánlivě nepochopitelných rozhodnutí zakončil svým oznámením, že odchází z politiky. [9]

Jeho odchod předznamenal masivní protesty, které zachvátily bagdádskou zelenou zónu a při nichž zemřelo třicet lidí. Den po jejich vypuknutí Muktada Sadr veřejně vystoupil a protestující odvolal. Ti se okamžitě stáhli. Masivní a násilné protesty vedly mimo jiné iráckého prezidenta Barhama Sáliha k podání návrhu na vypsání nových voleb. [10]

Napětí vzbuzuje rovněž nahrávka kompromitujícího rozhovoru, v němž hlava strany Da’wá a bývalý premiér Núrí Malíkí uráží množství iráckých politiků či skupin, mezi nimi i Sadristy a Muktadu samotného. Malíkí má však v nahrávce urážet také Lidové mobilizační síly, paramilitární organizaci, která po rozpadu irácké armády bojovala proti tzv. Islámskému státu, nebo irácké sunnity, k nimž Malíkí referuje coby k básistům. Nutno dodat, že kolem autenticity nahrávky existuje značná kontroverze. [11]

Podpora ze strany Íránu

Již v úvodu byl zmíněn rozkol mezi politickými subjekty a milicemi podporovanými Íránem na jedné straně a Sadristy na straně druhé. Opakovaně byla rovněž naznačena ideologie Muktady Sadra, ačkoli ta je nestálá a značně závislá na tom, co se kontroverznímu klerikovi zrovna hodí. Coby irácký nacionalista oponuje Sadr vlivu Íránu v zemi. Nebylo tomu tak ale vždy.

Aktivity Muktady Sadra v roce 2003 a v následujících válečných letech vzbudily brzy zájem a sympatie revolučního íránského establishmentu, tehdy v čele s prezidentem Alím Akbarem Rafsandžáním. [4] Ačkoli byl Sadr zprvu neochotný íránskou podporu přijímat, byl k tomu okolnostmi, především tlakem koaličních sil, donucen. [4] Mahdího armáda tak v období iráckého povstání efektivně získávala finanční podporu ze strany Íránu. Dělo se tak nicméně pouze do roku 2007, než začala vyjednávat s koaličními silami. Íránskou podporu posléze převzalo odtržené křídlo Mahdího armády, Asa’ib Ahl al-Haq. [12]

V letech 2012-2018 se formovalo Sadrovo čím dál více proirácké a protiíránské směřování, které plně vyšlo na povrch při prvních pro Sadristy opravdu úspěšných volbách v roce 2018. Ty zajistily Sadristům první místo mezi iráckými politickými stranami a znamenaly pro Írán další problémy. V té době už se Muktada Sadr stavěl do role obránce iráckých národních zájmů a silného odpůrce íránského vlivu uvnitř země. „Stal se velice kritickým vůči íránskému vměšování v Iráku a obnovil vazby s [íránským nepřítelem] Saúdskou Arábií.“ [12] V současné době tak lze Muktadu Sadra označit za alternativu ší’itských iráckých politiků získávajících podporu z Íránu. I to mimo jiné vysvětluje jeho popularitu mezi iráckou ší’itskou chudinou, která je v zemi velice početná.

Otec, světec, člověk z lidu

Mimo politickou scénu je každopádně Muktadu Sadrovi nejlépe. Po celou dobu svého politického působení se totiž stavěl do role člověka, jehož ruce jsou čisté. V kontextu irácké zkorumpované politiky dává postoj „jsem v politice, ale neúčastním se jí“ z pohledu zisku voličů smysl. Muktada Sadr tak může ovlivňovat politiku, ale přímo se neúčastnit vládnutí. Tvořit politiku, ale ve stejný moment kritizovat její zkorumpovanost. [13]

Ve stejném dvojakém duchu Sadr ostatně komunikuje i svou vlastní pozici coby vůdce vlivné organizace a zároveň prostého člověka z lidu. Je to patrné už z webových stránek Sadristů, kde je Muktada Sadr zvěčněn, kterak krmí poutníky v íránském městě Qom, oblečen jako prostý klerik z lidu. Převzal rovněž zvyklosti, způsob odívání i metody a způsoby kázání od svého slavného otce, velkého ajatolláha Muhammada Sadra. Tím převzal i něco ze svaté a téměř nadpozemské autority, kterou velkému ajatolláhovi přisuzovali jeho následovníci. [13]

Posledním, ale neméně důležitým komponentem Sadrovy komunikace s masami je jeho vykreslení coby otce – ať už svých následovníků, nebo šířeji celého iráckého národa se všemi jeho odlišnými skupinami. Sám často přirovnání k rodičovství nebo otcovství využívá. Způsob komunikace, blízký irácké chudině, je tedy vedle svolávání a odvolávání nepokojů dalším z klíčů Sadrova úspěchu. [13]

Další směřování Muktady Sadra

Ačkoli tedy není Muktada Sadr íránským bílým koněm a pravděpodobně ani zkorumpovaným politikem, není ani tím politikem, jehož Irák potřebuje. Jakkoli jsou jím proklamované hodnoty zdánlivě ideálním receptem na vyvedení Iráku z krize, ve skutečnosti slouží především ke zlepšení pozice Sadristů a jmenovitě Muktadovy osobní pozice na irácké politické scéně. [14] Vzhledem k tomu, že se Muktada nenechává vázat stranickou disciplínou, politickou ideologií nebo oficiální pozicí a chytá se politických trendů, [13] tak jeho chování často politické krize spíše způsobuje, jak můžeme ostatně vidět na současném dění v Bagdádu.

