Finsko patří společně se Švédskem ke dvěma posledním zemím seversko-baltického regionu, které stále nevstoupily do Severoatlantické aliance. Dají se nyní v kontextu ukrajinské krize očekávat nějaké změny? Zdá se, že kdyby rozhodnutí záleželo pouze na nejvyšším politickém vedení země, Finsko by vstoupilo do NATO ještě letos. Nicméně veřejnost je stále zdrženlivá – nezhoršíme tím akorát vztahy s Ruskou federací?

Vstup do NATO je dlouhodobý proces podobně jako do EU

Poté, co bývalý finský premiér Jyrki Katainen odstoupil z funkce, převzal v červnu tohoto roku politické vedení v zemi Alexander Stubb, lídr liberální a konzervativní Národní koaliční strany. Právě jeho strana v posledních volbách v roce 2011 překvapivě porazila dosavadní „brontosaury“ Sociální demokracii a Stranu středu, které si střídavě předávaly moc od roku 1991. Alexandru Stubbovi tak zbývá poslední rok na to, aby přesvědčil své voliče i pro další volby v roce 2015. A jedním ze způsobů, kterými chce Stubb oslovit obyvatele Finska, je právě snaha o další pokroky ve finské zahraniční a bezpečnostní politice a oficiální dlouhodobé perspektivě vstoupit do Severoatlantické aliance.

Již letos v červnu, když Stubb přebíral po svém kolegovi úřad, prohlásil, že jeho cílem je dovést zemi k členství v NATO. Podle Stubba by Finsko mělo maximalizovat svou bezpečnost a být součástí tzv. decision-making, tedy podílení  se na tvorbě důležitých mezinárodních rozhodnutí, které se nejlépe dělají právě uvnitř NATO. Stubb jde v podstatě proti proudu dosavadního směru především Sociálních demokratů, kteří by spíše preferovali regionální spolupráci s ostatními severskými státy. Dosavadní studie ukazují, že Finsko právě kvůli článku 5 Washingtonské smlouvy a nutnosti rozhodovat o zásadních věcech, nechce vstupovat do takovéto vojenské organizace. Alexander Stubb tak chce zřejmě zapracovat na podvědomí Finů o Alianci a výhodách vstupu, ohledy bere samozřejmě na nutnost referenda. V srpnu se Stubb nechal slyšet, že vnímá vstup do NATO jako postupný proces, podobně jako je tomu u vstupu do Evropské unie. Proto se nedá očekávat, že by Finsko vstoupilo do Aliance ještě za jeho vlády. Stubb zároveň dodává, že případné rozhodnutí země ve prospěch vstupu do NATO nebude pouze z důvodů situace na Ukrajině či zastrašování Ruska. Země se dle jeho názoru již od konce studené války přikláněla k Západu, vyznává západní politiku a cítí se být západním spojencem. Deník Der Spiegel přinesl na konci září nejnovější rozhovor se Stubbem na téma možné reakce Ruska na případný finský vstup do NATO. Podle premiéra se Finsko mělo stát součástí Aliance již v roce 1995, kdy rovněž vstupovalo do Evropské unie. Teď se situace komplikuje ruským postojem, jehož stíhací letouny čas od času provokativně přeletí nad cizím územím, jako tomu bylo v případě Švédska. I tak finský premiér poznamenal, že právě další takovéto drobné provokace ze strany Kremlu vedou akorát více Finů k tomu, aby podpořili vstup do NATO. V srpnu deník Yle přinesl výsledky svého průzkumu mezi obyvateli Finska, v němž kolem 56% dotázaných uvedlo, že mají strach z Ruska. Stubb ovšem uklidňoval, že i kdyby Rusko sáhlo k tak drastickému opatření, jako je například zastavení dodávek plynu a ropy, na kterých jsou Finové závislí z 90 a 70%, neznamenalo by to okamžitý kolaps země, protože Finsko dodávky diverzifikuje. Nikolai Makarov, bývalý náčelník Generálního štábu Ruské federace, v srpnu varoval, že by Finsko mělo zvážit všechny důsledky svého rozhodnutí vstoupit do NATO, protože přeci nechtějí být tím, kdo začne třetí světovou válku. Taková slova doléhají na mnoho obyvatel Finska i Švédska, proto se bezpečnostní experti, jako například politolog Kristian Gerner, snaží uklidnit obyvatele obou států, že ze strany Ruska se jedná pouze o jakousi paranoiu. Sám Stubb dodává, že Finsko se nebude ptát Ruska na svolení vstoupit do Aliance a rozhodnutí bude čistě na nich.

