Gustav II. Adolf, přezdívaný „Gustav Veliký“, „Lev Severu“, „Zlatý král“, „Gösta“ či „Otec moderního boje“, byl švédský král na počátku 17. století, který dokázal Švédsko zreformovat takovým způsobem, že se během jeho vlády stalo jednou z klíčových mocností prvního řádu a tuto pozici si uchovalo až do počátku 18. století. Osoba Gustava II. Adolfa je velice důležitá především pro oblast vojenství a strategie, neboť jeho vojenské reformy ovlivnily vývoj vojenského umění na dalších několik století a některé z nich přetrvávají v upravené podobě dodnes.

Autor: Tomáš Vlček, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU Brno.

6. listopadu slaví Švédové jeden z bývalých tzv. dnů státní vlajky, a to „Gustav Adolfsdagen“, tedy den Gustava Adolfa. Ačkoliv již nejde o oficiální státní svátek, vyvěšují se státní vlajky. „Gustav Adolfsdagen“ býval nejvýznamnějším švédským státním svátkem až do doby, kdy jej z mnoha důvodů nahradil 6. červen, Švédský národní den (Sveriges nationaldag), resp. Den švédské vlajky (Svenska flaggans dag). I po zásahu úřední moci se však listopadová událost, při které se pečou speciální sladké dortíky s čokoládovým vyobrazením krále Gustava II. Adolfa, těší značné oblibě.

Gustav II. Adolf, přezdívaný „Gustav Veliký“, „Lev Severu“, „Zlatý král“, „Gösta“ či „Otec moderního boje“, byl švédský král na počátku 17. století, který dokázal Švédsko zreformovat takovým způsobem, že se během jeho vlády stalo jednou z klíčových mocností prvního řádu a tuto pozici si uchovalo až do počátku 18. století. Osoba Gustava II. Adolfa je velice důležitá především pro oblast vojenství a strategie, neboť jeho vojenské reformy ovlivnily vývoj vojenského umění na dalších několik století a některé z nich přetrvávají v upravené podobě dodnes.

Podrobná studie o Gustavovi II. Adolfovi je rozdělena na dvě epizody. Následující text je jeho první epizodou. Bude v něm přiblíženo mládí a raná léta Gustavovy vlády, dojde k představení politické situace v Evropě na počátku 17. století a nakonec k popisu samotných jeho vojenských reforem v organizaci, taktice a výzbroji vojska.

Část I – Život a vláda Gustava II. Adolfa

Mládí

19. prosince 1594 se švédskému králi Karlovi IX. a jeho manželce Kristíně Holštýnské-Gottorpské ve Stockholmu narodil chlapec, kterého pojmenovali Gustav II. Adolf. Přídomek „II.“ získal po svém dědovi, slavném Gustavu I. Vasovi, zakladateli Vasovské dynastie*(1)*. Karel IX. oslavil narození tohoto dědice trůnu znovuzřízením univerzity v Uppsale, která se stala slavným ústavem (Hrych 2003: 403). Okázalé oslavy vůbec nebyly přehnané, neboť, jak se později ukázalo, Gustav se velice zasloužil o slávu a sílu Švédska a svými reformami zemi de facto zavedl mezi evropské mocnosti prvního řádu, mezi kterými Švédsko vydrželo až do počátku 18. století, kdy bylo poraženo Ruskem v tzv. Velké severní válce (1700 – 1721) a kdy Nystadským mírem z 10. září 1721 ztratilo své zámořské provincie v Dánsku, Polsku a Rusku a bylo nuceno ustoupit z pozice velmoci ve prospěch vítězného Ruska.

Gustav byl nejstarším a zároveň jediným synem zmíněného královského páru, který se dožil dospělosti, neboť jeho mladší bratr Karel Filip zemřel velmi mlád. Protože měl dále již jen tři sestry, Kateřinu, Marii Elizabeth a Kristínu, bylo jisté, že po smrti svého otce převezme vládu nad Švédskem.

Gustavova matka byla velmi učená a tak požadovala dobré vzdělání i pro svého syna. Jeho vychovatelem se stal od roku 1602 Johann Skytte-Schroderus (1577 – 1645), pozdější rektor univerzity v Uppsale a přítel Jana Amose Komenského. V devíti letech už malý Gustav po boku otce vstoupil do veřejného života. I Gustavův otec velmi dbal na jeho vzdělání a v deseti letech jej bral s sebou do Livonska, kde válčil s Polskem, aby se chlapec přiučil i praktickým aspektům politiky. Od deseti let již Gustav také zasedal se švédským stavovským shromážděním (švédsky *riksdag*) (Bautz 2007), od třinácti let se politiky účastní aktivně, když začne vyřizovat stížnosti a vydávat první nařízení. Po uzavření míru v Antverpách mezi Španělskem a Spojenými nizozemskými provinciemi v roce 1609 se na jeho dvoře objevilo mnoho cizích důstojníků, kteří mu poskytli vynikající vojenské vzdělání. Během této doby si Gustav také osvojil řadu jazyků; jako rodilý mluvčí hovořil latinsky, německy, holandsky, francouzsky a italsky; rozuměl španělštině, angličtině a skotštině a znal i základy polštiny a ruštiny (Bennett 2008). V roce 1609 se stal Gustav správcem vévodství Västmanland v hrabství Örebro ve středním Švédsku.

Roku 1610 zemřel král Karel IX. a po krátké době vlády regenta Axela Oxenstierna, jež trvala jen několik měsíců, se Gustav II. Adolf ujímá v roce 1611 vlády nad Švédskem (EBO 2008). Tou dobou mu bylo 17 let. V té době osmadvacetiletého Axela Oxenstiernu okamžitě jmenoval svým kancléřem a jejich přátelství a spolupráce vedly k neobyčejnému rozvoji země, neboť měli téměř shodné názory a navzájem se doplňovali.

Gustav II. Adolf byl energický a činorodý muž. Jeho vnější zjev byl považován za nejryzejší severský typ, byl vysoké postavy, přísné a dobře stavěné. Byl tělnatý, ale bez obtížné tloušťky. V jeho držení těla bylo cosi majestátního a v očích zas tak laskavého, že se každého, kdo ho viděl, zmocnila úcta, obdiv a láska. Měl vysoké, rovné čelo, bílou a růžovou pleť, pravidelné rysy, zlatožlutý vous i vlasy a veliké modré oči (kvůli jeho vlasům jej Italové zvali „Il re d´oro“, tedy „Zlatý král“). A neboť nikdo není dokonalý, získal si přezdívku „Gösta“ („Křivonoska“), protože měl poměrně velký a hlavně ohnutý nos. Také trpěl krátkozrakostí (Fukala 2005: 214-215).

Měl vrozený sklon k choleričnosti a často vzkypěl, často ve svém hněvu sahal k výhrůžkám. Horlivost a rozhorlení u něho byly obvyklým stavem. Při vyjednávání býval nebezpečný svou útočnou náladou. Na druhou stranu byl střízlivý a opatrný ve svých výpočtech, byl veselý a k prostým lidem vždy spravedlivý, při svých podnicích postupoval záměrně, rád vše v mysli do podrobností přezkoušel a bylo-li třeba, dovedl vyčkat i ustoupit (Ahnlund 1939: 65-70). V oblékání i jídle měl Gustav rád jednoduchost, čímž se často stával inspirací pro své vojáky. Díky tomu si s nimi také vypěstoval přátelský vztah (mužstvem se nechával oslovovat *kamrat*, tzn. švédsky „přítel“). Nesmíme též zapomenout, že král byl velice zbožný člověk. Nikdy pro světské záležitosti nezapomínal na Boha, který mu byl nejvyšší nadějí, bezpečným přístavem a smyslem života (Fukala 2005: 217). Král byl v náboženství přísný a zcela oddaný protestantismu (luteránství). V roce 1617 přijal v Örebro v odpovědi na protireformaci a postupující katolicismus náboženské statuty, na základě nichž měli všichni katolíci opustit do tří měsíců zemi a kdokoliv konvertoval ke katolicismu, měl ztratit veškerá práva (Lagerqvist 2001: 59).

Počátky vlády

Když se Gustav II. Adolf dostal ve Švédsku k moci, jeho země byla vyčerpaná z řady válek jeho předchůdce, Karla IX. Švédské hospodářství bylo zaostalé, technologická úroveň země byla nevalná, všude se platilo převážně naturáliemi a navíc se ve Švédsku stále držely pozůstatky středověkého lenního systému. Vojenské síly byly povětšinou vázány na pobřeží Baltského moře a v této pro Švédsko nepříjemné situaci na zemi v roce 1611 ze západu zaútočil dánský král Kristián IV. Ten cítil, že Švédsko je po smrti Karla IX. značně oslabeno a že by mohl dosáhnout svého cíle, kterým bylo ovládnutí přístupů do Baltu. Kdo totiž kontroloval Baltské moře, měl zaručeny vydatné finance z obchodu s východoevropskými zeměmi.

