Semestr podzim 2008 jsme studentům FSS zpestřovali nejen promítáním filmů, ale především pořádáním veřejně-osvětových besed a diskusí s hosty, jejichž profese je úzce spjata s tématy pokrývající oblast zájmu bezpečnostních studií. Hned prvním z nich byl odborník na násilnou kriminalitu, vrchní komisař kapitán Miloslav Jedlička, který nám po přednášce poskytl obsáhlý rozhovor a na závěr přidal i historku o svém prvním vyřešeném případu. V průběhu interview se dotkl mnoha známých, ale i méně známých témat, která jsou pro větší přehlednost doplněny o webové odkazy, na nichž získáte detailní informace o nakousnuté problematice. Pro větší autenticitu předkládáme rozhovor v plné šíři.

Profil: vrchní komisař kapitán Ing. Miloslav Jedlička

Učitel kriminalistiky Střední policejní školy MV v Brně. 30 let se zabývá kriminalistikou jak profesně, tak i zájmově (historie kriminalistiky a zločinu). Je tvůrcem virtuálního muzea zločinu, které dle svých slov založil ze tří důvodů: 1) nutnost přiblížit čtenářům nebezpečí zločinu, 2) amatérismus a diletantismus někteých novinářů, jejichž neseriózní informace často maří vyšetřování závažných skutků nebo narušuje jejich objektivitu, 3) přání vzdát hold všem policistům, kriminalistům, státním zástupcům a soudcům, kteří se odvážně, důsledně a s plným nasazením rozhodli proti zločinu bojovat.

———————–

Dal by se najít nějaký základní rozdíl mezi prací českých kriminalistů a kriminalistů v zahraničí a jakou pozici má ve světě česká kriminalistická škola?

Stoprocentně jsme srovnatelní s každým policejním sborem i v nevyspělejších zemí, dokonce na to máme i školu, kde učí zahraniční učitelé. Jsme ceněni. Do našich odborných časopisů přispívají i cizinci. Dokonce Rakušané jsou na tom o něco hůř, v Rakousku mají větší problémy než my.

Obohatila tedy česká škola světový vývoj?

Jistě. Byli jsme zakladateli Interpolu v roce 1923, v době, kdy Češi Rakousku příliš nakloněni nebyli. V té době jeli místní kriminalisté do Vídně a přednesli tři výborné přednášky o kriminalistice, hlavně o mládeži, co uteče z domu nebo je bezprizorní. Další přednáška nesla název: „Aby četník chápal smysl své práce“, aby bylo jasné, že to není práce popeláře nebo někde v kanceláři. Dále jsme světu dali genetiku, kterou jsme následně s úspěchem aplikovali i v kriminalistice. Nebo jsme zavedli daktyloskopii o 14 let dříve než ve Francii…

Nakolik se překrývají dnes populární detektivní seriály s realitou?

Filmy a užité metody se odvíjí od autorů. Záleží, co tím kdo sleduje. Pokud jde jen o sledovanost, tak je to vždycky špatné, jde pouze o komerci, doslova jen na filmu vydělat.
Velmi dobří jsou Francouzi, dokonce na to mají celý štáb a jejich filmy jsou pak úžasné. Některé americké filmy jsou samozřejmě také zajímavé, ale musí vycházet ze skutečnosti – ne jako Van Damme, který všechno řeší pěstí mezi oči. To je samozřejmě nesmysl. To je pro puberťáky a mě se z toho jen zvedá žaludek. Mám pocit, že v těchto filmech se nic nedozvím, jen jak umí hlavní hrdina dobře kopat, a pak se mu zločinec přizná někde v parní lázni. Čím atraktivnější prostředí, tím líp. On ho vyslýchá v lázních, no je to možné? (směje se)
Tak to jsou věci, co mi vadí, ale já se na to v podstatě nedívám. Vynikající byly české filmy, ty dřívější. Některé seriály jako Dobrodružství kriminalistiky, vychází z knih. Pokud chci něco vědět, tak musím od začátku. I v trestním právu jsou důležité dějiny státu a práva. Ale kde jsou dobré filmy? Třeba Slovenská televize uvedla dokument o největší zločinech na Slovensku tuším od roku 1918 (pozn. red.: Najväčšie kriminálne prípady). Je to vždy hraný dokument, trvá půl hodiny a je nádherný. Najdeme zde dobové snímky z místa činu – je tam i ta vražda Vietnamců, jak vystřílí celou rodinu (pozn. red.: Případ brutální vraždy dvou Vietnamců a jednoho Slováka na ubytovně na Zlatých pieskách v Bratislave. Zavraždění muži dlužili Vietnamskému gangu peníze, na což později doplatili životem.. Vrahové jim, na základě vietnamských pověr, po smrti vypíchli oči, aby v nich policie nenašla obraz vraha). Dokument je sice o vraždách, takže se občas objeví krev, ale vše je velmi citlivě zpracované. Například kriminálka Zeman už smrděla, ale taková doba byla, někdo to nicméně nechce pochopit. Jenže taková byla doba – „soudruhovalo se“. V roce 1965 se vše mydlilo, straník vyhazoval straníka. Já jsem ve straně nebyl, zaplať Pán Bůh.

