Ve dnech 17. a 18. března 2004 na Kosovu propukly do té doby nejrozsáhlejší a nejničivější násilnosti od roku 1999, které v plné síle demonstrovaly, že kosovští Albánci a Srbové jsou stále velmi vzdáleni skutečnému a udržitelnému řešení vzájemného konfliktu a že dosavadní politika mezinárodního společenství vůči Kosovu z velké části selhala. Cílem této studie je proto prostřednictvím teorie kolektivního násilí Charlese Tillyho popsat, analyzovat a následně typologizovat výše zmíněné střety. Ačkoliv se studie zabývá událostmi z dnešního pohledu již staršího data, text jistě zaujme jak zájemce o historii Kosova po roce 1999, které zdaleka není věnována taková pozornost jako dění před a během tohoto klíčového roku, tak i studenty zajímající se o Tillyho teoretický rámec.

Úvod

Po ukončení bezprostřední horké fáze konfliktu bombardováním a následným pozemním zásahem NATO v průběhu roku 1999 se Kosovo ocitlo v chaotické situaci. De-iure stále součástí Srbska, de-facto však pod mezinárodní správou mise OSN UNMIK, Kosovo nebylo ani samostatné, ale ani součástí Srbska, které zde ztratilo schopnost vykonávat suverénní nadvládu. Nevyřešený status provincie se stal zdrojem frustrace pro obě zde se střetávající etnika, kosovské Albánce i Srby, a z něj pramenící politický konflikt místy přecházející v izolované násilné střety udržoval v oblasti kontinuálně vysokou míru napětí. Mezinárodnímu společenství, které svým zásahem převzalo za řešení konfliktu dominantní podíl odpovědnosti, se však dlouhodobě nedařilo tuto komplexní situaci efektivně řešit. Tato pasivita byla částečně dána jednak neschopností mezinárodního společenství a stran konfliktu dosáhnout dohody ohledně finálního statusu Kosova a jednak poklesem zájmu a nasazení mezinárodního společenství po ukončení horké fáze konfliktu. Události ze 17. a 18. března 2004, kdy na Kosovu propukly nejrozsáhlejší a nejničivější násilnosti od roku 1999, však v plné síle demonstrovaly, že kosovští Albánci a Srbové jsou ještě velmi vzdáleni skutečnému a udržitelnému řešení vzájemného konfliktu a že dosavadní politika mezinárodního společenství vůči Kosovu z velké části selhala. Tato klíčová událost tak zcela přirozeně vyvolala celou řadu otázek:

– Jaké byly příčiny těchto násilností?
– Jací aktéři se na násilnostech podíleli?
– Jaký byl charakter a dynamika těchto násilností (míra koordinace, úroveň destrukce, cíle)?
– Jaké dopady tyto násilnosti měly pro zúčastněné aktéry?

Cílem této práce je proto prostřednictvím teorie kolektivního násilí Charlese Tillyho (2006) popsat, analyzovat a následně teologizovat výše zmíněné střety a pokusit se tak odpovědět na předestřené otázky. První část práce popisuje historický a následně bezprostřední sociální, ekonomický a politický kontext těchto střetů a bezprostřední spouštěče násilí. Druhá část práce se zabývá vymezením konfliktních identit a popisem jednotlivých aktérů. Třetí část práce je věnována popisu samotného průběhu kolektivního násilí ve dnech 17. až 18. března 2004. Čtvrtá část práce usiluje o typologizaci těchto událostí za pomoci Tillyho (2006) typologie kolektivního násilí. Finální kapitola popisuje důsledky a hodnocení kolektivního násilí z hlediska jednotlivých aktérů.

1. Kontext

Cílem této kapitoly je popsat základní rysy dlouhodobého historického pozadí kosovského konfliktu a bezprostřední sociální, politický a ekonomický kontext kolektivního násilí, které zde propuklo v druhé polovině března 2004. Poslední podkapitola následně zmiňuje události, které bezprostředně předcházely eskalaci násilí a sehrály tak roli jejího spouštěče.

1.1 Historický kontext

Soudobý kosovský konflikt má své hluboké historické kořeny ve sporu o nárok na území Kosova mezi zde žijícím srbským a albánským etnikem. Tento konflikt je spojen s řadou vzájemných historických křivd a stal se také významnou součástí národních mytologií obou etnik, což dále posiluje jeho význam pro obě strany a s tím spojenou neochotu k ústupkům při vyjednáváních.

Předci dnešních Srbů a Albánců na území Kosova koexistovali již od 7. až 10. století, kdy se v oblasti začali usídlovat jihoslovanské kmeny – předkovédnešních Srbů. Vzájemné vztahy obou skupin byly v podstatě symbiotické až do cca 16. století, kdy pod vlivem Osmanů začalo docházet k masovým konverzím Albánců na islám (Bataković 1992, Bogdanović 1986). Od té doby byly vzájemné vztahy obou etnik na dlouho dobu determinovány právě střetem křesťanské Evropy (Srbové) a o islám se opírající Osmanské říše (Albánci).[i] Obě etnika tak proti sobě na opačných stranách konfliktu mnohokrát stanula v rakousko-tureckých válkách, během velké východní krize, v rámci balkánských válek, během první a v rámci jiných koalic i během druhé světové války. Vzájemné represálie však na sobě obě etnika páchala i v dobách míru, role utlačovatele a oběti se střídaly pouze s tím, jaká ze skupin měla momentální nadvládu (Daskalovski 2003, Glenny 2001).

