„Remember this: once the human race is established on more than one planet and especially, in more than one solar system, there is no way now imaginable to kill off the human race.“
– Robert Heinlein
Vize o přežití či nepřežití
Od prvopočátků lidské civilizace lidstvo učinilo velký pokrok, který však nepřišel bez následků. Země se mění a navzdory veškerému našemu vědeckému a technologickému pokroku se zdá, že lidé nezvládají držet krok. Neznamená to nutně, že náš čas na Zemi se blíží ke konci, ale s jistotou lze říct, že následující století budou ve znamení výrazných environmentálních změn, které dají do pohybu další, tentokrát politické, ekonomické, demografické a sociální procesy, jež budou mít pro lidstvo dalekosáhlé důsledky.
Tato esej se pokusí obhájit nutnost kosmické expanze lidské rasy nikoli navzdory současným problémům, ale naopak právě kvůli nim a kvůli problémům, které teprve přijdou. Jak koneckonců říká Carl Sagan (2006), zánik je pravidlem. Přežití je výjimkou.
Problémy lidstva
Existuje velké množství teorií, které se snaží vysvětlit vztah člověka a přírody, člověka a Země. Některé se snaží poukázat na lidskou bezohlednost k životnímu prostředí a na následky, které se sebou nese, jiné teorie tyto následky zlehčují. Nemám v úmyslu se zabývat tím, jestli je člověk parazitem, symbiontem nebo jen nezúčastněným pozorovatelem, jelikož jde o úvahy daleko za rámec této eseje. Mou výchozí myšlenkou v tomto textu je skutečnost, že k environmentálním změnám naprosto prokazatelně dochází (Parenti 2011: 5) – (výrazné výkyvy v počasí, přírodní katastrofy, úbytek pitné vody, degradace půdy apod.), ale zda většinu z nich způsobila lidská aktivita, nebo jde o součást jakéhosi environmentálního cyklu planety, je irelevantní.
Lidstvo bylo vždy ponecháno v milost a nemilost přírodním živlům a až v posledních staletích jsme se proti nim naučili bojovat a v některých případech je i ovládat[i]. Avšak životní prostředí je vinou neustále rostoucí lidské populace zatěžováno stále více a dosavadní snahy o zastavení těchto zpravidla negativních změn jsou často pouze omezené nebo symbolické.
Hlavní výchozí problém, kterému bude lidstvo čelit, spatřuji v kombinaci přelidnění
a konečného množství přírodních zdrojů. Podle analýzy 69 dostupných výzkumů zabývajících se problematikou přelidnění došli Bergh a Rietveld (2004: 203) ke konečnému číslu 7,7 miliard, které již bude znamenat přelidnění planety. To jsou poměrně špatné zprávy vzhledem k tomu, že současný počet obyvatel se v roce 2013 pohyboval kolem 7,2 miliard (OSN 2013). Předpovědi k roku 2050 se pohybují až kolem 9,6 miliard, přičemž v souladu se současnými populačními trendy se bude většina z těchto lidí nacházet v rozvojových zemích Asie a Afriky (Gerland 2014).
Kromě environmentálního zatížení, které s sebou rostoucí populace ponese v podobě intenzivnější industrializace, které se nepochybně dočkáme jak v Africe, tak v Asii, bude toto početné obyvatelstvo spotřebovávat ohromné množství zdrojů, jejichž množství je omezené. Těmi nejzásadnějšími jsou voda[ii] a orná půda[iii], přičemž jejich nedostatek (kvantitativní i kvalitativní) je pozorován už dnes (a v některých případech i v minulosti[iv]).
S napínáním kapacit přírodních zdrojů dojde k migraci, která bude nejspíše způsobena buď přímo nedostatkem zdrojů, či konfliktem o jejich zbytky. To bude představovat výzvu zejména pro vyspělé regiony, do kterých budou tito uprchlíci pravděpodobně směřovat (to lze konec konců také sledovat již dnes), což může způsobovat další případné ozbrojené konflikty.
Lidstvo však nečelí jen samo sobě. Kapitolou samou o sobě jsou kataklyzmatické události, které mohou nastat náhle a způsobit značné škody, v některých případech až fatální pro život na Zemi. Kromě klimatických změn, které s sebou mohou nést zvýšený výskyt hurikánů, tornád a podobných fenoménů, je řeč například o zemětřeseních, která po sobě mohou zanechat tisíce až stovky tisíc obětí (v některých případech by mohlo nepochybně jít i o miliony). Erupce super-vulkánu, případně silná sluneční erupce pak představují potenciální riziko pro přežití lidského druhu jako takového.
