Sociolog Dahrendorf nazval postrevoluční období, kdy se etablují politické a hospodářské instituce slzavým údolím, na jehož konci by měla být otevřená demokratická společnost. Myslíte si na základě svých zkušeností, že jsme se otevřené společnosti po téměř 20 letech alespoň přiblížili?

Když jsem byla před dvanácti lety na Ukrajině někdo se mě tam tenkrát ptal, jestli si myslím, že se Ukrajina vydala tím správným směrem a jestli se nám už alespoň přiblížila. Byli to naši hostitelé, byli na nás vlídní a vzdor prázdným obchodům a naprostému nedostatku peněz velmi pohostinní. Neměla jsem to srdce, abych jim řekla, že se nic podobného nestane z jednoho jediného prostého důvodu a to proto, že Ukrajina míří jinam. Vaše otázka mi tu situaci připomněla. K otevřené demokratické společnosti jsme se nepřiblížili, protože také míříme jinam. Jestli nedojde k nějaké zásadní změně, tak se možná na konci toho, co sociolog Dahrendorf nazval slzavým údolím, s tou Ukrajinou přece jenom setkáme. Jestli to bude ale v otevřené demokratické společností, o tom si dovolím pochybovat.

Změnila se podle vás od devadesátých let česká politická kultura?

Určitě ano. Ale dovolím si vrátit se ještě o dalších pár let zpátky. Do období, které jsme si zvykli nazývat „totalitou“. Do toho co se odehrávalo v tehdejších vrcholných orgánech ve vládě nebo třeba na ÚV KSČ jsme vlastně vůbec neviděli. Na politiku jsme hromadně nadávali a smáli se politickým vtipům. Věděli jsme, že nám lžou, jenom jsme nevěděli přesně v čem. Ze lží je ale usvědčovala naše tehdejší každodennost. Počkali jsme se na pátek a vyrazili na chatu nebo chalupu. Všichni jsme tenkrát věděli jak strašně daleko je politika a politici od života každého z nás i to jak se ta vzdálenost zvětšuje. Co si myslím pochopil snad každý už tenkrát bylo to, že „My jsme My“ a „Oni jsou Oni“. Listopadové události to byla i naděje na to, že rozdělení na My a Oni zmizí, protože nám všem jde přece o jedno a totéž. O vybudování otevřené demokratické společnosti. Dnes po těch dvaceti letech musím konstatovat, že rozdělení na My a Oni existuje pořád a že ta vzdálenost je ještě větší než byla kdysi. Tenkrát jsme tu beznaděj každodenní šedi přijali jako nutné zlo. O to větší naděje jsme vkládali do toho, co máme před sebou. 17. Listopad podle mne byl jen další zmařená šance. Pravda je, že ne pro všechny. Někteří pochopili velmi rychle, že je šance, která se listopadovými změnami nabízí, se nebude tak hned opakovat a že je třeba zavčas, bez ohledu na nedokonalé zákony, nebo spíš díky jejich nedokonalosti „urvat“ co se dá.

Jak se podle vás změnily podmínky pro investigativní žurnalistiku v ČT od dob zrušení Klekánice?

Změnily se podstatně. Především ubylo prostoru, v němž se investigativní žurnalistika měla šanci profilovat. Z původních přibližně dvou hodin týdně zbylo dnes asi tak dvacet pět minut, přičemž zdaleka ne vždy jsou věnovány skutečné investigaci. Mám teď na mysli Reportéry ČT. Mnohdy jsme svědky, že se pořad vyplňuje tzv. vatou, neboli návštěvami různých zahraničních misí apod., tedy reportážemi, které nemají s investigativní žurnalistikou vůbec co dělat. Dalším podstatným nedostatkem pro tvorbu tohoto druhu žurnalistiky je naprosté nerozlišení náročnosti výroby investigativní reportáže, dokumentu, či klasické publicistiky a dejme tomu reportáže o komunální problematice. Od samého začátku devadesátých let je vedením většiny médií výroba běžného, mnohdy nenáročného publicistického pořadu vnímána stejně, jako výroba investigativní reportáže. Ač to zní neuvěřitelně i smlouvy jsou stejně formulované jak na investigativní reportáže, tak např. na reportáže o komunálním problému. Každý, kdo se zabýval tímto typem žurnalistiky tak ví, že obnáší mnohdy dlouhé týdny pátrání po rozhodující informaci, ví jak pracné je její ověřování a jak dlouho trvá její zařazení do správného kontextu. V žádném případě nechci komunální reportáže podceňovat, ale jejich výroba je, pokud jde o náročnost, nesrovnatelná s výrobou investigativní reportáže. Jenomže honorována je zhruba stejně.

