Komentář k aktuálnímu bezpečnostnímu dění ve východní částí Demokratické republiky Kongo.

Vláda Demokratické republiky Kongo (DRC) je šokovaná zprávou mise OSN pro stabilizaci DRC MONUSCO ze dne 13. ledna 2014 o obnovení skupiny M23 za podpory Rwandy a Ugandy. Podle této zprávy došlo k porušení rámcové dohody uzavřené v etiopské  Addis Abebě s cílem znovu destabilizovat východ Demokratické republiky Kongo (Africatime). Africká unie (AU) ve spolupráci s OSN se snaží jednou pro vždy ukončit zvěrstva páchaná v této části země, ale Rwanda a Uganda jim jejich snahy značně komplikují.

V únoru 2013 byla podepsána jedenácti hlavami afrických států, včetně Ugandy a Rwandy obviněných OSN z podpory Hnutí 23. března (Mouvement du 23. Mars, M23), dohoda, jejímž cílem bylo přinést mír do východních regionů DRC. Skupinu M23 tvořili vojáci Národního kongresu pro obranu lidu (Congrès national pour la défense du peuple, CNDP[i]), kteří po více jak osmnácti měsících bojů, rekrutování dětských vojáků, vražd, loupení a sexuálního násilí, podepsali 12. prosince 2013 v keňské metropoli Nairobi mírovou dohodu s vládou DRC. Tato mírová smlouva měla učinit pomyslnou tlustou čáru za povstáním, které v DRC znamenalo nejvážnější konflikt od skončení války v roce 2003. Zdá se ale, že hnutí M23 znovu vstává z mrtvých.

Boj o nerostné bohatství

Dobře vyzbrojení a vycvičení rebelové, většinou z řad Tutsiů[ii], v čele s bývalým velitelem CNDP Bosco Ntagandou[iii], povstali proti centrální vládě ve východní části Konžské demokratické republiky v dubnu 2012. V listopadu 2013 obsadili Gomu, hlavní město provincie Severní Kivu a hrozili ovládnutím dalších měst včetně Kinshasy. Vládní vojska jim v tom nedokázala zabránit a nezabránili jim v tom, vzhledem k rozsahu mandátu, ani vojáci mise OSN MONUSCO, což mnozí chápali jen jako další demonstraci její neúčinnosti.[iv] Rebelové obvinili konžského prezidenta Josepha Kabilu z neplnění politického programu z roku 2009, který s ním ujednali povstalci z CNDP a požadovali lepší ochranu tutsijské minority na východě Konga, jež byla součástí zmíněné dohody. Ze správ OSN je ale oprávněné se domnívat, že za vznikem skupiny M23, spíše než rozsah plnění uvedeného programu, stáli Tutsijské politické elity ze sousední Rwandy, které expandují na východ Konga (Podaný 2012).

Východ Konga disponuje obrovským nerostným bohatstvím a boj o něj se vede už od doby belgické koloniální správy. Snaha o kontrolu nad nalezišti nerostů byla jednou z příčin první i druhé konžské války a konfliktu nedávného. Boje byly financovány ze zisků z ilegálního obchodu s minerály a díky bojům šlo zase beztrestně drancovat přírodní bohatství a ti kdo z toho nějakým způsobem profitovali, neměli na ukončení konfliktu zájem (Kutilová 2010: 4). OSN předložila důkazy o tom, že Uganda a Rwanda rebeli z M23 přímo podporovaly, dodávaly jim zbraně i vojáky. Rwandský ministr obrany James Kabarebe se též podílel na řízení  této povstalecké organizace. OSN dále kritizovala Spojené státy za to, že příliš dlouho ignorovaly roli Rwandy v konžském konfliktu (PressEXPRESS 2013) a nevyvíjely dostatečný tlak na rwandského prezidenta Kagameho. Rwandu má ale Západ v oblibě, část zemí jí sice v době konfliktu pozastavilo rozvojovou pomoc, ale šlo spíše jen o výraznější diplomatické pokárání (Týden 2013), než o krok, který by mohl Rwandu existenčně ohrozit. Slabé a zkorumpované vedení DRC stěží dokáže uspokojit potřeby svých obyvatel v Kinshase a okolí, natož v periferních oblastech, či kontrolovat hranice se svými devíti sousedy. Rozpadu státních struktur dlouhodobě využívají i zahraniční podnikatelé. Zpráva OSN z října 2002 uvedla 85 společností porušujících pravidla OECD pro nadnárodní korporace[v] (Klíma 2012: 531). Ani jedna z nich nepřijala odpovědnost s tím, že po původu surovin se nelze dopátrat (Kutilová 2010: 5). Výzkum Global Witness z jara předloňského roku poukázal na velkou míru angažovanosti vojenských elit v obchodu se zlatem v této části země. Vysoce postavení členové konžské armády a státu Burundi se podílejí na ilegálním obchodě se zlatem, které putuje přes Burundi do Dubaje (Global Witness 2013). Další zásoby nerostných surovin zase mizí přes cesty kontrolované rwandskými rebely a z Rwandy putují dále do Nairobi, kde je výhodně nakupují západní společnosti[vi] (Kutilová 2010: 5).

