Izraelská strategická doktrína a její části zabývající se jadernými zbraněmi podléhají přísnému utajení. Avner Cohen (1998) jí například označuje jako doktrínu jaderné neprůsvitnosti (doctrine of nuclear opacity). Většina autorů se shoduje, že Izrael chápe své jaderné zbraně jako deterrent proti takovému aktérovi, který by chtěl zničit nebo výrazně ohrozit stát (Beres 1986).

Louis René Beres (1986) nazývá izraelskou jadernou doktrínu jako doktrínu záměrné dvojsmyslnosti (Doctrine of Deliberate Ambiguity). Dokonale to reflektuje fakt, že Izrael nikdy oficiálně nepřiznal, že je vlastníkem jaderných zbraní, ale v rámci svého jaderného odstrašování se neostýchá dát světu různými způsoby najevo, že je vlastní, ale současně však popírá jejich existenci. Cohen (1998) se ve své knize Israel and the Bomb snaží vysvětlit, proč Izrael tuto strategii praktikuje. Domnívá se, že pokud by se Izrael vzdal této doktríny, tak by to v ostatních státech regionu Blízkého východu mohlo vzbudit touhu po vlastní jaderné zbrani/zbraních. Rovněž díky své dvojznačnosti požívá výhod jaderné mocnosti, ale díky nepřiznání vlastnictví jaderných zbraní netrpí problémy, které pozice jaderné mocnosti může přinášet (Cohen 1998). Izrael rovněž předpokládá, že potencionální nepřítel si nikdy nemůže být zcela jist, za jakého stavu je Izrael ochoten přistoupit k použití svých jaderných zbraní.

Dalším velmi důležitým aspektem izraelské strategické doktríny je systematické zabraňování okolním státům v získání jejich vlastních jaderných zbraní. Izrael si svůj jaderný monopol v regionu důrazně udržuje například kredibilitou k provádění preemptivních úderů, které jsou rovněž součástí jeho jaderného odstrašování (Federation of American Scientists 2000b).

Ačkoliv mohou být jaderné zbraně vnímány jako nejvyšší garant bezpečnosti Izraele, samotný Izrael je vnímá jen jako součást mozaiky. Spoléhání se jen na deterrent jaderných zbraní by se mohlo projevit jako fatální. První trhlinou takového způsobu deterrentu byla jomkipurská válka z roku 1973, kdy izraelské ozbrojené síly díky selhání vlastních zpravodajských služeb utrpěly v prvních dnech války těžké ztráty^[1]. Ačkoliv Izrael tuto válku nakonec vyhrál, silně otřásla étosem izraelské neporazitelnosti a vojenské nadřazenosti^[2] nad svými arabskými sousedy.

Izrael se v době bezprostředně po napadení, kdy se situace zdála býti kritickou, neodhodlal k použití jaderných zbraní, které měl zcela jistě k dispozici. Toto rozhodnutí vedlo ke zpochybňování izraelského deterrentu některými arabskými státy. Izrael se proto rozhodl nespoléhat se jen na jaderné zbraně, ale i na odstrašování konvenčními silami (Beres 2018). Po jomkipurské válce začal aktivně rozvíjet své konvenční síly, které se měly dle plánu vyznačovat nezpochybnitelnou superioritou (kvantita < kvalita) nad armádami sousedních arabských států.

Odstrašování založené na kombinování konvenčního a jaderného odstrašování praktikuje Izrael i v dnešní době, neboť se oba způsoby navzájem posilují (Beres 2018). Otazníky nastávají ve chvíli, kdy by potencionální arabsko-islámský nepřátelský stát začal vnímat silovou slabost izraelských konvenčních sil. Takový stát by mohl očekávat izraelskou neochotu použít nekonvenční zbraně. Nastalý scénář by mohl vypadat takto: (1) porážka Izraele v konvenční válce; (2) porážka Izraele v nekonvenční (chemické/biologické/jaderné) válce; (3) porážka Izraele v kombinované konvenční/nekonvenční válce; nebo (4) porážka arabských/islámských nepřátelských států Izraelem. Izrael toto samozřejmě vnímá, a proto neustále rozvíjí své konvenční síly s cílem zabránit výše zmíněné situaci (Beres 2018).

