V pátek 15. července ve večerních hodinách se v ulicích tureckého hlavního města Ankary a v metropoli Istanbulu doslova znenadání objevila těžká armádní technika v podobě tanků a ve vzduchu rachotily vrtulníky. Předseda vlády Binali Yildirim tento akt obratem označil za ilegální. Šlo tedy o pokus o coup d’état vedený určitou skupinou turecké armády. Tato skupina turecké armády v Istanbulu zablokovala dva mosty vedoucí přes Bosporský průliv. Vojáci obehnali Atatürkovo letiště, ze kterého byly zrušeny všechny lety, obsadili sídlo veřejnoprávní televize a rozhlasu TRT, pomocí které vysílali prohlášení o přebrání vlády s cílem ochrany demokratického právního řádu (pořádku). Vyhlásili též aktivaci stanného práva a dočasný zákaz vycházení, avšak ani jedno nebylo respektováno. Dle prohlášení měla být vytvořena „mírová rada“ jako vrchní vládnoucí těleso a následně sepsána a aplikována nová ústava. Dalším z cílů bylo armádní velitelství, kde bylo vzato několik zajatců, mezi kterými byl dle několika reportů držen náčelník generálního štábu turecké armády, generál Hulusi Akar. Po jeho předchůdci generálu Necdet Ozelovi se jedná o dalšího náčelníka generálního štábu, který je blízký nynějšímu tureckému prezidentovi Recep Tayyip Erdoganovi.

 Sám Erdogan, do doby puče užívající se dovolenou, se po téměř dvou hodinách od početí převratu objevil v živém vysílání (skrze aplikaci Facetime) vyzývající obyvatele Turecka, aby se „shromáždili na veřejných prostranstvích a letištích“ a „povstali“ proti pučistům. Prezident Erdogan označil vůdčí osobnosti puče za „teroristy“ a prohlásil, že tento akt byl veden „paralelní strukturou“, za kterou dle Erdoganových slov stojí muslimský klerik Fethullah Gulen. Gulen však toto tvrzení striktně odmítl a odsoudil tento pokus o vojenský převrat.

Přes noc došlo ke střelbě na Istanbulském policejním velitelství a na velitelství speciálních sil v Ankaře a došlo k usmrcení 17 příslušníků turecké policie, byl ohlášen výbuch v Ankaře a také došlo k odstřelování budovy tureckého parlamentu tanky. Jeden z vrtulníků užívaný skupinou pokoušející se o puč byl sestřelen armádním stíhacím letounem F-16. Celkový počet obětí se stále mění, avšak prozatím bylo potvrzeno nejméně 265 ztrát na životech, jak zveřejnil generál Umit Dundar, prozatím zvolený působící náčelník generálního štábu. Mezi těmito obětmi je 161 policistů a civilistů a 104 lidí označených za „konspirátory“ vedoucí pokus o státní převrat. Zatčeno bylo prozatím přes 2 800 armádních úředníků a vojáků. Nejméně 1 440 lidí bylo zraněno. Mezi zatčenými bylo také několik vrchních velitelů jako například velitel druhé armády hlídající hranice se Sýrií, Irákem a Íránem. Po pacifikaci samotného puče mimo zatýkání napříč armádou došlo také k výraznému „pročištění“ soudnictví, kdy téměř 3000 prokurátorů a soudců bylo vyhozeno nebo zadrženo z podezření ze spolupráce s Fethullah Gulenem. Čistky se nevyhnuly ani dalším státním úředníkům.

Turecká tradice převratů

Pro pochopení tohoto vojenského coup d’état, je nutné přiblížit si historický kontext několika předchozích pučů, ale především však historicky vyvíjející se společensko-politické zakotvení turecké armády. Armáda si historicko-politickým vývojem Turecké republiky vydobyla (respektive jí byla určena) do jisté doby silně autonomní pozici v tureckém politickém systému. Samotný vznik Turecké republiky na počátku 20. let 20. století byl vyústěním válečného konfliktu a armáda měla ústřední postavení při formování republiky. Zejména pak její první prezident Mustafa Kemal Atatürk, který byl také vůdčí osobností jak v průběhu „války o nezávislost“ (1919 – 1923), tak při samotném formování sekulárního státu a jeho následném vývoji. Silná pozice armády byla oficiálně právně zakotvena roku 1935, kdy článek č. 34 Interního služebního zákona tureckých ozbrojených sil zněl: „Povinnost tureckých ozbrojených sil je chránit a zachovat tureckou domovinu (vlast) a Republiku Turecko tak, jak je definována v Ústavě.“ Přičemž právě definice základních principů, na kterých vznikla Turecká republika, je klíčové. Tyto principy jsou také nazývány jako „šest šípů“ (six arrows / alti ok) kemalismu a roku 1937 byly inkorporovány do ústavy, jedná se o: republikanismus, nacionalismus, laicismus (sekularismus), etatismus, populismus (interpretován odlišně jak v západním vnímání) a reformismus. Právě tento odkaz vytvořený Atatürkem byl udávající prvek pro do značné míry autonomní chování armády, což se demonstrovalo na hned několika pučích.