Pro současnou situaci byly pak klíčové dějiny Kosova jakožto součásti socialistické Jugoslávie. Dění v provincii během této historické periody byly určovány dvěma základními trendy – rostoucí demografickou převahou Albánců a s tím souvisejícím nárůstem politických požadavkům na jedné straně a odmítavým či přehlíživým postojem bělehradského centra, kterému dominovali právě Srbové. Zlom v situaci vyvolala až smrt Josipa Broze Tita, která destabilizovala jugoslávský režim. Kosovští Albánci tak využili situace a začali se prostřednictvím demonstrací a pouličních nepokojů asertivněji zasazovat o svá národnostní práva (Judah 2000). Srbská menšina se s rostoucí asertivitou Albánců doprovázenou místy i násilím začala obávat o svou bezpečnost, čehož politicky využil Slobodan Milošević, který o kosovskou otázku do značné míry opřel svoji politickou kariéru. Poté co se Milošević dostal k moci, potlačil autonomii Kosova a zahájil diskriminační a represivní program namířený proti kosovským Albáncům. Ti reagovali nenásilným odporem a vytvářením paralelních struktur pod vedením Ibrahima Rugovy. Rugovova umírněná politika však nedokázala dosáhnout svých cílů a postupně ztrácela podporu albánského obyvatelstva, které začalo postupně jako hlavního reprezentanta svých národnostních zájmů vnímat Kosovskou osvobozeneckou armádu (UÇK). Ta se na území Kosova zformovalav roce 1997 a její akce se pohybovaly na rozmezí guerilly, povstalectví a terorismu. Přechod kosovských Albánců k ozbrojenému boji vyvolal silnou represivní reakci ze strany Miloševićova Srbska a výsledná eskalace násilí mezi oběma stranami konfliktu vyústila až v humanitární krizi a zásah NATO v roce 1999 (Dientsbier 2002, Glenny 2001, Laryš 2007). Po vynuceném ukončení konfliktu bylo Kosovo převedeno pod mezinárodní správu mise OSN UNMIK, pod kterou zůstávalo i v březnu roku 2004, kdy došlo k opětovné eskalaci násilí, která je předmětem zájmu této práce.

1.2 Bezprostřední sociální, politický a ekonomický kontext

Během pěti let, jež uplynuly od ukončení horké fáze konfliktu a které předcházely masovým nepokojům roku 2004, byla kosovská realita ovlivňována několika zásadními faktory, které živily frustraci místního obyvatelstva, vytvářely živnou půdu pro radikalizaci a vedly tak ke zvyšování mezietnického napětí. Za pomoci Tillyho (2006) terminologického aparátu bychom působení těchto faktorů mohli označit jako mechanismy prostředí.

Prvním z  těchto faktorů byla celospolečenská frustrace ze stále nedořešeného statusu Kosova a s tím spojené obavy ohledně budoucích plánů mezinárodního společenství. Řada Albánců se totiž domnívala, že mezinárodní společenství plánuje navrácení Kosova pod správu Bělehradu, což zvyšovalo jejich odhodlanost prosazovat své zájmy násilím, aby jasně dali najevo své odmítavé stanovisko vůči této alternativě. Tato skutečnost byla ještě dále umocňována provokativní politikou Srbska, která podporovala vytváření paralelních srbských struktur (soudnictví, zdravotnictví, místní samospráva, školství, bezpečnost), čímž umožňovala srbským enklávám odolávat tlaku na integraci do kosovské společnosti a přispívala tak ke konzervaci etnicky rozdělené společnosti (ICG 2004, OSCE 2003).

Kosovští Albánci také s velkou nelibostí vnímali vynesení prvních dlouhodobých trestů nad bývalými bojovníky UÇK, které soud mise UNMIK vynesl již v průběhu roku 2002, a také partnerství mezi KFOR a Kosovskými ochrannými sbory (Kosovo Protection Corps, KPC)[ii] v průběhu roku 2003. Obě tyto události byly kosovskými Albánci vnímány jako symptomy nastupujícího trendu delegitimizace dědictví UÇK a tedy i jejich boje a práva na nezávislost (ICG 2004).

Dalším významným faktorem byly vleklé ekonomické obtíže, jež byly přičítány na vrub neschopnosti mise UNMIK a celého mezinárodního společenství prostřednictvím investic a dalších forem pomoci obnovit ozbrojeným konfliktem poničenou kosovskou ekonomiku. Klíčovou roli v tomto ohledu sehrávala stále odkládaná privatizace. Misí UNMIK připravované privatizační schéma, které mělo vyřešit vleklé majetkové spory a přilákat nové investice, však bylo v roce 2003 kvůli narůstajícím právním problémům pozastaveno. Tato situace tak vedla k výraznému nárůstu napětí mezi mezinárodní správou na straně jedné a prozatímní kosovskou samosprávou (Provisional Institutions of Self-Government, PISG) a kosovsko-albánskou společností na straně druhé (ICG 2004, OSCE 2008, Tondini 2003).

1.3 Bezprostřední spouštěče násilí

Ačkoliv izolované etnicky motivované násilnosti se na území Kosova s odstupem několika měsíců vcelku pravidelně, zásadní eskalaci násilí vyvolaly až události z 15. a 16. března 2004. 15. března byl ve vesnici Čaglavica postřelen a vážně zraněn srbský mladík, na což místní Srbové obviňující KFOR a UNMIK z toho, že incidentu nevěnují dostatečnou pozornost, reagovali blokádou dálnice spojující Makedonii s dva kilometry vzdálenou Prištinou. O den později, 16. března, se k dálniční blokádě přidali i obyvatelé srbské enklávy Gračanica, čímž Priština ztratila spojení s jihem Kosova. Albánští řidiči, kteří se pokoušeli blokádou projet, byli násilně napadáni. Rostoucí hněv kosovských Albánců, kteří blokády vnímali jako další z projevů privilegovanosti pouze pětiprocentní srbské menšiny, se projevil i během odpoledních demonstrací v Prištině, Prizrenu a Peči svolaných na protest proti únorovému zadržení prominentních členů KPC podezřelých ze spáchání válečných zločinů. Ačkoliv tyto demonstrace byly původně svolány za účelem vyjádření protestu proti silně pociťované delegitimizací dědictví UÇK (viz výše), nalezl zde své vyjádření i hněv namířený vůči srbským blokádám a mezinárodní správě, jejíž pasivita byla vnímána jako nepřímá podpora Srbů (ICG 2004).

