S politickým geografem o afrických reformách, prohraném míru nové koncepci české zahraniční politiky a Medvěděvovi jako herci v telenovele.

Michael Romancov je politický geograf. Působí od roku 1998 jako vyučující na Institutu politologických studií UK FSV. Od roku 2007 je jeho mateřským pracovištěm Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha.

Jak dnes, v květnu 2011, vnímáte porevoluční vývoj v Egyptě?

Domnívám se, že odstranění prezidenta Mubáraka ani zdaleka nebylo takovým „vítězstvím“, jak líčila média. Rozhodujícím mocenským aktérem zůstávají ozbrojené síly a zásadní problém, kvůli kterému revoluce propukla, tj. sociální a ekonomické problémy, není a ani nemohl být rychle vyřešen. Ať již se po volbách, zatím předpokládám, že volby budou, k moci dostane kdokoli, tak nová vláda dostane (rychle) nesplnitelné zadání a ocitne se pod tlakem. Pro další vývoj se ukáže být klíčovou její (ne)schopnost mu čelit. Dokud bude akceptována ekonomická pomoc ze strany USA (případně EU a dalšíchaktérů), které jsou, spolu s Izraelem, nejvíce zaangažovány na nutností udržet regionální stabilitu, nebude situace z našeho úhlu pohledu zásadně negativní. Problematické však je, že bezprostřední a střednědobá bezpečnost této části světa je svázána s vnitropolitickými problémy Egypta a pokušení svalit vinu za sociální a ekonomické problémy země na cizince bude pravděpodobně stoupat.

Může nám prozradit, jak by se vyvíjela Libye, kdyby se k moci dostali rebelové?

Nejsem věštec a mám jen velmi obecné vědomosti, pokud jde o vnitřní strukturu libyjské společnosti, takže má odpověď představuje spekulaci nedostatečně informovaného člověka, a jako takovou ji je třeba brát. Domnívám se, že existují dva základní scénáře: V prvním z nich bude „vláda“ rebelů uznána dostatečným počtem důležitých aktérů, a stane se tedy v očích mezinárodního společenství legitimním držitelem moci, avšak i nadále bude část země pod kontrolou Kaddáfího. Pak budeme i nadále svědky pokračujících bojů a pokud rebelové začnou výrazně prohrávat, budou jim ti, co je uznali, muset nějak pomoci „udržet tvář“.

Ve druhém se rebelové stanou fyzickými vítězi konfliktu a jejich hlavní starostí bude najít nějaký (staro)nový mechanismus, jak distribuovat zisky plynoucí z prodeje ropy. V takovém případě budou pod dvojím tlakem: zaprvé se budou muset dohodnout mezi sebou – byl bych rád, kdybych se mýlil, ale nedomnívám se, že budou schopni dlouhodobě a kultivovaně vyjednávat, zadruhé na ně budou tlačit ti, kteří jim pomohli, aby jako kompenzaci získali možnost podílet se na rekonstrukci země a těžbě ropy, respektive z ní plynoucích ziscích.Pod tlakem mezinárodního společenství asi dojde k relativně rychlejší dohodě, avšak tato zanedlouho začne být zpochybňována těmi, kteří budou cítit křivdu (a je jisté, že se takoví najdou). Situace pak začne připomínat stav v Afghánistánu v tom ohledu, že v centru, ať již jím bude Benghází nebo Tripolis, bude zdánlivě přítomna autorita, zatímco zbytek země bude vykazovat větší či menší známky neklidu.

Jak hodnotíte snahy Západu, pod záštitou rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973, o zavedení bezletové zóny nad Libyí? Může někam vést, bez podpory pozemních bojů?

Západ dokázal prosadit princip R2P (Responsibility to Protect), což je v obecné rovině dobře, ale pokud nedojde, a zdá se, že tomu tak je, k jeho „automatickému“ globálním rozšíření zůstane jen gestem a pohříchu asi gestem nepříliš účinným. Letecká podpora rebelů evidentně nevedla k rychlému vítězství a tím se, bohužel, účinnost onoho gesta ještě více relativizuje. Opačného výsledku by bylo možné dosáhnout pravděpodobně jen prostřednictvím přímého zapojení do pozemních bojů. Pak by, podobně jako v Iráku, asi následovalo rychlé vojenské vítězství, ale to by určitě nepřineslo rychlé a efektivní uklidnění politické situace, takže bychom asi opět byli svědky vyhrané války a „prohraného míru“.

Libyjští rebelové žádají o mezinárodní uznání a materiální podporu. Jak se k nim staví Západ a jak by se podle Vás stavit měl?

Zatím není jasné, kdo přesně jsou rebelové, co a proč chtějí a jaké jsou jejich schopnosti (zatím opravdu není důvod se domnívat, že budou schopnější či mravnější než Kaddáfí), takže jejich největší „kvalitou“ je prostý fakt, že se postavili proti dosavadnímu vládci. To je dost málo na zásadní podporu, ale když se Západ rozhodl Kaddáfímu postavit, což je správné, a když nechce a neumí vzít věci rázně do vlastních rukou, což je špatně, ale vzhledem k situaci ve světě pochopitelné, tak jiné východisko, než podpora rebelů není.

NATO si schválilo novou strategickou koncepci, která s revolucemi v arabském světě nepočítala. Jak samotnou koncepci vnímáte dnes?

