Druhý týden v říjnu se v Bratislavě uskutečnila konference NATO 2020, která se sestávala z dvoudenního programu řazeného do konferencí a workshopů. Cílem konference bylo shromáždit odborníky z oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky k prodiskutování aktuálních problémů a budoucnosti Severoatlantické aliance po summitu ve Walesu. Vzhledem k poslednímu vývoji na Ukrajině se skrze všechna témata nesla shodně problematika severoatlantických vztahů s Ruskou federací. Dále se jednalo o budoucí podobě Aliance, spolupráce zemí V4 nebo otázce obranných rozpočtů.

Andrzej Karkoszka: „Rusko využívá ruské menšiny jako nástroj svého vlivu“

Hned na úvod k otázce ukrajinské krize Taras Mykhalniuk, ředitel Open Ukraine Foundation, ostře naznačil, že NATO nepodniká žádné kroky, aby došlo k zastavení agrese ze strany Ruska. Podle něj ruská akce nedala Ukrajině žádnou šanci a zbyl jí pouze boj o přežití. Rusko tak ukázalo svoji tvář jako supervelmoc a západní země nemohou postupovat tak, že jednu válku budou považovat za legitimní a jinou ne. Tuto myšlenku v části jiného panelu také podpořil Marcin Zaborowski, ředitel Polského institutu pro mezinárodní vztahy. Dle jeho slov NATO nedělá dost a mělo by dělat daleko více. Minimálně ze strany Spojených států šlo podle něj o neuspokojivou vojenskou odpověď. Souhlasně se vyjádřil také András Simonyi, generální ředitel Center for Transatlantic Relations, SAIS, Johns Hopkins University. Dle jeho slov šlo o pozdní a pomalou reakci Aliance.

Alexander Duleba, ředitel Výzkumného centra Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, vidí zase v krizi unikátní konflikt a nemyslí si, že by tento boj vyhrály zbraně. Podle Duleby je válka na Ukrajině válkou Evropské unie, která jí mohla předejít politickými nástroji. Pokud by nyní NATO, které se začalo v krizi angažovat, selhalo, bylo by to vůbec poprvé, co by se tak stalo a vyvstala by otázka – co jsme udělali, co jsme dělali? Duleba upozorňuje, že pro vyřešení situace  je potřeba porozumět původu celé krize. S otázkou vojenského zásahu se rovněž těžko vypořádával Andrzej Karkoszka, bývalý státní tajemník polského ministerstva obrany. Karkoszka uznává, že na tento typ hrozby, jakým je Rusko, je velmi obtížné odpovědět vojensky a jako největší problém vidí držení se aliančních závazků a slov. Rovněž upozorňuje na fakt, že se Kreml rozhodl jako svůj nástroj vlivu používat ruské menšiny.

Většina řečníků se ovšem shodla na jasném vzkazu, které Rusko vysílá Alianci. Robert Ondrejcsák, ředitel Centra pro evropské a severoatlantické vztahy v Bratislavě, označil Rusko za stát, který porušil tabu teritoriální integrity a jenž používá propagandu a zavádějící informace, které rozdělují novináře v aliančních státech. Mezi nástroje Ruska patří vyděračství, ať už ekonomické či vyvíjení tlaku na své sousední státy. Podle Ondrejcsáka NATO potřebuje silné a kooperativní vedení.

Na toto navázal Tornike Sharashenidze z Georgian Institute of Public Affairs, který ze svého pohledu upozornil, že Rusko je v krátkodobé perspektivě závažná hrozba pro své sousedy. Kreml věří, že Obama je slabý prezident a není to poprvé, kdy je Západ rozdělen ohledně toho, co dále dělat s Ruskem. Pokud zkolabuje Ukrajina, bude Rusko nezastavitelné, čili nejdůležitější je, aby alianční státy držely při sobě. Také Jiří Šedivý, velvyslanec České republiky při NATO, uznal, že vše zlé je k něčemu dobré a díky rozpínající se ruské hrozbě alespoň posiluje kooperace mezi státy Aliance.

