Minulý měsíc jsme na našich stránkách publikovali komentář k nejnovějšímu vývoji mírových jednání mezi Kurdskou stranou pracujících (PKK) a Tureckem. Vzhledem k významnému posunu v rámci tohoto mírového procesu koncem března Vám teď přinášíme další komentář reflektující poslední vývoj.

Po téměř tříměsíčním vyjednávání Turecka s Kurdskou stranou pracujících (PKK) o možném ukončení násilných operací bylo vyhlášeno příměří. Takzvaný mírový proces z İmralı tak pokračuje vyhlášením klidu zbraní 21. března při oslavách kurdského nového roku Newrozu v kurdském centru na jihovýchodě země Diyarbakıru. Prohlášení o příměří zaslané uvězněným vůdcem PKK Abdullahem Öcalanem bylo přečteno v kurdštině a turečtině. Podobné příměří spojené rovněž s odchodem operativců PKK ze země bylo uzavřeno už v roce 1999, ale vytrvalo pouhých pět let. Dnes je situace nicméně značně odlišná a slibuje mnohem optimističtější vyhlídky na vyřešení přes třicet let trvajícího konfliktu.

Mírový proces má proběhnout ve třech krocích, přičemž první, spojený s odchodem operativců PKK ze země a snad i jejich odzbrojením, má být dokončen nejpozději do konce roku. Šéf ozbrojeného křídla PKK Murat Karayılan podle očekávání respektoval Öcalanovo rozhodnutí a okamžitě zastavil násilné operace. Vyžaduje však právní záruky zaručení volného odchodu asi dvou tisíc operativců. V první řadě má Karayılan na paměti rok 1999, kdy v obdobné situaci byli bojovníci PKK napadáni ozbrojenými silami při ústupu ze země. Na straně druhé poukazuje i na právní nejistotu lídrů kurdské politické strany BDP (Strana míru a demokracie), kteří se svou přímou účastí na mírovém procesu a předáváním zpráv PKK dostávají do pozice, kdy mohou být právně postižitelní. Premiér Erdoğan kontruje prohlášením, že „jeho slovo“ jako záruka bohatě stačí. Armáda se svou tradičně silnou pozicí v Turecku se ale nechala prostřednictvím náčelníka generálního štábu Necdeta Özela slyšet, že Erdoğanovo „slovo“ je „nelegálním rozkazem, jenž ani on, ani jeho podřízení, nemohou respektovat“. Nicméně se zdá, že ozbrojené síly přesto zastavily protipovstalecké operace a zůstávají pasivní. Karayılan dále poukazuje na možné problémy s přesvědčením středních kádrů PKK, aby opustili tureckou půdu, a vyžaduje širší zapojení Öcalana do tohoto procesu.

Z obou stran slyšíme více než optimistické ohlasy označující proces za „nový začátek“ a šanci na stálý mír. Pořád je ale patrná velká nedůvěra a opatrná rétorika. PKK tlačí na legalizaci celého procesu, jeho právní ukotvení, které poskytne nejen větší záruky dodržení slibů, ale více objasní pozici Turecka. Erdoğanova rétorika totiž kromě optimistických prohlášení a mlhavých slibů neobsahuje příslib konkrétních politických kroků. Pro Erdoğana a jeho vládní stranu AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) je nastartování mírového procesu i v této na první pohled „mlhavější“ podobě politickým riskem. V sázce je vylepšení pozice nejen AKP ale Erdoğana, jakožto budoucího kandidáta historicky prvních přímých prezidentských voleb v roce 2014. Zároveň se diskutuje o nové ústavě, o „novém Turecku“. Již teď však premiér čelí kritice opozičních stran. Šéf nacionalistické MHP (Strana národního hnutí) Devlet Bahçeli prohlásil, že tímto jednáním Erdoğan legitimizoval vůdce teroristické organizace (Öcalana). (Je na místě podotknout, že ač je ve společnosti požadavek na vyřešení kurdské otázky, řada lidí by si tak přála bez ústupků a zapojení PKK do procesu.) CHP (Republikánská lidová strana) a další segmenty společnosti zase tlačí na zapojení parlamentu do procesu a větší dohled. Rétorika tureckých ozbrojených sil také napovídá o možném názorovém nesouladu s premiérem.

Erdoğan se nachází uprostřed komplexní politické hry. Současná podoba neinstitucionalizovaného mírového procesu v gesci vlády, drženého mimo parlamentní půdu, premiérovi poskytuje bohatý manévrovací prostor. Podle mého názoru ale nelze díky tlakům ze strany PKK i opozičních (nejen politických) sil předpokládat její dlouhé trvání. Vládní návrh na vytvoření několika „komisí moudrých“ složených z různých význačných lidí ekonomického či kulturního života v počtu asi třiceti osob se sice setkal s pozitivním přijetím, ale opozice stále vytrvale tlačí na zapojení parlamentu do procesu. Lze tedy očekávat postupnou parlamentarizaci a institucionalizaci procesu, pravděpodobně spojenou i s legálními úpravami.

Optimismus napříč politickými i společenskými kruhy na obou stranách převládá a imralský proces je v pohybu. 3. dubna například proběhla další plavba představitelů kurdské strany BDP v čele se Selahattinem Demirtaşem za uvězněným Öcalanem na ostrov İmralı. Objevují se zprávy, že Erdoğan 4. dubna kývl na vytvoření „legislativního panelu“ k zajištění větší parlamentní kontroly. Politici se také stále častěji vracejí k době založení moderního Turecka v roce 1920 a vyzdvihují boj Turků s Kurdy bok po boku za „velké Turecko pro všechny“. V rozhovoru pro CNN Türk Erdoğan dokonce naznačil možnost zavedení federálního uspořádání, což by mohlo uspokojit kurdské požadavky. Podobné náznaky ústupků by ještě před několika měsíci byly zcela nemyslitelné. İmralský mírový proces má zelenou a jsem přesvědčen, že šance na konstruktivní řešení je vyšší, než byla kdy dříve.

Autor: Tomáš Kaválek, student magisterského programu Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.