Švédsko nebylo bohatou zemí, mělo velmi omezené lidské zdroje a až na pár výjimek nebylo bohaté ani na cenné přírodní materiály. Tyto výjimky tvořily měděné doly ve Falunu a železné doly v Bergslagenu a s nimi související manufakturní podnikání, které doplňovalo potenciál jinak převážně zemědělské severské společnosti (Munck 2002: 85). I přes relativní chudost státu byly výnosy z obchodu s těmito dvěmi surovinami v prvním desetiletí z velké části schopny pokrýt válečné náklady. Navíc významný zdroj nejdůležitějších vojenských surovin znamenal, že poté, co Gustav II. Adolf přikročil k vojenským reformám, byli švédští vojáci vyzbrojeni mušketami, sečnými zbraněmi i děly výhradně ze švédských materiálů.

Stejně jako král Gustav si neuspokojivého stavu švédského hospodářství bylo vědomo i obyvatelstvo a dynastie Vasovců se mezi ním přílišné popularitě netěšila. Gustav, jednak lidumil a jednak vojevůdce, svou vládu začal celou řadou nevojenských reforem s cílem posílit Švédsko a vyvést jej z problémů. Zrevidoval daňový systém a byrokratický aparát (ustavil celkem pět ministerstev), což ovšem neznamenalo snížení daní. Naopak, stávající byly postupně zvyšovány a zaváděny byly také mnohé nové či mimořádné daně pro všechny bez rozdílu. V letech 1612 – 1626 bylo ustaveno několik kolegií pro řízení důležitých státních záležitostí, zavedeno řádné soudní řízení na všech instancích (nejvyšší soud byl založen v roce 1614) a modernizována provinční správa, v roce 1617 byly stanoveny formy práce stavovského riksdagu. Na jedné straně rezignovala švédská šlechta na vlastní přímou politickou moc v mnoha malých územích, na druhé straně si u krále postupně vynucovala stále nová hospodářská privilegia a zvětšovala neustále své pozemkové vlastnictví (Kan 1983: 102). Tak mezi opatření, která byla přijata natrvalo, patří i převody korunní půdy za hotové peníze, nejvíce zejména v baltských provinciích (Munck 2002: 87).

Gustav II. Adolf velmi podporoval infrastrukturu, rozvíjel průmysl a obchod, zval do země odborníky bez ohledu na národnost, nechával zřizovat obchodní společnosti, udílel významným osadám městská práva a zakládal nová města (mj. Göteborg v roce 1619), základní školy a univerzity (mj. Tartu v dnešním Estonsku v roce 1632). Do Švédska tak přicházeli (už i od konce 16. století) majetní podnikatelé a finančníci, zkušení mořeplavci, stavitelé, hutníci, inženýři či vojenští odborníci (např. Jacob DelaGardie, student Mořice Oranžského, jeden z řady Gustavových vojenských učitelů). Gustav využil inovace z konce 16. století, mj. nových a větších vysokých pecí z kamene, tzv. francouzských, které umožňovaly zvýšit tavbu surového železa a „valonský“, popř. „německý“ postup při kování vytlačil dřívější výrobu železných housek výrobou páskového a prutového železa. Od konce 16. století se také začala rychle zvyšovat i těžba mědi a Švédsko se v 17. století stalo hlavním evropským vývozcem železa a mědi (Kan 1983: 96-97).

O něco později, v roce 1626, v tzv. Nařízení šlechtických rodům, Gustav zreorganizoval nejvyšší stavy (riksdag). Všechny šlechtické rodiny měly být nadále evidovány pod čísly, aby bylo možno šlechtu lépe počítat a zároveň aby se zamezilo vniknutí falešných šlechticů mezi stavy. Šlechta byla rozdělena do tří kategorií: lordstvo (hrabata a baroni) zahrnující 12 rodin, rytířstvo (příbuzní členů královského dvora) zahrnující 23 rodin a konečně venkovští šlechtici (tedy zbylí šlechtici a velkostatkáři) zahrnující 92 rodin. Celkem bylo ve Švédsku 127 šlechtických rodin (v době Gustavovy smrti už téměř 300 rodin). Hlava každé z nich měla své místo v riksdagu, měla právo vyjádřit svůj názor a samozřejmě měla právo volit (Lagerqvist 2001: 59). Během Gustavovy vlády byl riksdag svolán jedenáctkrát, v období po třicetileté válce, kdy se Švédsko zařadilo mezi přední mocnosti Evropy, se riksdag svolával vždy alespoň dvakrát do roka. Zreorganizovaný systém generálních stavů vydržel v nezměněné podobě až do roku 1866.

V průběhu těchto událostí si Gustav našel čas i na svatbu. 25. listopadu 1620 se oženil s Marií Eleonorou Braniborskou, se kterou měl později dvě dcery, Kristýnu Augustu, která zemřela brzy po narození, a Kristýnu, která se po smrti svého otce stala švédskou královnou. Gustav II. Adolf byl také otcem nemanželského syna Gustava, pozdějšího hraběte z Wasaborgu.

Gustavovy reformy vedly v druhé polovině 17. století k významnému nárůstu počtu obyvatel Švédska. Pro konsolidaci země a další ekonomický a společenský rozvoj ale bylo též nutné ukončit probíhající války s Polskem, Dánskem a Ruskem.

První etapu švédsko-polských válek o Livonsko, kde mladý Gustav získával první bojové zkušenosti, když už v deseti letech bojoval po boku svého otce, ukončil příměřím v roce 1614. Překvapující přepadení Dánskem v roce 1611 skončilo víceméně nerozhodně a tak se Gustav snažil válku ukončit s co nejvýhodnějšími podmínkami. Mírem v Knäred z roku 1613 bylo Švédsko nuceno vzdát se ve prospěch Dánska přístavu Älvsborg, jediného jeho přístavu v Severním moři (Roberts 2008) a Dánové vrátili město Kalmar, které v průběhu války dobili. Dánský král byl navíc ochoten přístav Älvsborg vrátit, pokud Švédsko do šesti let zaplatí jeden milion riksdalerů (švédská a zároveň jediná tvrdá měna v severní Evropě, milion riksdalerů odpovídalo zhruba 25 tunám stříbra). Protože nyní musely veškeré lodě na cestě do Švédska proplout dánskými výsostnými vodami, kde byly vybírány celní poplatky, riksdag souhlasil s vypsáním mimořádných daní pro všechno obyvatelstvo, s cílem vybrat dostatek peněz na záchranu přístavu. Podařilo se vybrat dokonce čtyřikrát více a Dánsko tak dostalo peníze včas (Lagerqvist 2001: 60-61).

V Rusku Karel IX. intervenoval kvůli tamější krizi v nástupnictví. Chtěl v Moskvě dosadit vlastního kandidáta a zabránit Polákům, aby si počínali podobně. V roce 1613 se ale ruské problémy vyřešily, když na trůn usedl Michajl Fjodorovič Romanov, zakladatel mocné dynastie Romanovců, která v Rusku vládla až do Říjnové revoluce v roce 1917. Romanov válku se Švédy ukončil v únoru 1617 mírem ve Stolbově, kterým Švédsko získalo Ingrii, Karelii a pobřeží Finského zálivu, které až dosud patřilo Rusku. Rusko tak bylo vytlačeno z baltského prostoru a zatlačeno do Asie. Světovou velmocí se mělo stát až po více než sto letech.

Mírem s Ruskem si Gustav II. Adolf zároveň uvolnil ruce pro obnovení vojenských operací proti Polsku, když zahájil druhou etapu válek o Livonsko. V nové válce proti Polsku měli Švédové výraznou převahu a roku 1621 padla Riga. Po velkém vítězství u Wallhoffu v Livonsku roku 1626 přenesl Gustav II. Adolf válečné akce do Pruska. Po několikaletých úspěších bylo v červnu 1629 švédské vojsko poraženo u Struhmu, kde polskému veliteli pomohlo vojsko českého rodáka Albrechta z Valdštejna (celým jménem Albrecht Václav Eusebius). Tak Gustav uzavřel v roce 1629 v Altmarku švédsko-polské příměří, podle něhož zůstalo v moci Švédů nejen Livonsko, ale i řada východopruských a polských baltských přístavů, včetně Pillau a Memelu (Klajpeda). Tento mír byl přínosný pro obě strany a jeho podmínky byly rychle odsouhlaseny. Švédský král se bál vstupu do operací v Německu, pokud by měl za zády nepřátelské Polsko a Polsko rychle souhlasilo s poměrně tvrdými podmínkami míru, neboť se obávalo současných bojů na dvou frontách, se Švédskem a s Ruskem. Získané přístavy však Švédsko ztratilo již roku 1635 (Kan 1983: 93). Švédové navíc získali právo na vybírání cla na řekách Visle a Němenu a také v pruských přístavech (např. v Gdaňsku) a zároveň se Švédsko vyprostilo ze všech válek, díky čemuž mohl Gustav konečně přesunout svůj zájem do severního Německa.