V průběhu večera 16. března pakkosovská televizní stanice RTK odvysílala rozhovor s mladým albánským chlapcem, který se spolu se svými třemi kamarády údajně měl poblíž etnicky rozděleného města Mitrovica stát obětí útoku dvou srbských mladíků, kteří na ně poštvali psa. Albánští chlapci se při útěku pokusili přeplavat řeku Ibar, aby se dostali do bezpečí, tři z nich však při pokusu utonuli. Ačkoliv celý případ a výpověď chlapce byla zahalena nejasnostmi, byla tak nastartována mediální vlna obviňující kosovské Srby z vraždy chlapců (ICG 2004, OSCE 2004). Kosovská média tak prostřednictvím mechanismu zprostředkování transformovala lokální událost do podoby kategoriálního konfliktu mezi identitami/skupinami (Tilly 2006), která následujícího dne vyústila v násilné masové demonstrace na území celého Kosova.

2. Aktéři

Cílem této kapitoly je vymezit na Kosovu se konfrontující kolektivní identity, které představují identitární pozadí kosovského konfliktu, a popsat aktéry, jež se na základě těchto identit vyprofilovaly anásledně přímo či nepřímo participovali na událostech, jež se odehrály 17. a 18. března 2004.

2.1 Identity

Výše popsaný mechanismus zprostředkování, jež uvedla do chodu kosovská média, spustil navazující proces reaktivace již existující hranice „my vs. oni“, která byla výsledkem výše popsaného historického střetávání albánského a srbského živlu na území Kosova, které dosáhlo svého vrcholu během ozbrojeného konfliktu a s ním související humanitární krize v průběhu roku 1999. Existence již pěvně zakotvených kolektivních identit a kategoriálních hranic „my vs. oni“, jež byly výše popsanými událostmi a mechanismy již pouze reaktivovány, významně přispěla k vyšší míře organizovanosti a koordinace následného kolektivního násilí, jelikož obě střetávající se skupiny si již svou inkompatibilitu uvědomovaly a díky předchozím konfliktním zkušenostem si byly vědomy, jaké scénáře mohou zhruba následovat (Tilly 2006).

V přechozí kapitole popsaný historický a politický kontext srbsko-albánského konfliktu o Kosovo je z teoretického hlediska možné interpretovat jako působení dvou základních mechanismů působících při formování kolektivních identit – střetávání a vynalézání. Střetávání Tilly (2006) chápe jako kontakt mezi vnitřně dobře propojenými sítěmi, v jehož průběhu začnou členové jedné sítě soupeřit o zdroje s členy druhé, a v interakci tak vymezují hranici i vzájemné vztahy. Této dynamice začaly srbsko-albánské vztahy podléhat již cca od 16. století v souvislosti s masovými konverzemi Albánců na islám, jak již bylo popsáno výše. Obě etnika tak spolu začaly soupeřit o zdroje ve formě politické moci a kontroly nad územím, národnostních práv atp. Vynalézání je pak autoritativním vymezováním hranice a předepisování, jak mají vypadat vztahy přes tuto hranici. Mechanismus vynalézání doplnil již probíhající střetávání v průběhu 19. století, kdy se začaly rozvíjet nacionalistické projekty obou těchto etnických skupin. Na straně jedné nacionalismus srbský mající kořeny v proti-osmanských povstáních na počátku 19. století (1804-1813 a 1815-1817), jež v kontextu kosovského konfliktu vyvrcholil roku 1986 memorandem Srbské akademie věd a umění (SANU) a nástupem Slobodana Miloševiće k moci (Glenny 2001, Laryš 2007). Na straně druhé nacionalismus albánský vzniknuvší v roce 1787 se založením Prizrenské ligy a zrozením ideje tzv. Velké Albánie (sjednocení všech území obývaných Albánci do jednoho státu). V novodobém kosovském kontextu tento nacionalistický projekt kulminoval spolu s ozbrojenými aktivitami UÇK a jejími dceřinými organizacemi působícími v jižním Srbsku a v sousední Makedonii (Glenny 2001).

Působením výše popsaných mechanismů se ve sporu o Kosovo vyprofilovaly dvě kolektivní identity nacházející se v přímém konfliktu. Aplikujeme-li pojetí identity dle Tillyho (2006), jejich základní prvky jsou následující:

1. Hranice oddělující „nás“ od „nich“. V našem případě se jedná o etnickou hranici oddělující kosovské Albánce a Srby.
Sdílené příběhy o těchto hranicích.[iii]

– Pro Srby v tomto ohledu sehrává klíčovou roli národní mýtus „ztraceného Kosova“, místa vzniku srbské pravoslavné církve, kulturního a politického centra slavné středověké říše cara Štěpána Dušana. O toto území Srbové přišli ve slavné bitvě na Kosově poli roku 1389, kdy kníže Lazar podlehl osmanskému sultánu Muratovi, a Srbsko se tak na cca 500 let dostalo pod nadvládu Osmanské říše. Albánské nároky na Kosovo jsou tak v podstatě vnímány jako útok na kolébku srbského národa a státnosti (Bataković 1992, Bogdanović 1986, Daskalovski 2003, Laryš 2007).

– Albánci považující se za potomky starověkých Ilyrů naproti tomu argumentují tím, že jejich ilyrští předkové obývali území Kosova dlouho před příchodem prvních Slovanů. V Prizrenu na jihu Kosova navíc roku 1878 vznikla již výše zmíněná Prizrenská liga spojovaná se vznikem moderního albánského nacionalismu. Své nároky na území Kosova Albánci také opírají o současnou demografickou strukturou provincie, která hovoří jasně v albánský prospěch. Nároky Srbů na toto území pak vnímají jako projev velkosrbské expanze doprovázený systematickými represemi albánského obyvatelstva (Daskalovski 2003, Glenny 2001, Rexhepi 1997).

