Teritoriální spory, historické křivdy a Severní Korea. To jsou jen některé z problémů a výzev, kterým Jižní Korea musí čelit v politicky i bezpečnostně křehkém regionu východní Asie. Vývoj vlastních jaderných zbraní je jedna z cest, kterou by se v budoucnu Korejská republika mohla vydat v rámci zajištění vlastní bezpečnosti, či získání vojenské převahy. Následující text se zabývá jihokorejskými možnostmi k provedení takového kroku.

Autor: Michael Myklín, student bakalářských oborů Bezpečnostní a strategická studia a Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Úvod

V následujícím textu se autor věnuje problematice proliferace jaderných zbraní v Jižní Koreji, což je téma, které je velmi výrazně zastíněno proliferací probíhající severně od 38. rovnoběžky v KLDR, kde byly od roku 2006 zaznamenány tři jaderné testy, přičemž třetí test v únoru 2013 odstartoval novou krizi na Korejském poloostrově (Myklín 2013). Větší mediální pozornost byla věnována také japonské diskuzi o vlastní strategické identitě v souvislosti s ofenzivními vojenskými kapacitami. I když korejská krize skončila[i], obě země se defacto stále nacházejí ve válečném stavu a pokud bude KLDR i nadále pokračovat ve vývoji a výrobě svých jaderných zbraní, Jižní Korea možná bude následovat příkladu svého protivníka.

Termín proliferace je zpravidla chápán v kontextu zbraní hromadného ničení a popisuje akt šíření těchto zbraní a s nimi souvisejících technologií (Mareš 2005: 8). V rámci této práce bude řeč o proliferaci horizontální, čímž se rozumí procesy, při nichž státy nebo nestátní aktéři získávají nové zbraňové technologie, aniž by šlo o modifikace stávajících[ii] (Mareš 2005: 9).

Práce se zabývá proliferací v Jižní Koreji obecně a v tomto rozsahu nemá za cíl soustředit se na konkrétní bod problematiky. V textu je rozebrána motivace Korejské republiky, minulost jihokorejského jaderného programu, jeho současný stav a latentní jaderný potenciál. Dále jsou stručně popsány překážky, které stojí v cestě vývoji jihokorejské jaderné zbraně. V závěru autor vyhodnocuje pravděpodobnost scénáře, ve kterém Jižní Korea opravdu získá, nebo se pokusí získat jaderné zbraně.

1 Motivy

Jako teoretický základ pro vymezení potenciálních jihokorejských motivů k proliferaci autor vychází ze Scotta Sagana (1997), jehož analytický rámec je pro rozsah této práce vhodný svou všestranností. Sagan pracuje se třemi modely motivací, které jsou rozpracovány níže.

1.1 Zahraničně-bezpečnostní model

Tento model vychází z paradigmatu neo-realismu, dle kterého je mezinárodní prostředí anarchické, a státy se ve věci obrany musí spoléhat samy na sebe. V případě proliferace jaderných zbraní z toho dle Sagana mohou vyplývat dvě varianty – silné státy, které mají prostředky, mohou vybudovat vlastní jaderný arzenál a vyvažovat tak případné hrozby. Naopak slabé státy pro své přežití vyhledávají spojence, který jadernými zbraněmi disponuje a který jimbude ochoten poskytnout ochranu v rámci rozšířeného deterrentu.

V současné době Jižní Korea balancuje na hranici mezi těmito protipóly. Zatímco jde o stát s početnou a moderní armádou[iii], je od poloviny 20. století odkázán na americký jaderný deterrent a veškeré snahy o získání vlastní jaderné zbraně byly efektivně potlačovány Spojenými státy (viz druhá kapitola). Dokud Severní Korea nevlastnila jaderné zbraně, byla americká záruka ochrany proti severokorejským konvenčním silám dostačující, nicméně situace se po prvním severokorejském jaderném testu radikálně změnila. Severní Korea nyní disponuje neupřesněným množstvím jaderných zbraní[iv] a v posledních měsících učinila opatření k zintenzivnění jejich výroby a vývoje[v]. Navzdory diplomatickým rozhovorům usilujících o denuklearizaci Korejského poloostrova je nepravděpodobné, že se Pyongyang svého jaderného trumfu dobrovolně vzdá. Ač se americký závazek k ochraně svého spojence zdá jako spolehlivý a důvěryhodný, je otázkou, jak by USA reagovaly na severokorejský jaderný útok a právě tato pochybnost může vést Jižní Koreu k proliferaci.