V tomto období Gustav téměř dosáhl svého cíle na Baltu, tzv. *Dominium maris Balticae* (Panství moře Baltského), tedy držby Baltského moře a všech přímořských oblastí. De facto chtěli Švédové změnit Baltské moře ve švédské vnitrozemské jezero (Wandycz 1998: 96). Baltské moře, jak už bylo zmíněno, bylo zdrojem ohromného bohatství pocházejícího z obchodu, celních poplatků a daní a tento zdroj později přispěl k financování Gustavových vojenských reforem.

Situace v Evropě na přelomu 16. a 17. století

Od počátku 17. století probíhaly po celé Evropě ozbrojené i neozbrojené konflikty mezi katolíky a protestanty. Protestanti (luteráni, kalvinisté, utrakvisté), označovaní od roku 1517, kdy Martin Luther vydává svých 95 tezí, jako reformace, bojovali za nápravu církve a za návrat ke kořenům jejího učení. Církev protestanty označila za heretiky a náboženský spor gradoval. Vrcholem se stala událost, kdy bezdětný císař Svaté říše římské národa německého Matyáš (syn Rudolfa II. Habsburského) předává svou vládu. Oficiálním nástupcem se stal arcivévoda Ferdinand II., jež byl přes odpor místního protestantského zemského sněmu korunován na českého krále (Müller, Krieger, Vollrath 1999: 99). Napětí vyvrcholilo, když Ferdinand II. v Čechách zakázal sjezd protestantských stavů a náboženské spory se změnily v masový ozbrojený střet, kde se pod zástěrkou náboženství řešil hlavně boj o moc v Evropě.

Dne 23. května 1618 se představitelé českých nekatolických stavů vypravili na Pražský hrad a svrhli z oken přítomné místodržitele Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic i s písařem Filipem Fabriciem. Postižení však vyvázli bez větších zranění. Nikdo tehdy netušil, že akt vzpoury proti militantním katolíkům a zástupcům císaře Matyáše zahajuje třicetiletou válku, vůbec první konflikt, který se odehrával jak v Evropě, tak i v dalších světadílech (Regan 1994: 123). Generální sněm stavů zemí Koruny české neuznal císaře Ferdinanda II. českým králem a v roce 1619 si zvolil vlastního krále, Fridricha Falckého. Ten se stal také vůdcem Protestantské unie, svazku protestantských králů proti Katolické lize, jež vznikla 1609 z iniciativy Bavorska.

8. listopadu 1620 se česká protestantská stavovská vojska, z nichž drtivou většinu tvořili žoldnéři, nadto špatně placení, střetla s Katolickou ligou na Bílé Hoře u Prahy. Po dvouhodinovém klání s katolickou vojenskou převahou protestantští žoldnéři utekli, nechaje za sebou přibližně 1500 mrtvých spolubojovníků a vítěznou Katolickou ligu. V odplatě za vzpouru nechal Ferdinand II. na pražském staroměstském náměstí popravit 27 čelných představitelů povstání. Fridrich Falcký uprchl, přišel o veškerá svá léna v zemích Koruny české a jeho falcké území se dostalo do rukou Bavorska. Rekatolizace posléze vedla k masovým odchodům protestantů do exilu (tak se Jan Amos Komenský setkal s Johannem Skytte-Schroderusem ve Švédsku). První fáze války, tzv. česká (1618 – 1623), byla u konce.

Následovala fáze dánská (1625 – 1629), kdy dánský král Kristián IV. vstoupil do bojů proti Katolické lize na obranu prohrávajících protestantských souvěrců. S anglickou, francouzskou a nizozemskou finanční podporou se pokoušel vypořádat s novou císařskou armádou pod vedením mladého českého šlechtice Albrechta z Valdštejna (v zahraniční literatuře Walennstein) (Davies 2000: 583). Poté, co byli Dánové poraženi a přišli o řadu území (Šlesvicko, Holštýnsko, Jutsko aj.), byla v roce 1629 uzavřena smlouva v Lübecku, na základě níž se Kristián výměnou za navrácení ztracených území ze střední Evropy stáhl.

Celý protestantský svět se nyní upnul na poslední naději, na silné Švédsko, vedené zbožným protestantským králem Gustavem II. Adolfem. Po porážce Dánska Gustav pochopil, že nyní už do války zasáhnout musí. Než se ale pustíme do popisu švédské fáze třicetileté války (1630 – 1635), je třeba se nejdříve věnovat jeho reformám ve vojsku.

Část II – Vojenské reformy Gustava II. Adolfa

Organizace vojska

Švédská armáda byla po nástupu Gustava na trůn ve velmi špatném stavu. Měla zastaralé vybavení a zbraně, byla špatně organizovaná a především byla dosti nepočetná. Gustav však získal trůn v době, kdy švédsko vedlo několik válek a vybudování schopné armády se tak stalo vlastně nutností a zároveň jeho prvním úkolem. Gustav zavedl ve své armádě naprosto zásadní změny, z nichž se většina stala konstantní součástí vojenského umění až do první světové války a některé aspekty dokonce přetrvávají dodnes.

Rozsáhlé reformy provedl Gustav už v organizaci vojska. Ve Švédsku existovala tradice všeobecné branné povinnosti už dlouho před jeho příchodem, v době jeho nástupu na trůn však byla země s velmi hubenými lidskými zdroji s celkem asi jeden a čtvrt milionem obyvatel ve Švédsku a Finsku (Munck 2002: 85) už dost vyčerpaná. Gustav tento systém zreformoval tak, že nadále služba v armádě trvala dvacet čtyři let, ale byl do ní povoláván jen jeden muž z deseti a zbytek platil daně, z nichž mu byla pořízena výstroj. Navíc existovaly i výjimky z povinnosti sloužit v armádě, které se udělovaly např. jediným synům vdov, mužům, jejichž bratři už v armádě sloužili, dělníkům v dolech a zbrojním průmyslu, šlechtě (která stejně sloužila v důstojnických hodnostech) a kněžskému stavu (Howard 1997: 60-61). Tato změna ulehčila domácímu obyvatelstvu, neboť se značná část mužů mohla věnovat obchodu, práci a celkovému zaopatřování rodiny a přitom existovala stálá a dostatečně silná armáda. I přesto tento konskripční systém (švédsky *Utskrivning*) přiváděl ročně do vojenských služeb přes 10 000 mužů ve věku 15 – 60 let, přičemž téměř polovina z nich během roku padla, takže celkové pozitivní změny pro civilní obyvatelstvo nebyly nakonec tak citelné. Pro nabírání nových rekrutů bylo Švédsko rozděleno do šesti regionů. Každý z těchto regionů zásobil branci jeden z tzv. národních pluků (každý z nich byl vytvořen ze tři polních pluků). Celému tomuto konskripčnímu systému se vyhnulo jezdectvo, které bylo sestaveno z dobrovolníků. Gustav se zároveň nebránil ani soudobému trendu najímání žoldáků. V jeho armádě sloužili irské, skotské, finské, saské a jiné žoldácké oddíly a to ve vysokém počtu. Často pod ním bojovali i emigranti z evropských protestantských států (např. mnoho Čechů). V bitvě u Lützenu disponoval Gustav přibližně 120 000 vojáky, z nichž jen zhruba 13 000 bylo Švédů. Po vítězných bitvách také Gustav dobře nakládal se zajatci. Jelikož šlo často o žoldáky (to však nebylo tak určující), jednoduše je přijal do vlastní armády. Místy tak po bitvě získal i tisíce nových vojáků.

Další reformou v organizaci vojska bylo rozdělení masy vojáků na menší jednotky, což je princip, který sice nebyl zcela nový, ale dosáhl jedné podstatné úpravy. Tou bylo zavedení širokého velícího důstojnictva s hodnostmi adekvátně pro každou jednotku. Tito důstojníci byli za kvalitu a připravenost své jednotky také přímo zodpovědní. Nejmenší jednotkou byla rota (kompanie), která sestávala ze 72 mušketýrů a 54 kopiníků. Čtyři roty tvořily prapor (batalion, škadrona), ve kterém bylo tedy 288 mušketýrů a 216 kopiníků, celkem 504 mužů. Tři prapory tvořily bojovou brigádu, která tak měla přibližně 1500 vojáků (Dupuy a Dupuy 1996: 551). Pluk (regiment), nejvyšší jednotka, obvykle sestával z přibližně deseti praporů (cca 3000 – 5000 mužů). Rotám veleli kapitáni, praporům podplukovníci a brigádám či plukům plukovníci. Plukovníci byli zároveň vlastníky pluků, zodpovídali za jejich stav a rekrutovali nové vojáky. Podřízení důstojníci v rámci rot byli poručíci.