Izraelský odvetný útok, který je součástí izraelské jaderné doktríny, se častokrát označuje jako tzv. Samsonova volba^[3], tedy masivní odveta všemi dostupnými prostředky (Cohen 1998).

Izraelská jaderná triáda

Tzv. jaderná triáda se obecně skládá ze tří odlišných prostředků dopravy jaderné hlavice na cíl. Prvním komponentem jaderné triády jsou ze země odpalované balistické střely různého doletu, druhým komponentem jsou střely odpalované z ponorek a třetím komponentem jsou bombardéry schopné nést jaderné pumy.  Poté, co izraelské námořnictvo v roce 1999 získalo první z šestice objednaných diesel-elektrických ponorek třídy Dolphin, byla jaderná triáda Izraele kompletní.

Balistické střely Jericho 1, 2 a 3

Předpokládá se, že vývoj střely Jericho 1^[4] započal v roce 1962 a do výzbroje byla zařazena v roce 1973. Na vývoji se podílela francouzská firma Marcel-Dassault. Pravděpodobně 16 zkušebních testů proběhlo mezi lety 1965 a 1968, přičemž 10 z nich bylo úspěšných. Prvních 14 střel Jericho 1 bylo dodáno z Francie a dalších 50 střel vyrobil Izrael mezi lety 1971 a 1978. Jericho byla první izraelskou střelou odpalovanou ze země ^[5], která mohla nést jadernou hlavici o síle 20 kT. Dostřel střel Jericho 1 byl 500 km, což by Izraeli umožňovalo efektivně zasáhnout cíle jako Káhira nebo Damašek (Missile Defense Project 2018a).

Vývoj střely středního doletu Jericho 2 započal v důsledku toho, že Spojené státy odmítly Izraeli prodat své střely středního doletu Pershing 2. Vývoj střely započal v roce 1977 a střely vstoupily do operačního stavu v roce 1989. Jak již bylo výše zmíněno, Jericho 2 je střelou středního doletu s maximálním dosahem 1500 km (trojnásobně víc, nežli Jericho 1), která používá stejně jako její předchůdce tuhé palivo a může být osazena jadernou hlavicí až o síle 1 mT. Střela může být odpalována z vyztužených podpovrchových sil nebo vozidel typu TEL (Transporter Erector Launcher) (Missile Defense Project 2018b).

Střela vyššího středního doletu Jericho 3 byla poprvé testována v roce 2008 na vojenské letecké základně Palmachim, která se nachází poblíž Tel Avivu. Přijata do služby byla v roce 2011. Předpokládá se, že během 20. let 21. století bude postupně nahrazovat starší střely typu Jericho 2. Maximální dolet střely se uvádí mezi 4800-6500 km. Střela může být osazena nespecifikovaným počtem MIRVs (Multiple Independently Targetable Reentry Vehicles) o celkové síle až 400kT a vějičkami[6] (Missile Defense Project 2018c).

Ponorky třídy Dolphin 1 a 2 a z nich odpalované střely s plochou dráhou letu

Diesel-elektrické ponorky třídy Dolphin byly pro izraelské vojenské námořnictvo zkonstruovány německou firmou HDW (Howaldtswerke-Deutsche Werft AG) z Kielu. Izrael disponuje 170 km dlouhým pobřežím Středozemního moře. S rostoucími obavami spojenými s vývojem raketových kapacit Iráku, Iránu a ostatních sousedících států bylo pro Izrael logické do stavu izraelské vojenské flotily zařadit ponorky, které mají schopnost provést odvetný nebo preemptivní úder. V současné době má Izrael ve svém stavu 5 ponorek tříd Dolphin 1 a Dolphin 2, přičemž šestá ponorka třídy Dolphin 2 se dostavuje a další 3 ponorky této třídy byly objednány. Ponorky mohou být vyzbrojeny SLCMs (Submarine-Launched Cruise Missiles), které lze vyzbrojit nukleárními hlavicemi (Norris et al. 2002).