Jak často se v reálu setkáváte se sériovými vrahy?

Není jich moc. Mrázka známe jenom z vyprávění. Mrázek začal páchat vraždy až v roce 1953 (pozn. red.: více o masovém vrahovi Václavu Mrázkovi naleznete zde). Po převratu v roce 1948 všechny povyhazovali, a nebyl nikoho, kdo by ho chytil. Vždyť taky tehdy se událo přes 400 vražd…
Já mám teď doma skvělou knížku, škoda, že jsem ji sebou nevzal, ve které se dočteme, že v té době bylo jenom v jihomoravském kraji bylo 40 poldů zastřeleno nebo umučeno.
Ale teď mě takhle napadá, když už jsme na akademické půdě…víte jak to vypadalo, když zavraždili Janu Krkoškovou na fakultě (pozn. red.: o vraždě Jany Kokoškové na PedF MU Brno více zde)? Policie měla na univerzitu zákaz vstupu, a když nějaký učitel chtěl něco říct, tak byl vyslýchaný v parku, protože šlo o akademickou půdu a na ní neměla policie co dělat. Asi i volala o pomoc, ale nikdo nic neslyšel. Jak utíkala a padala, tak vrah jí bodl na kost, nůž mu sjel a on se řízl a krev stříkla z vrchu dolů, všichni věděli, že je to jeho krev. Ale byla to stejná krevní skupina…

V jaké oblasti kriminalistiky se považujete za experta?

V násilné trestné činnosti. Měl jsem možnost přičichnou k nejzávažnějším trestným činům, snažil jsem je popostrčit. Případně ještě majetková trestná činnost.

A je něco, co Vám hlava takříkajíc nebere?

Hospodářská trestná činnost. To bylo papírů. A pachatelé byli inteligentní, samý inženýr a co vymýšleli! Třeba padělali. To byla vždycky takříkajíc „blbost na čtyři lopaty“ a to mě nebavilo.

Jsou v kriminalistice ještě dnes využívány metody, které považujete za zastaralé?

Žádná metoda nemůže být zastaralá, pokud splňuje požadavky a stále vyhovuje. Dřív se vše dělalo ručně, dnes používáme počítač a ten následně materiály vyhodnotí. Kdysi jsme museli dělat daktyloskopii ručně a identifikovalo se po telefonu! Víte, já se to teď bojím trochu říct (směje se), ale jak máte vzory na prstu, identifikovalo se tak, že – nalezené mrtvole, rozložené, ubodané a shnilé se musela kůže odtáhnout a následně udělat otisk z druhé strany. Chirurgovi jsme řekli, uřízni nám dva prsty, ty jsme dali do lihu do konvičky a jeli jsme s tím do Prahy na pražský ústav. Šlo hlavně o to, co nejrychleji jednat, mrtvole už je to jedno.
(Bere si papírek a tužku a kreslí otisk prstu a základní linie. Následující věty jsou volnou citací slov a úkonu Npor. Jedličky, neboť se je nedá reálně přenést do psané podoby . Nicméně pro představu:)

Na prstu jsou různé papilární linie, vzory, je jich buď deset – deka, nebo mono. Rozeznává se delta, odkud to běží, a pak také vnější terminus a to se propojilo. Takže já jsem řekl, mám čtverku – kolik to proťalo linií lomeno tady toto a kolega to našel po telefonu.

V jakých metodách podle vás spočívá kriminalistická budoucnost?