S revolucemi v arabském světě, podobně jako svého času se zhroucením sovětského bloku, nepočítal nikdo, a z hlediska hlavního úkolu Aliance, jímž i nadále je obrana členských zemí, to nepovažuji za problematické. Sebevětší revoluční vzepětí v této části světa rychle nevygeneruje potenciál, jenž by byl schopen členy NATO ohrozit. Na druhou stranu je však pravdou, že vedle nutnosti věnovat se Rusku a Afghánistánu, což byla témata v koncepci explicitně zmíněná, se teď pásmo nestability geograficky podstatně rozšířilo. To však nakonec nemusí mít jen špatné důsledky, neboť menší fyzická vzdálenost může jak u evropských politických elit, tak u veřejného mínění konečně přispět k tomu, že budou odhozeny „růžové brýle“, díky nimž svět ještě stále vnímáme tak, jak vypadal bezprostředně po skončení studené války, tedy že velký problém je navždy odstraněn.

Jak obecně hodnotíte zapojení České republiky do struktur NATO od vstupu státu do této organizace?

Myslím, že si ve srovnání s řadou jiných států nevedeme špatně, ale to neznamená, že by to nemohlo být jiné. Nemám důvod pochybovat o schopnostech našich vojáků v misích, ale naše, ve smyslu celospolečenském, zapojení do společné obrany zájmů (a hodnot) západního světa by bylo ještě efektivnější, kdybychom byli schopni dostát svým finančním a transformačním závazkům. To je však zadání primárně pro politickou elitu.

České ministerstvo zahraničních věcí představilo novou Koncepci české zahraniční politiky. Co o ní soudíte?

Řekl bych, že se jedná o kvalitně zpracovaný materiál. Koncepce je v zásadě krátká, logicky a přehledně strukturovaná a vychází jak ze znalosti reálného stavu věcí, tak z možností, které ČR má. Nestaví před ČR žádné přehnaně ambiciózní úkoly a snaží se ukázat, jaká témata (a proč) by naší zahraniční politice „slušela“. Nejedná se o dokument, který by odrážel nějaké ideologické priority současné vlády, ale o dokument o který se může opřít jakákoli vláda, jež bude tvořena demokratickými stranami.

Můžete v krátkosti shrnout působení České republiky v Evropské unii a její následnou perspektivu – jakým směrem by se měla ubírat?

Naučili jsme se s Unií komunikovat a učíme se smysluplně využívat výhod, jež nám členství přináší. To, že nejsme schopni správně a v dostatečném rozsahu čerpat finanční prostředky není problémem EU, ale naším. Podle mého soudu by se ČR měla snažit posílit federalistické aspekty jejího fungování, protože pro relativně malého aktéra, s otevřenou a na export orientovanou ekonomikou, považuji za nejlepší možné takové geopolitické a geoekonomické postavení, které umocňuje výhody (otevřená a exportní ekonomika v globálně propojeném světě) a minimalizuje nevýhody (stát malý rozlohou, počtem obyvatel, izolovaný od moře).To se v současnosti dá nejlépe realizovat právě na půdorysu maximálně federalizované EU.

Jak vnímáte vzájemnou interakci ruského prezidenta Medvěděva a premiéra Putina? Mohl byste okomentovat jejich vztah a zkusit odhadnout další vývoj – kdo bude určovat vývoj Ruska dál?

Tento vývoj se jen velmi obtížně komentuje, neboť z veřejných vystoupení se jen těžko dá soudit na skutečný stav věcí. Například jejich interakce během loňských katastrofálních požárů byla evidentně velmi špatně režírovanou „telenovelou“, kde Putin vystupoval coby rozhodný a Medvěděv coby citlivý hrdina. Sice čím dál tím častěji na veřejnost pronikají informace o neshodách a čas od času si prostřednictvím sdělovacích prostředků vymění nesouhlasná stanoviska, ale to je zatím vše. V dnešním Rusku veřejný prostor, včetně mediálního (s výjimkou internetu) slouží ke spektakulárním demonstracím národní a státní jednoty, ale to podstatné se děje někde ve skrytu. Vzhledem k tomu, jak často se Putin v poslední době začal, jakkoli mu to coby premiérovi vlastně nepřísluší, vyjadřovat k zahraničně-politické a bezpečností problematice bych soudil, že se bude chtít vrátit do pozice, která mu umožní tyto dimenze ovlivňovat. Mimo jiné i proto, že jejich prostřednictvím se velmi dobře sbírají plusové body u veřejnosti. To však nutně neznamená, že by musel usilovat o návrat do pozice prezidenta, neboť by mohlo stačit posílit pozici premiéra a upravit tímto způsobem politický systém. Kdyby se tak prezidenta podařilo upozadit nemusel by čelit potenciální kritice, že se snaží ohnout ústavu a dokonce bychom mohli být svědky v zásadě férové a otevřené politické soutěže, neboť kompetence by byly převedeny jinam.

Pokud jde o to, kdo bude určovat další vývoj Ruska tak je nepravděpodobné, že to bude „lid“, neboť ten je pasivní, opozice je roztříštěná a marginalizovaná, takže se nejpravděpodobnější jeví být varianta, že to stále budou ti, co jeho osud určují teď.

Rozhovor zpracoval: Jakub Janda, vyšlo na serveru onwar.eu