Příspěvek Jana Tenora se zabývá námořním rozměrem konfliktu na Srí Lance, přičemž důraz je kladen na novou doktrínu srílanského námořnictva tzv. koncept malých lodí. Ten představoval zásadní posun v přístupu vládních námořních sil ke konfliktu a napomohl ke konečné porážce Tamilských tygrů. Na koncept malých lodí je nahlíženo jako na vojenskou inovaci, která pro úspěšné přijetí vyžadovala splnění podmínek finančního a organizačního charakteru. Ty nebyly vzhledem k možnostem srílanského námořnictva nezanedbatelné. Identifikace těchto kritérií nutných pro úspěšné zavedení inovace do praxe pak osvětluje, proč došlo k přijetí konceptu až v posledních letech války, přestože ho srílanské námořnictvo mělo téměř na dosah po většinu konfliktu.

Úvod

Inovace jsou bezesporu důležitým prvkem v guerillovém boji, ale zároveň i v reakci na něj. Zatímco v případě Tygrů osvobození tamilského Ílamu (dále jen LTTE) o inovativním charakteru nikdo nepochybuje, na straně srílanských ozbrojených sil a konkrétně lančanského námořnictva (dále jen SLN) byl vývoj mnohem méně dynamický. Rozhodně ale nezůstávalo k novým způsobům boje LTTE netečné a koncept malých lodí je toho důkazem.

Práce bude zaměřena na inovaci v námořní dimenzi lančanského konfliktu, která byla velmi významná, a to především kvůli geografickým podmínkám. Srí Lanka je ostrovní stát, kde podbřeží dosahuje délky 1340 kilometrů (CIA 2012) a zároveň se nachází v nevelké vzdálenosti od pobřeží Indie. To předurčuje význam lodní dopravy jako základního prostředku pro styk s kontinentální jižní Asií.

V první části bude krátce představena historie konfliktu SLN a Mořských tygrů, kteří byli námořním křídlem LTTE, a následně bude představen koncept malých lodí. V další části bude na tento koncept a doktrínu nahlíženo jako na vojenskou inovaci, která navazovala na sérii změn v SLN, jež přijetí inovace umožnily. Bude analyzován organizační a finanční kapitál, kterým SLN disponovala, jakožto podmínkou pro přijetí konceptu malých lodí. V poslední části budou shrnuty dosažené závěry.

Vývoj konfliktu

Srí Lanka oslavila před nedávnem výročí tří let od skončení války, která trvala více jak čtvrt století. Konflikt mezi LTTE a srílanskou vládou se rozhořel v roce 1983, kdy LTTE přepadli konvoj a zabili 13 vojáku sinhálské národnosti. Následovaly pogromy, při nichž zahynuly tisíce Tamilů. Po těchto událostech uprchlo ze Srí Lanky půl milionu Tamilů a vytvořili tak početnou diasporu, která se do značné míry postarala o materiální podporu LTTE. Tato situace předznamenávala dlouhotrvající konflikt, který se i přes četné snahy o zprostředkování míru nebo trvalejšího příměří protáhl až do jara 2009, kdy vládní jednotky dosáhly konečného, avšak velmi kontroverzního vítězství (Lunn, Taylor, Townsend 2009). LTTE se do historie zapsali jako guerillové a teroristické hnutí, jež vynikalo ve všestrannosti či originalitě a zasloužilo se o zavedení mnoha inovací v asymetrickém válčení.

V tomto duchu přistupovali LTTE i k námořním silám, když roku 1984 založili křídlo Mořských tygrů (Smith 2010). Už od prvních let představovali Mořští tygři vážnou výzvu pro SLN, protože vyvinuli plavidla a taktiku, proti kterým nedokázala SLN efektivně bojovat po desetiletí. Tygrům se tak podařilo „zamořit“ severní a východní pobřeží (ibid.). Jejich taktika se vyvinula k použití taktiky rojení[1] a útoků sebevražedných člunů v ofenzivních operacích proti SLN (Fish 2009). Operace LTTE proti SLN vykazovaly znaky guerillového boje: „Mořští tygři typicky iniciovali střetnutí, přičemž zvolili čas a místo střetu. Protože operovali blízko pobřeží, bylo obtížné rozlišit a klasifikovat laminátová rychlá plavidla Mořských tygrů v ruchu normálních rybářských plavidel“ (Povlock 2011). Význam této taktiky rozhodně přesahuje oblast jižní Asie. Někteří autoři zmiňují podobnost mezi taktikou LTTE a útokem na křižník USS Cole z roku 2010, při kterém byla použita sebevražedná loď naložená trhavinou. V této souvislosti se mluví o nepřímém učení Al-Káidy od LTTE (Gunaratna 2002, Pedahzur 2005 dle Horowitz 2010).