Ve všech metodách, které budou založené na objektivní přístrojové technice, aby byl vyřazen lidský faktor a možný omyl.
Například Američanům se povedlo, že v průběhu analýzy DNA jim vypadlo sedm vrahů, neboť vzorek byl kontaminován. Šéf FBI proto řekl: „Vymazat!“, naneštěstí novináři se to všechno dozvěděli a najednou zde byl problém s usvědčováním pachatelů. Samozřejmě technika jde dopředu. Víte kolik kdysi stála malá fotografie – 1200 korun, analýza DNA se dělal 4 dny, dneska je to do rána. Takže procesy se urychlují.

Pracujete někdy s psychologickými typologiemi pachatelů trestných činů?

Typologie je zatím problematická, protože je nepřesná, a pokud nejde o individuální znaky, tak se nemáte čeho chytnout. Ale sázím na počítačové zpracování portrétů – vzdálenost očí od sebe – ty znaky, co mohou být individuální. Identifikace kosterních nálezů, jak dotyčný vypadal.

Je nějaký typ zločinu, který nepovažujete za zločin?

Tak to, co se přehání. To bývávalo dřív, u majetkových trestných činů. Když jste ukradl kamarádovi vrtačku, tak jste dostal podmínku, ale nedej bože, když jste to ukradl ve firmě – to bylo rozkrádání majetku firmy. To neuznávám – jednu věc ukradl ve stejný den na stejném místě na jedné ulici a vždycky dostal víc, když to bylo ve firmě. I když dneska podnikatelé chtějí, aby zase takové tresty byly.

Existuje podle Vás dokonalý zločin?

Neexistuje. Tomu jak začnete věřit, tak skončíte. Zločin má nějaký vývoj, pachatel nemohl být na dvou místech. To už napsal Fouché, ministr vnitra Napoleonovy vlády, že žádný zločin není dokonalý.

Jaké jsou osudy případů, v nichž vyšetřovatel nedisponuje usvědčujícími důkazy, i když je jasné, že podezřelý je vrah?

No, tak to už se nějak dotáhne, ale horší je, když je vyšetřovatel přesvědčen, že podezřelý je pachatelem, ale soud ho osvobodí. Takový případ je pro nás bohužel uzavřený. Existuje také ještě obnova řízení, nová závažná skutečnost může znovuotevřít spis. Soudce pak dá usnesení o došetření věci, což už jde přes soud. Pokud přineseme nový důkaz, tak to musí schválit státní zástupce, pokud mi to strhne a řekne: „Nechte to být“, tak nic nezmůžeme. Kdysi se mohla dát ústní stížnost, ale to už dnes není.

V ČR je práce policie médii znehodnocována. Myslíte si ale, že policie na svou image důsledně dbá?

Já mám zkušenost, že TV Nova, když mě přijde vyslýchat, tak mě vyslýchá dvě a půl hodiny, filmuje mi i nohy; výsledný efekt je, že všechno řeknou za mě, ale to, na co jsem je obzvláště upozorňoval, aby si nepletli, tak to vypustí a nakonec dají jenom: „Bla“. Oni jsou stejně nejchytřejší (úšklebek).
Upřímně, stačí jenom přeházet snímky, záběry. Takže bohužel. Musíme se s tím naučit žít, dříve to bylo ošetřené, ale vše bývalo zase jinak.
Co se týká informovanosti novinářů, tak mě napadá, že v minulosti to bylo tak, že v sedm nebo o půl osmé byli novináři na policejním komisařství, dostali zde výtisk-svodku, co se událo. Ale museli přijít včas! Kdo se opozdil, nedostal nic. Všichni měli stejnou dávku informací, ale seriózní novinář počkal, až půjde komisař na oběd nebo na kafe a tam mu komisař pustil třeba víc informací…
Na image se ale hlavně podílí vlastním službou občanům. Obávám se ale, že právě proto, že jezdí policie autem, už v kontaktu s občany téměř není.
Dovolím si trochu odbočit, když už jsem se dostal k autům. Dnes existuje „supermoderní“ bodový systém – kdysi třeba existoval systém, kdy se na řidičáku udělaly tři díry a řidičák byl pryč; dneska se vymýšlí složitý systém. Stačily tři „cvikance“, půl roku se nejezdilo a řidiči to věděli hned. Systém byl neuvěřitelně funkční a jednoduchý s vysokou mírou prevence. Dnes se dělají neuvěřitelné systémy.

Co když jste ten řidičák ztratil?

Vše bylo vyznačené i v kartě řidiče. Takže, když jste šel pak před soud, protože jste někoho přejel, tak zjistili, že jste měl třikrát vyměněný kupon, takže 9 „cvikanců“.

