Byť jsem dění minulé noci sledoval pouze na Twitteru a diskusím se raději vyhýbal (v očekávání, že si jich stejně ještě dost užiju), ani tam nebyly výjimkou názory, že bychom měli proti pachatelům a organizátorům útoků v pařížském centru tvrdě zakročit a třeba přistoupit na další intervenci na Blízkém východě. Takový postoj vychází z přesvědčení, že terorismus je možné porazit prostou silou. To je ale omyl.

Se strategií postavenou zhruba na takových obrysech přišel před čtrnácti lety George W. Bush, když vyhlásil „válku terorismu“ (samotná volba těchto slov je vděčným tématem pro analýzu). I kdybychom ale měli soudit jen podle včerejších událostí, nezvítězil. Terorismus totiž není problém, který by bylo možné vyřešit jednoduchou protiakcí.

Ponechme protentokrát stranou problematičnost zpolitizovaného pojmu „terorismus“, který je dnes (ale nakonec vlastně nejen dnes) využíván více jako delegitimizační prostředek než informačně hodnotná kategorie. Důležité ale je, že to, co dnes představuje globální terorismus, neodpovídá tolik tomu, co rozumíme pod pojmem „hrozba“, jako spíše tomu, co chápeme jako „riziko“. Ačkoli se rozdíl může zdát podružný, toto rozlišování s sebou nese rozdílné postupy řešení problému.

Tak především: riziko nemá konečné řešení. Existuje jen určitá pravděpodobnost, že dojde k problému – tu můžeme snižovat a zvyšovat, tak jako je tomu třeba u záplav. To jej odlišuje od hrozby, která závisí na zcela konkrétním aktérovi, proti kterému je možné jednat, a tím ji zneškodnit. Za terorismem ale stojí politika, v širším smyslu ideologie. I kdybychom zneškodnili buňku, organizaci nebo každého jednoho „teroristu“, nevymýtíme tím myšlenku.

Zde právě přichází užitečnost kritického přemýšlení o samotném konceptu, jak bylo nastíněn výše. Totiž, přestože užitím tohoto pojmu protivníka účinně redukujeme na pouhého iracionálního a ďábelského aktéra, proti jehož potření neexistují nepřiměřené prostředky, vždy se za ním skrývá něco víc. Někoho reprezentuje, tak jako politik zastupuje své voliče. Jsou za ním konkrétní požadavky, přesvědčení, identita, křivda, vnímání skutečnosti. Toto rozšíření „teroristy“ do více rozměrů pak nabízí i větší škálu odpovědí. A v ideálním případě i domluvu, jak ukázalo třeba ukončení bojů v Severním Irsku. To bylo možné až teprve poté, co IRA začala být vnímána jako politická, nikoli teroristická organizace.

Je pravděpodobné, že najít společný prostor pro jednání se skupinami, jako je například Al-Kajdá nebo Islámský stát, nebudeme schopni. A třeba bychom se o to neměli ani snažit. Možná ale takové kompromisy dokážeme najít vůči „obyčejným“ lidem, od kterých extremističtí vůdcové těchto organizací z nějakých důvodů čerpají podporu jak morální, tak hmotnou – tedy i rekruty. A teprve odhalením těchto důvodů a jejich řešením můžeme začít pomyslnou „válku proti terorismu“. Samotným fyzickým bojem v tomto ohledu ale nikdy ničeho nedosáhneme, naopak jím problém můžeme zhoršovat, obzvlášť pokud s sebou nese civilní oběti umocňující dojem příkoří. (Pokud ovšem nechceme zajít tak daleko jako třeba čečenský prezident Ramzan Kadyrov, který protistátní vzbouřence (téměř) vymýtil prostřednictvím státního teroru. Což nechceme.)

V globálním věku neexistuje nic jako stoprocentní bezpečí před terorismem. S tím rizikem se budeme muset naučit žít – minimálně v dohledné době existovat nepřestane. To ale neznamená, že bychom jej měli přijmout tak, jak je. Pravděpodobnost útoku, který může přijít ze kteréhokoli směru, může být vyšší, nebo nižší. A tím, kdo tuto míru ovlivňuje, jsme my.

Můžeme snižovat atraktivitu myšlenek, které za terorismem stojí (třeba „pomocí na místě“, kterou se nyní tak rádi chvástáme, ačkoli není nijak zvlášť objemná). Můžeme se snažit nepřispívat k radikalizaci společností. Můžeme se snažit posilovat preventivní opatření. Můžeme se snažit snižovat potenciální škody takových útoků třeba tím, že naučíme lidi, jak v okamžicích útoku jednat. Můžeme – a měli bychom – se snažit proti němu i bojovat, byť ne masivními pozemními operacemi a drony, jejichž užívání by samo možná docela dobře spadalo do škatulky terorismu. Můžeme se snažit vyjednávat, přestože lidová poučka tvrdí „s teroristy nejednáme“ (čímž jsme zpět u delegitimizačních nálepek). A nejlépe uděláme, když se riziko budeme snažit snižovat všemi těmito prostředky naráz.

Ale prostým silovým řešením, zavíráním hranic, dichotomním myšlením v rámci kategorií „my-dobří“ a „oni-zlí“ a neochotě vidět, co a kdo se skrývá za slovními pojmy a označeními, které sami vytváříme, nikdy většího bezpečí nedosáhneme. Svět není jednoduchý. A jestli nás něco skutečně ohrožuje, tak sklon jej za takový považovat.

Autor: David Rypel (@rypeld), magisterský student bezpečnostních studií a politologie na FSS MU. Aktuálně na semestrálním studijním pobytu v severoirském Belfastu, kde studuje kursy programu Violence, Terrorism & Security na Queen’s University Belfast.