V tomto článku se podíváme na námořnictvo Spojených států, speciálně na problémy s loděmi LCS, kdy některé z nich jsou po svém vcelku nedávném zavedení do služby vyřazovány. V první části se budeme věnovat samotným lodím, jejich technickým specifikacím, potenciálním možnostem nasazení a následně probereme jejich slabé stránky a důvody vyřazení. Rovněž neopomene další lodě této třídy, které byly vyrobené později. Nakonec stručně zmíníme další problémové lodě amerického námořnictva a jakým směrem se samotné Námořnictvo Spojených států amerických v reakci na nové výzvy chce ubírat.

Třída LCT (Littoral Combat Ships – přímořská bojová loď)

Program Littoral Combat Ship započal v roce 2002. Původně se hovořilo o nové generaci lodí inspirované dánskými loděmi Standard Flex. Koncepční plán počítal s malými, hbitými a těžce vyzbrojenými loděmi, jež by byly zároveň cenově dostupné. Tyto lodě by pak doplňovaly větší lodě operujících v pobřežních regionech a ostrovních řetězcích. Námořnictvo vybíralo z 18 existujících návrhů lodí, nakonec se rozhodlo rovnou pro dvě varianty, Freedom od společnosti Lockheed Martin a Independence od společnosti Austal/General Dynamics. Lodě nahradily v americkém námořnictvu fregaty třídy Oliver Hazard Perry a minolovky tříd Osprey a Avenger, neboť LCS jsou považovány za víceúčelové a budou schopny úkoly těchto lodí zastat.

Oproti původnímu akvizičnímu plánu, který se změnil čtyřikrát, jsou nakonec výsledné lodě daleko větší, v základu velmi lehce vyzbrojené a mají možnost výměny speciálních modulů skládajících se ze zbraní, elektroniky, robotických prostředků a dalšího vybavení. Díky těmto modulům může být loď během cca 96 hodin přestavěna, například na lovce ponorek, minolovku, lovce lodí nepřítele, nebo jako transport pro speciální jednotky. Jednou z výhod těchto modulů mělo být, že samotné technologie budou založeny na spirálovém vývoji, což ve výsledku znamená opakované a rychlé zavádění nových zařízení a drobných vylepšení modulů. Samotné náklady a náročnost práce pak měly být daleko nižší a měly zajistit technologickou vyspělost potažmo aktuálnost po dalších 25 let. Lodě jsou rovněž vybaveny protiraketovou obranou, 3D radarem, multifunkčním sonarem, prostorem pro přístroje elektronického boje. Lodím byly také vyztuženy prostory na palubě pro zvýšení šance na přežití posádky. Záměrem bylo dát lodím takovou obranu, aby byly schopny operovat bez podpory větších lodí.

Lodě mají dostatečně prostornou palubu pro dva vrtulníky Seahawk MH-60RPS a třech bezpilotních letounů s vertikálním vzletem MQ-8 Fire Scout. Uvnitř doků se nachází prostor pro nejrůznější plavidla, včetně bezosádkových, například Spartan Scout, nebo robotická ponorka k likvidaci min AN/WLD – RMS

Hlavní rozdíly mezi třídou Freedom a Independence jsou zejména odlišné motory, tvary lodí, kdy Lockheed zvolil tradiční konstrukci, kdežto General Dynamics přišel s futuristicky vyhlížejícím trimaranem. Třída Freedom má 127,6 m na délku a v nejširší části měří 31,6 m, oproti tomu Independence je 115,3 m dlouhá a 17,5 m široká. Independence je pak z hlediska váhy lehčí o 188 metrických tun, kvůli vysokému obsahu hliníku. Freedom je rychlá 47 uzlů (87 km/h) a Independence 51 uzlů (81 km) – pouze pro přibližné porovnání, páteř amerického námořnictva raketové torpédoborce Arleigh Burke dosahují rychlost 56 km/h).