To samozřejmě neznamená, že Muktada Sadr nemá potenciál vyvést Irák z krize. Narativ iráckého nacionalismu, spíše než sloužit cizím pánům, je v zájmu Iráku. Sadr dokonce ukázal, že podobné patové situace, jako je ta současná, dovede zvládnout bez vyvolávání nepokojů, stačí se ohlédnout za děním v Iráku po volbách v roce 2018. [15] Iráčtí politici zároveň po předešlých Sadrových výstupech dobře rozumí moci, kterou má kontroverzní duchovní nad ší’itskými chudými vrstvami. Upevňovat si tuto moc politickým divadlem s vědomím, co může takovéto chování způsobit, je nicméně od „otce národa“ a politika majícího na srdci dobro všech Iráčanů bez rozdílu značně nezodpovědné. Pro dobro Iráku je tedy třeba doufat, že odchod Muktady Sadra z politiky předznamenává časy přechodu Sadristů k sociálním službám, ne k válce.

Editor článku: Adam Sitko, Veronika Čáslavová

Zdroje

[1] KAPISZEWSKI, A. (2006). The Iraqi elections and their consequences. Power-sharing, a key to the country’s political future. European Union Institute for Security Studies (EUISS), pp. 14-17.

[2] TOLLAST, R. (2022, July 20). Nouri Al Maliki audio leak widens bitter political divide in Iraq. Retrieved from The National News: https://www.thenationalnews.com/mena/iraq/2022/07/20/nouri-al-maliki-audio-leak-widens-bitter-political-divide-in-iraq/

[3] PLEBANI, A. (2014, April 14). Muqtada al-Sadr and His February 2014 declarations. Political Disengagement or Simple Repositioning? Retrieved from Italian Institute for International Political Studies: https://www.ispionline.it/en/pubblicazione/muqtada-al-sadr-and-his-february-2014-declarations-political-disengagement-or-simple-repositioning-10214

[4] KRAUS, J. (2014). Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

[5] MACDONALD, A. (2022, August 30). Muqtada al-Sadr: How one man assumed so much power in Iraq. Retrieved from Middle East Eye: https://www.middleeasteye.net/news/muqtada-sadr-iraq-how-one-man-assumed-power

[6] NAEM KHALAF, Y. (2021). Muqtada al-Sadr from Opposition to Power: Democracy of the Cleric in Iraq After 2003. Studia Orientalne, pp. 7-26[7] EPC. (2022, September 20). The Kazem Al-Haeri Resignation and Iran’s Bid to Strip Muqtada Al-Sadr of Religious Legitimacy. Retrieved from Emirates Policy Center: https://epc.ae/en/details/scenario/the-kazem-al-haeri-resignation-and-iran-s-bid-to-strip-muqtada-al-sadr-of-religious-legitimacy

[8] COCHRANE, M. (2009). The Fragmentation of the Sadrist Movement. Washington: Institute for the Study of War (str. 37.[9] HAMASAEED, H. (2022, August 30). What the resignation of popular Iraqi cleric Muqtada al-Sadr means in the Middle East. (A. CHANG, Interviewer)

[10] AlJazeera. (2022, August 30). Supporters of Iraq’s al-Sadr leave Green Zone after violence. Retrieved from Al-Jazeera: https://www.aljazeera.com/news/2022/8/30/al-sadr-orders-supporters-to-end-protests-after-deadly-violence

[11] ALDROUBI, M. (2022, September 7). Nouri Al Maliki faces lawsuit from rival as row widens over inflammatory leaked audio. Retrieved from The National News: https://www.thenationalnews.com/mena/iraq/2022/09/07/nouri-al-maliki-faces-lawsuit-from-rival-as-row-widens-over-inflammatory-leaked-audio/

[12] ARIF, B. H. (2019, July 24). Iran’s Struggle for a Strategic Dominance in a Post-ISIS Iraq. Asian Affairs, pp. 344-363.[13] SELVIK, K., & AMIRTEIMOUR, I. (2021, August 16). The Big Man Muqtada al-Sadr: Leading the Street in Iraq under Limited Statehood. Retrieved from Third World Thematics: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/23802014.2021.1956367

[14] HADDAD, F. (2022, September 6). Muqtada al-Sadr is like Michael Corleone — that’s no compliment. Retrieved from Al-Jazeera: https://www.aljazeera.com/opinions/2022/9/6/iraqs-michael-corleone-is-to-blame

[15] SULLIVAN, M. D. (2018, June 18). I Fought Against Muqtada al-Sadr. Now He’s Iraq’s Best Hope. Retrieved from Foreign Policy: https://foreignpolicy.com/2018/06/18/i-fought-against-muqtada-al-sadr-now-hes-iraqs-best-hope/