Severní Korea ovšem není jediný regionální aktér, který podnikl kroky směrem k proliferaci. V Japonsku v posledních letech probíhá debata o přístupu země k jaderným zbraním a byly zaznamenány první náznaky toho, že by země mohla přehodnotit svůj jaderný status[vi]. Vztah Japonska a Jižní Koreji je komplikovaný, ať už z historického hlediska (okupace do konce druhé světové války), ale také kvůli teritoriálním sporům o malé souostroví Liancourt Rocks (jap. Dokdo) a ostrov Daemado (jap. Tshusima).

1.2 Domácí model

V tomto modelu hrají dle Sagana hlavní roli tři druhy aktérů: energetická loby, armáda a politické entity. Tito aktéři vytvářejí tlak na vládnoucí garnituru a tlačí jí do vývoje jaderných zbraní, přičemž vnější bezpečnostní hrozby nejsou hlavním motivem, ale spíše představují pouze příležitost pro naplnění zájmů partikulárních byrokratických, ekonomických či individuálních aktérů (Sagan 1997: 63-65).

Možnost nuklearizace Jižní Koreje naznačil jihokorejský poslanec (a bývalý prezidentský kandidát) Chung Mong-joon, který ve vývoji vlastní jaderné zbraně spatřuje jedinou spolehlivou možnost deterentu proti KLDR (BBC 2013), nicméně v zemi Chung patří spíše k menšině. V současnosti tento model tedy není v souvislosti s Jižní Korejí naplněn, ale v budoucnu může poskytnout jeden z argumentůpro proliferaci – ekonomickou efektivitu, kterou jaderné zbraně mohou poskytovat proti nákladům na udržování rozsáhlých konvenčních sil.

1.3 Normativní model

V tomto případě jsou jaderné zbraně chápány jako faktor, který formuje identitu státu/národa a jejich vývoj se neodvíjí od osobních rozhodnutí vůdce (či vládnoucí byrokracie) v reakci na vnější hrozbu, či v zájmu osobních cílů, ale je motivován hlubším pocitem identity, či honem za mezinárodní prestiží (Sagan 1997: 73). Suchý a Vilímek (2009: 39) tento model chápou také jako „nukleární symbolismus“.

Jižní Korea v současné době netrpí identitární krizí, kterou by jaderné zbraně mohly vyřešit, nicméně v budoucnu něco takového nelze vyloučit. V případě radikalizace populace a odpovídající politické reprezentaci, která bude chtít vyvolat falešný či přehnaný pocit ohrožení v zájmu odvrácení pozornosti od ekonomických nebo politických problémů, by mohlo dojít k pozitivnímu společenskému konsensu ve prospěch proliferace v zájmu naplnění národní identity. V tomto ohledu je dobré poznamenat, že Jižní Korea také netrpí japonským nukleárním stigmatem a v tomto ohledu tu existuje potenciál pro využití jihokorejské historie, jako argumentu- jde přeci jen o historii plnou korejské nesamostatnosti (ať v područí Číny, nebo Japonska).

2 Jihokorejský jaderný program

2.1 Historie

Prvním jihokorejský reaktor byl dokončen v roce 1962, přičemž šlo o malý model určený pro výzkumné účely. V září 1970 pak Jižní Korea začíná s výstavbou prvního komerčního reaktoru.

I přes to, že Jižní Korea ještě nedisponovala ani jadernou elektrárnou, na začátku 70. let se začaly rodit plány na výzkum a vývoj jaderných zbraní. Co k takovému rozhodnutí jihokorejské elity vedlo? Hlavním důvodem bylo americké uplatňování doktríny prezidenta Nixona z července 1970, která od amerických spojenců vyžadovala větší zodpovědnost a účast při obraně vlastního území. Ve stejném roce začaly Spojené státy stahovat své vojáky z Korejského poloostrova s cílem zredukovat jejich počet ze 70 000 na 44 000 (Egelhardt 1996: 32). Takový vývoj událostí jihokorejské elity zaskočil, vzhledem ke stále aktuální hrozbě Severní Koreje, která dva roky předtím vyslala tým s cílem zabít prezidenta Park Chung-hee. Se stavbou prvního reaktoru v září 1970 prezident Park přikázal začít i paralelní vojenský jaderný program, jehož cílem by byl vývoj a výroba jaderné zbraně (Tamtéž).