Proměnu zažila švédská armáda také v oblasti disciplíny, která byla přísně dodržována. Na kázeň mužstva dbal Gustav už při jejich výcviku. Zakázal v polním táboře souboje a nestrpěl u svého vojska děvky. Zato však mohla švédského vojáka při taženích doprovázet manželka*(2)* (Fukala 2005: 218). Sám král byl hluboce věřící a proto požadoval vysoké morální kvality i po svém vojsku, chtěl, aby se vojáci chovali jako skutečná křesťanská armáda (Bennett 2008). Během jeho života dokázala jeho osobnost na vojáky skutečně působit a tak se obvyklé loupení, znásilňování a mučení, které provázelo válku od nepaměti, ve švédských taženích skutečně nevyskytovalo. Aby podpořil disciplínu v mužstvu, zavedl vojenské soudy. Tresty za přestupky proti morálce byly velmi tvrdé, král se nezdráhal vojáka ani pověsit, a tak měla Gustavova armáda pověst dobrého chování, což bylo na tehdejší dobu něco skutečně neobvyklého. Často na tyto tresty dopláceli především nováčci, kteří Gustavovi dočasně snižovali morálku a disciplínu vojska. Bohužel, po Gustavově smrti se chování švédského vojska rapidně změnilo a v drancování a loupení se nijak nelišilo od ostatních armád třicetileté války, ba je někdy i předčilo. Tvrdá disciplína byla ale vyvažována motivací a povzbuzováním. Švédští vojáci dostávali jednak dobře zaplaceno a také byli považováni za profesionály a byli povzbuzováni, aby se tak považovali i sami.

Velmi specifický byl i švédský systém financování armády. Na domácí půdě tato armáda nedostávala z královské pokladnice žádný plat, zato řádně a spořádaně žila na úkor země (Howard 1997: 61). Problém nastával když muselo vojsko bojovat za hranicemi země, protože už muselo být financováno státem. Už bylo řečeno, že Švédsko byla země chudá, se značně omezeným počtem obyvatel a kromě železa a mědi bez významnějších zdrojů cenných surovin. Vývoz mědi byl sice schopen v prvních desetiletích 17. století ze značné části vojenské výdaje krýt, ale problém s financováním dlouhodobě neřešil (vojenské reformy vyžadovaly obrovské množství železa a mědi). Problém s financováním vojska za hranicemi země tak byl řešen několika způsoby v několika etapách. Na konci 20. let 17. století dalo ovládnutí vodního prostoru a okupace většiny pruských a livonských přístavů Švédsku neomezený přístup k příjmům z cel a mýt baltského námořního obchodu (Munck 2002: 87-88). Na nějakou dobu tento finanční zdroj pokrýval válečné náklady, po roce 1630 se ale vlivem obchodního propadu prudce snížila cla a problém s financemi se obnovil. Tou dobou se však už v Německu, všude, kde to jen šlo, zaváděl propracovaný a pečlivě vedený systém kontribucí a výpalných, které se vybíraly částečně v penězích a částečně v zásobách a kvartýrování. Tím se rapidně snížil podíl Švédska na placení válečných výdajů, přinejmenším ve vlastní říši (Munck 2002: 88). Jiným řešením finanční situace bylo také využívání spojeneckých vojáků, neboť ty platil příslušný vévoda (kníže), který jim velel. Jejich počet spolu s žoldáky činil v období bitvy u Lützenu přibližně 90% švédské armády. Když Gustav II. Adolf zemřel, ztratilo Švédsko řadu provincií a tím i řadu významných zdrojů příjmů, systém kontribucí se tak musel v zájmu stability nových švédských území omezit a vybírané peníze a zásoby byly sníženy. Po roce 1635 však opět došlo k vyřešení finančních problémů, a to když Francie, Nizozemí a Švédsko vytvořili koalici proti Habsburkům. Francie se do té doby války účastnila jen diplomaticky (ale zato velmi obratně), takže zdaleka necítila vyčerpání státní pokladny jako ostatní, již téměř dvacet let bojující státy. Rozšířila tak finanční podporu Švédsku, když navázala na francouzsko-švédskou smlouvu z Bärwalde z 13. ledna 1631 (ta měla platnost pět let a brzy tak mělo dojít k jejím ukončení). Válečné operace tím měly opět zajištěny dostatečně kvalitní financování nemluvě o tom, že po Gustavově smrti se Švédové opět během svých tažení vrhli do pustošení a plenění zemí.

Vhodné je také vzpomenout na výcvik vojáků. Sám Gustav II. Adolf byl odborníkem na vojenskou techniku a kartografii, studoval válku z její vědecké stránky. Někteří z jeho důstojníků byli vycvičeni i Mořicem Oranžským (Bennett 2008). Gustav také v poli používal přenosné dalekohledy. Tato odbornost, která byla vyžadována i po vojácích (hlavně po dělostřelcích) nakonec způsobila, že se vojenský výcvik stal pro důstojníky stálým zaměstnáním. Výcvik probíhal prakticky bez přestávky už od chvíle, kdy nový rekrut vstoupil do armády. Pořádaly se časté manévry nejen celého vojska, ale i menších jednotek, pluků, brigád, praporů apod. Vojákům se pravidelně předčítalo z odborných spisů, autorem mnohých z nich byl sám Gustav II. Adolf. Nejrozsáhlejší a nejpropracovanější z nich je „Vojenský řád“. V jeho spisech se mj. hovoří o tom, jak nabírat nové vojáky, jaké povinnosti a vlastnosti mají mít švédští válečníci či, jednoduše, jak vést válku (Ahnlund 1939: 104-106).

Gustavův největší přínos vojenskému umění však lze spatřovat ve specifickém výcviku vojska, který byl směřován tak, aby se jednotlivé druhy vojáků (pikenýři, mušketýři, jízda, dělostřelectvo) naučily těsně spolupracovat. Koncepce taktické týmové práce vedla k operacím vysokého stupně obtížnosti a vyžadovala nejen prozíravé a inteligentní velitele, ale i integrovanou strukturu hierarchického řízení a okamžité a ukázněné reakce (Howard 1997: 62). Jeho politika vzájemné podpory vojáků vedla v Evropě k rozvinutí tzv. kombinovaných operací, bez nichž si dnes prakticky žádnou vojenskou operaci nelze představit.

Na závěr části o organizaci vojska nelze opomenout i zavedení uniforem, což je jedna ze změn, která se uplatňuje dodnes. Nelze přesně říci, kdo v armádě zavedl uniformy jako první, významní a bohatí velitelé, jako byl Mořic Oranžský a Albrecht z Valdštejna, je používali také a tak je pravděpodobné, že jejich použití Gustav II. Adolf pouze okopíroval. Zavedení uniforem ale vedlo k posílení jednoty ve vojsku, k prohloubení bojové morálky a také k vytvoření jakéhosi vojenského ducha či pocitu sounáležitosti vojáků v rámci své jednotky, jež se projevoval hlavně v boji, kdy se vojáci nechovali jako jednotlivci, ale chápali se jako celek a navzájem se podporovali, chránili a pomáhali si.

Pěchota

Pěchota, nejdůležitější součást snad kterékoliv armády, existovala v době třicetileté války vlastně jen ve dvou variantách, a to jako pikenýr (kopiník) a mušketýr. Typickou částí oblečení pěšáka byly velice široké kalhoty pod kolena, jakési pumpky. Doplňovaly je punčochy, stažené pod koleny pentlemi zavázanými po stranách do ozdobných smyček. Voják obouval buď nízké boty nebo holínky z měkké kůže. Se šířkou kalhot kontrastoval úzký kabátec, přes který se oblékala kožená vesta bez rukávů. Ozdobným prvkem oblečení byl měkký přeložený valonský límec a měkký klobouk se širokou střechou, zdobený péry. Do nepohody oblékal pěšák dlouhý plášť (Klučina a kol. 1988: 65). Často také mušketýři a nejvíce pikenýři nosili místo klobouků tzv. šišáky, což byly jednoduché železné helmice víceméně kopírující tvar hlavy. Později byly šišáky nahrazeny tzv. moriony, což byly helmice velice podobné, lišící se od šišáku především železným hřebenem vedoucím přes střed helmy od čela až k týlu. Protože pikenýři byli těmi, kdo odráželi útok, nosili navíc železnou zbroj, která jim chránila hrudník, břicho, záda a stehna. Oba typy vojáků měly kromě svých hlavních zbraní i kordy pro boj zblízka.

