Korejský poloostrov, zejména jeho severní polovina, není u nás tak docela neznámý. Zvláště poslední dobou, po krvavém incidentu mezi Severem a Jihem na ostrově Jonpchjong je ve zvýšené míře propírán sdělovacími prostředky. Otázkou je speciálně za těchto poměrů hloubka nebo objektivita u nás dostupných informací, které notně zkresluje už samotná propastnost jazykových a kulturních rozdílů.
Brýle ideologického mámení v labyrintu světa ale se změnou poměrů věru nezmizely. Vlastně by to ani nebylo dvakrát logické, i když příjemné. Takovéto prizma se svým způsobem udržuje dodnes, po dvou desetiletích, čili zhruba polovině trvání dřívějšího budování „společnosti rovných“. Takže také pomístní opatrná či obojaká kritika (politiky) soudobých spřízněnců mnohdy vyvolává vzpomínky na perestrojku, kdy v Sovětském svazu diskuze o perspektivách hlavního článku „socialistického tábora“ rázně přesahovaly naše vždyvěrné poměry.
Za ne zcela blahé éry Bushovy, jemuž jistí američtí rozumáři přezdívali Bush II., za etapy sázející na masovou mobilizaci západních populací skrze trochu násilně vytvořené nebezpečí Osy zla (kam spadala též Korejská lidově demokratická republika, jinak samozřejmě krajně nesvobodný režim), získal typicky český pankejtismus, potřeba stůj co stůj stanout na „té správné straně“, vydatný impulz. Není obecně vzato divu, že si onehdy věhlasný americký politolog indického původu Fareed Zakaria v průběhu rozhovoru se zdejším žurnalistou povzdychl nad otázkou ohledně ruského imperialismu, v níž cítil „mentalitu studené války. Mentalitu permanentního souboje, dojem, že svět je stále ve střetu ideologií a že jsou zde jasně rozdělené role – podporovat přátele, soupeřit s protivníky.“
Příbuzné spodní proudy můžeme postřehnout také ohledně našeho obvyklého pojímání Severní Koreje. Uzavřeného státního útvaru, o němž se běžně dozvídáme buď z dokumentu „Vítejte v KLDR!“, jehož aktéři jsou (asi po zpracování naším soudobým diskursem) překvapeni, že nestanuli vprostřed výhně pekla vezdejšího, anebo z otevřeně zaujatého zpravodajství. Ovšem, stojí za zopakování, že běží o velmi nesvobodný systém plný bezpráví, opět aktuálně zatížený problémy se základními potravinami. Leč třeba prezentace jeho početné armády (jedné z nejpočetnějších vůbec, vybavené jadernými zbraněmi a jejich nosiči) působí hodně zkreslujícně, jelikož tyto voje už nezřídka zdaleka neodpovídají požadavkům moderního vedení boje. De facto reflektují hospodářskou zaostalost a vůbec rigiditu poměrů, jež jsou stále legitimovány odkazy na mezinárodní konflikt z let 1950-1953. I u nás kolem něj přetrvávají různorodé mýty.
V polovině minulého století zahájil režim Kim Il-songa, u nás známějšího pod jménem Kim Ir-sen, agresi proti proamerickému jihu. A to překročením osmatřicáté rovnoběžky, co roztrhla poloostrov po desítky roků, do konce druhé světové války, ovládaný kolonialismem Říše vycházejícího slunce; jinak Japonsko pod vládou božských Mikadů dominovalo této oblasti od překvapivých vítězství nad císařskou Čínou (1894-1895) a carským impériem (1904-1905).
Jihem Koreje r. 1950 zmítala již po mnoho měsíců jiná konfrontace. Občanská válka mezi vládou pádné ruky prezidenta Li Syn-mana a levicovými povstalci. Obě strany se činily při vyvolávání ozbrojených pohraničních incidentů a vážně míněnými mírovými plány se věru dvakrát nezatěžovaly. Po propuknutí pravidelných bojů intervenovaly Spojené státy ztělesňované generálem MacArthurem, dále statisíce „dobrovolníků“ mladé Čínské lidové republiky nebo řada jiných hráčů. Následně v prostoru ustrnulý zápas s nespočtem nejen lidských obětí (muselo běžet o miliony osob) ukončilo de iure stále platné příměří z Pchanmundžonu. ČLR stáhla své intervenční jednotky po pěti letech, vojenský kontingent USA stále setrvává. Vzájemné potyčky a vážnější střety (vedle známého úmyslného útoku na jihokorejské civilisty zmiňme ještě letošní potopení jihokorejského válečného plavidla) pokračují. Dle vypočítavé tradice bývají torpédována jednotlivá kola rokování o usmíření, když naděje střídavě rozněcuje a zhasíná severní potřeba přírodních paliv, technologií, léků a jídla.
Jižní soused Pchjongjangu, Soul, bývá dnes povíce zmiňován jako oběť (nesporné) agresivity paranoidního ultralevicového režimu. Situace je jinak přirozeně složitější, méně učebnicová. Takzvaně socialistický stát v poslední době potvrdil svou generální linii budování dědičné orientální despocie. Kteréžto prostřednictvím posílá její patron, stále vlivnější Peking, přivedený moudrou správou komunistické partajní struktury do rychle rostoucího kapitalismu nejhrubšího zrna, vzkazy mezinárodnímu společenství. Na prvním místě Washingtonu.
V manicheistické dualitě černá a bílá těžko hovořit i co se týká Jihu. Lidnatější a ekonomicky daleko výraznější země s kosmickými ambicemi. Do devadesátých let vysloveně autoritativní entity s několika takříkajíc obdobami masakrů na náměstí Nebeského klidu, neváhající uplatňovat mučení či politické procesy vůči skutečným či domnělým nepřátelům zřízení. Pěstujícím svého času velkou školu nenávisti proti Severu, ke (komunistickým) podvracečům. Následná, pravděpodobně trvalá demokratizace koresponduje s rozpadem bipolární soustavy, tudíž nám může připomínat mnohé ze soudobé středoevropské historie. Stále podivně prožívané; naposledy neblaze oživené záměrem soudně trestat popírání zločinů de facto teoretické sociální formace – komunismu.
Článek vyšel v elektronické verze časopisu Přítomnost
Autor: Pavel Kopecký: Politolog a historik
