Příspěvek původně vyšel na blogu Romana Vida, s jehož laskaým svolením jsme jej zde mohli uvést.
Irák 2007. K jedné z tamních vesnic se blíží skupinka mužů v amerických vojenských uniformách. Všichni jsou ozbrojeni. Ale ne všichni jsou vojáky. Je mezi nimi i sociální vědec – kulturní antropolog, který byl na tuto misi vyslán americkou vládou v rámci tažení proti terorismu (tzv. war on terror). Je tento obrázek v pořádku?
**Antropologové v maskáčích**
**Autor:** *PhDr. Roman Vido, PhD.*
(*Autor působí na Katedře sociologie FSS, MU Brno*)
Výše uvedený výjev, který měl v perexu přitáhnout vaši pozornost, mi vyvstal před očima poté, co jsem si přečetl mail, který mi přišel včera. Jeho obsahem byla kopie článku, který pojednává o pozdvižení, které nastalo mezi americkými kulturními antropology poté, co americká vláda projevila touhu zahrnout zástupce této vědní disciplíny do svých vojenských aktivit v Iráku a Afghánistánu. Ministerstvo obrany vyhlásilo program s názvem Human Terrain System, který má prostřednictvím najatých kulturních antropologů napomoci k mapování různých sociálních, etnických a kulturních skupin ve zmiňovaných regionech. Jedná se o chvályhodný projev zvýšené kulturní citlivosti ze strany „etnocentrického“ Pentagonu, nebo spíše jen o další prostředek ke zvýšení efektivity amerického „imperialismu“? A co na to říká vědecká etika?
Nejprve k faktům, která mail obsahoval. Uvedený program byl zahájen v menším měřítku již v roce 2006 a v současné době v jeho rámci působí šest týmů, kdy v každém z nich je zahrnut alespoň jeden antropolog. Každý člen týmu nosí vojenskou uniformu a má za sebou vojenský výcvik se zbraní. Náklady na jednu osobu mají dle informací činit 400 000 dolarů za rok (včetně pojištění pro případ únosu). Dle přání ministra obrany Roberta Gatese se má množství týmů rozšířit až na 28. Tato snaha ovšem v akademické obci narazila na odpor. K předním kritikům se zařadil Roberto J. Gonzalez, profesor antropologie ze San Jose State University. Podle něj se jedná o pokus o „militarizaci vědy“ (militarizing and weaponizing), který narušuje integritu dané vědecké disciplíny a vrací ji do časů jejích „temných“ počátků, kdy sloužila jako „nástroj okupace, útlaku a násilí“. Skupina antropologů kolem něj záhy iniciovala vznik Network of Concerned Anthropologists, platformy stavějící se proti plánům americké vlády „zužitkovat“ antropology pro své vojenské cíle. Na stůl se tak dostávají otázky etických souvislostí vědecké práce.
Podle Gonzaleze a spol. je terénní výzkum v kulturní antropologii založen v prvé řadě na důvěře panující mezi výzkumníky a těmi, kdo jsou předmětem jejich zkoumání. Jen díky tomu se lze dobrat důležitých a často velmi citlivých informací. Zahrnutí antropologů do vojenských aktivit pod „vlajkou“ americké vlády obnáší hrozbu možného zneužití cenných dat pro vojenské účely, což může být v konečném důsledku hrozbou pro ty, od nichž by byly získány. Jako problematický je rovněž spatřován fakt, že součástí výbavy antropologů má být vojenská uniforma a zbraň. Gonzalez se ptá: jak lze v takovém případě získat důvěru ze strany obyvatelstva? Z článku se dále dozvídám (a tím si tento fakt znovu připomínám), že zapojení antropologů a jiných sociálních vědců do (nejen) amerických vojenských aktivit není žádnou novinkou. Zmiňován je kupříkladu Vietnam. Jaký k tomuto fenoménu zaujmout postoj? Je takovéto využití vědců legitimní a morálně ospravedlnitelné, nebo nikoliv? Jak je to s angažovaností vědců v politických záležitostech?
Etický moment vědeckého působení ve vojenských aktivitách se v diskusích daleko častěji objevuje v souvislosti s obory přírodovědnými, případně technickými. Viz známé dilema míry zodpovědnosti fyziků za devastující účinky užití jaderné bomby v Hirošimě a Nagasaki. Sociální vědy se v tomto ohledu zdají být „neškodnějšími“. (Pomineme-li úvahy ohledně aplikace psychologie v reklamě a marketingu. I když – zde nejde o lidské životy.) Přitom opak by měl být pravdou – protože tyto vědy mají za svůj „materiál“ lidi samotné.
**Dobrý sluha, špatný sluha…**
Problematičnost role společenských věd se dá hezky ukázat na polemice, kterou vedl na počátku 60. let na stránkách The New York Times americký sociolog Robert K. Merton s tzv. anti-sociology, kteří se často rekrutovali z konzervativních kruhů americké společnosti. Merton mimo jiné ukazuje, že sociální vědci jsou na jedné straně odmítáni proto, že podle jejich kritiků nelze žádné sociologické pravdy odhalit, jelikož lidské chování nepodléhá žádné zjistitelné uniformitě. Člověk je zkrátka nenapravitelně nepředvídatelný. Na druhé straně jsou ovšem titíž sociální vědci nahlíženi jako potenciální hrozba, protože mohou nabývat poznatků, které pak mohou být „nepřátelskými“ silami využity ke zpracovávání obyvatelstva dle potřeb „škodlivých“ společenských řádů či režimů.