2. Sociální vztahy navázané přes hranice. Ačkoliv se jedná o velice širokou kategorii sociálních jevů, jejich společným rysem je, že zejména od konce devadesátých let jsou vzájemné vztahy obou etnik silně poznamenány vzájemnými křivdami, nedůvěrou a různou měrou nesnášenlivosti. Přidržíme-li se Tillyho příkladu, můžeme nevraživý charakter interetnických vztahů demonstrovat prostřednictvím vzájemných oslovení. Srbové například Albánce označují hanlivým výrazem „Šiptaři“ (odvozeno od albánského označení pro sebe samé – Shqip(ë)tar). Obě etnika se také poměrně často vzájemně označují za „vrahy dětí“. Tento negativní stereotyp se mimo jiné projevil i v souvislosti s výše uvedeným utonutím tří albánských chlapců 16. března 2004 (ICG 2004).

3. Sociální vztahy uvnitř hranic. Jedná se například o znamení, jež potvrzují společnou příslušnost k jedné ze skupin. V případě obou etnik, zejména však Srbů, v tomto ohledu sehrává významnou roli víra, která je v kosovském kontextu významným symbolem etnické příslušnosti. Pro kosovské Albánce se pak jedná zejména o odkaz „osvobozeneckého boje“ UÇK, který je připomínán celou řadou pomníků a soch po celém území Kosova. Velmi významnou roli na obou stranách pak samozřejmě sehrávají národní symboly vyobrazené na vlajkách, transparentech, graffiti apod. Příkladem může být albánská orlice na straně jedné a srbský kříž na straně druhé.

2.2    Popis aktérů

Základním prvkem Tillyho (2006) rozboru aktérů je charakteristika základních složek politického režimu, kterými jsou:

– činitelé vlády;
– členové politického režim (ustavení političtí aktéři, kteří mají běžný přístup k činitelům vlády a vládním zdrojům);
– vyzyvatelé (ustavení političtí aktéři, kteří tento běžný přístup nemají);
– poddaní či občané (osoby a skupiny, které právě nejsou organizováni jako ustavení političtí aktéři);
– vnější političtí aktéři.

Výše popsaný komplexní status Kosova v roce 2004 však ze snahy o aplikaci tohoto konceptuálního nástroje činí poměrně složitý problém, jelikož Kosovo v té době bylo formálně součástí Srbska, reálně se však nacházelo pod mezinárodní správou. Nezanedbatelnou roli navíc sehrávaly provizorní samosprávné instituce (PISG). Pokud bychom tedy vůbec měli zachovat označení „politický režim“, tak je nutno zdůraznit, že se jednalo o vysoce hybridní režim sui generis.

Mezinárodní správu vykonávanou misí UNMIK bychom mohli označit za činitele vlády, ale vzhledem k tomu, že mezinárodní správa byla v podstatě Kosovu vnucena zvnějšku, zůstávala mise UNMIK současně i jakýmsi vnějším politickým aktérem, jehož působení bylo vnímáno jako dočasná cizí nadvláda. Hlavními cíli mezinárodní správy bylo podporovat politický proces směřující k udržitelné kosovské autonomní samosprávě, přispívat k obnově klíčové infrastruktury a ekonomiky, zabránit další eskalaci konfliktu a udržovat bezpečnost v provincii (RB OSN 1999).

Srbsko bylo v podstatě po zásahu v roce 1999 odsunuto do role vnějšího aktéra, ale vzhledem ke svým neustálým snahám o nastolení statusu quo ante ho bylo možné označit i jako vyzyvatele tehdejší mezinárodní správy. Hlavním cílem Srbska tedy byla obnova vlastní suverenity na území Kosova, za tímto účelem sledovalo i vedlejší cíle jako například podporu paralelních struktur.

Kosovsko-albánská provizorní samospráva (PISG) se také nacházela ve velice specifickém postavení. Částečně sice vykonávala samosprávné funkce, mohli bychom tedy snad uvažovat i o jejím označení za činitele vlády, ale vzhledem k tomu, že zcela dominantní postavení si při výkonu správy nad provincií uchovávala mise UNMIK je tuto možnost brát s velkou rezervou. PISG však nesporně disponovaly relativně snadným (oproti srbským autoritám) přístupem k činitelům vlády, tedy představitelům mise UNMIK. PISG tedy v tomto kontextu bylo možné označit za členy politického režimu. Vzhledem ke snaze PISG převádět co nejvíce pravomocí z UNMIK na sebe a změnit tak status quo je však možné označit kosovsko-albánskou samosprávu i jako částečného vyzyvatele mezinárodní správy. Cílem PSIG byla především snaha o maximalizaci a konsolidaci vlastní politické moci. Občany/poddané v této konfiguraci představovali obyvatelé Kosova – tedy jak majorita kosovských Albánců, tak i srbská minorita a další menšiny jako Romové atd.

Z hlediska teorie kolektivního násilí pak sehrávají klíčovou roli další dvě kategorie specifických aktérů, a sice političtí podnikatelé a specialisté na násilí. Političtí podnikatelé se specializují na aktivaci, spojování, koordinaci a reprezentaci účastníků násilných střetů.  Prostřednictvím těchto aktivit čerpají nezbytné zdroje a budují vlastní mocenskou základnu. Specialisté na násilí jsou lidé kontrolující prostředky poškozování osob a věcí. Většinou je pro ně však ideálním výsledkem interakce pouhá manipulace s jinými bez jakéhokoliv poškození pouze na základě hrozby. Klíčovou roli proto pro ně sehrává přesvědčivost jejich hrozby násilím. V tomto ohledu je velice významná specialistova reputace. Ta může být posílena prostřednictvím demonstrace krutosti anebo naopak oslabena zdržením se násilí. V kosovském kontextu pak sehrává klíčovou roli také skutečnost, že kolektivní násilí se zvyšuje, nabízí-li organizace specialistů na násilí příležitosti k soukromé odplatě či prostor k vlastnímu obohacení. Je také nutné zdůraznit, že oba tito aktéři se navíc často prolínají. Interakce specialistů na násilí a politických podnikatelů s jinými politickými aktéry a se sebou navzájem tak mají významný vliv na přítomnost, absenci, rozsah, formu a intenzitu kolektivního násilí. (Tilly 2006).