Zdá se, že finského premiéra v současnosti podporují pouze finští důstojníci. Osmdesát procent z nich se vymezilo proti tvrzení, že domácí obraný rozpočet je dostačující a 51% uvedlo, že řešení vidí ve vstupu do NATO. Dle výzkumu byli pro vstup především plukovníci a generálové (68%). Pouze dvě procenta dotázaných je spokojeno se současnou situací. A jak se na celou situaci dívá finský prezident Sauli Niinistö ? V loňském roce Niinistö uvedl, že členství v alianci není na pořadu dne hlavně kvůli nízké podpoře veřejnosti. Na letošním summitu NATO ve Walesu svá slova zopakoval a doplnil, že i když se Finsko soustředí hlavně na budování svých sil, musí také mezinárodně spolupracovat. Z tohoto důvodu se Finsko společně se Švédskem dohodlo s NATO na podepsání paktu o těsnější spolupráci. Smlouva zahrnuje poskytnutí vojenských jednotek v krizových situacích, které představují katastrofy, narušení a ohrožení bezpečnosti. Pakt počítá také se společným cvičením obou států a aliančních armád.

Veřejná podpora stoupá velmi pomalu

Finsko, podobně jako Švédsko, nemá obligatorní referendum o vstupu do vojenské aliance. Ovšem vzhledem k tradici, že důležitá rozhodnutí politici nechávají na občanech, potřebuje Finsko přes 50% obyvatel nakloněných pro vstup do NATO. Dlouhodobě se trend pohybuje mezi 18-28% souhlasícími obyvateli. Během vyslání vojáků na mise v Bosně a Hercegovině a Kosovu, mezi lety 1998-1999, podporovalo tuto myšlenku 20% Finů. O deset let později, v roce 2008, se procento příznivců dostalo na historické maximum 28% (ve stejném roce došlo k válce v Jižní Osetii mezi Ruskem a Gruzií). V letech 2012 pak docházelo ve Finsku ke střídání 18 a 21% podpory. V současnosti podporuje vstup do Aliance kolem 18 % obyvatel. Mezi odpůrci členství se procenta pohybují v poněkud více nejasném rozmezí mezi 50-70%. V roce 2008 bylo proti okolo 60%, kdy se jednalo o dosud nejnižší hodnotu. Během let 2012 a 2013 vystoupala procentuální hodnota na 70-71% a v letošním roce se ustálila na 64% (1), (2). Letošní průzkumy také ukazují, že ani krize na Ukrajině, nějak zvláště nepohnula s veřejným míněním. Již zmíněný deník Yle sice tvrdí, že od minulého průzkumu se příznivci vstupu do NATO vzrostla o 12% na 26%, naopak New Eastern Europe zase přišel s hodnotou 22%. Tato čísla je však potřeba brát pouze jako orientační, nikoli vědecky podložené. Je ovšem faktem, že většina lidí ve Finsku by radši svou zemi v kontextu strachu z Ruska viděla v určité bilaterální kooperaci se Švédskem, než-li v Alianci. Podobou severské kooperace by mohlo být Nordic Defence Cooperation, který již v současnosti funguje a zahrnuje v sobě řadu programů pro bližší spolupráci severských zemí. Patří mezi ně výukový a tréninkový program NORDCAPS, vojenská kooperace NORDAC, která za patnáct let své existence ušetřila státům zhruba 100 milionů eur a program NORDSUP vzniknuvší z iniciativy ministrů obrany Finska, Norska a Švédska. Všechny tři programy se v roce 2009 spojily pod název NORDEFCO. Tato spolupráce si slibuje snížení obranných výdajů, efektivnější výrobu vojenských materiálů, rozvíjení národních kapacit a schopností nad bodem kritické úrovně, čelení ohrožení míru a bezpečnosti pomocí spolupráce či poskytnutí jednotey EU, NATO a OSN pro mírové operace. Stále více se také zvažuje možnost zapojení pobaltských států do programu – NORBALDEFCO). Mezitím, co ještě nedávno NORDEFCO představovalo spíše nezávislou kooperaci mezi Norskem, Švédskem a Finskem na severu Evropy (jako kompromis mezi členstvím v NATO a spoluprací s Ruskem), teď již tento program začíná být vnímán jako doplňková regionální organizace právě k Severoatlantické alianci, zvláště pokud by se do ní přiřadily také Litva, Lotyšsko a Estonsko. S bližší kooperací právě s těmi státy NORDEFCO počítá již ve svém dokumentu „Nordic Defense Cooperation 2020“, který rovněž zmiňuje záměr spolupracovat s Polskem.