Od počátku programu byl důraz kladen na zpracování vyhořelého jaderného paliva, ze kterého by se dal získat štěpný materiál (uran a plutonium) k výrobě jaderné zbraně (Kang, Feiveson 2001: 70). Jihokorejský program byl poměrně záhy objeven Spojenými státy, které těmto jaderným snahám velmi rychle učinily přítrž[vii]. Po ukončení programu Jižní Korea ratifikovala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní [viii] (Non-Proliferation Treaty, NPT). Leif-Eric Easley (2007) tvrdí, že tento jihokorejský pokus vyvolala větší touha po vojenské samostatnosti, která stimulovala její směřování k proliferaci uprostřed debat o národní a strategické identitě, což by naznačovalo, že motivaci Jižní Koreje v 70. letech lze v Saganově typologii zařadit k normativnímu modelu.

Na podzim 1975 se ovšem objevila další neshoda mezi USA a Jižní Koreou. Předmětem sporu byla oznámení Paříže, která Soulu měla v úmyslu prodat zařízení na získávání plutonia z vyhořelých palivových tyčí z civilních reaktorů. Ač šlo dle NPT o legální záležitost, Fordova administrativa nebyla přesvědčena o jihokorejském závazku k neproliferaci a pomocí výhružek Jižní Koreu opět donutila ustoupit (Egelhardt 1996: 32).

Další krize nastala s příchodem Carterovy administrativy, která měla v úmyslu stáhnout z Koreje všechny americké vojáky. Na to Soul reagoval prohlášeními o budoucím vybudování jaderného arzenálu a Carter svůj postoj nakonec přehodnotil (Tamtéž).

Během 80. a 90. let se Jižní Korea sice vzdala veškerých snah o vývoj jaderných zbraní, ale stále se zajímala o jaderný cyklus a recyklaci plutonia, která by mohla snížit závislost země na importu uranu (Kang, Feiveson 2001: 70).

2.2 Současnost

V roce 2004 Jižní Korea informovala[ix] Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (MAAE) o svých pokusech v osmdesátých letech a v roce 2000, kdy prováděla experimenty s obohacováním uranu, jejichž výsledkem byla izolace malého množství plutonia (Large 2005). Všechny výše zmíněné pokusy byly podle jihokorejských představitelů výhradně laboratorní, nicméně MAAE vyjádřila vážné znepokojení nad povahou těchto aktivit a zejména nad neschopností Soulu tyto pokusy ohlásit, v rámci svých povinnosti vůči NPT (Bakanic, Christopher, Dasetc 2008: 12-13). Dnes Jižní Korea disponuje 23 aktivními jadernými reaktory, které produkují třetinu veškeré jihokorejské energie (20,7 GWe) a patří jí pátá světová příčka v počtu jaderných reaktorů (WNA 2013).

3 Latentní jaderný potenciál

3.1 Definice

Meyer (1984: 31-43) chápe pozitivní latentní kapacitu jako stav, kdy má země dostatek technických, průmyslových, materiálních a finančních zdrojů k vývoji a výrobě jaderné zbraně. Pokud stát disponuje zdroji i dostatečnou motivací, je schopen bez cizí pomoci jadernou zbraň vyrobit. V rámci latentní kapacity Meyer dále identifikuje deset ukazatelů, které jsou nutné k výrobě zbraně: předešlé těžební aktivity, domácí uranová naleziště, metalurgy, vyspělou produkci oceli, kvalifikovanou pracovní sílu, chemické inženýry, znalosti výroby kyseliny dusičné, dostatečnou produkci elektrické energie, jaderné inženýry, fyziky, chemiky a specialisty na výbušniny a elektroniku.

3.2 Know-how a technologie

Meyer (1984:41) předpokládá, že Jižní Korea latentní kapacity dosáhla už roku 1972 a v současné době nic nesvědčí o opaku. Analytici z Business Monitor (2013: 73) predikují, že by Jižní Korea byla schopna vyrobit jadernou zbraň v období několika měsíců, pokud by to bezpečnostní či politické okolnosti vyžadovaly. V otázce know-how vývoje jaderných zbraní se dostáváme k jihokorejským experimentům se zpracováváním uranu a plutonia z osmdesátých a devadesátých let. Přestože Soul tvrdí, že šlo o čistě vědecké experimenty a ne o součást většího programu, poskytly pravděpodobně data a údaje využitelné v potencionálním budoucím zbrojním programu.