Během nepokojů z března 2004 sehrály roli politických podnikatelů především Nezávislá unie studentů Prištinské univerzity (Independent Union of Students of University of Prishtina, UPSUP) a tři asociace hlásící se k dědictví UÇK (Asociace veteránů UÇK, Asociace invalidů UÇK, Asociace rodin padlých bojovníků UÇK). Tyto organizace sehrály zcela klíčovou roli při svolávání demonstrací a artikulaci nespokojenosti albánského obyvatelstva, čímž přesně naplnily výše popsanou podstatu funkce politických podnikatelů. Jejich hlavními cíli byla artikulace nespokojenosti kosovsko-albánské společnosti a na tom založené posílení vlastní mocenské základny. Cílem tří zmíněných asociací byla také symbolická podpora a ochrana dědictví UÇK, které bylo vnímáno jako symbol kosovsko-albánského boje a práva na nezávislost. Částečně roli politických podnikatelů sehrála prostřednictvím mechanismu zprostředkování, kterým přispěla k reaktivaci hranic a také k mobilizaci a spojování účastníků násilných střetů, i některá kosovská média.

Co se týká specialistů na násilí, můžeme v našem případě identifikovat tři základní skupiny. První skupinu představovali specialisté na násilí, kterými disponovala mezinárodní správa. Konkrétně se jednalo o vojáky mise KFOR a civilní policii v rámci UNMIK. Druhou skupinou byly bezpečnostní složky kosovské samosprávy (PISG) – Kosovské ochranné sbory (KPC) a kosovská policie (Kosovo Police Service, KPS). Dominantním cílem těchto dvou skupin specialistů na násilí bylo udržení pořádku v provincii. Zbývající poměrně obtížně specifikovatelnou, za to však pro průběh kolektivního násilí velice významnou skupinu, pak představovaly ozbrojené nacionalistické skupiny a zločinecké gangy, které z velké části personálně navazovaly na UÇK a její odnože a do značné míry se vzájemně prolínaly (ICG 2004). Jejich cíle lze rozdělit do dvou skupin – nacionalistické (etnické vyčištění Kosova) a kriminální (rabování, vyřizování účtů, vlastní obohacení).

3. Průběh kolektivního násilí

17. března, tedy hned druhý den po výše popsané nešťastné události, se na území celého Kosova rozhořely demonstrace reagující na smrt tří utonulých albánských chlapců, z které byli obviňováni Srbové. Vzhledem k velkému počtu demonstrací a následných násilných střetů je zde popsána spíše obecná dynamika a hlavní rysy kolektivního násilí, což poslouží jako empirický základ pro typologizaci v následující kapitole.[iv]

V průběhu prvního dne zpočátku převážně poklidné demonstrace přerostly do formy víceméně spontánního kolektivního násilí namířeného především proti symbolickým cílům – budovy a vozidla mise UNMIK (mise byla Albánci vnímána jako překážka k dosažení plnohodnotné nezávislosti a jako ochránce kosovských Srbů) a kostely a kláštery srbské pravoslavné církve (na první pohled nejviditelnější symboly srbské přítomnosti na Kosovu). Atakovány však byly i srbské vesnice, čtvrti a paralelní struktury (ICG 2004).

Zatímco některé demonstrace se zformovaly samovolně, většinou byly cíleně organizovány výše popsanými politickými podnikateli – asociacemi hlásícími se k dědictví UÇK a UPSUP, která sehrála klíčovou roli v Prištině[v]. Přechod těchto demonstrací do podoby kolektivního násilí pak v drtivé většině odpovídal následujícímu scénáři[vi]:

1. Demonstranti vyjadřují svůj spontánní hněv a nespokojenost. Protestní dav je však bez vůdce (nedochází tak ke kanalizaci násilného potenciálu). Místy působí dezorientovaně a nemá jasný cíl. Postupně jsou napadány především symbolické cíle (např. vrhání kamenní na vozidla UNMIK).
2. Vzniklého chaosu oportunisticky využívají specialisté na násilí (zločinci, násilníci, nacionalistické skupiny atp.). Zapojují se do demonstrací, burcují dav k eskalaci násilí a určují cíle, jež mají být napadeny (např. Mitrovica, Gnjilane). Specialisté na násilí tak na sebe částečně berou i některé funkce politických podnikatelů. Přítomnost vůdce a určení cílů následně zvyšuje destruktivní schopnosti davu. S rostoucí destruktivitou koresponduje i proměna prostředků. Vrhání kamenní a případně i zápalných lahví je doplněno o palbu ze střelných zbraní, vrhání granátů, vypalování budov atp. Na jiných místech dezorientovaný dav aktivity specialistů na násilí následuje samovolně.[vii] Původní organizátoři demonstrací tak ztrácejí kontrolu nad situací.[viii]3. Eskalace násilí ze strany Albánců vyvolává násilnou obrannou reakci ze strany Srbů. Současně zasahuje mezinárodní správa (KFOR a policie UNMIK) a  bezpečnostní složky PISG (KPC, KPS), jejichž cílem je zastavit násilnosti. Projevuje se však jejich zásadní nepřipravenost (nedostatečné vybavení, nejasně vymezené kompetence atd.), která zpochybnila jejich kredibilitu jakožto specialistů na násilí.
4. Pod tlakem specialistů na násilí mezinárodní správy a PISG a také díky únavě a postupné ztrátě dynamiky kolektivní násilí deeskaluje a s blížícím se večerem se transformuje do podoby rozptýlených útoků nízké intenzity a rabování.

Rozsah a intenzita násilí pravděpodobně zaskočila, vystrašila či vyčerpala celou řadu spontánních demonstrantů prvního dne. Druhý den, 18. března, tak došlo k částečné proměně složení účastníků kolektivního násilí, jelikož poklesl počet spontánních účastníků a naopak vzrostl počet organizovaných extrémně nacionalistických a kriminálních skupin (tedy specialistů na násilí) a dalších oportunistů.V důsledku této proměny aktérů participujících na kolektivním násilí došlo i ke zvýšení míry koordinace a destruktivity páchaného násilí. Tato transformace charakteru násilí byla navíc doprovázena i proměnou cílů, kdy se primárními terči namísto symbolických cílů staly přímo srbské vesnice, čtvrti a jejich obyvatelé (Obilić, Lipljan, Kosovo Polje, Štrpce Uroševac, Svinjare a další). Kolektivní násilí v průběhu 18. března tak již oproti prvnímu dni vykazovalo znaky organizovaného etnického čištění (Fond za humanitarno pravo 2004, Human Rights Watch 2004, ICG 2004).