Před tím, než zhodnotíme taktiku pěchoty, věnujme se nejdříve jednotlivým typům pěchoty odděleně a začněme nejdříve s pikenýry. Jejich úkolem bylo především chránit svými zbraněmi mušketýry, a to jak před útokem nepřátelských pikenýrů, tak především před útokem protivníkovi jízdy. Kopiník měl však i další úkoly. Byl například klíčovým vojákem při dobývání fortifikací, kdy mušketýři svou palbou zaměstnávali obránce a umožňovali pikenýrům projít až k hradbám a jiným opevněním. Měl také dodat rozhodující úder, neboť samotná salva mušketýrů byla jen předehrou k útoku kopiníků a rovněž k útoku jezdectva. Gustavovi kopiníci nosili lehkou zbroj, která se v jiných zemích již přestávala nosit. Zkrátil kopí z 16 na 10 stop (z 4,8 na 3 metry) a opatřil jeho horní část železem, takže se nedala odseknout ranou mečem (Dupuy a Dupuy 1996: 554). Proti pěchotě manipulovali vojáci píkou ve vodorovné poloze ve výši ramen. Mířili tak hrotem do úrovně prsou nebo obličeje protivníka (Klučina 2000: 61). Pětimetrová píka nepatřila mezi hmotnostně nejlehčí zbraně a tak byla manipulace s touto zbraní fyzicky značně náročná. Zkrácením její délky a zároveň tedy i jejím zlehčením a zpevněním hrotu se pomalu zastarávající kopiníci změnili v brutální účinnou sílu, která nadále opanovala bojiště až do konce 17. století, kdy došlo po celé Evropě k zavedení tzv. kroužkového bodáku, tedy bodáku, který se dal nasadit na hlaveň muškety*(3)* a mušketýr se tak stal zároveň střelcem i kopiníkem (to později vedlo dalšímu sjednocení vojáků a střelecká pěchota se stala klíčovou součástí bojiště až dodnes).

Mušketýři byli vybaveni mušketou, střelnou zbraní, díky níž získali i své jméno. Muškety z přelomu 16. a 17. století byly velice těžké zbraně, jejich hmotnost dosahovala 15 – 25 liber, tedy 7 – 12 kg, a během střelby musely být opřeny o vidlice, tzv. furkety (často Švédové, a nejen oni, používali místo furket dlouhé sekery, tzv. berdyše). Střela z muškety dokázala proniknout zbrojí na vzdálenost 200-240 kroků (Keegan 2004: 276). Po výstřelu ale zůstal mušketýr zcela nechráněný a bezbranný. Proces nabíjení zbraně byl velice zdlouhavý*(4)* a v tuto chvíli byla jejich obrana zcela odkázána na pikenýry. Gustav II. Adolf viděl v těžkých mušketách neohrabanou zbraň a tak jejich hmotnost snížil na 11 liber (4,95 kg). Jeho mušketýři využívali místo doutnákových zámků modernější kolečkové zámky, které urychlovaly palbu. Také převzal, pokud ji nevynalezl, nábojnici – pevně stanovený náboj s pečlivě odměřeným prachem (což umožňovalo balistickou stejnost) s přidanou kulkou.*(5)* Výsledkem byla lehčí, příhodnější zbraň, která se dala snadněji nabíjet, s rychlostí střelby zdvojnásobenou na jeden výstřel za minutu (Dupuy a Dupuy 1996: 548).

V 16. a ještě na počátku 17. století byla nejobvyklejší bitevní formací (kromě ustupující švýcarské falangy) tzv. tercie, někdy nazývaná jako španělský čtverec. Mušketýři byli zformovaní ve čtvercový nebo obdélníkový blok v jehož středu byli zařazeni pikenýři. V případě potřeby byli mušketýři rozestavěni ještě v menších čtvercích nebo obdélnících na rozích sestavy, často jen na rozích směřujících směrem k nepříteli (v těchto čtvercích byli někdy umístěni mušketýři bez pikenýrů). Celý tento značně hluboký blok pak byl na bojišti řazen ve stylu 2 – 1 – 2, tedy dvě tercie vepředu, které se rohy dotýkali tercie uprostřed a ta se rohy dotýkala dalších dvou tercií vzadu. Po výstřelu se mušketýři přesunuli za pikenýry a nabíjeli zbraně. Celá formace měl více než 3 000 mužů, pohybovala se jako kolona, obtížně se s ní manévrovalo a v případě napadení z boku se jen velmi těžce obracela.

Gustav tuto koncepci změnil, když přejal a implementoval lineární taktiku nizozemského stratéga Mořice Oranžského. Kopiníky zformoval uprostřed do linií po 36 mužích v šesti řadách. Na obou křídlech poté rozmístil mušketýry v liniích po 16 mužích hlubokých šest řad (Dupuy a Dupuy 1996: 554). Ke každému takovému bloku byla připojena ještě přídavná jednotka mušketýrů, kteří se zformovali v několika liniích před a za tímto blokem, jejich úkolem byla jak podpora formace, tak např. průzkum. Kompletní bloky byly formovány po třech tak, že tvořily písmeno „T“, což vojákům umožňovalo maximálně využít svou palebnou sílu a zároveň mohla celá formace v porovnání s mohutnější tercií podstatně lépe manévrovat (Bennett 2008).

Velký důraz kladl Gustav na schopnost manévrovat a na palebnou sílu. Jeho vojáci byli schopni střílet prakticky nepřetržitě, neboť poté, co první linie vystřelila, otočila se, stáhla se vzad a než vystřelilo pět linií před ní, měla čas nabít muškety. Tento koncept „protipochodu“ převzal Gustav II. Adolf od Španělů. Po zavedení technických inovací se proces nabíjení urychlil a před stažením zpět mohli střílet dokonce dvě řady současně. Kromě toho Gustav upravil zpáteční pochod tak, že se celá formace pohybovala vpřed, jen linie nabíjející své zbraně stála na místě. Palba byla ve skutečnosti valící se přehradou ručních zbraní. Během tohoto postupu byli mušketýři chráněni kopiníky. Později zavedl Gustav pro zvýšení palebné síly salvu, kdy střílely tři linie zaráz (Dupuy a Dupuy 1996: 553-554). Během salvy první linie mušketýrů klečela, druhá linie byla přikrčena a třetí linie stála.

Že byli Švédové vynalézaví i po smrti Gustava II. Adolfa dokazuje zavedení zcela nové a zásadní zbraně. Při obraně Řezna (Regensburg) v červenci 1634 poprvé použili granáty. Jednalo se o duté olověné, železné, ale i skleněné koule velikosti pěsti naplněné střelným prachem, ze kterých vyčníval doutnák. Měly hmotnost okolo 1 – 1,5 kg a po výbuchu se rozletěly na mnoho střepin (Klučina a kol. 1988: 80). Ač nejde při zavedení této zbraně do výzbroje přímo o zásluhu Gustava II. Adolfa, má i zde tento panovník svou roli. Jeho reformy u dělostřelectva a mušketýrů a profesionální výcvik podnítily i zájem odborníků a vědců o válku a tak se nedlouho po Gustavově smrti setkáváme se zbraní, jež krátce po jejím zavedení vedla k formování granátníků, elitních pěšáků v každé armádě a jež neodmyslitelně patří k základní výzbroji vojáků už po téměř tři sta let.

Jezdectvo

Než se budeme věnovat taktice Gustavova jezdectva, přibližme si opět jednotlivé typy jezdců. Jezdectvo se, podobně jako pěchota, vyskytovalo také prakticky jen ve dvou variantách, jako kyrysníci nebo dragouni. Kyrysníci, pojmenováni podle tzv. kyrysů, plátových železných krunýřů chránících hrudník a záda, sloužili jako těžké jezdectvo. Vybaveni byli téměř shodně jako středověcí těžkoodění rytíři, na hlavě měli helmici se sklopným hledím, později nahrazenou morionem, tělo jim chránil kyrys. Plátová zbroj kryla i ramena, paže a stehna až pod kolena. Na rukou nosili železné rukavice a na nohou jezdecké boty z pevné kůže s ostruhami. V průběhu třicetileté války se jejich zbroj změnila tak, že z celé plátové zbroje jim zbyl pouze morion a přední a zadní kyrys. To však na druhou stranu vedlo k jejich odlehčení a ke snazšímu manévrování. Byli vyzbrojeni mečem nebo palašem*(6)* a párem dlouhých jezdeckých pistolí v pouzdrech u sedla (Klučina a kol. 1988: 67).

Dragouni byli vybaveni horšími koni než kyrysníci, protože je používali pouze jako dopravní prostředek umožňující pěchotě jednak rychlejší přesuny a zároveň nečekané přepady nepřítele. Dragouni po příjezdu na bojiště sesedli z koní a bojů se účastnili jako řadová pěchota. Vystrojeni a vyzbrojeni byli stejně jako pěchota. Často byli organizačně včleněni do jednotek kyrysníků a netvořili tak ani samostatné pluky.

Základní taktikou jezdectva v 16. a ještě na počátku 17. století byla tzv. *německá caracola*. Ta měla v zásadě dvě formy. Při první dojeli kyrysníci pomalým klusem před nepřátelskou sestavu, první řada cvalem vyrazila a přibližně třicet kroků od nepřítele jezdci vystřelili z pistolí, zabočili a odjeli za poslední řadu své sestavy nabíjet. Zatím stejně zaútočila druhá, třetí a další řady. Teprve po rozrušení nepřátelské sestavy následoval útok chladnou zbraní. Při druhé formě caracoly projížděli kyrysníci podél čela nepřátelské sestavy, pálili a poté se s velkým obloukem za nabíjení pistolí vzdalovali z dostřelu, aby pak svůj útok zopakovali (Klučina 2000: 107-110). Celou tuto taktiku považoval Gustav II. Adolf za zastaralou a neúčinnou a zakázal svým jezdcům caracolu používat. Místo toho užíval vlastní taktiku, která se lišila při útoku a při obraně.