Daniel Hamilton: „Kdo definuje normy a standardy mezinárodních řádů?“

Na ruskou krizi rovněž navázala debata o budoucnosti Severoatlantické aliance. Velvyslanec a vedoucí Asistenční mise Spojených národů v Afghánistánu (UNAMA), Ján Kubiš, poukázal na fakt, že dosavadní problémy jsou pouze zmražené a vykazují dlouhotrvající charakter. Kubiš doufá, že situace v Afghánistánu by mohla být jiná a v souvislosti s tamějšími poměry upozorňuje, že je důležité mít novou vládu v zemi.  Ve vztahu k dalším aktivitám NATO Kubiš vyzdvihuje nutnost být flexibilní v přicházení s alianční strategií, ohlédnout se do minulosti a poučit se zní, stát při sobě a dlouhodobě pracovat, stejně tak srozumitelně dávat najevo svým partnerům, co je danou strategií. V neposlední řadě Kubiš volá po spolupráci s experty na obou stranách, např. v rámci partnerství OSN a NATO.

Podle Karkoszky si  je třeba dále uvědomit, že Čína přestala být status-quo velmocí a na vědomí by měla být také brána některá fakta jako např. jaderný program Íránu. Zamrzlé konflikty sám nazývá jako dorment, kdy má na mysli Náhorní Karabach či Jižní Osetii. Dále Karkoszky upozorňuje na nebezpečí re-nacionalizace a Ruska jako post-imperiálního státu. Díky množství aliančních států a rozdílnosti názorů je ovšem obtížné dosáhnout společné akce.

Daniel Hamilton, ředitel Center for Transatlantic Relations (CTR, SAIS), položil dvě základní otázky: je Rusko řídícím faktorem nebo pouze součást většího dynamického celku? A kdo definuje normy a standardy mezinárodních řádů? Naše bezpečnost je v plovoucím propojení, a je nutné tudíž přemýšlet, jak tento fakt zabezpečit. Hamilton vysvětluje, že NATO je nástroj, ale jsou to státy, lidé, kteří dělají činy. To byl řídící mechanismus posledního čtvrtletí – lidé, kteří vyšli do ulic a chtěli lepší život a stále ho chtějí. Aliance proto nemusí nezbytně dělat všechno, ale musí být vybavená pro svoji práci. Šedivý vidí řešení v rozšíření kooperace s partnery, politickém dialogu a obranné kooperaci. Aliance dle jeho slov s Ruskem zamrzla a měla by více rozvíjet vztahy s Ukrajinou.  NATO tak musí najít správný balanc a až poté konkretizovat svá opatření.

Sándor Gallai, ředitel Institute for Foreign Affairs and Trade, tvrdí, že většina nabízených možností je schopná minimalizovat riziko, ale nikoli jej vyřešit. Otevřeně namítá, že Aliance potřebuje Rusko a není zde jiná alternativa. Nejefektivnějšími nástroji jsou proto prevence. Gallai přednesl, že minimálním cílem by měla být asistence aliančních států svým východoevropským sousedům ve stabilizaci ekonomiky a dalších oblastí. Gallai také předesílá, že Evropská unie je pro tyto státy daleko přijatelnější než NATO, a to zejména z onoho bezpečnostního hlediska. Paradoxně asymetrická ekonomická situace východoevropských států může vyvolat potenciální nebezpečí. Gallai rovněž upozorňuje, že  je potřeba investovat do mladých lidí, protože překonat zlozvyky ze starých časů je velmi těžké.

Na jeho slova navazoval také Duleba, který poznamenal, že Rusko nenabízí pro své sousedy žádnou konstruktivní nabídku. Pokud totiž používá vojenskou sílu, nemá žádné jiné nástroje. A Evropská unie dává na rozdíl od Ruska východoevropským státům alespoň naději, že mohou mít lepší život. K praktickým záležitostem Zaborowski přidal bezpečnostní reformu, čili budování kapacit pro posílení bezpečnosti, a dále hraniční spolupráci, tj. pravidelná cvičení a hostování aliančních jednotek. Dle Zabrowského by se rovněž Rada NATO měla setkávat častěji. Také Evropská politika sousedství připadá Zaborowskému zastaralá a potřebuje reformu společně s faktem, že by EU měla Ukrajině otevřít své trhy.