Příkladem vyšší míry koordinace během druhého dne byly události, jež se odehrály mezi Prištinou a Čaglavicou. Již lépe připravené jednotky KFOR, které zablokovaly cestu vedoucí z Prištiny na jih do srbské Čaglavice masivním zátarasem a bránily postupu albánského davu pomocí slzného plynu, zde byly konfrontovány s extrémními nacionalisty ostřelujícími zátaras a koordinujícími postup davu. Vyšší míra organizace a koordinace byla dle ICG (2004) patrná na základě následujících bodů:

– Extrémisté bránili neozbrojeným protestujícím přibližovat se k zátarasu KFOR.
– Lékaři z místní nemocnice poskytovali pomoc demonstrantům zasažených slzným plynem a fungovali tak v podstatě jako zdravotnická podpora protestního davu.
– Ambulance byly navíc údajně využívány k distribuci lehkých palných zbraní mezi demonstranty.

V průběhu 19. března již kolektivní násilí definitivně ztrácí dynamiku a ustává. Asociace hlásící se k dědictví UÇK a UPSUP, jakožto hlavní organizátoři demonstrací, vyhlásili pozastavení protestů a oznámili své požadavky, při jejichž nesplnění měly být protesty obnoveny:

– Převedení veškerých pravomocí na PISG.

– Propuštění všech vězněných bývalých členů UÇK bez ohledu na jejich provinění.

– Odstranění srbských enkláv (ICG 2004).

Ačkoliv mezinárodní správa těmto požadavkům nevyhověla, k obnovení kolektivního násilí nedošlo, což svědčilo o omezené schopnosti těchto politických podnikatelů reálně kontrolovat průběh demonstrací.

4. Typologizace

Tillyho (2006) typologie interpersonálního násilí operuje se dvěma základními proměnnými „Míra koordinace mezi aktéry“ a „Významnost bezprostředního poškození“. Na základě jejich různých konfigurací pak vymezuje sedm možných typů interpersonálního násilí: přerušená vyjednávání, rozptýlené útoky, individuální agrese, rvačky, oportunismus, koordinovaná destrukce, násilné rituály.

Obrázek 1: Typologie interpersonálního násilí (Tilly 2006)

Ještě než přistoupíme k samotné typologizaci, je třeba zdůraznit, že Tilly (2006) uvědomující si prostupnost vymezených typů účel své typologie nespatřuje v přiřazení jednotlivých případů kolektivního násilí k jednotlivým typům, ale spíše v popsání měnícího se charakteru násilí, který pod vlivem působení různých faktorů (působení relačních mechanismů a mechanismů prostředí, zapojení a proměny aktérů atd.) nabývá odlišných podob.

První vlnu zpočátku nenásilných demonstrací bychom tak mohli označit za přerušená vyjednávání, kdy „různé formy kolektivního vyjednávání vyvolávají odpor či soupeření, na které jedna nebo více stran reaguje jednáním poškozujícím osoby nebo věci; patří sem demonstrace,[…]– u všech se násilím často pouze hrozí, někdy ale k fyzickému poškození dochází.” (Tilly 2006: 25) Zmíněným kolektivním vyjednáváním je v případě Kosova spor mezi Albánci a Srby o nárok na území Kosova umocňovaný v první kapitole popsanými mechanismy prostředí. Demonstrace byly ve většině případů cíleně svolávány politickými podnikateli v reakci na v první kapitole popsané bezprostřední spouštěče, což značí poměrně vysokou míru koordinace/organizace. V počátečních fázích byla významnost bezprostředního poškození poměrně nízká.

Přerušená vyjednávání se však hned od počátku prolínala s rozptýlenými útoky, kdy „v průběhu interakce malého rozsahu, která je obecně nenásilná, reaguje několik účastníků na překážky, zpochybnění či omezení poškozujícím jednáním; patří sem sabotáže, skryté útoky na symbolické objekty či místa, […] a žhářství.“(Tilly 2006: 25) Původní obecně nenásilnou interakcí v tomto případě reprezentovala výše popsaná přerušená vyjednávání a první fáze demonstrací. Překážkami, zpochybněními či omezeními, které vyvolaly násilnou reakci,pak byla frustrace a hněv vyvolaná smrtí tří albánských chlapců, srbské blokády na jih od Prištiny a subjektivně vnímané stranění mezinárodní správy Srbům. Začalo tak docházet k zpočátku nekoordinovaným a víceméně spontánním útokům na převážně symbolické cíle.

Vzniknuvší chaotická situace a nedostatečná proti-reakce specialistů na násilí mezinárodní správy a PISG (KFOR, policie UNMIK, KPC, KPS) otevřela v druhé části prvního dne a pak zejména během dne druhéhookno příležitostí pro oportunismus kriminálních a nacionalistických ozbrojených skupin (specialisté na násilí). Oportunismus Tilly (2006: 24) definuje jako situaci, kdy „jednotlivci či jejich skupiny využívají bezprostředně poškozující prostředky k dosahování obecně zakázaných cílů, protože jsou skryti před běžným dohledem a represí; příklady jsou loupeže, nájezdy gangů, […], zabíjení ze msty a některé druhy válečného plenění.”

S tím jak během druhého dne došlo k proměně složení aktérů participujících na kolektivním násilí ve prospěch více organizovaných specialistů na násilí (kriminální a nacionalistické ozbrojené skupiny) začal se původní oportunismus transformovat do podoby koordinované destrukce, kdy „osoby či organizace, které se specializují na zacházení s donucovacími prostředky, plní program poškozování osob a věcí; příklady jsou válka, […], některé druhy terorismu, genocida a politicida[…].“Tilly (2006: 24) S rostoucí mírou koordinace mezi aktéry násilí a zvýšenou destruktivitou, tak násilnosti během druhého dne začaly vykazovat znaky etnického čištění.