Při útoku se švédská jízda znovu naučila používat sečné a bodné zbraně a naučila se v ukázněném seskupení útočit mečem a palašem, což byl nástroj překvapení ještě hrozivější, protože byl ještě soustředěnější a ovladatelnější než středověké rytířstvo (Howard 1997: 62). Jezdectvo se formovalo nejdříve v šesti řadách, později dokonce jen ve třech.

V obraně nebyla jízda seřazena v samostatných formacích mimo pěchotu, jak bylo obvyklé od středověku až do 17. století, ale byla obvykle umístěna za mušketýry na křídlech lineárních bloků. Při příchozím útoku nejdříve stříleli bránící se mušketýři své salvy. Poté, co se protivník přiblížil tak, že byly muškety nepoužitelné, předstoupili před mušketýry pikenýři a mušketýři se zařadili ve formaci zcela vzadu. Vzhledem k tomu, že linie pikenýrů nebyla hluboká, mohli nad jejich hlavami střílet za nimi stojící kyrysníci z koní (dostřel pistolí byl velmi nízký). Pikenýři pomocí svých zbraní zastavili nepřátelský útok, podporováni pistolovou palbou kyrysníků a poté, co se nepřítel začal obracet a ustupovat, tasili jezdci meče a palaše, projeli rozestupy skrz pikenýry a zaútočili na ustupujícího nepřítele, čímž jeho formaci zcela dorazili. V případě, že se nepřítel náhodou znovu obrátil, jednoduše projeli kyrysníci opět skrz rozestupy a nechali, aby se útočníci rozrazili o zeď z pikenýrů, příp. se opakoval celý proces včetně mušketýrů.

Tento systém měl zřejmý nedostatek, vázáním jezdectva na pěchotu a děla obětoval Gustav rychlost a hybnost koní, kromě poslední vzdálenosti k útoku. Bylo to však lepší než to, co bylo doposud zavedeno a bylo to úspěšné. A tak se to široce napodobovalo (Dupuy a Dupuy 1996: 554), mj. tuto taktiku po bitvě u Lützenu zavedl i Albrecht z Valdštejna.

Vzpomeneme-li ještě na dragouny, musíme konstatovat, že Gustav II. Adolf byl první, kdo začal dragouny používat jako druh jezdectva a nikoliv jen pěchotu přesunující se na koních. Jeho dragouni vykonávali strážní službu v předpolí, prováděli průzkum a pronásledovali nepřítele. V řadě bitev bojovali jako jezdectvo a nesesedávali z koní (Klučina 2000: 87). V průběhu třicetileté války se objevovali jak dragouni vybaveni píkami tak dragouni vybaveni lehkými mušketami (v angličtině byly tyto zbraně označované slovem „dragoon“, které vychází ze slova „dragon“, tedy drak, v čemž se skrývá symbolická spojitost mušket se středověkými představami o dracích plivajících oheň (Breuers 2007: 425)). Po zavedení kroužkového bodáku se stala píka nepotřebnou a z dragounů se stali výhradně střelci ze zmiňovaných odlehčených mušket a později se z nich oddělili i tzv. arkebuzíři, tedy jízdní střelci z ručnic.

Dělostřelectvo

V období 15. století hrálo dělostřelectvo významnou roli a ještě významnější roli získalo v 16. a 17. století, kdy byla děla posazena na kolové lafety. Prvními výrobci děl byli městští řemeslníci, puškaři a dělolijci, kteří nejen navrhovali konstrukci děl, ale také je sami zdobili. V západní Evropě tvořili zvláštní cechy a přísně zachovávali tajemství výroby děl. Zúčastňovali se válečných tažení, rozhodovali o umístění děl, jejich použití a veleli obsluze. Za svou službu dostávali přiměřený žold a po ukončení bojů se vraceli nazpět domů ke své práci (Klučina a kol. 1988: 70-71). Oděni byli nejdříve do běžných civilních šatů, posléze do mušketýrského oděvu. Zhruba od poloviny 17. století začali nosit tmavé šaty, aby nebylo tolik vidět, jak jsou od obsluhy děl zašpinění.

Protože dělostřelci nebyli stálou součástí armád jednotlivých vojevůdců a svá děla si vyráběli sami, existovala tou dobou široká škála ráží děl, přičemž každé vyžadovalo jiný průměr a hmotnost kule či jiné množství střelného prachu. Kvůli tomu vyvstávala nutnost vozit s vojskem velké zásoby různých druhů střeliva. Gustav si byl tohoto problému vědom a tak ve spolupráci s nizozemským kovolijcem Louisem De Geerem a švédským špičkovým dělostřelcem Lennartem Torstenssonem unifikoval dělostřelectvo, když zavedl jen dva druhy dělových ráží, těžké 24liberní a lehké 12liberní (ráže děla se udávala podle hmotnosti kule). Objevil, že dostřel děla se nemusí nutně zvětšovat s délkou hlavně a že jeho délku a stejně tak i hmotnost je možné snížit na polovinu, aniž by klesla účinnost (Howard 1997: 62). Potom zavedl zlepšený standardizovaný střelný prach, který umožňoval větší přesnost bez ohledu na zkrácenou hlaveň, a také vyrovnával balistickou sílu, ztracenou odlehčením hlavně (Dupuy a Dupuy 1996: 549). Gustav II. Adolf navíc přestal najímat dělostřelce mezi civilisty, jak bylo dosud obvyklé, a zavedl šest samostatných pluků vojenských dělostřelců s vlastním výcvikem. Unifikací dělových ráží byl zároveň do velké míry také ulehčen výcvik dělostřelců. K usnadnění a zrychlení nabíjení*(7)* zavedl patrony, které u plukovních děl obsahovaly kromě dávky prachu i kule nebo kartáče (Klučina 2000: 130). Díky těmto patronám byli švédští dělostřelci schopni nabíjet děla rychleji než tehdejší evropští pěšáci své muškety (!).

Dělostřelectvo bylo organizováno do stálých pluků po šesti rotách. Ze šesti rot sestávali čtyři z dělostřelců, jedna ze sapérů*(8)* a jedna z mužů se speciálními výbušnými zařízeními. Dělostřelectvo bylo organizováno jako oddělené a pravidelné odvětví vojska, v němž byli pouze švédští vojáci (Dupuy a Dupuy 1996: 554). Gustav II. Adolf byl také autorem tzv. koncepce soustředěné jednotné palby, kdy dělostřelecké pluky pálili v salvách do jednoho místa a nikoliv neorganizovaně na náhodně vybrané cíle. Tato změna vedla k podstatně ničivějšímu dopadu dělostřelecké palby na nepřítele.

Novinkou se stala také tzv. plukovní děla přidělovaná přímo k jednotkám pěchoty. Měla být schopná manévrování společně s pěchotou i během bitvy a tím umožňovat aktuální palebnou podporu dle potřeby, bez závislosti na hlavních dělostřeleckých bateriích. Nejdříve experimentoval s „koženými“ děly, jejichž komory a hlavně byly vyrobeny z mědi, mosazi a železa a nakonec byly obaleny pevnými lany a vyvařenými a lakovanými kůžemi. Od těchto děl upustil, když spolu s Lennartem Torstenssonem vyvinul třílibrové (později i čtyřlibrové vážící pouhých asi 250 kg) měděné kanóny v počtu jednoho až dvou na každý pluk pěchoty či jezdectva, někdy označované jako první polní dělostřelectvo v historii. Obsluha těchto děl byla tříčlenná. Jejich účinek byl devastující, při střelbě kartáčovým střelivem dokázaly roztříštit protivníkovi pěchotní formace, při střelbě klasickými kulemi pak byly schopny kácet nepřátelské řady i na dlouhou vzdálenost. Důležitým efektem zavedení těchto kanónů bylo, že měl pluk podporu dělostřelectva, i když se v průběhu bitvy oddělil od hlavních sil.

Změna nakonec provázela i dělostřeleckou logistiku. V průběhu 16. a na počátku 17. století bylo obvyklé, že se muniční vozy a tažná zvířata či povozy najímaly u civilistů v lokalitě, kde se vojsko tou dobou zrovna nacházelo. Tomu Gustav učinil konec, když tyto zásobovací a transportní vozy zařadil jako stálou techniku s obsluhou do organizační struktury švédské armády. Jeho vrchní dělostřelec Torstensson, který podobně jako Gustav usiloval o mobilitu dělostřelectva, byl i jakýmsi předchůdcem pozdější jízdní artilerie, tedy mobilních vojenských jednotek s taženými děly na speciálních dvoukolácích. Torstensson byl první, kdo hromadně a organizovaně použil tzv. kolesny, dvoukolové káry využívané jako přední náprava, na kterou se zavěsil konec lafety děla. Dohromady tak dělo a kolesna vytvořily čtyřkolový povoz. Kolesna sama nebyla uzpůsobena pro samostatný provoz, tažená byla pouze ve spojení s dělem. Později se původně drobnější kolesny zvětšily a připevňovaly se na ně rozměrné bedny pro transport munice a střelného prachu a na této bedně poté seděla obsluha děla, která zároveň řídila koně. Švédská polní děla byla velmi lehká a pro tažení kolesny s dělem stačil jen jeden pár koní (někdy táhla děla místo koní dokonce pěchota), což znamenalo ohromné urychlení přesunů děl v průběhu boje (12liberní děla tehdy obvykle táhlo čtyři až šest koní, zatímco 24liberní děla musela být tažena až 12 koňmi). V rámci výcviku se švédští dělostřelci později učili i rychlému vypřahování děl z těchto povozů a zaujetí palebných pozic a samozřejmě také rychlému ukončení palby a opětnému zapřažení děl. Tyto dvoukolové káry se staly esenciální součástí dělostřelecké logistiky na dalších 300 let a v určitých úpravách jsou používány dodnes.