Důsledky dobré pozice LTTE na moři působily problémy nejen SLN, ale měly velký vliv i na ostatní oblasti konfliktu. LTTE se dařilo provádět operace, v rámci kterých se mimo jiné přes moře zásobovali zbraněmi a obchodovali s lidmi (Smith 2010). Zlomového bodu ve válce s LTTE bylo dosaženu v roce 2006 po skončení příměří, kdy „SLN začala útočit na flotilu velkých logistických traulerů (zásobujících LTTE, J. T.) a zničila jich jedenáct během tohoto roku“ (Fish 2009: 24). To společně se zničením několika skladištních lodí v roce 2006 a 2007 znamenalo ztrátu zásobovacích kapacit LTTE a obrat ve válce (ibid.). Zničení zásobovacích lodí LTTE bylo především důsledkem lepší zpravodajské činnosti, protože bylo velmi obtížné lokalizovat lodě, které se nachází stovky a někdy i tisíce kilometrů od pobřeží (Fish 2009). To představovalo velmi významný úspěch, nicméně hlavním problémem pro SLN zůstávala příbřežní konfrontace s množstvím malých rychlých lodí Mořských tygrů. K vypořádání se s touto výzvou bylo potřeba přijmout nové inovativní metody boje.

Už od počátku války využívalo SLN lodě třídy Dvora, vyráběné společností Israeli Aircraft Industries. Tato plavidla, nakoupená ve druhé polovině 80. let, měla být odpovědí na rychlé čluny LTTE. Počáteční úspěchy však vystřídaly ztráty, když se LTTE podařilo potopit v polovině devadesátých let dvě lodě třídy Dvora a zároveň i dvě později nakoupená plavidla třídy Super Dvora MK II. Současně se Mořským tygrům podařilo potopit i jiná plavidla podobných tříd (Fish 2009). „Mořští tygři (…) zničili okolo třetiny námořní síly srílanského námořnictva. (…) (nakonec se) SLN rozhodlo, že bude efektivnější opustit své větší Dvora a Super Dvora hlídkovací lodě a přijmout taktiku svých nepřátel, tedy rojení malých lodí (Rid 2010).

Koncept malých lodí

V roce 2006 začal konstrukční projekt, který vyústil ve vytvoření tří typů příbřežních malých lodí, pro které byla vytvořena doktrína nazvaná koncept malých lodí, která po vzoru Mořských tygrů zahrnovala rojení. Nicméně nebyla to pouze taktika, kterou SLN převzalo od LTTE. První úspěšný model plavidla tohoto typu byl vytvořen na základě reverzního inženýrství zabrané lodě Mořských tygrů v roce 2006. Před tím byly experimenty SLN v této oblasti neúspěšné (Chandradasa 2012). Později byly vytvořeny i další typy lodí[2] o délce 7, 14 a 17 metrů. Tato plavidla byla účelově vybavena palebnou silou převyšující tu, kterou disponovaly lodě Mořských tygrů obdobné velikosti (Fish 2009). S konceptem malých lodí souviselo i založení speciálních jednotek SBS a RABS, které tato plavidla obsluhovaly.

Podmínky pro přijetí inovace

V předcházející části byla stručně shrnuta historie ze strany SLN nepříliš úspěšného soupeření na moři. I když se SLN podařilo tuto tendenci na sklonku konfliktu zlomit, je otázkou, proč se tak událo až po desetiletích a čím byla etapa SLN v posledních letech konfliktu výjimečná. V následující části budou analyzovány okolnosti v SLN, které zapříčinily a umožnily provedení zásadních změn ve SLN především v letech 2005-2006.

Při analýze toho, jaké podmínky panovaly v SLN bude využita práce M. Horowitze (2010). Ten ve svém výzkumu, který se zaměřuje na šíření vojenské moci, vychází z předpokladu, že každá inovace, o jejíž přijetí je usilováno, vyžaduje od (vojenské) organizace disponování specifickým kapitálem, má-li být inovace úspěšně přijata. To znamená, že inovace předpokládá splnění určitých podmínek od organizace, přičemž samotné rozhodnutí o přijetí zpravidla nestačí.

I když Horowitz zkoumá velké vojenské inovace a jejich šíření v mezinárodním prostředí, není důvod se obávat, že by mnohé z jeho závěrů nešly aplikovat ve skromnějším měřítku i vzhledem k tomu, že při výstavbě svých konceptů vychází z mikroekonomického prostředí. Nezáleží pouze na náročnosti inovace, ale ve stejné míře i na schopnostech dané organizace. V případě SNL lze konstatovat, že koncept malých lodí, měl-li být úspěšný, předpokládal vynaložení značného úsilí.

Finanční kapitál

Důležitým faktorem při snaze přijmout a úspěšně použít nové vojenské prostředky je finanční náročnost inovace, především cena za jednotku dané inovace (Horowitz 2010). V případě několika tříd malých lodí, které se SLN rozhodlo začlenit do svého inventáře, nepřekvapí, že se jednalo spíše o méně finančně náročné prostředky, a to i s ohledem na relativně nevelké možnosti SLN. Vývoj malých rychlých lodí začal kolem roku 2006 (Edirisinghe nedat.), kdy bylo vzhledem k příměří lančanské vlády s LTTE značně omezeno financování SLN. Alespoň v prvním roce výroby malých příbřežních lodí byla nízká cena zásadním faktorem ve prospěch nových plavidel.

V porovnání s dříve užívanými dominantními prostředky SLN proti LTTE – loděmi třídy Dvora, mělo toto nové řešení z finančního hlediska několik dalších výhod. Především začaly být nové lodě vyráběny na Srí Lance. Představitelé SLN mluví o ušetřených mnoha milionech rupií díky výstavbě přímo na ostrově (Seneviratne 2009). To umožnil fakt, že se nejedná o tak sofistikovanou vojenskou technologii jako v případě plavidel třídy Dvora, ale spíše o standardní čluny, které jsou pro vojenské účely přizpůsobeny. Dostupné technologie komerčního rázu vyžadují méně investic, než ty výhradně vojenské (Horowitz 2010). Na malých lodích SLN je na pohled patrné, že se jedná o lodě ne nepodobné těm, které používali LTTE. Ti postavili své lodě „bez velkých loděnic (…) často v dílnách v džungli za použití standardně dostupných komerčních dílů“ (Povlock 2011: 19). Z této perspektivy je patrné, že pro SLN pravděpodobně nepředstavovalo problém vyrábět vůči plavidlům LTTE superiorní modely s lepší výzbrojí, o čemž svědčí fakt, že v roce 2009 jich SLN měla už přes 150 (Seneviratne 2009).

Organizační kapitál

Z finančního hlediska působí koncept malých lodí jako efektivní řešení. To může pomoci při snaze o porozumění, proč bylo rozhodnuto přijetí inovace, ale nevypovídá to nic o tom, proč se tak událo až na konci války. Tento problém může pomoci vyřešit analýza druhé podmínky pro úspěšné přijetí inovace, za kterou považuje Horowitz disponování organizačním kapitálem. Tak nazývá „nehmotné aktivum, které umožňuje organizacím měnit se v odpovědi na vnímané proměny v prostředí“ (Horowitz 2010: 33). Nová vojenská technologie neprodukuje hodnotu sama o sobě. Až ve spojení s organizačními metodami přináší užitek. Organizační kapitál Horowitz dále rozděluje na tři operacionalizovatelné podmnožiny, a to na hlavní zaměření organizace, experimentování a stáří organizace (ibid.). Kromě finančních nároků je tedy pro úspěšné zavedení inovace často nutné změnit způsob, jakým organizace vytyčuje své cíle a dosahuje jich. Nejinak tomu bylo v případě SLN.