S postupnou ztrátou dynamiky, kdy pokles počtu spontánních demonstrantů již nevytvářel krytí pro oportunistické působení kriminálníků a nacionalistů, který by mohl postupně přecházet až v koordinovanou destrukci, a pod tlakem protiopatření mezinárodní správy násilnosti během večera z 18. na 19. března a během následujících dní prošly postupnou deeskalací přes fázi rozptýlených útoků a nakonec definitivně ustaly.

Výše popsaný průběh eskalace a deeskalace kolektivního násilí je z typologického hlediska možné graficky vyjádřit  následovně, kdy černá barva značí průběh eskalace a šedá barva průběh deeskalace:

Obrázek 2: Eskalace a deeskalace kolektivního násilí (Tilly 2006, autor).

Kromě výše popsaných proměn aktérů a mechanismů prostředí sehrály také v průběhu kolektivního násilí klíčovou roli na sebe navazující mechanismy zprostředkování médii a reaktivace hranice. Tuto sekvenci Tilly označuje jako proces polarizace, který významně „přispívá ke kolektivnímu násilí, protože zvýrazňuje hranici mezimy a oni, podemílá neutrální střed, zesiluje konflikt vedený přes hranice, zvedá cenu vítězství či prohry a rozmnožuje příležitost vůdců iniciovat akci proti nepřátelům.“ (Tilly 2006: 31)

5. Výsledky a hodnocení kolektivního násilí

V průběhu 17. a 18. března si kolektivní násilí na Kosovu vyžádalo 19 mrtvých (8 Srbů, 11 Albánců) a cca 900 zraněných. Bylo zničeno zhruba 700 domů, 30 kostelů a 2 kláštery. Vysídleno bylo cca 4500 osob (ICG 2004).

Pro mezinárodní správu tato událost znamenala zejména dvě věci. Kredibilita jejích specialistů na násilí, policie UNMIK a KFOR, byla v důsledku jejich nepřipravenosti vážně zpochybněna. Náhlá a neočekáváná eskalace násilí také velice silně demonstrovala selhávání dosavadních politik mezinárodního společenství zaměřených na řešení konfliktu. Představitelé mezinárodní správy však násilnosti hodnotili jako výsledek předem připraveného plánu a pouhý výkyv v jinak úspěšném stabilizačním procesu. To jim umožnilo jednak popřít selhání vlastních politik a také naznačit, že k úspěšnému řešení situace bude dostačovat pouze vyhledat a zadržet organizátory dvoudenního násilí,tedy pouze „chirurgický“ zákrok bezpečnostních složek, nikoliv komplexní reformulace selhávajících politik (Human Rights Watch 2004, ICG 2004).

Z hlediska prozatímní samosprávy (PISG) průběh dvoudenních násilností signalizoval omezenou schopnost ovlivňovat či regulovat chování kosovsko-albánskou společnosti, která demonstrovala svoji křehkou stabilitu a přetrvávající tendenci k násilnému řešení konfliktů.Tím mimo jiné ztratila svoji „image oběti“, která byla v mezinárodním měříku budována zejména v souvislosti s krizí roku 1999. Byla také zpochybněna kredibilita KPC a KPS jakožto specialistů na násilí PISG. Představitelé PISG se při zpětném hodnocení uchylovali zejména k „eufemizaci“ či bagatelizaci předchozích událostí. Násilnosti byly označovány jako pouhé protesty a v případech, kdy byly připuštěny způsobené ztráty, se projevila neochota o nich hovořit jako o ztrátách především srbských (ICG 2004).

Pro Srbsko a kosovské Srby bylo výsledkem násilností další oslabení srbského elementu na Kosovu. Velké množství Srbů přišlo o své domovy a majetek nebo bylo vyhnáno. Značné ztráty také utrpěly Srbskem podporované paralelní struktury udržující částečnou nezávislost kosovských Srbů. Poničení velkého množství kostelů a klášterů způsobilo také výraznou symbolickou ztrátu. Srbské autority události zpětně hodnotily jako výsledek předem připraveného albánského plánu na etnické vyčištění Kosova od Srbů (Fond za humanitarno pravo 2004, ICG 2004).

Z hlediska politických podnikatelů, Nezávislé unie studentů Prištinské univerzity (UPSUP) a tří asociacíhlásících se k dědictví UÇK (Asociace veteránů UÇK, Asociace invalidů UÇK, Asociace rodin padlých bojovníků UÇK), byl průběh kolektivního násilí ambivalentní. Sice se jim podařilo mobilizovat kosovsko-albánskou společnost a svolat celou řadu demonstrací, ty se jim však postupně vymkly z rukou a byli odsunuti na vedlejší kolej. Nepodařilo se jim tak na základě průběhu demonstrací vybudovat kýženou mocenskou základnu, která by zvýšila jejich politický význam. I přesto však tito dva klíčoví aktéři události zpětně interpretovali jako demonstraci vlastního vlivu, na jehož základě formulovali politické požadavky na mezinárodní správu. Ty však vzhledem k omezenosti jejich faktického vlivu na průběh násilí zůstaly nevyslyšeny.

Relativního úspěchu se však podařilo dosáhnout nacionalistickým a kriminálním ozbrojeným skupinám. Tito primárně specialisté na násilí na sebe dokázali zejména během druhého dne převzít část organizačně-koordinačních funkcí politických podnikatelů a využít tak průběh demonstrací k dosažení vlastních partikulárních cílů, kterými bylo etnické vyčištění určitých oblastí, symbolické poškození srbské přítomnosti, vlastní obohacení díky rozsáhlému rabování a demonstrace síly.