Osobně se domnívám, že i sociální věda může přinášet cenné poznatky (jinak bych na svou profesi rezignoval). Ty pak mohou být využity (či zneužity) k různým účelům. Je to jako s nožem – můžete jím bližnímu svému namazat krajíc chleba nebo mu ho vrazit mezi lopatky. Tuto skutečnost jsem si velice dobře uvědomil před několika lety, kdy jsem ještě coby student navštěvoval kurz hostujícího amerického profesora kulturní antropologie Garyho Ferrara. Ten – jak je pro americké badatele zvykem – na svých hodinách zdůrazňoval praktický rozměr disciplíny, které se věnoval, a poznatků, kterými disponuje. V jeho podání nebyla kulturní antropologie pouhou akademickou kratochvílí, nýbrž něčím, co lze velmi dobře upotřebit v praxi. Konkrétně – ve sféře globalizované ekonomiky. Antropologové totiž mohou šiřitelům globálního kapitálu usnadňovat jejich aktivity. A to tím, že je budou zásobovat informacemi, které jim umožní zvýšit jejich kulturní citlivost a vnímavost vůči kulturnímu kontextu jejich investorských destinací a snižovat tak riziko ekonomického neúspěchu v důsledku nepochopení lokálních obyčejů vzešlého z etnocentrismu. Jako příklad uváděl faux-pas, na něž narazily marketingové kampaně společnosti Coca-Cola v některých zemích. Cílem profesora Ferrara byla kulturně-antropologická osvěta globálních hospodářských hráčů.
Přestože se někteří přítomní při těchto představách ošívali, zdála se mi tato vize původně velmi chvályhodnou. Antropologie jako bojovnice proti kulturní aroganci „cizího kapitálu“. Až později jsem si začal uvědomovat, zdali se zde tato sociálněvědní disciplína nestává pouhou součástí marketingové kampaně, která nenapomáhá ke zvyšování kulturní citlivosti, nýbrž k „pacifikaci“ potenciálních konzumentů a zvýšení efektivity prodeje konzumních produktů. Věda ve službách byznysu. Ovšem – je na tom něco špatného? Odpověď opět není jednoduchá. Záleží například na našem postoji k procesu ekonomické globalizace. Naše politická orientace rozhodne o tom, zdali ji budeme vnímat jako nástroj šíření blahobytu a rostoucí životní úrovně nebo jako nebezpečnou zbraň pro ekonomické a kulturní drancování.
**… každopádně sluha?**
Dostáváme se tak zpět k antropologům navlečeným do vojenských uniforem. Je jejich počínání přípustné? A je problémem, kdyby byly jejich poznatky vojensky využity? Myslím, že odpověď bude opět záviset na tom, jak vnímáme a hodnotíme politiku, která se za vojenskými aktivitami skrývá. Jde – zjednodušeně řečeno – v případě Iráku a Afghánistánu primárně o šíření demokracie a míru nebo o odsouzeníhodný imperialismus („terorismus“)?
Max Weber se ve své přednášce Věda jako povolání, kterou jsem zmiňoval již ve svém minulém článku, ostře staví proti propojování vědy a politiky. Jako jeden z hlavních argumentů nabízí fakt, že v moderní společnosti existuje pluralita hodnotových a politických stanovisek (hovoří o „sváru různých božstev“), u nichž nelze nijak objektivně rozhodnout, které je správné. (Toť stanovisko Weberovo. Mnozí jsou pochopitelně přesvědčeni, že správné je to jejich, zatímco ostatní se mýlí. Weber je v tomto ovšem relativistou.) A nemůže tak učinit ani věda. Hodnotové otázky nespadají do její kompetence – viz „věda nám nemůže říct, jak žít“. Jakou roli pak Weber vědci přisuzuje? Zdánlivě skrovnou – vědec nemůže stanovovat cíle, pouze se zabývat prostředky. Nacházet ty, které k těm stanoveným povedou co nejspolehlivěji, a upozorňovat na jejich rizika a možné negativní dopady.
Má být tedy vědec někým, kdo se má nechat najímat ke službě různým bohům? Podle toho, kdo přijde a kdo zaplatí? Nebo je v poslání vědce něco víc? Lze být vůbec nezávislým vědcem? A pakliže ano, k čemu je taková nezávislost dobrá? Lze se nerozhodnout pro žádné božstvo? A není – v duchu sartrovského „jsme odsouzeni ke svobodě“ – i nerozhodnutí se pro nic rozhodnutím (s důsledky)?
Sociální věda bývá někdy kritizovaná za to, že nepřináší žádné poznatky, které by byly pro společnost užitečné a které by pomáhaly k lepšímu životu v ní. Zároveň bývá (občas totožnými ústy) obviňována ze sociálního inženýrství, které je v rozporu s lidskou svobodou. Jak je to tedy? A i když se dojde ke shodě, že je třeba přispívat k prosperitě společnosti – kdo určí, co je pro dnešní demokratickou a pluralitní společnost tím dobrým? Stát? Vláda? Strana? Stran je řada, vlády se mění. A stát? Kdo ví.