Hlavní střelou s plochou dráhou letu, která je ve spojitosti s izraelskými ponorkami akcentována, je Popeye Turbo SLCM. Tato střela vychází z ALCM (Air-Launched Cruise Missile) Popeye, kterou vyrábí a úspěšně exportuje izraelská zbrojařská firma Rafael Advanced Defence Systems. Střela Popeye Turbo má dolet 1500 km, což jí z bezpečné vzdálenosti umožňuje zasáhnout například Teherán nebo jiné cíle v Iránu. Místo konvenční hlavice může být střela osazena jadernou hlavicí o síle 200 kT (Federation of American Scientists 2000a).

Izraelské strategické bombardéry?

Za posledních 30 let získal Izrael několik typů bojových letadel, které mohou být použity jako nosiče pro atomové bomby. Jde především o typy letadel západní provenience: F-4 Phantom, A-4 Skyhawk, F-16 Fighting Falcon, F-15 Eagle, F-15I „Ra’am“ („Hrom“) Strike Eagle a nejnovější akvizice izraelského vojenského Letectva F-35 „Adir“ („Úžasný“) Lightning II^[7]. Izrael v současné době nedisponuje žádným strategickým bombardérem typu B-52, B-2 nebo Tu-160. Roli těchto letadel proto nahrazují menší stroje, které však disponují vysokou nosností a schopností plnit širokou škálu úkolů, včetně donesení jaderné bomby na cíl. Izraelské vojenské letectvo rovněž disponuje schopností doplňovat palivo za letu, což výrazně navyšuje akční rádius výše zmíněných letadel^[8] (Norris et al. 2002).

Vybrané preemptivní údery

Jedním z prvních známějších preemptivních útoků vykonaných IDF byla operace s krycím názvem Opera z roku 1981. Cílem této operace bylo zneškodnění rozestavěného iráckého jaderného reaktoru třídy Osiris nacházejícího se 17 km od Bagdádu. Úkolu se zhostilo izraelské vojenské letectvo. Letka sestávající se ze strojů F-16A a F-15As provedla konvenční bombový nálet na zařízení. Mise byla úspěšná – reaktor byl zničen (Neff 1995).

Druhá velice známa operace (neboť byla v minulém roce vysoce medializována) s krycím označením Ovocný sad byla provedena v roce 2007. Cílem mise bylo zneškodnění tajného syrského jaderného reaktoru poblíž města Dajr az-Zau v Sýrii. Úkolu se rovněž zhostilo izraelské vojenské letectvo s podporou Jednotky 8200^[9], která měla za úkol zmást syrské radary. Letka strojů F-16I a F15I podporovaná letouny pro elektronický boj zaútočila na zařízení pomocí chytře naváděné munice^[10] a tím ho vyřadila z provozu (Gross 2018).

Závěr

Izrael je po právu vnímán vědeckou komunitou a odborníky v oboru za pravou jadernou mocnost. Jeho jaderný arsenál se odhaduje na několik stovek jaderných zbraní všeho druhu. Izrael je schopný efektivně provádět odstrašování, ale tato schopnost či prim je více a více narušována vývojem raketových, jaderných a antibalistických technologií v Iránu, čímž hrozí ztráta pro Izrael tolik potřebné kredibility.

Izrael má plně vyvinutou jadernou triádu, což mu umožňuje provést jako prvnímu preemptivní, nebo odvetné údery. Jeho prostředky jsou vysoce kvalitní, kontinuálně modernizované a chráněné antibalistickými intercepčními systémy Arrow a Iron Dome. Jisté nevýhody spatřuji v samotné koncepci izraelské strategii jaderného odstrašování, kterou je potřeba pro udržení míru a statusu quo na Blízkém východě rozvíjet.  Samotný deterrent, který Izrael od jomkipurské války praktikuje, je chápán jako nerozhodná, nečitelná a plná proměnných, kdy Izrael nikdy oficiálně nespecifikoval, za jakých okolností je ochoten své jaderné zbraně použít.