Veškeré dělostřelecké reformy Gustava II. Adolfa byly natolik zásadní, že byly velmi brzy přejaty prakticky do všech armád evropských států. Navíc byly na téměř sto let vrcholem vojenského umění, protože teprve až přibližně od první poloviny 18. století se začaly v dělostřelectvu opět zavádět rozsáhlejší inovace. Došlo mj. k úplnému oddělení dělostřelců od pěchoty, takže vznikly zcela samostatné oddíly, nebo třeba k zavedení jednotek ženistů, kteří se starali o pomocné práce (úprava průchodnosti cest, stavba dělových opevnění apod.).

Námořnictvo

Drtivá většina švédských válek probíhala v období třicetileté války na souši, větší roli mělo švédské námořnictvo hlavně v období kolem roku 1620, kdy válčilo s Polskem v Baltském moři. Jako vládce země s námořní tradicí měl Gustav velký podíl v rozvoji švédského námořnictva k obraně vlastního pobřeží a k rozšíření autority nad Baltským mořem a přímořskými oblastmi (Bennett 2008). Také jeho vojenské kampaně v pevninském Polsku, Prusku či Livonsku měly za důsledek rozvoj námořnictva, protože bylo třeba do těchto oblastí vojáky nějak dopravit, a to nebylo bez loďstva myslitelné.

Námořnictvu v 16. a 17. století dominovaly dva typy lodí, galéry a galeony. Výhodou galér byl veslový pohon a tedy nezávislost na větru. Jednalo se o poměrně dlouhé, nízké a štíhlé lodě, u nichž byl poměr mezi šířkou a délkou asi 1:6. Na přídi galéry byl nad vodní hladinou umístěn dlouhý kloun, který nesloužil k prorážení boků nepřátelských plavidel, ale spíše jako můstek, po kterém se vojáci z posádky galéry dostávali na palubu nepřátelského plavidla. V přední části galéry byla nástavba, v níž byla umístěna dělostřelecká výzbroj. Nejčastěji šlo o jedno až dvě těžká děla uprostřed, v ose lodi, a další dvě až tři lehčí děla na každé straně (Klučina 2000: 195).

Galeony, poměrně štíhlé lodě, pak sloužily jako těžší válečné lodě, které byly vybaveny děly v liniích po obou bocích lodě a obvykle ještě na několika patrech (palubách). Tyto lodě neútočili čelně jako galéry, ale k nepřátelské lodi se snažili přijet bokem a vypálit salvu ze svých děl, která protivníkovu loď obvykle těžce poškodila (zničení plachtoví, nástaveb, stěžňů či trupu), případně i potopila. Pokud nebyla salva dostačující, dělostřelci nabíjeli a loď se opět snažila manévrovat tak, aby mohla být vypálena salva další. Často se po vystřelené salvě vzala druhá loď ztečí, když vojáci přeběhli přes můstky k protivníkovi.

Přínos Gustava II. Adolfa v oblasti námořnictva lze spatřovat v několika oblastech. Velmi se zasloužil o značné navýšení počtu lodí ve švédském vojenském námořnictvu (v souvislosti s nutností ochrany baltského prostoru), zároveň došlo i k výstavbě řady nových obchodních lodí. Nelze opomenout zavedení organizovaného centralizovaného velení, neboť v roce 1620 Gustav zformoval admiralitu (námořní velitelství), která byla roku 1634 převedena na tzv. *Amiralitetsbyggnaden*, tedy Ministerstvo námořnictva. Permanentně také usiloval o zvýšení počtu děl na lodích. To se však na druhou stranu stalo osudné pro známou švédskou loď Vasa, která měla být chloubou švédské technické vyspělosti, ale potopila se během jejího prvního spuštění na moře. Na přání krále byla po dokončení osazena 64 24librovými děly, pro které však nebyla projektována.*(9)* Musíme mít na paměti, že lodní stavitelství té doby se řídilo především zkušenostmi, takže schopný stavitel s dlouholetou praxí byl zárukou dobrého výsledku (Petřík 2005). Protože se ale nemohl řídit svými zkušenostmi a byl nucen stavět podle králových požadavků, výsledek byl katastrofou.

Loďstva této doby nebyla homogenní záležitostí, lodě se lišily velikostí, ponorem, počtem posádky, zbraňovým vybavením a především rokem výroby. Služba na lodi byla velmi nepopulární, kvůli nekvalitnímu jídlu a nízkému žoldu se posádka skládala leckdy i z kriminálníků a jiné společenské spodiny. Námořníci neradi sloužili na lodích i kvůli nejistotě a ohrožení i mimo bitvu, neboť většina ztrát lodí nebyla způsobena v boji, ale najetím na mělčinu či potopením v bouři. Velitelé lodí proto disponovali velkou pravomocí a tresty za přestupky bývaly velice tvrdé. Za stížnosti na stravu byl na švédských lodích například trest deseti dnů v řetězech. Za zavinění požáru na lodi měl být provinilec upálen. Vrah býval přivázán k zádům oběti a s ní vhozen do moře. Za vzpouru proti nadřízenému bylo trestem tažení pod kýlem (Klučina 2000: 208). Důležitou součástí ve výbavě lodí byly sudy s alkoholem, které námořníkům pomáhaly snášet pobyt na lodi.

Na tomto místě končí první epizoda popisu přínosu Gustava II. Adolfa vojenskému umění. Ve druhé epizodě tohoto textu se budeme zabývat třicetiletou válkou, švédskou účastí v tomto konfliktu a především tím, jak se Gustavovi podařilo své reformy implementovat do reálných operací.