Vaše otázka ale přímo nabízí, abych se zastavila a pokusila se porovnat podmínky pro investigativní pořady u nás a třeba na Slovensku či v Polsku. Pokud jde o Slovensko, mohu konstatovat, že se na mne dodnes obracejí lidé ze Slovenska s podklady k závažným ekonomickým kauzám s tím, že slovenská média nemají zájem je natočit a odvysílat. Protože občas sleduji vysílání slovenských televizních stanic, myslím si, že situace tam je zhruba srovnatelná se situací u nás. Pokud jde o Polsko i tam ubylo investigativních pořadů, ale i to co zůstalo je nesrovnatelně větší jak rozsahem, tak odvahou, s níž reportéři kauzy připravují do vysílání. V tomto směru polským kolegům už dlouho závidím. A myslím si, že jim může závidět každý český investigativec. Pokud ovšem o existenci těchto pořadů ví.

Když byl do funkce generálního ředitele ČT jmenován Jiří Janeček, navštívila jsem ho, abych mu vysvětlila projekt, jaký jsem nosila už nějakou dobu v hlavě. Investigativní novinařina, ať už jde o elektronická či tištěná média má společné rysy ve všech postkomunistických zemích. Jako bychom zapomněli, nebo aspoň nebrali v úvahu, že mezinárodní organizovaný zločin je opravdu mezinárodní, že obchod s bílým masem není uzavřen hranicemi Ukrajiny, Bulharska nebo Rumunska či ČR. Naopak, že přesahuje z jedné země do druhé a že se mu tak dobře daří právě proto, že novináři v jednotlivých zemích ten přesah z jedné země do druhé nevnímají. Jejich zájem končí většinou na hranici země, ve které pracují. Já jsem tenkrát navštívila Jiřího Janečka s nápadem, aby ČT byla iniciátorem a garantem pravidelných setkání investigativců z postkomunistických zemí. Na těchto setkáních si podle mého názoru mohli novináři vyměňovat nejen zkušenosti, ale hlavně informace o kauzách, na kterých pracují, jako např. obchod s drogami, se zbožím, které umožňuje velké daňové úniky, obchod s lihem, cigaretami atd. Dnes by dokonce investigativci mohli spolupracovat při objasňování podezření, že dochází ke zneužívání evropských peněz na projekty v jejich zemích. Generální ředitel mi tenkrát řekl, že jeho priority jsou jinak seřazené, že možná někdy, snad…Dodnes se nic podobného nekoná. Já jsem přesvědčená, že realizace takového projektu by ČT ale i ČR přinesla velkou dávku prestiže. Také si myslím, že při spolupráci investigativců z jednotlivých zemí mohlo díky jejich pátrání dojít k objasnění mnoha zločinů. V tomto směru mne vždycky dokáže vytočit konstatování , že na objasnění té které kauzy nebyla politická vůle.

Jakou pozici má Syndikát novinářů u svých členů i novinářů-nečlenů. Ptám se proto, že v minulosti se o jeho roli právě mezi novináři široce diskutovalo?

Já jsem byla zvolená do první, druhé a třetí správní rady Syndikátu novinářů ČR. Uprostřed třetího volebního období jsem se rozhodla ze Syndikátu novinářů vystoupit a ukončit tudíž i své angažmá v jeho správní radě. Už tenkrát jsem měla dojem, že členové SR omezují své členství na zvedání ruky při hlasování především o osudu majetku Syndikátu. Nakonec jsem se dostala do situace, kdy jsem spolu se třemi, nejvýše pěti kolegy chtěla při každém hlasování znát důvody podmínky pro prodej jakéhokoli majetku Syndikátu. Jenomže to nebylo nic platné, byli jsme permanentně v menšině a tak jsme se jednoho dne rozhodli Syndikát opustit. Už dávno nejsem členkou Syndikátu a musím říct, že mě to nějak nechybí. Také si myslím, že možnosti Syndikátu novinářů jak pomoci redaktorům, pokud se ocitnou v nezávidění hodné pozici vůči svému zaměstnavateli jsou velmi omezené. Majitelé médií nejsou nijak vázáni řídit se případnými pokyny vedení Syndikátu novinářů a také se jimi neřídí, alespoň jsem nezaregistrovala jediný případ, kdy by se podle doporučení Syndikátu zařídilo.