Široce využitelná loď

Lodě mají sloužit k plnění široké škály úkolů v regionech s mělkým mořem, ve kterých vzniká podhoubí pro velké množství asymetrických hrozeb: pobřežní důlní těžba, velmi tiché ponorky s dieselovým pohonem, piráti a teroristé na rychlých útočných lodích/člunech. Pro zvýšení úspěšnosti misí, proti těmto aktérům vznikla celá řada funkcí a schopností, kterými tyto lodě disponují, jako je právě schopnost operovat blízko pobřeží, a dokonce i v řekách. Dále vznikly požadavky, aby lodě byly schopné vyhledávat a následně shromažďovat zpravodajské informace, podporovat pozemní jednotky, sdílet taktické informace s ostatními plavidly, letadly, ponorkami atp. Zároveň však americké námořnictvo požadovalo, aby lodě byly schopny působit v tradiční roli flotily a čelit válečným lodím, raketám a vzdušným silám konvenčního nepřítele. V roce 2015 se americké námořnictvo rozhodlo klasifikovat LCS jako fregaty, neboť z hlediska funkce a velikosti byly dosti srovnatelné

Důvody vyřazení

Tyto lodě již od začátku vývoje provázelo velké množství problémů, které zastřely celý koncept této třídy. Kromě technických potíží se objevují informace a názory, že americké námořnictvo i přes univerzálnost těchto lodí, pro ně nenašlo využití z taktického hlediska. Výsledkem kombinace těchto a níže zmíněných problémů bylo vyřazení prvních čtyř lodí z frontové služby v roce 2016 a následné přesunutí do zkušební skupiny Surfdevron one. V současnosti se plánuje, že americké námořnictvo v roce 2021 vyřadí tyto lodě úplně.

Kromě překročení plánovaných nákladů, je také oprava a modernizace těchto lodí velmi nákladná. Nepodařilo se vyřešit problémy s poruchami motorů. Klíčové moduly, nejsou ani po deseti letech vývoje plně funkční, což je problémem zejména z důvodu, že samotná loď nemá pak více výzbroje než menší loď Pobřežní stráže. Podle průzkumu provedeném Kanceláří pro operační testování a hodnocení spadající pod Pentagon jsou dalšími zjištěnými problémy omezená schopnost sebeobrany proti protilodním střelám. Rovněž se u lodí objevil deficit prvků bojových systémů, zejména radaru. Pohon lodi je náchylný v bojových podmínkách, neboť může být vyřazen jediným zásahem. Loď také není schopná kontrolovat možná poškození a obnovit fungování systémů. V neposlední řadě jsou zpochybňovány konstrukční standardy a samotné použití hliníku, který sice snižuje hmotnost, ale zhoršuje balistickou ochranu, která nemusí vydržet ráži používanou těžkými kulomety.

Podle Randyho Critese, zástupce náměstka ministra námořnictva pro rozpočet, dostali z těchto testovacích lodí všechno, co mohli, byly nápomocné k výcviku posádek, které se naučily, jak provádět údržbu a servis. Také byly klíčové při vývoji provozních konceptů vedoucích k současnému nasazení ostatních LCS.  Provozovat je však pouze kvůli výcviku posádek, je zbytečně nákladné. Dále mají odlišnou konfiguraci oproti ostatním LCS.

Jedním z hlavních důvodů jsou pak náklady, které jsou na modernizaci a opravy příliš vysoké, vyřazení lodí je v konečném výsledku výhodnější. Pokud plán na vyřazení schválí Kongres, budou vyřazeny dvě lodě třídy Freedom, jež byly zavedeny do služby v roce 2008 (USS Freedom) a 2012 (Fort Worth), dále budou vyřazeny dvě lodě třídy Independence, které byly zařazeny v roce 2010 (USS Independence) a 2014 (USS Coronado). Peníze, které se díky vyřazení lodí ušetří, budou vloženy do důležitějších projektů námořnictva. Povšimněte si, že USS Coronado – nejmladší vyřazená loď, je stará teprve 6 let, pro porovnání si vezměme letadlovou loď CVN-65 Enterprise, která sloužila celých 51 let v aktivní službě. Obecně tak lze tuto loď považovat za téměř novou.