Hlavní zaměření

Jedná se o základní cíl organizace, kterého se snaží dosáhnout, a je to centrální operační princip organizace (Horowitz 2010). V souvislosti se SLN je často zmiňováno, že vznikla a formovala se tak, aby čelila úplně jiným hrozbám, než je guerillové válčení. Viceadmirál Karannagoda k tomu prohlásil: „Srílanské námořnictvo bylo založeno 9. prosince 1950 s velmi malým mužstvem. Postupně se vyvíjelo, ale mělo v podstatě pouze ceremoniální podobu. Hlavní úkol zahrnoval zastavení ilegální migrace, záchranné operace, pomoc civilním silám, asistování vládním silám během katastrof a operace proti pašování mezi Indií a Srí Lankou. Dnes má námořnictvo 48 000 příslušníků“ (Seneviratne 2009).

Po založení námořního křídla LTTE se muselo SLN rychle přeorientovat na guerillový boj LTTE. To je nejpatrnější změna v zaměření SLN v jeho historii. Další změnu v hlavním zaměření, ne tak očividnou, ale přesto velmi významnou, lze vysledovat s příchodem konceptu malých lodí. Jak už bylo zmíněno výše, SLN se opíralo po většinu války proti LTTE o lodě třídy Dvora izraelské výroby. Jedná se primárně o lodě hlídkovací (globalsecurity.org nedat.), zatímco malé lodě srílanské výroby jsou více orientované na mise (Fish 2009). Nejsou uzpůsobeny pro monitorovací mise, ale pro bojové operace, například i kvůli tomu, že nedisponují žádnými radarovými zařízeními (Chandradasa 2012). Malé příbřežní lodě byly organizovány do eskader po 25-30 lodích a tyto jednotky byly umístěny ve strategických základnách podél pobřeží. Když byla zjištěna operace Mořských tygrů, eskadry měly za úkol v rychlé reakci odrazit nepřítele (Povlock 2011). V případě konceptu malých lodí se nejedná ani tak o nahrazení určitých typů lodí jinými, ale spíše o změnu stylu uvažování v rámci SLN, které se stává více konfrontační. To odpovídá všeobecnému trendu srílanské vlády, když atentátu na ministra zahraničí v roce 2005 „pomohl podnítit srílanského prezidenta Rajapaksu k autorizaci dalších vojenských operací k rozdrcení LTTE“ (Povlock 2011: 34).

Experimentování

Horowitz zmiňuje, že pro snadnější a úspěšnější přijetí převratné inovace je důležitá zkušenost s experimentováním a existence odštěpené sekce, která inovaci připravuje a testuje. Ta by měla být se zbytkem organizace spojena jen volně. To je důležité ze dvou důvodů. Jednak v případě neúspěchu jsou náklady menší, ale především jde o to, že jen takto nezávislá jednotka dokáže dostatečně citlivě vnímat úspěchy a neúspěchy a nasměrovat tak další vývoj (Horowitz 2010).

Nedá se říct, že by SLN mělo závratné zkušenosti s experimentováním. Počáteční pokusy při vývoji malých lodí dopadly neúspěšně a první malá příbřežní loď SLN byla výsledkem reverzního inženýrství (Chandradasa 2012). To byl důležitý skok kupředu především proto, že si SLN ušetřilo práci a čas s prozkoumáváním potenciálně slepých uliček, které doprovází každý vývoj. Zajištění nepoškozeného plavidla Mořských tygrů je možné pokládat za štěstí. Na druhou stranu je důležité zohlednit výše zmíněnou změnu v náhledu na činnost SLN, která důrazem na větší konfrontaci musela vést nejméně k větší intenzitě učení a pochopení taktiky a technologie Mořských tygrů.

Koncept malých lodí byl náročný na koordinaci velkého počtu plavidel a pro jeho další vývoj byla potřebná dobrá zpětná vazba. SLN nakonec skutečně vytvořila určitou formu své odštěpené sekce pro testování a vývoj konceptu malých lodí.

