Na hranicích mezi středoamerickou Guatemalou a Belize byl na konci dubna zastřelen guatemalský třináctiletý chlapec, z jeho smrti jsou obviňovány jednotky Belize. Vojáci jsou rozmístění po obou stranách společné hranice, mezi zeměmi totiž stále naprosto neutichl spor o území, který má počátky až v koloniální éře.
Informace o incidentu se rozcházejí, zatímco strana Belize přisuzuje chlapcovu smrt výstřelu, jímž jeden z belizských strážců odpověděl v sebeobraně na útok, Guatemala popisuje příhodu naprosto jinak. Guatemalský prezident Jimmy Morales tvrdí, že mrtvý chlapec byl střelen osmkrát. Otec mrtvého chlapce, Carlos Alvarado, který byl i se svým druhým jedenáctiletým synem na místě incidentu, popisuje, že útok trval asi 15 až 20 minut, během kterých belizské vojsko vystřelilo na 150 ran různé ráže.
Incident měla zavinit početná skupina belizských vojáků, přičemž z vojáků prý bez varování zaútočili z asi pětimetrové dálky. Alvarado, který byl postřelen do nohy, také uvedl, že on sám byl neozbrojený. Nyní se chystá s rodinou opustit zem, protože se obává dalších útoků, žije totiž poblíž tzv. Adjacency Zone, hraniční zóny, která sahá kilometr od společné hranice.
Guatemalský prezident Morales si ke společným konzultacím nechal zavolat svého velvyslance z Belize a USA, kde v době incidentu zrovna pobýval. Sešel se s generálním tajemníkem Organizace amerických států (OAS) Luisem Almargem a s tajemníkem Meziamerické komise pro lidská práva Emiliem Alvarem Icazou, aby je požádal o vyšetření smrti třináctiletého chlapce na hranicích země. S vyšetřováním se na OAS obrátilo také Belize. V té době premiér Belize Dean Barrow a guatemalský prezident v OSN odsouhlasili, že udělají vše proto, aby sílící tenze mezi zeměmi, které se po smrti chlapce opět vyrojily, snížili.
Když Jimmy Morales v roce 2015 kandidoval na prezidentský post, tak pro guatemalská média uvedl, že nejvíce trestuhodná událost guatemalských dějin je to, co zraňuje národní jednotu a teritoriální integritu. „Něco se děje právě teď, ztrácíme Belize. Neztratili jsme ho ještě docela. Máme stále šanci jít k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, kde se můžeme prát za toto území, nebo alespoň za část tohoto území.“
Tím prezident odkázal na letitý spor o hranici mezi zeměmi, potažmo o celé nezávislosti Belize – Guatemala si ho totiž nárokuje a její důvody sahají až do koloniálního světa. Španělé a Portugalci si na základě Tordesillaské smlouvy z roku 1494 rozdělili Nový svět mezi sebe, což však tehdejší mocnosti s Británií v čele nikdy neuznaly. I přesto v roce 1520 španělští dobyvatelé prohlásili tuto oblast za část Guatemaly. O století později se tam však usadili britští dřevorubci těžící dřevo pro lodě Královského námořnictva a území postupně ovládli Britové a přejmenovali ho na Britský Honduras. (Bolland 1992)
Dalším důležitým bodem této éry byla Madridská dohoda (též Godolphin Treaty) z roku 1670, v níž Španělé uznali anglické državy v Západním světě, které Angličané do té doby osídlili. Avšak dohoda nedefinuje, které oblasti to přesně jsou, a přestože existují historické důkazy o anglickém obsazení nynější Belize, tak se vágní definice Španělé rozhodli využít a nárokovat si celé Belize. (Bolland 1992)
Avšak původně britští obyvatelé území nerespektovali ani britské ani španělské vlády a ustanovili si vlastní úředníky a lídry. Tito obyvatelé tak nerespektovali ani Versaillské dohody z roku 1783, na základě kterých se odtamtud Britové stáhli a Španělé měli získat suverenitu nad územím. Když se proti nim Španělé pokusili zasáhnout, obyvatelé se vzbouřili a Španělé se museli stáhnout. Obyvatelé území však nikdy se Španěly neuzavřeli formální smlouvu, ani neusilovali o oficiální uznání, žili si vlastním životem a Spojené království to tiše akceptovalo. Situace tak ustala na mrtvém bodě, dokud se v 1862 území nepřidalo k Britskému impériu. (Bolland 1992)