Ve své knize Krvavé oleje se podrobně zabýváte problematikou LTO resp. nezdaněné nafty. Vidíte dnes nějaké konsekvence mezi událostmi, jichž jste byla de facto přímým účastníkem a současností (osoby, kapitál, vztahy)?

Postupně jsem se dostala do situace, že moje reportáže už není kde zveřejňovat. Dnes existuje jediný pořad, který občas odvysílá investigativní reportáž. Jsou to Reportéři ČT. Peníze, které obchodníci s nezdaněnou naftou na těchto obchodech získali, samozřejmě nezmizely. Já jsem přesvědčená, že jich bylo použito a možná jsou používány dodnes k placení policie, státních zástupců, soudců. Jejich pomocí byla zajištěna beztrestnost účastníků transakcí s LTO. Beztrestnost především těch, kdo takové zákony připravili. A kruh je uzavřen. Právě to je nejdokonalejší podoba organizovaného zločinu. Aby mohl fungovat, platí si legislativu. Jinak není možné, aby existovaly zákony, které zajišťují zločincům beztrestnost. Moje přesvědčení je, že plzeňská práva jsou jen špičkou ledovce. Jsem přesvědčena, že ta chobotnice tady existuje už někdy od poloviny devadesátých let, ne-li od jejich začátku. Vycházím z desítek, nebo spíše stovek zoufalých dopisů svých čtenářů a diváků. Je z nich naprosto jasné, jak byly pokřiveny zákony, aby v jejich případech bylo rozhodnuto, jak bylo. Těm lidem už nikdy nikdo nevrátí důvěru v tento systém. Už nikdy jim nikdo nevrátí důvěru ve spravedlnost. Jsem přesvědčena, že absolventů podobného „práva“ ,jako je to plzeňské, je u nás podstatně víc, než přiznávají kontrolní komise.

Myslíte si, že současná média nastavují té situaci dostatečně zrcadlo?

Nemyslím. Skutečně nezávislých medií je u nás poskrovnu. Kdybyste teď po mně chtěli, abych řekla název některého z nich, přivedli byste mě do rozpaků. Myslím, že se najdou možná na internetu. Nemyslím si, že bychom tím byli výjimeční, ale pravda je, že novináři jsou závislí na svých zaměstnavatelích a nechtějí jim tudíž logicky přinášet problémy. Investigativní novinařina je z principu své existence přináší. Jen silná média si tak mohou dovolit reportáže o opravdu „velkých kauzách“ bez ohledu na případné žaloby a nevůli politiků. To se může stát v případě, že zveřejněním kauzy dojde k podstatnému zvýšení náklady a tudíž i zisku. V každém případě ale existuje nebezpečí prohraných soudních sporů a tím pádem mnohdy také nebezpečí, že novináři přijdou o práci. Další velké riziko spočívá v samotných majitelích některých periodik. Některá z nich např. např. Hospodářské noviny, Respekt a možná i některá další, vlastní zprostředkovaně podnikatel Zdeněk Bakala. Každopádně se v žádném z těchto periodik nedočtete, jak ve skutečnosti proběhla privatizace OKD a v této souvislosti také zhruba 45.000 bytů OKD, které stát jen tak, skoro zadarmo, přihodil do balíku majetku bývalého OKD stejně, jako několik tisíc hektarů pozemků. Vše v hodnotě minimálně sto miliard! dnes vlastní právě firmy Zdeňka Bakaly. Tato kauza si přitom zaslouží podrobnou analýzu a jednou možná vejde do historie žurnalistiky jako ukázka poplatnosti novinářů svým chlebodárcům. To je jen jedna z ukázek toho, že média neplní dostatečně funkci, kterou by plnit měla.

Ještě jednou se vrátím k justici. K její reprezentaci. Do této chvíle byli tuším potrestáni v souvislosti s kauzou plzeňské fakulty (i o formě jejich„potrestání“ by se dalo diskutovat) tři lidé. Přitom musí být všem, tedy i novinářům, jasné, že o tom, co se tam děje, muselo vědět celé vedení fakulty i celý rektorát. Vycházím krom jiného také z toho, že například jeden ze studentů, který, jak tvrdí vystudoval a tudíž „vykonal“ všechny zkoušky během dvou prázdninových měsíců, by je měl mít podepsány svými vyučujícími, nejspíše docenty a profesory. Viděl někdo ty podpisy? Zajímá to vůbec někoho? Nikoho z novinářů patrně nezajímá, proč bylo a podle čeho bylo „vytipováno“ a zveřejněno v jakémsi podivném seznamu 400 lidí, kteří možná jsou, ale také možná nejsou účastníky toho podvodu. Také by mělo zajímat novináře, zda a jak fungovala u doktorského studia oborová rada. Měli by v ní být i lidé z jiných fakult, nebo se pletu? Pokud nefungovala, je to průšvih. Pokud ano, pak je to průšvih ještě větší, neboť pak by o tom, co se v Plzni děje, museli vědět všichni její členové. A co oponenti doktorandských prací, většinou docenti a profesoři z jiných pracovišť? A co vědecká rada fakulty? Novinářům přece musí být jasné, že o tom, co se v Plzni děje věděly možná stovky lidí a že současné vedení má jedinou snahu zamést kauzu plzeňské právnické fakulty „pod koberec“. Jestli se to i tentokrát podaří, pak nemá tento národ ještě dlouhá desetiletí naději morální očistu.

Ve své knize jste uvedla , že jste měla možnost alespoň nahlédnout na „policejního pavouka“ vztahů a propojení v kauze LTO. Můžete naznačit o jak širokou aféru šlo?

Co do rozsahu asi největší, jakou tato republika stačila zatím zaznamenat. Tedy pokud bereme v úvahu, že jí byly postiženy milióny obyvatel této republiky, prakticky každý dospělý i dítě. Zločinnost této aféry spočívá především v tom, jak vláda ČR, v tomto případě ministerstvo financí, připravila masivní oloupení svých občanů, když připravila zákony tak, aby z jejich kapes vytahané miliardy nekončily ve státní pokladně, ale v kapsách jednotlivců. Zjednodušeně řečeno, MFČR navrhlo zákony, podle nichž jeden a týž výrobek mohl být nazýván dvěmi rozličnými názvy a podle toho, jak byl právě označen, byl také zdaněn. Takže LTO 4 Kč, ale nafta 15Kč. Rozdíl zůstal někomu v kapse. Pokud jde o toho „obrovitého pavouka“, myslím si, že určitě ještě někde existuje a pořád nějak tajně doufám, že se některý z policistů, kteří ho připravovali rozhodne mi ho poskytnout. I když na druhé straně vzhledem k obsazení „speciálního vyšetřovacího týmu“ byl celý pavouk možná zničen dřív, než si ho někdo stačil okopírovat.

Jakou roli měly v kauze LTO politické strany? V jednom z rozhovorů, které jste poskytla, že v tomto kšeftu můžeme najít i utajený původ sponzorských darů českých partají…

Řekla bych, že zásadní. Původ sponzorských darů politickým stranám, především ODS nebyl nikdy věrohodně vysvětlen. To co se za vysvětlení vydávalo jen potvrzuje s jakým pohrdáním jednali tehdy představitelé justice s občany. Dodnes asi nikdo nevěří vysvětlení , že peníze politickým stranám poskytli tajemní buď neexistující, nebo mrtví sponzoři. Přesto a to je právě vrchol arogance, jsme to jako občané museli vzít v potaz. Myslím si, že už tenkrát někde tam začala kauza justiční mafie.

Když se řekne LTO, mnoha lidem se vybaví koleje, vlečky a typický nádražní odér. Jakou úlohu v kauze hrály české dráhy?

Dosti zajímavou. Bez jejich spoluúčasti by nemohlo docházet k tomu, že v jedné cisterně na nádraží přijel LTO a ve stejné cisterně bez toho, že by fyzicky došlo ke změně zboží, odjížděla s motorovou naftou. Vím od železničářů, že dostali tenkrát pokyn, a mám v archivu jeho kopii, že se nesmějí o obsah cisteren vůbec zajímat a že musejí vzít na vědomí, že cisternyobsahují to, co jim řekne majitel dopravovaného zboží. Jinými slovy, i když budou vidět, že přijela mouka a majitel zboží jim řekne, že je to ocet, jsou povinni zboží dál jako ocet vyexpedovat. Zásluhou toho, že dráhy „spolupracovaly“ s organizátory obchodů se také odehrávaly přesuny cisteren křížem krážem po celé republice, aby se tak zametly stopy a nešlo dohledat všechny aktéry toho konkrétního obchodu.