Tuto roli sehrály speciální jednotky SBS. Ač není úplně jasné, jestli byl tento elitní útvar od začátku koncipován jako personál pro malá příbřežní plavidla[3], jisté je, že jednotky SBS byly posléze spojeny primárně s těmito novými prostředky (Fish 2009). Tento útvar byl o dva roky později doplněn ještě o jednotky RABS, které byly méně elitní obdobou SBS. Počty příslušníků těchto útvarů se vyvíjely v závislosti na počtu nových plavidel, což znamená, že se rapidně rozrůstaly. Zatímco v roce 2006 měla jednotka SBS několik desítek příslušníků, v roce 2009 to bylo už více než 600 vojáků a jednotka RABS dosáhla počtu 400 mužů. O tom, že SLN považovalo koncept malých lodí za klíčový, svědčí i fakt, že v SBS dostali příležitost jen ti nejlepší, což podpořilo úspěšnost projektu (ibid.). Pro dobré výsledky konceptu malých lodí bylo velmi důležité, že pro jeho formování byly vytvořeny speciální síly a nebyla tato činnost ponechána na řadových vojácích.  Díky tomuto přístupu se koncept malých lodí mohl vyvíjet svébytně a relativně nezávisle na zbytku SLN, dokud se nestal prioritním prostředkem v boji proti Mořským tygrům ve vodách u pobřeží.

Stáří organizace

Každá organizace se postupem času stává rigidnější, dochází v ní k politické centralizaci a rostou byrokratické bariéry. Tudíž se čím dál více staví proti novým postupům (Horowitz 2010). Tento vývoj do značné míry postihl i SLN, které „se přizpůsobilo vedení války, ve které se nacházelo, ale ne tomu, který mělo chtít vést“ (Povlock 2011). Ke zlomení této tendence byl potřeba zásah z vnějšku. K 1. září 2005 byl jmenován velitelem SLN víceadmirál (dnes už admirál) Wasantha Karannagoda, a to bezprecedentním způsoben v dějinách SLN (SLN nedat.). V jeho případě byl obejit zvyklý způsob výběru velitele a Karannagoda se tak stal jím nečekaně, i když nezastával pozici v SLN, která by ho k tomu přímo předurčovala. Už samotný citát Karannatogy: „Nejsme velkým námořnictvem, musíme improvizovat a použít inovace a důmysl, abychom udělali svou práci dobře“ (Povlock 2011: 29) naznačoval, že bude usilovat o změny, což se potvrdilo.

Kromě toho, že bylo velení více ochotno experimentovat, došlo i na další změny, které narušily centralismus SLN. Oproti předešlým obdobím se SLN začalo více otevírat a koordinovat svou činnost např. s letectvem. Vzhledem k tomu, že si SLN nemohlo dovolit vlastní letecké křídlo, zvolilo cestu úzké kooperace se srílanským letectvem (Wijayapala nedat.). Mimo jiné i díky tomu se podařilo potlačit zásobování LTTE přes moře.

SLN se otvíralo i směrem do zahraničí. Noví důstojníci absolvovali nejdříve základní trénink na Srí Lance a pak ve výcviku pokračovali v zahraničí – v Austrálii, Bangladéši, Spojeném království, Indii, Pákistánu a Spojených státech.

Závěr

SLN se bezpochyby i přes počáteční neúspěchy podařilo integrovat koncept malých lodí, což se zcela jistě projevilo na potlačení operací Mořských tygrů a na porážce LTTE. Zůstává otázkou, do jaké míry byla úspěšnost SLN na moři důsledkem jeho přeměny a jakou roli v námořní dimenzi konfliktu hrál celkový úpadek LTTE v posledním stádiu války. V seminární práci byly identifikovány organizační a finanční nároky spojené se zavedením konceptu malých lodí, se kterými se SLN vyrovnávalo specifickým způsobem. Jako nejdůležitější faktory, které ovlivnily úspěšné přijetí inovace, lze považovat příhodný vývoj zdrojového rámce SLN, změnu ve vedení SLN, tedy nástup W. Karannagody a zajetí lodě Mořských tygrů, které přinejmenším rapidně urychlilo vývoj. V neposlední řadě byla při vývoji a uvedení do praxe klíčová role jednotek SBS. Na pozadí tohoto procesu hrál roli tlak ze strany vlády, který vedl ke změně orientace SLN na nové cíle. Všechny tyto okolnosti nastaly až okolo let 2005-2006, proto lze úspěšné zavedení konceptu malých lodí najít právě v tomto období.