Svou tezi o budoucnosti Aliance přidal rovněž zástupce ředitele Ústavu pro mezinárodní vztahy v ČR, Michal Kořan, který ostře vysílá kritiku k tzv. ruskému přístupu – čili čekání, co udělá Rusko místo toho, aby západní státy vystupovaly sebevědomě a podnikaly kroky jako první. Jako největší problém vidí právě politiku rozšiřování: ve chvíli, kdy východoevropské země začnou posilovat svůj demokratický status, začnou proti sobě posílat také Rusko. Kořan upozorňuje na tři faktory: připravenost zemí, zda rozšíření NATO jej oslabí nebo posílí a jak bude Rusko reagovat na rozšiřování. V neposlední řadě Kořan vyzdvihuje kritický fakt, že mezi Gruzií, Moldávií nebo Ukrajinou neexistuje žádná politická či ekonomická integrace.

Generálmajor Pavel Macko: „Dvě proceta HDP jsou dobrý cíl, nikoli dogma“

V otázce rozpočtu na obranu vesměs všichni vystupující přišli se stejnými kritickými hlasy a podněty, čeho by se mělo NATO do budoucna držet. Velmi jasně dvou procentní hranici danou Aliancí okomentoval generálmajor Pavel Macko, zástupce Náčelníka Generálního štábu slovenských ozbrojených sil, který vidí dvě procenta jako dobrý cíl, ale ne dogmatické číslo. Všechny státy totiž mohou dosáhnout dvou procent, ale bez efektivního úspěchu. V minulosti  totiž existovala i tříprocentní hranice, nyní je dvouprocentní.

Tato slova podpořil také Ondrejcsák, který dal za příklad rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskem. Obě země vydávají kolem jednoho procenta na obranu, ovšem Česko je, co se týče modernizace, pozemních jednotek nebo letecké výbavy, mnohem dál. Ve strategickém hodnocení slovenské obrany také vyšlo, že na udržitelný rozvoj ozbrojených sil by země potřebovala 1,56 % HDP plus náklady na velké modernizační programy mimo rozpočet ministerstva obrany. Nynější koncept „smart defence“ označil Ondrejcsák za dobrý, ovšem zneužitý politickými představiteli obou zemí k argumentaci pro snížení rozpočtů na obranu. Za řešení do budoucna považuje udržování současných stavů a nezbytnou modernizaci, která jde ruku v ruce s regionální bezpečnostní spoluprácí.

Tezi o nesmyslných dvou procentech podpořil také Hans Binnendijk, senior fellow z Center for Transatlantic Relations, SAIS, Johns Hopkins University, jenž označil tuto hranici za politické číslo. Za klíčový označil nedávný summit ve Walesu, který  připomněl nové hrozby a nelichotivý fakt, že mezitím, co Čína, Rusko i USA navyšují své rozpočty na obranu, Evropa je stále snižuje. Jeho kolega, András Simonyi, souhlasně poznamenal, že má dojem, že evropský rozpočet je využíván směšně a Evropa jako taková má větší kapacity, než používá. Také generál Zurab Agladze, rektor Národní obranné akademie v Gruzii, se ptá: jak utratit  obranné finance? Jak prioritizovat hrozby? Jaký druh války hodlá NATO bojovat? Proč zrovna 2 %, proč ne 2,5 nebo 3 %? A co s malými státy? Kolik a na co  by měla Aliance dávat peníze?

Brigádní generál Jan Dziedzic, zástupce Náčelníka Generálního štábu polských ozbrojených sil, poukazuje na nedodržování dalšího pravidla Aliance, a to vydávání 20 % obranného rozpočtu členské země na modernizaci. Dziedzic upozorňuje, že Visegrádská čtyřka pracuje se zastaralým sovětským materiálem a musí spolupracovat, aby výhodně dokázala modernizovat a synchronizovat vybavení mezi sebou.