Jako defekt izraelského deterrentu však považuji fakt, že je silně ovlivněn lobby Spojených států. Toto ovlivnění bylo velmi znatelné např. při první válce v Perském zálivu z roku 1991, kdy bylo na Izrael Irákem odpáleno 42 střel Scud, kdy panovaly obavy, že některé střely mohou mít místo konvenčních hlavic hlavice naplněné sarinem. Na nátlak Spojených států Izrael nezahájil odvetný útok, což může vést některé státy k domněnce, že Izrael ani v budoucnu své jaderné zbraně nepoužije.

[1] Izrael byl 6. října 1973 překvapivě napaden koalicí arabských států, kde vedoucí roli hrála vojska Egypta Sýrie. Egypt Izrael napadl z jihu na Sinajském poloostrově a Sýrie ze severu od Golanských výšin. Teprve po dokončení mobilizace se zprvu velice nepříznivá situace začala otáčet ve prospěch Izraele.

[2] Bylo to zapříčiněno především snadným vítězstvím, kterého Izraelci dosáhli v šestidenní válce.

[3] Název odvozen podle biblického izraelitského soudce Samsona, který strhl sloupy chrámu Draka, ve kterém byl uvězněn Pelištejci. Tímto heroickým činem jich podle bible tisíce zabil.

[4] Název střely je odvozen od názvu biblického města Jericho, které bylo podle Starého zákona dobyto Izraelity za pomocí archy úmluvy.

[5] Střely Jericho 1 byly uloženy v podzemních jeskyních na vojenské letecké základně Sdot Micha jihovýchodně od Tel Avivu, kde je po jejich vyřazení ze služby nahradily rakety Jericho 2 a Jericho 3 (Missile Defense Project 2018a).

[6] Klamnými cíli.

[7] V současné době má izraelské vojenské Letectvo ve svém stavu pouze stroje F-16C/D/I, F-15A/B/C/D, F-15E/I a F-35I.

[8] Viz operace „Wooden Leg“, kdy izraelské letectvo podniklo nálet na 2060 km vzdálený cíl v Tunisku, během kterého útočící letadla doplňovala palivo za letu.

[9] Jednotka 8200 spadá pod izraelskou vojenskou rozvědku Aman. Jednotka má za úkol sběr SIGINT (signal intelligence). Je zodpovědná za sérií dobře promyšlených cyberútoků, viz viry Stuxnet nebo Duqu.

[10] Navedení střel AGM-65 Maverick na cíl provedla speciální jednotka IDF Sajeret Matkal.

Seznam použitých zdrojů

Beres, L. René. 1986. SECURITY OR ARMAGEDDON: ISRAEL’S NUCLEAR STRATEGY. Shofar 4, no. 4, 25-31.

Beres, L. René. 2018. Israel’s Nuclear and Conventional Deterrence. Tel Aviv: BESA Center for Strategic Studies.

Cohen, Avner. 1998. Israel and the Bomb. New York: Columbia University Press

Federation of American Scientists. 2000a. Popeye Turbo. Available online at: https://fas.org/nuke/guide/israel/missile/popeye-t.htm

Federation of American Scientists. 2000b. Strategic doctrine. Available online at: https://fas.org/nuke/guide/israel/doctrine/

Gross, Juhad A. 2018. Ending a decade of silence, Israel confirms it blew up Assad’s nuclear reactor. The Times of Israel. https://www.timesofisrael.com/ending-a-decade-of-silence-israel-reveals-it-blew-up-assads-nuclear-reactor/

Missile Defence Project. 2018a. Jericho 1. Available online at: https://missilethreat.csis.org/missile/jericho-1/

Missile Defence Project. 2018b. Jericho 2. Available online at: https://missilethreat.csis.org/missile/jericho-2/

Missile Defence Project. 2018c. Jericho 3. Available online at: https://missilethreat.csis.org/missile/jericho-3/

Neff, Donald. 1995. Israel Bombs Iraq’s Osirak Nuclear Research Facility. Washington Report. https://www.wrmea.org/1995-june/israel-bombs-iraq-s-osirak-nuclear-research-facility.html

Norris, Robert S. and Arkins, William M. and Kristensen, Hans M. and Handler, Joshua. 2002. Israeli Nuclear Forces, 2002. Nuclear Notebook 1, no. 58, 73-75.