Aféra LTO nebyla pouze českou záležitostí. Máte informace, jakým způsobem se obchod s nezdaněnou naftou řešil v zahraničí?

Obchody s LTO označenou jako jiný nezdaněný ropný produkt, např. LTO, nebo plynový olej, byla postupně zasažena téměř celá východní Evropa, ale jejími aktéry byly i např. Rakousko, Německo, Francie…Já jsem se ale od samého začátku projevy tohoto zločinu zabývala v zemích bývalé východní Evropy. Obrovské množství nafty označené jako LTO k nám přicházelo z Ukrajiny. Na to, abych rozebírala podrobně jakou formou účastníci transakcí v jednotlivých zemích, jimiž náklad procházel získávali peníze, není v tomto článku dostatek prostoru. Jednou větou mohu říct aspoň to, že záleželo na daňovém systému té které země. Podrobněji jsem se stačila seznámit s podmínkami a důsledky těchto obchodů také v Maďarsku a na Slovensku. Pokud vím, tak se tento druh podivného obchodu rozjel nedávno také v Polsku, odkud k nám a jinam byla nafta dovážena jako mazací olej do důlních stojů.
Na Slovensku a u nás to fungovalo od samého začátku devadesátých let. Po rozpadu federace se Slovensko poměrně rychle dokázalo s touto problematikou vyrovnat. Přijali tam zákony, podle kterých byla nafta všechno, co bylo v oběhu a tomu, kdo prokázal, že šlo o LTO byla daň, která představovala vlastně největší zisk, vrácena. V Maďarsku to bylo poněkud jinak. Obchody s LTO „obsadili“ především armádní důstojníci a policisté. Rozdíl a to značný ale je v počtu mrtvých a nezvěstných. Během mého pobytu v Maďarsku, kam jsem byla pozvána, abych vypovídala před maďarskou parlamentní vyšetřovací komisí, došlo ke dvěma výbuchům resp. k pokusům o vraždy. Celkem bylo v Maďarsku podle médií zavražděno nebo záhadně zmizelo tři sta devadesát osob. Všichni v Maďarsku stejně jako u nás věděli o co jde, všichni věděli, že podmínky, aby tento podvod fungoval připravili přinejmenším někteří členové tehdejších vlád tím, že přijali zákony v podobě jaké je přijali. A že právě oni nesou vinu nejen na obrovské hospodářské kriminalitě, ale i na násilí, které ty obchody provázelo.

Co si dnes vybavíte, když se řekne Chemapol?

Jak říká spoluautor knihy Krvavé oleje Jiří Večeř, Chemapol byl jako neosvětlená zastávka veřejné dopravy, z níž neustále odcházeli a přicházeli další lidé. Chemapol byl hlavním garantem a dovozcem nezdaněné motorové nafty. Stejná legislativa, která umožnila tyto obchody umožnila i to, aby se rozpadl na samostatné části a aby v podstatě nešlo už dohledat co se všechno se kolem nafty odehrálo. Já vím s jistotou, že krom dovozu nafty označené jako LTO, vyvážel Chemapol naftu označenou jako LTO a ze státní pokladny inkasoval obrovské částky, které mu byly vypláceny jako daně u zboží určeného na vývoz. Policista, který se tím zabýval vypočítal, že se za velmi krátké období několika týdnů jednalo o objem zhruba šesti miliard. Protože ale nikdo z nadřízených neměl o výsledky jeho práce zájem, pátrání nakonec ukončil.

Kutal byl propuštěn a užívá si peněz, Večeř sedí, Doboš je pořád u kriminálky a miliardy jsou bůhvíkde. Jak se dnes s odstupem díváte na celou kauzu?

Bohužel to není minulost ale současnost. Je to způsob, kterým se peníze získané tímto grandiózním podvodem na občanech dodnes používají. Nebo mi snad někdo chce říct, že věří tvrzení soudkyně, že se v případě Kutala opravdu spletla a propustila ho o dva roky dříve z vězení? I člověk, který nemá právnické vzdělání přece ví, že u odsouzeného podle určitého paragrafu, v tomto případě za přípravu vraždy byť neuskutečněné, je paragraf postaven tak, že odsouzený musí odpykat nejméně dvě třetiny trestu, aby vůbec mohl zažádat o propuštění na podmínku. V tomto případě byl odsouzený Vratislav Kutal propuštěn prakticky na den v polovině trestu. Pavel Doboš byl jedním ze šéfů speciálních vyšetřovacích policejních týmů a zároveň osobním přítelem Vratislava Kutala. Vratislav Kutal byl průběžně o všem, co se u kriminálky projednává a odehrává , informován. Při projednávání stížnosti Vratislava Kutala na jednu z kauz, které se ho dotýkaly dokonce předvolala jeho obhajoba Pavla Doboše jako svého svědka. Nevěřila jsem svým uším, když tento policista, šéf hospodářské kriminálky hl. města Prahy, soudci prohlásil, že Vratislav Kutal byl vlastně policejním informátorem. Ze lži ho usvědčil soudce citací některých výroků z vyšetřovacího spisu. Usvědčil tohoto policistu i z toho, že v době, kdy byl Kutal na útěku, s ním byl v kontaktu byl tento policista v kontaktu.

Zajímáte se ještě nějak o osudy osob z období „topných olejů“?

Zrovna dnes mi přišel dost zajímavý dopis o tom, že se opět někde ukázaly LTO. Ale nejprve byste mi museli poradit, kde bych to mohla zveřejnit, pro koho bych tu kauzu měla natočit. Jinak se mi samozřejmě donesou informace tom, že se Kutal pohybuje snad v Anglii, že Ivan Kočárník (tehdejší ministr financí ČR) působí v aerolinkách jako člen dozorčí rady. Vlastně působil, protože s několikamilionovým odstupným před několika týdny společně s chomutovskou primátorkou Řápkovou Aerolinky opustili. Ing. Klak, pod kterého spadal odbor v němž se na MF ČR připravovaly příslušné zákony, umožňující záměny v označení komodit a následně „legalizované“ daňové úniky ,přednáší na vysoké policejní škole policistům, jak mají postupovat při vymáhání daní.

Vaše práce se nesetkává pouze s oceněním za odvahu, ale také s kritikou za tendenčnost nebo za to, že jste ve své aktivitě šla „přes mrtvoly“. Myslíte si, že za vaší prací zůstávají i nějací „kostlivci“?

Každé pátrání, a zveřejnění vypátraného přináší sebou i riziko, že spustíte lavinu násilí. Zvláště tam, kde jde o velké peníze. Já jsem měla tu smůlu, nebo vlastně to novinářské štěstí, že jsem se pohybovala v kauzách, ve kterých se točily stovky miliard. Ne milionů, slyšíte dobře miliard ! Nebyly to jen LTO, ale i líh v několika podobách, nadhodnocené kameny, kampeličky atd.… Takže ano, myslím, že v některých případech moje pátrání mohlo spustit vlnu násilí.

Vyrovnání se minulostí nechává za sebou v posledních letech i v souvislosti s Ústavem pro studium totalitních režimů spoustu otazníků. Myslíte si, že se česká společnost „vyrovnává“ dobře?

Chvílemi si připadám jako naprostý pesimista, takže jinými slovy řečeno, vůbec si nemyslím, že jsme se s minulostí vyrovnali dobře. Pokud nepočítáme za pokus o vyrovnání s minulostí pomlouvačné a nechutné kampaně typu“konfident“ Milan Kundera. Za to by měl být někdo potrestán, protože evidentně šlo jen o trapné dohady a o žádná fakta. Myslím si, že pokud bychom se chtěli opravdu definitivně rozejít s komunismem a s komunisty, nebylo nic jednoduššího, než postavit bezprostředně po listopadu KSČM mimo zákon. Nestalo se. Poměrně záhy se dalo přijít na to, proč. Kdykoli se něco nedařilo, vytáhli se komunisté „ze sklepa“, oprášili se a ukázalo se na ně prstem jako na viníky. Vlastně se to děje dodnes. Dívala jsem se na ukázky z večírku po kongresu ODS a nevěřila jsem svým smyslům. Vedle busty Klementa Gottwalda dvě sličné pionýrky, komunistické symboly atd. Rádoby vtipné ale podle mne hloupé, pokud ještě někdo věří že se tuto strunu dá hrát dvacet let po pádu totality.

Co dnes děláte a co od vás ještě můžeme v budoucnu čekat?

Spolu s režisérem Ivo Trajkovem připravujeme scénář pro celovečerní hraný film podle mé knihy Krvavé oleje. Pokouším se také rozjet internetovou Klekánici. Toho pořadu byla velká škoda. Lidé mne s ní dodnes spojují, poznávají mne na ulici a dodnes mi také píší. A připravuji další knihu o jiných kauzách.