V tomto případě Jižní Korea také postrádá především technologii a techniku pro rozsáhlejší zpracovávání vyhořelého paliva. Zisk takové technologie Soulu znemožňuje bilaterální smlouva 123 o jaderné energii uzavřená se Spojenými státy v roce 1974, která vyprší příští rok[x]. Ta Jižní Koreji nedovoluje zpracovávat vlastní vyhořelé jaderné palivo[xi] (Kane 2010: 1-2). Téma zpracování vyhořelého paliva v Jižní Koreji s postupem času narůstá na důležitosti, jelikož země ho se svými 23 aktivními reaktory produkuje nezanedbatelné množství a vzhledem k tomu, že se v budoucnu počítá s výstavbou dalších reaktorů, bude produkce stále narůstat. Momentálně se jedná zhruba o šedesát tisíc 200 litrových sudů (NTI 2013). V současné době spolu zástupci Soulu a Washingtonu jednají o budoucí podobě aktualizované dohody 123 a právě zpracování vyhořelého paliva[xii] je nejvíce konfliktní téma. Dle Meyerových předpokladů pro existenci latentní kapacity by Jižní Korea mohla čelit i ohrožení importu uranu, pokud by se postavila proti vůli USA (více viz kapitola 4.2 Uran).

Kromě této bilaterální americko-jihokorejské dohody se na Soul vztahuje také Společná deklarace o denuklearizaci Korejského poloostrova z roku 1992, která mu brání v pokroku směrem k vývoji jaderné zbraně. V případě této smlouvy bylo její znění porušeno Severní Koreou, která se v posledních letech snaží naopak o nuklearizaci.

3.3 Nosiče

V případě, že by Jižní Korea opravdu získala jadernou zbraň, by bylo potřeba nosiče, který by jí dopravil do cíle. V současnosti země disponuje poměrně variabilním arzenálem potenciálních nosičů a v případě nutnosti by pravděpodobně byla schopna sestavit celou jadernou triádu.

Jižní Korea disponuje balistickými střelami krátkého doletu Hyunmoo 2A, 2B, které vychází z americké řady raket Nike-Hercules. V říjnu 2013 (Guardia 2013) byla na vojenské přehlídce odhalena nová jihokorejská střela s plochou dráhou letu Hyunmoo 3 (ne nepodobná americkým střelám Tomahawk), jejíž verze 3C má dosah až 1500 kilometrů a schopnost nést až půltunovou hlavici. Tyto střely mohou být odpalovány nejen ze země[xiii], ale také ze vzduchu[xiv] (střely Sky Dragon/Boromae) a z moře[xv] (střely Sea Dragon /Cheonryong). Právě tyto střely s plochou dráhou letu by pravděpodobně představovaly hlavní platformu pro jihokorejské jaderné hlavice.

Hlavním nosičem ze vzduchu odpalovaných střel s plochou dráhou letu (ALCM) by zřejmě představovaly stíhačky F-15K a nosičem pro námořní variantu (SLCM) by jako hladinové plavidlo představoval raketový torpédoborec třídy Sejong the Great (Missile Threat 2013) a z ponorkových plavidel třída útočných ponorek KS III.

Poměrně paradoxní se jeví jihokorejské členství v režimu pro kontrolu raketových technologií (Missile Technology Control Regime), který po roce 2012 stanovuje maximální dosah balistických střel, kterými může země disponovat, na 800 km s nosností 500 kg (Reuters 2012). Zahrnuty jsou ovšem balistické střely a nikoli střely s plochou dráhou letu, například Hyunmoo 3C, jejíž dosah je proti smluvním limitům téměř dvojnásobný (1500 km).

4 Překážky

Kolektiv autorů Bakanic, Christopher, Das a spol. (2008: 13) identifikují tři hlavní překážky, které Jižní Koreji v současnosti stojí v cestě k získání jaderných zbraní, a těmi jsou: vztah se Spojenými státy, ohrožení importu uranu a věrohodnost neproliferačního závazku na Korejském poloostrově.

4.1 Spojené státy

Jakákoli snaha o získání nebo vývoj jaderné zbraně by v současné době nevyhnutelně zapříčinila poškození americko-jihokorejských vztahů a ohrozila bezpečnostní záruky, které Spojené státy Jižní Koreji poskytují, včetně rozšířeného jaderného deterrentu (Bakanic, Christopher, Das etc.2008: 13).

Výrazný rozkol názorů mezi oběma státy je vidět při jednáních ohledně aktualizace americko-jihokorejské smlouvy 123. Dle Einhorna (Globalpost 2013) nechce USA podpořit jihokorejský požadavek na možnost zpracovávat vyhořelé palivo z několika důvodů, zejména pak kvůli symbolické zprávě, kterou by Spojené státy svým souhlasem vyslaly dalším zemím, které mají zájem o jadernou energii (Saudská Arábie, Jemen, Vietnam). Tím se USA vyhnou obvinění z měření dvojím metrem, které by mohlo zaznívat jak z Pyongyangu, tak z Teheránu. Ve světle mnoha dalších témat (OPCON[xvi], Severní Korea) však nejsou jednání o smlouvě 123 mediálně příliš atraktivní a v současnosti nejde o prioritu ani jedné z vlád.