Kosmický prostor jako budoucnost lidstva
Výše zmíněné výzvy, kterým lidstvo čelí a bude čelit, samozřejmě neznamenají, že by se vlády neměly snažit odvrátit podobné scénáře nebo se na ně co nejlépe nepřipravit, ale že by zároveň měl existovat dlouhodobý plán B. Tím by se mohl stát kosmický prostor jako oblast pro expanzi lidstva, která zajistí přežití a kontinuitu lidské rasy.
V ideálním případě a ideální realitě by k takovému rozhodnutí postupně dospěly všechny vyspělé státy a spolupracovaly by na společném vesmírném programu. Náš svět má ovšem do ideálního daleko a dnešní národní státy, jako jsou USA, Čína a Rusko spolupracují jen v omezené míře a kromě občasných výzkumných sond, které vypouštějí jednotlivé vesmírné agentury je jejich pozornost zaměřena převážně na satelity, na kterých dnes stojí mnoho vyspělých armád, ale které jsou také využívány v kritických segmentech civilního sektoru, bez nichž by moderní společnost dokázala stěží fungovat. V jiných oblastech jde však vývoj technologií pro dobývání kosmu velmi pozvolna. Pokud tedy neexistuje dostatečná motivace pro rozsáhlejší investice v této oblasti, jaké je řešení?
Weaponizace a závody v kosmickém zbrojení jsou možná přesně to, co lidstvo potřebuje k prudkému rozvoji technologií souvisejících s dobýváním kosmu. Jsou to konec konců vojenské technologie často původně určené k destrukci, které zpravidla přinášejí zásadní pokrok v oblasti vědy. Stejně jako došlo k proliferaci jaderných zbraní (dnes vlastní jaderné zbraně 9 států), která byla s tím, jak se zvyšoval počet jaderných hlavic, vnímána jako předzvěst jaderné války. Stejně tak může dojít k proliferaci zbraní v kosmickém prostoru. Motivací států by mohla být nejen vojenská dominance, ale také prestiž. Větší poptávka po různých druzích satelitů nebo dokonce raketoplánů by stimulovala také civilní segment kosmického průmyslu a stejně tak by se zvyšovaly jednotlivé části rozpočtů států vyhrazené na rozvoj kosmických kapacit. Rozhodně jde o řešení v duchu přísloví „na hrubý pytel, hrubá záplata“, přesto by však mohlo být lepší odpovědí než současný velice pozvolný vývoj.
Tento závod v kosmickém zbrojení by mohl postupně nastartovat další vlnu snah o dobývání kosmu a urychlit například výstavbu infrastruktury v Langrageových bodech[v], a následně i výstavbu kolonií na měsíci, který Dolman (2002: 60) považuje za jeden z logických kroků pro další kolonizaci sluneční soustavy. Jelikož náklady na takové operace by byly skutečně astronomické a státy by tyto projekty jen sotva zvládly samy, věřím, že by došlo k masivnímu rozvoji civilního kosmického průmyslu se společnostmi jako SpaceX[vi], které budou v popředí tohoto nového kosmického věku.
Nejen tučné státní zakázky by jistě představovaly motivaci. Planety, měsíce (včetně toho našeho) a další kosmická tělesa mohou být zdrojem ohromného množství surovin a prvků, které se na zemi vyskytují velmi vzácně. Jak říká Peter Diamandis (zakladatel společností Space Adventures a Planetary Resources), první trilionáři své bohatství získají v kosmu (Business Insider 2015).
Lidé jako důvod a úskalí v dobývání kosmu
Dlouhodobé plánování nikdy nebylo silnou stránkou lidstva, za což zřejmě může kombinace relativně krátké délky života a některých inherentních lidských vlastností (impulzivnost, chamtivost). S úpadkem monarchií a nástupem dnes převládajícího demokratického systému (alespoň ve vyspělém světě) již délka života představitelů moci sice nehraje roli, jelikož se pravidelně obměňují, ale výsledek je stejný. Poté, co jeden premiér či prezident (často z opačného politického spektra než ten předchozí) nastoupí do úřadu, se nezřídka nejprve snaží zvrátit některá rozhodnutí svého předchůdce. Pokud tedy budeme počítat s tím, že demokratická vláda může být u moci maximálně po dvě funkční období, přičemž jedno bude v demokratickém státě trvat průměrně 5 let, má před sebou ona vláda nanejvýš nepřerušovaných 10 let existence. Takové štěstí jich však příliš mnoho nemívá a nezřídka kdy končí ještě před dalšími volbami. V takových podmínkách není příliš překvapivé, že se dlouhodobé koncepce a plánování neuchytily a i snaha řešit tyto nedostatky různými koncepcemi často končí spíše rozpačitě.
Do nekonečna a ještě dál
Tato neschopnost dlouhodobého plánování, ale také absence vize a jistého průzkumnického étosu, se zřetelně projevuje v dobývání kosmu, kde od posledního přistání na měsíci v roce 1976 nedošlo k žádné výraznější expanzi lidstva. Uznávám, že dosud lidstvu chyběly výraznější incentivy, ale s neustále rostoucí populací je čas začít vážněji myslet na alternativy, které lidstvu umožní přežít následující tisíciletí.
Myslím, že významný krok vpřed by mohla představovat weaponizace kosmického prostoru, která by odstartovala závody v kosmickém zbrojení. Ač může jít o riskantní řešení, věřím, že by mohlo přinést výsledky. Jaderných zbraní mají mocnosti konec konců tisíce, a pokud by snad došlo k jaderné válce, je z planetárního hlediska irelevantní, zda budou střely vypuštěny z oběžné dráhy, nebo z podzemního sila.
Poznámkový aparát
[i] Tím mám na mysli ono známé sovětské „poroučíme větru dešti“. I když v oblasti poroučení větru se příliš mnoha úspěchů nedosáhlo, déšť se dá vyvolat například pomocí jodidu stříbrného (Chuchvalec, Svoboda 2009: 825)
[ii] Nedostatečný přístup k pitné vodě má dle OSN (2014:2) až 3.5 miliardy lidí.
[iii] Té ubývá nejen vlivem urbanizace, ale také vinnou degradace, která je zaviněna lidskou činnosti (odlesňování, extenzivní chemické hnojení, kontaminace, desertifikace apod.).
[iv] Příkladem může být tzv. Dust Bowl, období sucha v USA ve 30. letech, který z domovů vyhnal přes dva miliony Američanů. Lze si představit, že pokud by podobná situace nastala dnes např. ve Vnitřním Mongolsku, počet migrantů by byl v desítkách milionů (Brown: 78).
[v] Existuje pět speciálních oběžných drah, na nichž tělesa neobíhají Zemi, ale Slunce, a to tak, že zůstávají v pevné pozici vůči Zemi, zatímco obíhají Slunce. Tyto fixní body se nazývají Lagrangeovými body (nebo také libračními) a existuje jich pět. (Wright, Grego, Gronlund 2005: 45)
[vi] Dnes například největší soukromý výrobce raketových motorů. Firma má také kontrakt na zásobování Mezinárodní vesmírné stanice pomocí kosmické lodě Dragon.
Bibliografie
BERGH, Jeroen C. J. M. Van Den a Piet Rietveld. Reconsidering the Limits to World Population: Meta-analysis and Meta-prediction. BioScience. 2004, vol. 54, issue 3, pp. 127-133. DOI: 10.1002/9780470743386.ch17. Available from: http://bioscience.oxfordjournals.org/content/54/3/195
BROWN, Lester R. World on the edge: how to prevent environmental and economic collapse. Washington, DC: Earthscan, 2011, xii, 240 p. ISBN 978-184-9712-729. Available from: http://www.earth-policy.org/images/uploads/book_files/wotebook.pdf
BUSINESS INSIDER. Peter Diamandis: The first trillionaire is going to be made in space. 2015. Available from: http://www.businessinsider.com/peter-diamandis-space-trillionaire-entrepreneur-2015-2
DOLMAN, Everett C. Astropolitik. The Classical Geopolitics in the Space Age. London: Frank Cass Publishers, 2002, pp. 11-74.
CHUCHVALEC, Pavel a Ondřej SVOBODA. Fyzikálně-chemické aspekty umělého vyvolání deště. Chemické listy. Praha: Česká společnost chemická, 2009, vol. 103, no. 10, pp. 823-825. Available from: http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2009_10_823-826.pdf
SAGAN, Carl. 2006. The Varieties of Scientific Experience: A Personal View of the Search for God. The Penguin Press HC.
UN. World population projected to reach 9.6 billion by 2050 with most growth in developing regions, especially Africa. 2013. Available from: http://esa.un.org/wpp/Documentation/pdf/WPP2012_Press_Release.pdf
UN.The United Nations World Water Development Report 2014: Water and Energy. 2014. Available from: http://unesdoc.unesco.org/images/0022/002257/225741e.pdf
Wright, David, Grego, Laura, Dronlund, Lisbeth The Physics of Space Security: A Reference Manual. 2005. American Academy of Arts and Scienses.