Poznámky

1. Přídomek „II.“ bude pro zamezení záměny panovníka za jinou osobu také používán i v tomto textu, neboť od Gustava I. Vasy vládli ve Švédsku mimo různých Gustavů také celkem tři Gustavové Adolfové: Gustav II. Adolf (doba vlády 1611 – 1632), Gustav IV. Adolf (1792 – 1809) a Gustav VI. Adolf (1950 – 1973).
2. Armáda v polním tažení v 16. a 17. století byla obecně složená jednak z vojáků, ale také z řady nevojenských profesí a vojenských profesí neúčastnících se bojů. Součástí vojska byli kaplani a kněží, lékaři (mj. švédské vojsko mělo velmi kvalitní lékařské služby), civilisté starající se o povozy (později z nich Gustav II. Adolf udělal řadové vojáky), zmiňované ženy (které svým manželům vařily, ošetřovaly je a staraly se jim o šaty), vojenský štáb, u kterého byli sekretáři, zapisovatelé, poradci a intendanti (ti se starali o týlové zabezpečení vojska, o uniformy, výstroj, ubytování), profousové (předchůdci dnešní vojenské policie), šikovatelé (kteří dbali na výcvik vojska), soudci a soudní písaři (soudcem byl ale obvykle velitel pluku), zásobovatelé a další úředníci, civilisté a důstojníci, kteří dohromady tvořili kolem deseti procent vojska.
3. Už dříve byl vynalezen tzv. vsazovací bodák, který se vsazoval do hlavně muškety. Vynález se ovšem neosvědčil, protože po vsazení bodáku do hlavně nebylo možné ze zbraně zároveň i střílet. Mušketýr tak sice mohl zastávat oba druhy pěchoty, ale nemohl využít pozitiva obou zároveň. Vsazovací bodák  se neuchytil a plošně byl zaveden až bodák kroužkový.
4. Nabíjení a střelba představovaly obvykle devět úkonů časovaných na 95 temp (každé trvalo asi vteřinu). Rychlost temp udával při výcviku buben. Těmi úkony byly: 1. Při prvním držel mušketýr v levé ruce mušketu, furketu a mezi prsty doutnák, pravou rukou si připravil kuli do úst a ucpávku za klobouk, 2. pravou rukou nasypal prach do hlavně, 3. vložil kuli, 4. těsnící ucpávku, 5. nabijákem vtlačil ucpávku, 6. otevřel kryt pánvičky, nasypal jemný prach a kryt zavřel, 7. rozfoukal doutnák a upnul ho do kohoutku, 8. vložil mušketu do vidlice furkety a otevřel kryt pánvičky, 9. zamířil a vystřelil (Klučina 2000: 78). Výstřel navíc nevyšel ihned, ale s jistým zpožděním, neboť střelný prach z pánvičky musel nejprve prohořet a zapálit prach v hlavni. Pro urychlení procesu nabíjení nosili vojáci na oděvu připnuté dřevěné nebo kožené válečky s odměřeným množstvím prachu přesně na jeden výstřel. Po vynalezení křesadlového zámku, který na mušketě nahradil doutnákový zámek, a jeho zavedení do evropských vojsk na konci 17. století, došlo k přibližně trojnásobnému zrychlení střelby.
5. První takové nábojnice byly papírové. Do papírového smotku se nasypalo odměřené množství střelného prachu (někdy bylo už toto množství ve vlastním papírovém obalu, takže se do nábojnice jen vložilo) a nahoru se vložila kulka. Celý náboj a hlavně kulka se pak upěchovali a v horní části se papír utáhl, aby kulka nemohla vypadnout.
6. Palaš je sečná a bodná zbraň určená jezdectvu. Jde o rovnou nebo jen minimálně prohnutou šavli (tzn. zbraň s jednobřitou čepelí) s mírně zahnutým jílcem. Jílec byl též často chráněn železným nebo koženým košíčkem. Pojem pochází z maďarského „pallos“, což je slovo označující šavli.
7. Jednotlivých fází nabíjení děla bylo celkem pět. Nejdříve se vyčistila hlaveň vytěrákem (1.), poté byla speciální lopatkou odměřena prachová nálož a vložena do hlavně (2.). Prachová nálož se musela v nábojové komoře udusat (3.), než se kule obalila koudelí, aby těsnila v hlavni děla, a byla zasunuta nabijákem do hlavně (4.). Pak už došlo konečně k odpálení (5.) (Augusta, Honzák, Houžvička, Klučina, 1995: 146). Zavedením patron se body (2.,3. a 4.) sloučily do jednoho, když byla do komory děla pouze zasunuta připravená patrona.
8. Sapér je dobové označení pro zákopníka nebo ženistu. Jeho úkolem bylo stavět zákopy pro děla, zabezpečovat průchodnost cest, kopat zákopy aj. (jméno si získal podle tzv. sapy, přibližovacího zákopu).
9. Loď byla postavena ve Stockholmu, stavba trvala asi dva roky. Stavěla se pod vedením holandského stavitele lodí Henrika Hybertssona (ten ale před dokončením lodi zemřel a práci dokončil Hein Jacobsson). Pomáhali mu tesaři, truhláři, řezbáři, natěrači, sklenáři, výrobci plachet, kováři a mnoho dalších řemeslníků. Dohromady pracovalo na lodi Vasa přes 400 lidí. Loď měla tři stěžně, mohla rozvinout deset plachet, měřila 52 metrů od lodního koše ke kýlu lodi a 69 metrů od přídě na záď, téměř 12 metrů na šířku, vážila 1200 tun. Když byla dokončena, stala se jednou z nejmohutnějších lodí, která byla kdy postavena. 10. srpna 1628 byla spuštěna na moře. Na znamení slavnostní události byly vypáleny dvě salvy z postranních děl lodi, které ji nebezpečně rozkymácely. Když se mohutná loď pomalu blížila ke vstupu do přístavu, zvedl se prudký vítr. Vasa se naklonila na bok, ale znovu se napřímila. Další závan větru ale položil loď na bok. Otevřenými otvory pro děla se do lodi nahrnula voda.  Loď pak rychle klesla ke dnu. (Stanovský 2007, Petřík 2005)

Zdroje

1. Ahnlund, Nils (1939): Gustav Adolf král švédský, Praha, Jan Laichter.
2. Augusta, Pavel – Honzák, František – Houžvička, Václav – Klučina, Petr (1995): Války a válečníci, Praha, AVENTINUM.
3. Bautz, Friedrich Wilhelm (2007): GUSTAV II. ADOLF, König von Schweden, on-line text (http://www.bautz.de/bbkl/g/gustav_ii_a.shtml), shlédnuto 20.7.2008.
4. Bennett, Matthew (2008): King of Sweden Gustavus Adolphus, on-line text (http://www.answers.com/topic/gustav-ii-adolph-of-sweden), shlédnuto 22.7.2008.
5. Breuers, Dieter (2007): Na hradech, v klášterech, v podhradí, Praha, BRÁNA.
6. Čapek, Jaroslav (2004): Vilém Kinský a Albrecht z Valdštejna, on-line text (http://www.knize-kinsky.cz/?t=4&idc=17), shlédnuto 15.8.2008.
7. Davies, Norman (2000): EVROPA Dějiny jednoho kontinentu, Praha, PROSTOR.
8. Diæs (1633): The Great and Famous Battel of Lutzen…, London, editor transkripčního týmu původního díla Jacob Baum, dostupné on-line (http://www.aquinas.edu/history/pdf/baum_paper.pdf), shlédnuto 13.8.2008.
9. Drška, Václav – Skřivan, Aleš – Stellner, František (1995): Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.
10. Dupuy, R. Ernest – Dupuy, Trevor N. (1996): Harperova encyklopedie: Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. Do roku 1700, Praha, Forma.
11. Encyclopædia Britannica Online (2008): The Reign of Gustav II Adolf, on-line text (http://www.britannica.com/EBchecked/topic/576478/Sweden/29861/The-reign-of-Gustav-II-Adolf#ref403773), shlédnuto 20.7.2008.
12. Fukala, Radek (2005): Sen o odplatě – Dramata třicetileté války, Praha, Epocha.
13. Harte, Walter (1759): The History of the Life of Gustavus Adolphus, King of Sweden, Sirnamed, The Great, London, printed for the Author, dostupné on-line (http://books.google.cz/books?id=rUcCAAAAYAAJ&pg=PR1&source=gbs_selected_pages&cad=0_1#PRA1-PA449,M1).
14. Hayes, Carlton J. H. – Baldwin, Marshall Whithed – Cole, Charles Woolsey (1956): History of Europe, New York, The Macmillan Company.
15. Hora-Hořejš, Petr (1994): Toulky českou minulostí III, Praha, Baronet.
16. Hora-Hořejš, Petr (1995): Toulky českou minulostí IV, Praha, Baronet.
17. Howard, Michael (1997): Válka v evropské historii, Brno, Barrister & Principal.
18. Hrych, Ervín (2003): Velká kniha evropských panovníků, Praha, REGIA.
19. Kan, Aleksandr Sergejevič (1983): Dějiny skandinávských zemí, Praha, Svoboda.
20. Keegan, John (2004): Historie válečnictví, Praha-Plzeň, Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík.
21. Klučina, Petr (2000): Třicetiletá válka – obraz doby 1618-1648, Praha-Litomyšl, Paseka.
22. Klučina, Petr a kol. (1988): Od zbroje k stejnokroji, Praha, Naše vojsko.<
23. Kohn, George C. (1997): Velká encyklopedie válek, Brno, JOTA.
24. Kollár, Pavol a kol. (1989): Dejiny vojen a vojenského umenia, Praha, Naše vojsko.
25. Lagerqvist, Lars O. (2001): A History of Sweden, Värnamo, Fälth & Hässler AB.
26. McLeod, Toby (2008): Battle of Lützen, on-line text (http://www.answers.com/topic/battle-of-l-tzen-1816), shlédnuto 13.8.2008.
27. Munck, Thomas (2002): Evropa sedmnáctého století 1598-1700, Praha, Vyšehrad s.r.o.
28. Müller, Helmut – Krieger, Karl Friedrich – Vollrath, Hanna (1999): Dějiny Německa, Praha, NLN Lidové noviny.
29. Petřík, Evžen (2005): Vasa – švédský Titanic, on-line text (http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_11249.html), shlédnuto 2.8.2008.
30. Regan, Geoffrey (1994): Rozhodující bitvy, Praha, Naše vojsko.
31. Roberts, Michael (2008): Gustav II Adolf, on-line text (http://www.britannica.com/EBchecked/topic/249789/Gustav-II-Adolf), shlédnuto 22.7.2008.
32. Severské listy (2002): Výročí švédského krále Gustava II Adolfa, on-line text (http://www.severskelisty.cz/osobnos/osob0040.htm), shlédnuto 1.8.2008.
33. Stanovský, Michael (2007): Lesk a bída válečné lodi Vasa, on-line text (http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0282.htm), shlédnuto 2.8.2008.
34. Veselý, Josef (2003): Spiknutí, on-line text (http://www.radioservis-as.cz/archiv03/4903/49tipy7.htm), shlédnuto 13.8.2008.
35. Wandycz, Piotr S. (1998): Střední Evropa v dějinách, Praha, ACADEMIA.
36. Zenker, Stefan (2006): Slaget vid Breitenfeld, on-line text (http://www.zenker.se/Historia/Gustaf_II_Adolf/64_slaget_vid_breitenfeld.shtml), shlédnuto 11.8.2008.