Roku 1960 byl proveden úspěšný vojenský převrat (především mladými důstojníky) namířený proti vládě Strany demokratů (The Democrat Party), která, navzdory svému jménu, aplikovala čím dál více autoritativní styl vládnutí.

Další převrat proběhl v roce 1971, kdy armádní generalita požadovala rezignaci tehdejšího kabinetu a vytvoření nového technokratického kvůli tamním nepokojům pod pohrůžkou, že nestane-li se tak, armáda bude nucena použít sílu při ochraně základních principů republiky.

Puč proběhl také roku 1980, kdy armáda cílila k téměř absolutní restrukturalizaci politického spektra a systému. Tento převrat byl klíčový zejména v tom, že následně otevřel prostor pro nové politické hráče, a to především takové stavící svůj program na víře, tedy konkrétně Islámu, který byl v podstatě od založení republiky a od zrušení chalífátu roku 1924 téměř vymazán z politické hry. Tehdy nový politický rámec je dnes označován jako „turecko-islámská syntéza“. Politické soutěže se tak postupně se značnými zisky zúčastnily strany mající Islám jako stavební kámen politického programu. Což samo o sobě do značné míry armádě nevyhovovalo, i když to byla právě ona, která k této změně značně přispěla.

Další převrat podobný tomu z roku 1971 byl tzv. Proces 28. února, kdy armáda iniciovala několik restrikcí například v rámci výuky Islámu v reakci na rostoucí moc „islámské“ Refah Partisi  a šíření fundamentálního islámu.

V dubnu 2007 pak došlo k tzv. e-převratu, kdy armáda vydala ultimátum na jejích oficiálních internetových stránkách, varující proti „kurdskému aktivismu“ a „islámskému reakcionismu“ především však s cílem předejít zvolení Abdullah Güla jako nového prezidenta. Armáda se opět postavila do role absolutního ochránce sekularismu.

Nástupem AKP k moci v čele s Erdoganem od první poloviny první dekády 21. století postupně docházelo ke značným restrikcím v působnosti armády a také výrazným personálním změnám. Příkladem tomu může být rok 2003, kdy započal údajný plot na svržení vlády AKP včele v té době s premiérem Erdoganem vedený několika vysoce postavenými vojenskými hodnostáři. V této souvislosti byl obviněn i bývalý náčelník generálního štábu Ilker Basbug, který byl zadržen a roku 2013 odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Případ Ergenekon, jak je tato událost známa, vyústil až v dubnu 2013, kdy byl vyřčen soudní verdikt pro téměř 300 obviněných lidí.  Téhož roku také navíc došlo ke změně výše zmíněného článku č. 34 (35 po r. 1960) a armáda tak i právně ztratila své výsadní postavení, kdy byla jednoznačně vystavena závislosti na parlamentu.

Neschopní důstojníci, klerik v exilu nebo Erdogan?

Stávající otázkou však nadále zůstává, kdo za tímto velmi nepovedeným pokusem o vojenský převrat  stojí a k čemu měl případně sloužit. Odpovědi na tyto úvahy se nám nabízejí tři. První z možností je, že by tento pokus o puč zinscenovalo několikero vysoce postavených jedinců z řad armády pod společným motivem a cílem – sesadit vládnouc AKP a prezidenta Erdogana pro jeho/jejich porušování demokratických principů, respektive pro autoritativní prvky vládnutí. Za pučem by tak nestál nikdo výrazně dominantní ať už ideově či politicky. Avšak soudíce dle vysoké profesionality turecké armády, samotné nešťastné provedení puče může být značně diskutabilní. Došlo k neefektivnímu zastavení provozu na dvou mostech a obklíčení letišť místo toho, aby byly důrazněji zaměřeny klíčové budovy exekutivní moc, sídlo samotné strany apod. Samotné údajné odstřelování parlamentní budovy tanky místo jeho přebrání mi připadá také naprosto bezúčelné. Co mi však přijde z celého provedení puče nejvíce zvláštní, tak jde o zahájení střelby vojáky do skupiny lidí, ve jménu kterých byl tento pokus o puč uskutečněn. Právě i tyto okolnosti by mohly nahrávat třetí odpovědi, ke které se dostanu níže.

Druhou odpověď na otázku nám nabídl sám Erdogan ve večerních hodinách puče, kdy za iniciátora a vůdce tohoto puče pohotově označil muslimského klerika a lídra hnutí Hizmet, Fethullah Gulena, žijícího v exilu v americké Pensylvánii, který dle Erdoganových slov údajně tvoří „paralelní strukturu“ v tureckém politickém systému. Samotné hnutí je známo pro svůj vstřícný a střídmý postoj, dosahující globálních rozměrů a vedoucí několik think-tanků, obchodů, škol a v Turecku například nejvíc prodávající se noviny Zaman. Hizmet se mezi muslimy zdá být velmi populární a v Turecku dle některých odhadů dosahuje podpora tohoto hnutí cirka 10%. Hizmet byl také jedním z faktorů přispívajícím k značnému úspěchu tvořící se AKP a vzestupu Erdogana na počátku 21. století. Roku 1999 byla zveřejněna nahrávka, kde Gulen pravděpodobně vybízel k „infiltrování“ zásadních politických pozic a byl tak následně obžalován za snahu a o podkopání základních principů tureckého sekulárního státu. Následně se stáhl do exilu, avšak hnutí Hizmet získávalo stále narůstající podporu občanů Turecka a jeho příznivci drželi silné pozice například v soudnictví či policii a dostávali se také do blízkých kontaktů s vysoce postavenými členy armády.

Situace, kdy se z přátel stali nepřátelé, kulminovala roku 2013, kdy Erdogan, tehdy ještě jako premiér, inicioval zákon rušící tzv. dershanes, což jsou soukromá učící centra vedená zejména hnutím Hizmet, které navštěvuje přes milion studentů. Téhož roku došlo k jednomu z největších korupčních skandálů (více zde), který následovalo obvinění z korupce Erdoganova syna Bilala právě gulenisty ze svých pozic soudců apod. Erdogan reagoval vyhozením členů policie, kteří se podíleli na odhalení korupce, hrozil soudcům vězením, dosadil nové mu příznivější soudce a prokurátory. Nařídil ministru vnitra, aby se postaral o detektivy vyšetřující ho samého a jeho syna, zbavil se 70 policejních šéfů (náčelníků) a dalších 580 úředníků v době necelého týdne. V březnu 2016 došlo na základě obvinění prokurátorem „ze spolupráce s teroristy“ (mířeno na F. Gulena) a rozhodnutí soudu k zabrání právě výše zmíněných novin Zaman včetně jejich anglické verze a dosazení nového šéfredaktora. A v neposlední řadě právě po neúspěšném puči dochází i k masovému zatýkání a vyhazování soudců a prokurátorů i z řad nejvyššího soudnictví, což dle mého názoru není zcela kompatibilní a obhajitelné v kontextu puče. Dochází tak k cílenému zbavování se opozice (v rámci zatýkání v judikatuře označované za gulenisty), kdy se dá těžko věřit, že toto obsáhlé zatýkání bylo naplánováno během několika málo hodin po ukončení puče. Což jako další podporuje také třetí možnost níže.

Třetí možností, která bude nejspíš do jisté míry vnímána jako konspirační, je ta, že za celým tímto špatným pokusem o vojenský převrat stojí sám Recep Tayyip Erdogan. Vezmeme-li zmíněné okolnosti puče, jeho provedení a zejména jeho konsekvence ve formě jak zbavení se zbytkunevyměněné generality a dalších vysoce postavených armádních úředníků oponujících politice AKP a Erdoganovi, tak především vyhazování či zatýkání osob judikatury (kdy se opět nejedná o první kolo čistek v této mocenské sféře) kteří byli považovaní za součást údajné „paralelní struktury“ vedené F. Gulenem. Zároveň tento nepovedený převrat a řekl bych až heroický výstup Erdogana vyzývajícího národ na odpor proti pučistům nechává mnohem více prostoru pro případné změny jak personální (armáda, soudnictví), tak systémové a zároveň dochází k nárůstu popularity tureckého prezidenta Erdogana mezi tamními obyvateli a tak k posílení jeho systémové i společenské pozice.

Quo Vadis Turcia?

Všechny tyto tři scénáře však stále zůstávají ve hře a teprve následující dny, týdny, či měsíce ukáží nebo přinejmenším přiblíží správnou odpověď na otázku, k čemu tento puč měl opravdu vést a kdo za ním stál. V prvním případě může dojít pouze k vyšetřování a následnému pozavírání osob z řad armády, které se na tomto puči podíleli. Avšak tato možnost je již podrývána zatýkáním osob působících soudní sféře, což by podporovalo naopak možnost druhou a tedy F. Gulen a jeho hnutí by byli označeni za viníky a již počaté čistky by velmi pravděpodobně dále pokračovali. Došlo by k jakési legitimizaci těchto zásahů. Třetí možnost, seč dle mého pohledu reálná, by byla velmi těžko fakticky obhajitelná a usvědčení Erdogana za přípravu státního převratu by nejspíš nebylo s ohledem na jeho nynější postavení a již provedené personální změny na mnohých důležitých místech nikterak jednoduché.