Současná situace ostatních lodí LCS

Na první pohled se může zdát, že se lodí vyrobily pouze 4 kusy, avšak ve skutečnosti bylo do dnešním dnů uvedeno do provozu celkem 19 lodí LCS, z toho 9 třídy Freedom a 10 třídy Independence. Námořnictvo zároveň plánuje vlastnit celkem 35 těchto lodí, 16 Freedom a 19 Independence. V minulosti se plánoval nákup celkem 55 lodí, avšak ještě v roce 2019 prezident Donald Trump podepsal zákon, který omezuje nákup na výše zmíněných 35 lodí a brání ve financování dalších. Kromě samotných problémů, jež se s loděmi pojí, je cílem zaměřit se na nové fregaty s řízenými střelami v rámci Národní obranné strategie, která je zaměřená na mocenskou soutěž proti Číně a Rusku. Je však důležité zmínit, že oproti prvním čtyřem vyřazeným lodím, jsou u těchto lodí, jež mají rovněž určité problémy, aktivně řešeny, potažmo některé z nich byly již vyřešeny. Kromě předešlých úprav již ze začátku tohoto roku uzavřelo námořnictvo s Lockheed Martin Rotary a Mission System smlouvu v hodnotě 98,7 milionů USD na udržování chodu lodních systémů, další vývoj, integraci a dodávku budoucích upgradů. Balíček dále zahrnuje provozní testování, rozvoj výcvikových a logistických nástrojů a v neposlední řadě technickou podporu bojových systémů v terénu. Můžeme ještě zmínit smlouvu s Northrop Grumman na úpravy klíčových výměnných modulů a střelných zbraní, jejich údržbu a technickou podporu, předpokládá se, že potřebné změny u modulů budou provedeny do března 2021.

I přesto, že vyřazené lodě nereprezentují tuto třídu v očích odborné veřejnosti nijak dobře a je zpochybňováno samotné využití těchto lodí, podle autora článku není tato situace černobílá. Věří, že při samotném počtu již vyrobených a plánovaných lodí americké námořnictvo pro tyto lodě využití má, neboť LCS hraje významnou roli v šesti klíčových oblastech obranné strategie námořnictva (A Cooperative Strategy for 21st Century Seapower). Mezi které patří:

1. Navýšení přítomnosti ve významných regionech, a možnost rotací posádek.
2. Budování partnerství s možností výcviku a spolupráce s menšími námořnictvy států v regionu. Včetně přístupu do mělkých přístavů, kam se větší lodě amerického námořnictva nemohou dostat, a které zároveň budou moci být využity pro jiné úkoly.
3. Zvyšování bezpečnosti námořních tras. Vyměnitelné moduly rozšiřují možnosti nasazení těchto lodí jak v rámci přímořských oblastí, tak v samotném oceánu a zlepšení schopností flotily.
4. Projekce síly v přímořských oblastech, nejen proti povrchovým plavidlům, ale také proti ponorkám.
5. Potírání pirátství, obchodu s drogami a terorismu.
6. Humanitární pomoc a lepší reakce na katastrofy díky rozšířené možnosti působit v mělkých vodách.

Jedním ze skutečných využití třídy bylo nasazení USS Freedom (LCS 1) v roce 2010, kdy se připojila ke 4. námořní flotile působící okolo Jižní Ameriky. Během tohoto nasazení provedla čtyři zátahy proti pašerákům drog, kdy se posádce povedlo zadržet více než pět tun kokainu.