4.2 Uran

I když jsou v současné době dodávky uranu pro jadernou energetiku Jižní Koreje zabezpečeny, v případě náhlého rozhodnutí o vývoji jaderné zbraně by se tato skutečnost mohla velmi rychle změnit. Soul má s dodavateli[xvii] uranu uzavřeny bilaterální dohody, které obsahují podmínku o mírovém použití dodaného uranu (Bakanic, Christopher, Dasetc.2008: 13). V případě porušení této klauzule by mohlo dojít k přerušení importu, což by velmi vážně narušilo energetickou bezpečnost země[xviii] (a vzhledem k situaci Jižní Koreje i veškeré další oblasti bezpečnosti).

4.3 Neproliferační závazky

Vedle dohody 123, kterou Jižní Korea uzavřela s USA, jsou tu ještě další smlouvy. Vedle již zmiňované NPT a její dodatkového protokolu Soul ratifikoval také Smlouvu pro všeobecný zákaz jaderných zkoušek (Comprehensive Test Ban Treat). I když Severní Korea porušila Společnou deklaraci o denuklearizaci Korejského poloostrova z roku 1992 (Bakanic, Christopher, Das etc.2008: 13), nabízí se otázka, zda je vhodné, aby jejího příkladu následovala i Jižní Korea, která je v denuklearizaci svého severního souseda klíčovým aktérem. Pokud by i ona nastoupila na cestu proliferace, dohoda o zastavení severokorejského vojenského jaderného programu by byla velice nepravděpodobná (což je nicméně podle některých analytiků už teď).

Závěr

Jak uvádí Pinkston (2004), Jižní Korea by pravděpodobně dokázala žít s omezenou jadernou kapacitou KLDR, ale žádný jihokorejský prezident by neodolal proliferaci v případě, že by svůj vojenský jaderný program mělo Tokyo, které by se snažilo vyvážit severokorejskou hrozbu. Tato Pinkstonova analýza celkem přesně shrnuje regionální proliferační dynamiku, už jen pokud budeme vycházet ze Saganovy (1997: 57) teze, že proliferace plodí další proliferaci, která má základ v teorii bezpečnostního dilematu.

Co ovšem Jižní Koreji umožňuje tolerovat omezenou jadernou kapacitu svého severního souseda, jehož impulzivní záchvaty hostility vůči Soulu jsou unikátním jevem v prostředí mezinárodních vztahů? Zásadní roli ve strategickém plánování jihokorejských ozbrojených sil představuje jejich americký spojenec, který má na Korejském poloostrově momentálně rozmístěno kolem 28 000 vojáků, a jeho rozšířený jaderný deterrent.

Co když se ovšem americké bezpečnostní záruky ukáží jako nespolehlivé? Taková situace může nastat z několika důvodů, ať už je to selhání při plnění obranného závazku jinde, nebo přímo v Jižní Koreji. Otázkou není ani tak americká schopnost zajistit dostatečný deterrent, jako spíše ochota ho ve chvíli nutnosti využít a nezaváhat. Pokud si představíme scénář, kde byl Soul zasažen jadernou zbraní vypálenou z KLDR a Spojené státy zůstanou v nečinnosti (například z obavy z eskalace konfliktu, zde už záleží na rozhodnutí administrativy) i přes naléhání jihokorejské vlády opětovat jaderný úder, mohlo by to způsobit nedozírný dominový efekt u dalších amerických spojenců a zemí, které vyměnily své vojenské jaderné programy za americké záruky. To by mohlo vést k masivní jaderné proliferaci, která by velmi radikálně změnila strategickou rovnováhu na planetě výrazněji, než se tak stalo rozpadem bipolárního uspořádání světa po konci studené války.Výše zmíněné jihokorejské obavy z americké nejistoty pramení zejména ze strachu z toho, že USA nebudou ochotny obětovat Honolulu, Aljašku, nebo Los Angeles v případě konfliktu se Severní Koreou[xix] (Business Monitor 2013: 73).

Zkrátka, Jižní Korea nemá v současné době praktický důvod usilovat o získání vlastních jaderných zbraní, dokud má spolehlivou záruku kredibilní americké ochrany a zároveň pokud se o proliferaci nesnaží Japonsko.