Mohl byste shrnout svůj názor na probíhající reformu policie?

Já jsem ještě neviděl žádný pokrok nebo úspěch. To je jen nový ministr a nové rýpání, pořád si to přehazují. Přitom pozor, jsme neefektivní, to se musí přiznat. My máme na 100 000 obyvatel největší počet policistů – to nepočítám městskou polici, vojenskou policii a bezpečnostní služby. Takže když k nějaké krádeži přijede celé auto policistů, tak co to je? Já jsem na své povinnosti musel stačit sám, dostal jsem případ a do rána musel být zpracovaný.

Ztotožnil jste se někdy s motivem zločince?

No, tak jeden mi dokonce zpíval v kanclu a tvrdil, že si vydělal peníze po hospodách tím, že zpíval. On hrozně lhal. Byl sympatický z lidského hlediska, ale nikdy se s ním nemůžu ztotožnit. Můžu pochopit, ale nemůžu s ním souznít nebo to schvalovat. Dovedu to pochopit, ale dělat to neměl. Existují jiné cesty – když to dokázal jiný, tak proč ne on. Takže nevěřím ani Velikovské, když ze sebe dělala chudinku, jak byla týrána (pozn. red.: O případu Kamily Velikovské více např. zde )
Ale je celá řada zločinců, kteří jsou svým způsobem zajímaví, respektive až úsměvní, že si odnesete takový dobrý pocit, že to byla s ním dobrá hra..

Měl by podle Vás český trestní řád znát institut korunního svědka?

Právní řád naštěstí nerozeznává, kdo má větší důkazní hodnotu – jestli ten svědek nebo ten. Nemůžete výpověď jednoho svědka poměřovat jiným důkazem. Ale pozor, můžete určit, kdo nebo co je víc věrohodnější – to už je něco jiného.
Ale jsem pro, aby zločinci, kteří se podíleli na zločinu, ale upřímně toho litují (a takoví jsou) a za předpokladu, že upustí od dalšího takového jednání, si vysloužili nižší trest. Já si pamatuji, že asi v osmi případech jsem napsal, že pachatel spolupracoval s policií (a tak to taky bylo) a jemu pak dali nižší szabu. Dokonce by mohli jít až na třetinu trestu. Zvláště pokud jde o organizovaný zločin.

Přinesla Vám práce kriminalisty zvýšený zájem žen?

Za prvé na to nebyl čas. A za druhé mě tento život nesmírně obohatil jinak – setkal jsem se spoustou zajímavých lidí. Naštěstí jsem si to ale uměl kompenzovat, takže jsem měl i své koníčky. Trpěla tím sice trošku rodina, protože dělat koníček a ještě zaměstnání bylo náročné, ale zajímavé – určitě toho nelituji. I když jsem se setkal se znevažováním až zesměšňováním práce policie. To mi vadí, a vůbec se nedivím, že někomu ujedou nervy a jde pryč, protože není schopný to poslouchat. Třeba když přijde domů a hned to začne: „Já jsem v televizi viděla, jak jste to tam zmastili.“ Taky mám hodně přátel i mezi herci a je nutné to těm lidem vysvětlit, což není propaganda, ony jsou samozřejmě i průšvihy. Třeba když soudce soudil Šuleje (pozn. red.: Maroš Šulej – jeden z obviněných v kauze „Berdychův gang“, kde došlo k propojení podsvětí a Odboru boje s organizovaným zločinem – OBOZu. Více o této kauze např. Kroupa, J. (2007): Zločin jako profese, Praha: Daranus), říkal, že je to první takový případ po 13 letech, který soudí, ale zajímavé je, že když se ho ptali na skandály u policie, tak říkal, že to bylo v pořádku. Sice je dvakrát nechválil, ale podle něj to bylo natolik dostačující, že je stačil odsoudit a hotovo. Je nutné udělat poctivou práci. Někteří policisté hrají ping pong v práci, to za nás neexistovalo. Pořád na veřejnosti. Když někdo nedovedl pachatele nebo něco nedotáhl, hned byla ostuda – například když vám v rajonu někdo něco ukradl a vy jste tam měl službu. To se stalo jednomu chlapovi, stál u vojenské akademie a po půl hodině měl být dole u bývalé univerzity. Měl na to akorát půl hodiny -t stačilo, aby přešel. Ale někdo tam vykradl cukrárnu. No a co dělal on? Když zjistili, že si toho za půl hodiny nevšiml, tak až chytli ty dacany, tak se jich zeptali, co dělal a oni říkali: „No co, kopal kamínek, došel nahoru a za chvíli šel zpátky a my jsme se vždycky schovali.“ No tak to je blb. Místo aby je chytl a chránil majetek… Nás ti staří kozáci taky učili, že když zloděje chytnu, jak leze do auta, tak to je na nic. Nedostane nic, vymluví se, že si popletl auta. Musíte ho vytáhnou, až když je vevnitř, jenže policista má zabránit trestnému činu. No, ale já mu v tom zabráním a on to vykrade o týden později a chytřeji. Musíte počkat, až slyšíte, že je vevnitř. A pak už nezapírá, na nic se nevymlouvá: „Hoši vyhráli jste nade mnou“. Ještě vás potěší, když se podaří chytit pachatele, protože lidí vám děkují. To je víc jak odměna nebo cokoli jiného. Lidský činitel je důležitý. Lidé nechtějí často ani náhradu. Já jsem jednou šetřil kradené hodinky a dostaly se zpátky k oné paní a ta mi říkala: „Víte, mě o peníze nejde, ale ty hodinky byly k biřmování“. Lidi k tomu mají silný citový vztah.