Brigádní generál Jan Dziedzic: „Battlegroups jsou reálnou formou spolupráce Visegrádské čtyřky“

Panelová diskuze rovněž řešila kooperaci a budoucnost států Visegrádské čtyřky – České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Hned na úvod generálmajor Macko nastínil motivaci ke spolupráci a jako nejvyšší možnou formu této kooperace označil právě Severoatlantickou alianci. Zdůraznil nutnost rozvíjet dlouhotrvající projekty, nikoli ty ad hoc. Podobně tomu má být i u misí, kde dal za příklad spolupráci s Evropskou unií na skupině tzv. Battlegroups. Dále pokračoval Dziedzic v poznamenání nutnosti mít společný náhled na hrozby, definovat nezbytné vojenské prostředky, koordinovat rozpočet a průmyslové kooperace, kde za příklad uvedl již fungující spolupráci severských zemí. Battlegroups podle něj představují reálný koncept, který sice stále čeká na své využití, nicméně je již promyšlený a univerzální jak pro EU, tak pro NATO.

Malé státy nebudou mít vedoucí úlohu v budoucích misích NATO

Kromě konference také zároveň zasedali experti v uzavřeném sále, kde na seminářích řešili důležité otázky dalších kroků Aliance. Mezi poslední téma celého sezení patřila diskuze o roli malých států v budoucích misích.

Do diskuze byl přizván i generálmajor Byambasuren Bayarmagnai, zástupce Náčelníka Generálního štábu mongolských ozbrojených sil, který prezentoval dosavadní působení mongolských armádních sil ve spolupráci s NATO a jejich budoucí cíle. Poukázal na intenzivní snahu budování vlastních vojenských sil, které budou působit v zahraničních misích, a rozšíří tak již působící vojenské uskupení společně s podporou polní nemocnice. Bayarmagnai zdůraznil odhodlanost Mongolska zbavit se zastaralého sovětského materiálu a nakoupit nový dle standardů NATO, zvláště ze Spojených států. Stejné rozhodnutí prezentoval také gruzínský zástupce, který zopakoval vůli Gruzie spolupracovat těsněji s NATO a EU, a to hlavně v praktických záležitostech.

Co se týče samotné role malých států na účasti v zahraničních misích, diskuze začala rozebráním problematiky současných konfliktů, a to zejména faktu, že dnes  se nevede válka tak, jak ve 40. letech minulého století, nýbrž  státy čelí skrytému nepříteli, který se rozptýlil do obydlených oblastí. Proto je daleko těžší rozeznat útočníky, zvláště když jsou přes den rybáři a večer vezmou do ruky zbraň. Rovněž se zdůraznil nevyhnutelný faktor, že malé státy nemají dostatečné kapacity na vyvinutí sofistikovaných zbraní, což znamená, že se mohou soustředit pouze na jedno odvětví, kde dostatečně vyniknou. Jejich jedinou nadějí je tak navázat spolupráci s velkými zeměmi. Také padl názor, že budoucí operace NATO budou multinárodní a malé státy budou pouze součástí celku, nikoli vedoucími lídry, což vyvolalo diskuzi nad tím, zda tímto nedojde k diskriminaci malých států, které tak budou mít pocit, že jsou odstrčeny na okraj Aliance. V neposlední řadě se řešilo téma sociálních sítí a jejich využití pro budoucnost. Armáda se staví k této problematice kladně a ráda by je využila do svých budoucích konceptů vedení boje v terénu.

Na závěr celé konference András Simonyi poznamenal, že je zhrozen nad tím, jakým způsobem Evropa přistupuje ke své bezpečnosti. Simonyi tvrdí, že nelze rozdělovat Alianci na hard power USA a soft power Evropy. Naopak je potřeba obojí a Spojené státy jsou více soft power, než se obecně myslí.

Pro více informací o Centru pro evropské a severoatlantické vztahy na webových stránkách http://cenaa.org/

Autor: Kateřina Lišaníková, studentka magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.