Guatemala získala svou nezávislost na Španělsku v počátcích 19. století a v roce 1859 ve smlouvě Wyke-Aycinena souhlasila s uznáním Belize, přičemž Británie slíbila postavit cestu z Guatemaly do blízkého belizského města Punta Gorda. Avšak v roce 1940 Guatemala prohlásila smlouvu za neplatnou, protože Britové nesplnili ekonomickou pomoc na stavbu silnice zahrnutou ve smlouvě. Belize však prohlásilo, že se touto smlouvou necítí být jakkoli zavázáno, když jí nepodepsalo. (Bolland 1992)
Další vyjednávání probíhalo mnoho let, snažily se ho zprostředkovat také USA, ale nikdo nebral ohledy na samotné obyvatele Belize. V druhé polovině 70. let změnily svá stanoviska Mexiko, Nikaragua, Kuba a Panama a přiklonily se k podpoře Belize. V roce 1981 OSN vedlo trilaterální jednání, tzv. Heads of Agreement mezi Guatemalou, Spojeným královstvím a Belize. Avšak jednání selhalo, když Guatemala i poté projevila požadavek na území Belize a Belizané začali dělat výtržnosti proti Britům i jejich vlastní vládě, protože jim připadalo, že belizská vláda až příliš ustupuje Guatemale. Dne 21. září 1981 Belize získala nezávislost, ale územní problémy zůstaly nevyřešeny. (Bolland 1992)
Poté se opět rozběhly jednání mezi Belize a Guatemalou, které pečlivě pozorovalo i Spojené království, a na základě toho Guatemala nezávislost Belize nakonec uznala a mezi zeměmi byly navázány diplomatické vztahy. Klid však netrval dlouho. V roce 1999 se spor rozhořel nanovo, Belize bylo varováno, že Guatemala obnovila své územní požadavky. Země tentokrát argumentovala prohlášením, že je „dědicem“ španělských požadavků z roku 1494 a z 18. století a že jí má připadnout více než polovina belizské půdy. Většina Belizanů je zásadně proti jejich sloučení s Guatemalou a obviňují sousední zemi z kolonialismu.
Kolem společné hranice se tak postupně objevili vojáci a občas došlo k incidentu, například na přelomu tisíciletí byl belizskými vojáky zabit Guatemalec. Po společných jednáních s přítomností OAS se země dohodly nad ustanovením hraniční zóny v šířce jednoho kilometru od hranice. Minulý rok Guatemala se souhlasem Belize přikročila k referendu, které žádá Mezinárodní soudní dvůr o definitivní rozhodnutí sporu.
Zodpovědné za ochranu suverenity státu jsou Belizské obrané síly (Belize Defence Force), na konci minulého století se jejich počty pohybovaly v řádu stovek, se zálohami přes tisíc osob. Po získání suverenity Belize ponechali Britové své složky v zemi, aby sloužily k ochraně před případnou guatemalskou invazí. Jejich počty se postupně zmenšují, ale Britové stále trénují Belizany a ponechávají v zemi letecké jednotky. Minulý rok se belizská armáda lehce rozrostla a nyní ji tvoří přes 1050 osob, přičemž celkový počet obyvatel v zemi je zhruba 313 tisíc. Jejím úkolem je mimo jiné střežit severní hranice s Mexikem a západní hranice s Guatemalou.
Guatemalská armáda je mnohonásobně silnější, jak z hlediska vybavení, tak z hlediska počtu mužů ve zbrani, který činí přes 43 tisíc a dále roste. Obyvatel země je necelých 16 milionů, takže počty hrají ve prospěch Guatemaly a Belize by případný vojenský střet jen těžko ustálo. Zřejmě by se muselo obrátit na Spojené království i další země o pomoc, přesto je zřejmé, že by pro ní bylo výhodnější řešit spor diplomatickou cestou. Ta však v minulosti již mnohokrát selhala.
Zdroj:
Bolland, Nigel. 1992. Belize: Historical Setting. In Merrill, Tim (ed.). 1992. A Country Study: Belize. Washington: Library of Congress Federal Research Division. On-line dostupné http://countrystudies.us/belize/.