Surovinové prokletí?

Za jednu z hlavních příčin vzniku skupiny M23 a její vzpoury proti vládě lze tedy vedle historických a socioekonomických souvislostí, považovat předně snahu Rwandy o udržení kontroly nad oblastní Kivu, bohatou na coltan, zlato a další nerosty a zdá se, že Rwanda ani Uganda, přes veškeré snahy OSN, se zmiňované kontroly nad lukrativní částí země nehodlají vzdát. V souvislosti s DRC se proto často hovoří o prokletí přírodních zdrojů. Lidé v Kongu jsou přesvědčeni, že jejich bohatství je zároveň i jejich prokletím. Ale je tomu skutečně tak? Copak jsou ropa, coltan či zlato nějakou nehmotnou silou, která rozpoutává násilí? Koncept o surovinovém prokletí není postaven na správném základě. Minerály takovou moc zajisté nemají, disponujeme jí pouze my lidé. Válka, ozbrojené konflikty či nesvoboda vzniká jen z neúcty k životu a jedinečnosti člověka.

V Severním Kivu denně umírají lidé, stovky byli nuceni opustit své domovy a sexuální násilí je zde tak běžné, že už vlastně nikoho nepřekvapí. Dnešek je ale nejenom dobou, kdy se může v každém okamžiku stát cokoliv čímkoliv jiným – např. bohatství prokletím –  ale také kritickým obdobím pro těžební obchod v této oblasti. Společnosti, na něž se vztahuje zákon Spojených států § 1502 Dodd-Frank Act, se snaží zabránit tomu, aby obchod s minerály financoval konflikt v regionu. V březnu 2013 i Evropská unie zahájila veřejnou konzultaci o konfliktech vznikajících díky minerálům, která by mohla mít za následek zavedení určité regulace. Mezinárodní konference o regionu Velkých jezer, se chystá zahájit systém certifikace minerálů, který vyžaduje, aby obchodní společnosti v regionu splňovaly normy OECD. Podmínkou pro jejich podnikání bude certifikace nerostů. Firmy, které kupují minerály z východní části DRC, budou muset na tato opatření reagovat a chovat se zodpovědněji (Global Witness 2013). Kongo se též účastní Kimberleyského procesu, který usiluje o certifikaci diamantů, jejichž prodej nefinancuje aktivity povstaleckých skupin (Suchánek, Macková 2009).

Z uvedeného úsilí o změnu legislativy směřující k ukončení násilí na východě Konga se odráží i fakt, že v globalizovaném kapitalistickém světě, ve kterém žijeme, má největší moc zákazník, a pokud bude např. požadovat ověřenou informaci o tom, že coltan obsažený v mobilním telefonu, který si chce koupit, byl vytěžen legálně, bude jí dříve či později mít. Dožadovat se zodpovědnosti za zvěrstva páchaná na Východě Konga od afrických elit, které se s ohledem na koloniální minulost, způsob provedení dekolonizace, nestabilizující vliv studené války atp., bez toho, abychom i my přijaly určitý díl zodpovědnosti, by nebylo spravedlivé. Férové není ani chtít po obchodnících, aby se pátraly po původu surovin, které kupují, když to nevyžaduje legislativa. Můžeme ale zodpovědnost chtít každý sám od sebe. Buďme zodpovědnějšími zákazníky, můžeme tak ledaco změnit, nejen na východě DRC.

Perspektiva budoucího vývoje

Závěrem tedy můžeme říct, že i přes veškeré úsilí Rwandy a jejích spojenců o zachování vlivu v této části DRC i za pomoci násilí se zdá, že vývoj v provinciích Kivu bude směřovat spíše k uklidnění situace a zlepšení podmínek k životu. Ať už díky snahám o certifikaci minerálů nebo tlaku OSN. Mise MONUSCO byla dlouhodobě kritizovaná kvůli své neúčinnosti, v případě deeskalace tohoto konfliktu sehrála ale, díky posílení svého mandátu, významnou roli. Časový horizont zlepšení života na východě DRC je velmi problematické určit. Nebude záležet jen na prosazení zmiňovaných legislativních změn, které může výrazně uspíšit veřejné mínění a tlak ze strany zákazníků, ale i na tom, kdy budou nalezeny účinné prostředky k vymahatelnosti tohoto práva, což záleží především na vládě DRC. Teprve poté totiž zaniknou důvody ke vzniku či reorganizaci podobných skupin jako je M23, které nejvýrazněji ovlivňují život v této oblasti.

Autorka: Olga Remešová, studentka navazujícího magisterského oboru Politologie – africká studia na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové.