Medializovaný neozbrojený konflikt mezi Íránem a Izraelem je překvapivě poměrně novou záležitostí, jejíž počátek můžeme datovat do přelomu tisíciletí. Vztahy obou zemí se vyvíjely od vzájemné spolupráce, která je v dnešní době nemyslitelná, až po současný konflikt. Právě období spolupráce obou zemí se tento článek bude věnovat, konkrétněji až do roku 1979, kdy se v Íránu uskutečnila islámská revoluce, která omezila spolupráci obou zemí, avšak ji nezastavila úplně. Důvodem pokračující spolupráce byl strach z Iráku, ale vše popořadě.

Izrael jako samostatný stát vznikl 14. května 1948, kdy poslední britské jednotky opustily zemi. Vznik Izraele provázely dlouhodobé spory s Velkou Británií a arabskými státy, se kterými je v jistém konfliktu až do dnes. I když Izrael vznikl podle rezoluce OSN číslo 181 již v roce 1948, tak jej do dnešní doby neuznává 31 zemí. Izrael za svého největšího nepřítele spatřoval především Irák, který měl stejnou oblast zájmu, tedy Levantu, a jeho rétorika silně směřovala proti Izraeli. Izrael jako nově vzniklý stát se stal cílem zájmu Sovětského svazu a Spojených států, které navzájem soupeřili o jeho přízeň. Bipolární rozdělení světa měla nemalý vliv na dynamiku konfliktu v regionu především z důvodu, že velmoci sponzorovaly své spojenecké frakce v cílových státech, které často měly bohatá naleziště ropy.

Důležitým aspektem předrevolučního Íránu byla velká míra sekularizace, která byla řízena elitami, konkrétně s ní započal šáh Rezá Pahlaví, který si vzal za svůj vzor Atatürka a jeho Turecko. Rezá Páhlaví nařídil všem mužům nosit západní oblečení a také zakázal ženám nosit tradiční černý čádor. Po něm byl Spojenými státy a Velkou Británií dosazen na pozici šáha jeho syn Mohammed Rezá Páhlaví, který se stal de facto neomezeným vládcem. Ten měl švýcarské vzdělání, byl prozápadní a pokračoval v modernizaci země, ale i přes to 96% obyvatel venkova nebylo elektrifikovaných. Za jeho vlády se rozevíraly nůžky mezi chudými a bohatými obyvateli. Jako důležitý bod jeho vlády můžeme považovat modernizaci armády, která byla pilířem jeho moci.

Z těchto zmíněných historicko-politických okolností byly vztahy obou zemí před islámskou revolucí na velmi dobré úrovni. Také íránské prozápadní směřování mělo za příčinu to, že v roce 1950 dokonce neoficiálně uznal Izrael jako stát a v dalších letech se snažil o vyřešení Izraelsko-Palestinského konfliktu. Po suezské krizi se vztahy staly ještě více otevřené. Ovšem hlavní důvodem spolupráce obou státu byli společní nepřátelé, jako hlavního společného nepřítele můžeme identifikovat Irák, který byl sponzorovaný Sovětským svazem, a také se jednalo o regionální mocnost. Irán se také obával rozšiřujícího pan-arabismu a vlivu Sovětského svazu.

V případě zmíněného Iráku oba státy spolupracovaly při podpoře iráckých Kurdů na úrovni zpravodajských služeb SAVAKu a Mosadu. Írán, Izrael a Turecko vytvořili Trident jako koncept pro spolupráci zpravodajských služeb. Například íránští diplomaté a zpravodajci cestovali do Izraele přes Turecko tak, že na hranicích nedostávali razítka do svých psů.  Se SAVAKem také spolupracovaly Spojené státy. Izrael v tomto období měl v Teheránu dokonce stálou delegaci, kterou můžeme de facto považovat za ambasádu. Šáh věřil, že spolupráce s Izraelem může zlepšit pozici Íránu ve světě a zlepšit také vztahy se Spojenými státy.

Po roce 1967 prohlubování vztahů pokračovalo i na ekonomické úrovni a Írán s Izraelem zakládají společnost Trans-Asiatic Oil, která při Arabském bojkotu z roku 1973 zásobovala ropou Spojené státy a Evropu. Ekonomická spolupráce se nakonec rozvinula i do vojenské spolupráce a v roce 1977 Izrael a Írán začali vyvíjet pokročilý raketový systém, kdy se Izrael zaměřoval na vývoj a Írán na konstrukci, jednalo se o tzv. „Project Flower“. (Kaye, Nader, Roshan 2011)

Právě tento projekt se nám v dnešním kontextu může zdát paradoxní, ale v té době se jednalo o logické vyústění politické situace v regionu. Impulzem pro započetí Projektu Flower stál íránský zájem získat rakety pro ochranu svého pohraniční, ale Spojené státy odmítly Íránu prodat rakety Pershing a Lance, které také byly schopné nést jaderné hlavice. Na základě tohoto odmítnutí se Írán obrátil na Izrael, kdy Írán dodal peníze a Izrael technologie. Spolupráce vznikla na základě dohody mezi izraelským ministrem obrany Ezerem Weizmannem a náměstkem ministerstva války a výzbroje Hassana Toufaniana. Hlavním úkolem tohoto projektu bylo vylepšit izraelské rakety Gabriel, vylepšit balistické rakety Jericho-1 a také vyvinout další raketové systémy. Některé zdroje uvádějí, že rakety Jericho-2 vznikly právě ve spolupráci s Íránem. Ovšem bližší podrobnosti jsou prakticky nezjistitelné vzhledem ke stálému utajování tohoto projektu.

Projekt Flower souvisel s Íránsko-Izraelskou vojenskou spoluprací z pozdních 70. let, kterou můžeme nazvat „ropa za zbraně“. V tomto případě Írán posílal Izraeli ropu a ten mu na oplátku posílal zbraně. Právě financování Projektu Flower bylo jedno z šesti takovýchto transakcí. Údajně takto Írán poslal Izraeli jednu miliardu dolarů v ropě. Musíme však podotknout, že nejen Izrael zásoboval zbraněmi Írán, ale také Spojené státy americké.

Historie umí být v určitých ohledech velmi zajímavá, možná až ironická. Z dnešního pohledu je de facto nemyslitelné, že by státy jako Írán a Izrael politicky spolupracovaly, natož společně vyvíjely pokročilé vojenské technologie, jako jsou raketové systémy. Přesto je tato věc skutečností a tyto země spolupracovaly především kvůli společnému nepříteli, a to Iráku, který v té době byl regionální velmocí a mohl oba dva státy ohrozit. Další skutečností, která nahrávala spolupráci, byla celková geopolitická situace, kdy soupeřily Spojené státy a Sovětský svaz o vliv v každé trošku více strategicky zajímavé zemi. Můžeme konstatovat, že vnější vlivy dotlačily tyto země ke zmíněné spolupráci, která byla utlumována právě postupným mizením těchto vnějších vlivů.