Závěr

Cílem této práce bylo prostřednictvím teorie kolektivního násilí Charlese Tillyho (2006) popsat, analyzovat a následně typologizovat průběh kolektivního násilí na Kosovu v březnu 2004 a pokusit se tak odpovědět na následující otázky:

Jaké byly příčiny těchto násilností?

Bezprostřední příčinou eskalace násilí bylo postřelení srbského mladíka ve vesnici Čaglavica 15. března a smrt tří albánských chlapců poblíž Mitrovice, ze které byli obviňování místní Srbové, o den později. Významnou roli sehrávaly také mechanismy prostředí jako frustrace z nedořešeného statutu Kosova, ekonomické problémy, provokativní politika Bělehradu a obavy z delegitimizace dědictví UCK, které působily na pozadí srbsko-albánského historického střetu o nárok na území Kosova.

Jací aktéři se na násilnostech podíleli?

Na kolektivním násilí participovali zejména demonstrující davy kosovských Albánců svolávané politickými podnikateli (Nezávislou unii studentů Prištinské univerzity – UPSUP, Asociací veteránů UÇK, Asociací invalidů UÇK a Asociací rodin padlých bojovníků UÇK). K nim se přidávali a postupně získávali dominantní roli nacionalistické a kriminální ozbrojené skupiny (specialisté na násilí). Druhou stranu kolektivního násilí představovali kosovští Srbové, jejichž aktivity se soustředily především na obranu. Jako třetí strana usilující o zastavení násilí zasáhli specialisté na násilí řízení mezinárodní správou (KFOR a policie UNMIK) a prozatímní samosprávou (KPS, KPC).

Jaký byl charakter a dynamika těchto násilností (míra koordinace, úroveň destrukce, cíle)?

Jednalo se o největší eskalaci násilí na Kosovu od ukončení horké fáze konfliktu v roce 1999. Míra koordinace rostla se zapojením lépe organizovaných specialistů na násilí, což s sebou neslo i zvýšení destruktivity kolektivního násilí. Tato eskalace s sebou nesla i proměnu cílů násilí, které se od útoků na symbolické cíle transformovalo do podoby etnického čištění. Z hlediska Tillyho (2006) typologie interpersonálního násilí došlo k eskalaci od přerušených vyjednávání a rozptýlených útoků přes oportunismus  až ke koordinované destrukci.

Jaké dopady tyto násilnosti měly pro zúčastněné aktéry?

Pro přehled dopadů a hodnocení z pohledu jednotlivých aktérů viz předchozí kapitolu „Výsledky a hodnocení kolektivního násilí“.

Seznam použitých zdrojů

B92. 2004. Hronologijadogađaja (16 – 22. mart 2004). Beograd: B92 (cit 2012-12-05). (http://www.b92.net/specijal/kosovo2004/).

Bataković, D. 1992. Kosovo Chronicles. Belgrade: Plato.

Bogdanović, D. 1986. Knjiga o Kosovu. Beograd: SANU.

Daskalovski, Ž. 2003. „Claims to Kosovo: Nationalism and Self-Determination“ In: UnderstandingtheWar in Kosovo. Eds. Daskalovski, Ž. a Bieber, F. London: Frank ClassPublishers, 11-27.

Dientsbier, J. 2002. Daň z krve. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Fond za humanitarnopravo. 2004. EthnicViolence in Kosovo. Belgrade: Fond za humanitarnopravo(cit 2012-12-05). (http://hlc-rdc.org/uploads/editor/HLC%20Report%20-%20Ethnic%20Violence%20in%20Kosovo%20-%20March%202004.pdf).

Glenny, M. 2001. TheBalkans: Nationalism, War, and the Great Powers, 1804-1999. New York: PenguinBooks.

HumanRightsWatch. 2004. Failure to Protect: Anti-Minority Violence in Kosovo. New York: HumanRightsWatch(cit 2012-12-05). (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/kosovo0704.pdf).

ICG. 2000. Whathappened to the KLA?Pristina/Washington/Brussels:  ICG (cit 2012-12-05). (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/Kosovo%2019.pdf).

ICG. 2001. Religion in Kosovo. Pristina/Brussels:  ICG (cit 2012-12-05). (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/Kosovo%2026).

ICG. 2004. Collapse in Kosovo.Pristina/Belgrade/Brussels:  ICG (cit 2012-12-05). (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/155_collapse_in_kosovo_revised).

Johnston, L. 2003. „Religion in Kosovo and theBalkans – BlessingorCurse?“ In: UnderstandingtheWar in Kosovo. Eds. Daskalovski, Ž. a Bieber, F. London: Frank ClassPublishers, 181-194.

Judah, T. 2000. Kosovo: War and Revenge. New Haven: Yale University Press.

Laryš, M. 2007. Kosovský konflikt. In Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Eds. Šmíd, T. a Vaďura, V. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 111 -145.

OSCE. 2003. ParallelStructures in Kosovo. (cit 2012-12-05). (http://www.eulex-kosovo.eu/training/material/docs/KR/KR_Material/OSCE_report_Parallel_Structures_in_Kosovo_2003.pdf).

OSCE. 2004.The Role ofthe Media in theMarch 2004 Events in Kosovo. (cit 2012-12-05). (http://www.osce.org/fom/30265).

OSCE. 2008. Privatization in Kosovo: JudicialReviewof Kosovo Trust AgencyMatters by theSpecialChamberoftheSupremeCourtof Kosovo. (cit 2012-12-05). (http://www.osce.org/kosovo/32012).

RB OSN. 1999. Resolution 1244. (cit 2012-12-05). (http://www.unmikonline.org/Documents/Res1244ENG.pdf).

Rexhepi, F. 1997.ExpulsionsofAlbanians and Colonisationof Kosova. Priština: Instituti i Historisë.

Tilly, Ch. 2006.Politika kolektivního násilí. Praha: Slon.

Tondini, M. 2003. Theprivatizationsystem in Kosovo:Risingtowardsanuncertainfuture. Lucca: IMT Institute forAdvancedStudies.(cit 2012-12-05). (http://www.imtlucca.it/_documents/publications/000334-IXBNY-PRIVATIZATION_SYSTEMPDF.pdf).