Češi jsou obvykle konzervativní a konformní národ. Myšlenkově strnulí řeší své žabomyší války a někdy si dokonce myslí, že totožné „starosti“ hýbou planetou. Nezdravě se přehrabují ve vlastní minulosti (v tom jsou jejich „mladší bratři“, Slováci, ještě o kus napřed) a vůbec mají tendenci žít obklopeni svými úhlednými historickými komplexy. Je totiž snadné zaobírat se věcmi, jež jsou v nejlepším případě jinde passé. Intence dnešního světa tím totiž získávají poměrně pohodlnou záclonku, v nadsázce řečeno, „falešného vědomí“.
Mezi „elitami“ od Aše po Jablůnkov je tak napořád oblíbená, politicky x-krát zneužitá protiruská hysterie, což je samo o sobě naprostým nesmyslem, jenž nejvíce evokuje sentimentální vztah zkostnatělé části českých komunistů k „Matičce“ Rusi. Rozuměj: Sovětskému svazu.
Čtvrt století od pádu železné opony dostal ale zmíněný a priori odmítavý a vlastně škodlivý postoj pár vydatných impulzů. Patrné je to i z mediálního pojednání olympijských her v Soči. Odtud se krom sportovních přenosů dozvídáme výhradně o údajných problémech místních gayů a o radosti českých žurnalistů z komicky zařízených toalet. Také tenhle Rusy pořádaný svátek míru mezi národy – a mělo by to být stále připomínáno – doplácí na mezinárodní situaci. Na to, že už Ruská federace není tím dezintegrací ohroženým zoufalstvím, jímž bývala za Jelcinovy alkoholokracie. Té (novopečení) demokraté velkoryse promíjeli, když nechala střílet do svobodně zvolené dumy…
Kromě přetahování o Sýrii je v aktuálním kurzu ještě pletichaření ohledně geopolitické orientace Ukrajiny. Světoznámý americký politolog Zbygniew Brzezinski kdysi napsal, že bez tohoto strategicky ležícího území nemůže nástupnická Moskva kalkulovat s obnovou své někdejší role. Hodně lidí na obou světových stranách s ním v podstatě souhlasí a už nejsou ochotni promýšlet, co původem polský politický poradce napsal celkem nedávno. Radikálně přehodnotil představu izolace Putinova státu, po níž volal po „blitzkriegové“ válce s Gruzií. Prohlásil, že bez úzké spolupráce s „Velkou zemí“ si USA a EU nezachovají tradiční vliv.
Má to hlavu a patu, jenže překonat doslova po staletí budovanou, také ze staré náboženské animozity vycházející nedůvěru mezi Východem a Západem není zrovna lehká záležitost. S největší pravděpodobností přetrvají stereotypy vzájemného soupeření, jak je loni poutavě shrnula Hillary Clintonová: „Je tu snaha resovětizovat region. Nebude se to tak sice jmenovat, bude se tomu říkat celní unie, eurasijská unie nebo nějak podobně. Nenechme se ale zmýlit. Víme, co bude cílem, a snažíme se vypracovat účinné způsoby, jak tento proces zpomalit nebo mu rovnou zabránit.“
Potupen agresivním ruským nástupem proti Asociační dohodě se přirozeně cítí také „oukropeček“ mezi těžkými vahami, Evropská unie. Vojensky málo významná, navíc obtížena spoustou hospodářských či politických břemen si Ukrajinu nepohlídala a její směřování proto leží vysloveně v neevropských hvězdách…
Tím vším se dá poměrně lehce vysvětlit snaha o oživování ducha oranžové revoluce z roku 2004. Obdobný je jak tendenční výklad složitých, až nepřehledných událostí, v nichž se angažují i značně obskurní, fašizující kruhy (svými územními nároky znervózňují zejména Poláky), tak snaha původní spontánní odpor v některých regionech systematicky „fedrovat“ přímými finanční toky. Zkrátka vrátit impériu úder. Rohovník Vitalij Kličko o tom ví jistě svoje.
Zatím není úplně jasné, kam vývoj doputuje, nicméně na nějaké zářné usmíření se v dohledné době spoléhat nedá. Na to je lidnatá a žírná Ukrajina až příliš důležitým herním polem.
Autor: Pavel Kopecký, politolog. Článek je rozšířením komentáře pro Literárky.cz