Můj první případ, můžu vám ještě říct? Na Bayerově ukradli rifle, dneska by se s nimi nikdo nebavil. Ale tehdy se rifle daly koupit jedině v Tuzexu. Což byly speciální obchody, kde se platilo za valuty. Dostal jste takové penízky – bony a jeden stál 5 korun. A rifle tehdy stály 40 bonů. To znamená dvě stovky. A jedna paní na Bayerově dostala poprvé možnost výjezdu do Francie a když se vracela, tak koupila dceři, která měla 16 roků, rifle. Dala je poprvé vyprat a někdo jí je ukradl. A já přicházím k tomu baráku a říkám si, tady ale žádné šňůry nejsou… To ten pachatel nešel kolem a jen tak je neukradl. Takové otázky jsou nutné – vžít se do role pachatele. Vešel jsem do dvora a říkám si, že on to mohl vidět jedině odsud. A šel jsem po schodech a pořád jsem se díval. A tam to bylo řešeno tak nešťastně, že pachatel vlezl na okno, natáhl se a rifle ze šňůry stáhl. Takže jsem tam zazvonil a říkám: „Paní podívejte se, já Vám to vysvětlím jednoduše. Musíte si vzpomenout, nežije tady nějaký zločinec?“ A ona: „Vyloučeno. Tady bydlela babička i moje matka, tady nikdo nikdy trestaný nebyl.“ A já na to: „Paní, to musel někdo udělat, kdo šel vevnitř, protože to zvenku nejde vidět.“ Tak jsme jí to tak polopatisticky podal, ale ona že je to naprosto vyloučené. Jdu za dva týdny tak kolem a říkám si, stavím se za paní. Protože mi kdysi říkal jeden starý polda: „Co myslíš, že lidi dělají, když jim někdo něco ukradne? Celý měsíc přemýšlí, kdo mu to mohl udělat. A oni na to přijdou. Oni ti ho natypují a ty máš důkazy.“ Tak jsem vzal otisk boty. A paní říká: „Tady o patro výš bydlí jeden pán a on prodává diskžokejům desky.“ Vyběhnu tam, zatluču tam a on se chvíli kroutil. A já se ho ptám, kdo tady byl – já nevím, třeba čtvrtého. On vytáhl deníček a řekl mi tři diskžokeje. Vzal jsem hned prvního, přijel, šlápl si na papír a já říkám: „Co tomu říkáte? Je to ono, že?“ Odpoledne tam ty rifle byly. Ale ta paní mi ho natypovala. Nejdříve tvrdila, jak u nich nikdo takový není, a potom mi vše řekla. Takže diskžokej když šel nahoru, tak si všiml těch riflí. K němu nahoru nemohl dojít s riflemi, tak jak ty desky koupil, tak se u toho okna nahnul a hned mazal pryč. Dneska by to s vámi ani nesepsali. To byl tehdy rozdíl: pěšky, na celé oddělení dvě auta. Jedno pro kriminálku, jedno pro uniformované policisty. Všichni chodili pěšky, v devět hodin vás někdo chytil na úřadě, tak jste psal vyjádření. Bez výjimky, pořád hlídat, osobní znalost, místní znalost…