Jak můžeme vidět, tyto lodě mohou být přínosné v řešení velkého spektra hrozeb, nejen vojenského, ale také environmentálního či humanitárního charakteru, což je v dnešní rychle měnící se a vyvíjející době nemalým přínosem. Samozřejmě si musíme být vědomi, že bez vyřešení technických a dalších problémů budou možnosti těchto lodí z větší části pouze na papíře. Avšak v případě nové vojenské techniky nelze být zcela skeptický, stačí zmínit americký letoun 5. generace F-35, který se od začátku potýkal s množstvím chyb, některé jsou stále k řešení i dnes, avšak stále je operačně více než hodnotný.

Dvě šlápnutí vedle

V krátkosti můžeme zmínit další z proklamovaných projektů, který je v konečném výsledku slepou uličkou v zavádění nových, technologicky revolučních lodí. Torpédoborce třídy Zumwalt, kterých námořnictvo plánovalo nakoupit 32, budou v konečném výsledku zavedeny pouze tři. Problémem je, že námořnictvo neví, k čemu by se mohly tyto lodě hodit a rovněž je provází velké množství technických problémů. Můžeme zatím pouze spekulovat, zda nepotká tyto lodě stejný osud definitivního vyřazení, jako první čtyři LCS. Ani tento program není nikterak levný, americké daňové poplatníky vyšel na celých 22,5 miliard dolarů.

355 lodí do roku 2030!

Neuvážené nákupy lodí a jejich brzké vyřazení jsou nejen velmi nákladné, ale rovněž se neslučují s cílem námořnictva provozovat do roku 2030 flotilu složenou z minimálně 355 lodí. Hovoří se, že část těchto lodí by mohly být bezosádkové, potažmo bezpilotní, což by v konečném výsledku mohlo snížit celkové náklady. V případě, že by flotilu z části tvořily lodě bez posádek, by námořnictvo v budoucnosti mohlo disponovat až 420 loděmi. Avšak nesmíme zapomínat, že v současné době jsou bezosádkové lodě tohoto typu jen koncepčními návrhy.

Je dobré zmínit, že ještě v roce 1987 mělo americké námořnictvo 594 lodí, avšak vzhledem k trendu zmenšování ozbrojených složek po Studené válce má v současné době „pouze“ 275 lodí (některé zdroje uvádějí také 294 lodí). Jaké jsou tedy důvody opětovného navyšování počtu lodí? Spojené státy jsou námořní mocností s globálními zájmy, rovněž přijaly bezpečnostní závazky vůči NATO a mnoha dalším zemím, jako je Japonsko a Jižní Korea. USA má zájem na zajištění volného toku zboží v rámci mezinárodního obchodu, v regionech jako je Jihočínské moře, kterým každoročně proudí zboží v hodnotě nejméně 3,4 bilionů dolarů, a Perský záliv, přes který proudí nejméně 21 % světové ropy. Americké námořnictvo je tak postaveno před mocenskou soutěž s Ruskem, a hlavně s Čínou, která se snaží maximalizovat svůj vliv právě v Jihočínském moři. Zároveň také musí čelit Íránu, Severní Koreji a globálnímu terorismu. Udržení postavení USA vyžaduje námořní přítomnost ve více regionech. Pokud je síla 294 nebo 355 lodí rozdělena mezi různé regiony a jsou prováděny nezbytné rotace lodí pro údržbu, výcvik a další nezbytnosti, je skutečný počet lodí dostupných v klíčových oblastech, jako je Jihočínské moře nebo Indický oceán, velmi skromný.

Zároveň hlavní rival na moři, Čína, v průběhu posledních dvou desetiletí vybudovala jedno z největších loďstev na světě. Nyní má více než 400 válečných lodí a ponorek. Čína staví námořní lodě neuvěřitelnou rychlostí, militarizují útesy v Jihočínském moři letadlovými základnami a protiletadlovými zbraněmi. Tyto skutečnosti pak USA pojímá jako hrozbu pro své zájmy a snaží se odpovědět, byť si cíle jejich námořnictva mohou protiřečit se současným stavem unáhlených nákupů a následného vyřazování.