Finsko jako partner NATO

Finsko, na rozdíl od Švédska, fungovalo od konce druhé světové války jako nedobrovolný vzdálený satelit Ruska. Tato země proto neměla takový prostor pro manipulaci v mezinárodní politice a přijala také jakousi formu neutrality, která fungovala pouze tak dlouho, jak vyhovovala Moskvě. Na rozdíl od Švédska však ve svých výročních prohlášeních o obranném plánování Finsko nezaměřuje svou politiku na neutralitu jako takovou, nýbrž na nezávislost. V dokumentech zmiňuje důležitost suverenity a nezávislosti země a potřebu bránit své území a občany. Finsko si v roce 2009 dokonce nechalo vypracovat studii o možných dopadech členství v NATO. K přednostem bezesporu patří samotný odstrašující účinek a zabezpečení Finska, které by tak bylo oficiálně pod kolektivní obranou. Trochu rozporuplně se autoři studie vyjadřují o rozhodovacím procesu. Lze si povšimnout, že Finsko by jako plnohodnotný člen spolu s ostatními státy neslo zodpovědnost a povinnost spolurozhodovat o celosvětovém dění, vysílání pomoci a sil, postojích ke krizím a sdílelo zátěž a solidaritu. Naopak nyní, v rámci programu Partnership for Peace, tato rozhodnutí může Finsko dělat zcela dobrovolně a neleží na jeho bedrech díl zodpovědnosti. Na druhou stranu studie pokračuje opět výčtem výhod, jakými by byly poskytnutí mezinárodní pomoci Finsku, sdílení obrany či výcvik armády, který by ji povznesl na vyšší úroveň. U armády je samozřejmě otázkou, zda by Finsko bylo ochotno přestoupit na profesionalizaci. V neposlední řadě studie zmiňuje rozpočet a pozastavuje se nad faktem, že v roce 2007 doporučenou hranici 2% HDP na obranné výdaje pro každý členský stát splňovalo pouze pět států z dvaceti šesti, což považuje za alarmující. Studie dochází k závěru, že členství v NATO je pro Finsko možností, a že svou roli musí také sehrát veřejné mínění, protože nelze, aby politici rozhodli něco bez názoru obyvatelstva.

Právě rozpočet byl žhavým tématem na letošním summitu NATO ve Walesu, kam přijeli také zástupci Švédska a Finska. Bývalý generální tajemník aliance, Anders Fogh Rasmussen, vyzval členské státy, aby začaly zvyšovat příspěvky na obranu a bylo docíleno plné schopnosti Aliance bránit se externím hrozbám. Finsko i Švédsko se rovněž ani zdaleka nedotýkají hranice dvou procent HDP. Mezi lety 2004-2006 došlo k sjednocení obou zemí na hodnotu 1,4%. Jako první ji v roce 2007 snížilo Finsko na 1,2%, mezitím co Švédsko s takovýmto poklesem počkalo ještě rok. Od následujícího roku 2008 pak lze pozorovat rostoucí trend výdajů na obranu, který se u Finska a Švédska ustálil v roce 2010 na 1,3-1,4% HDP. Nicméně podíváme-li se na obranné výdaje z pohledu toho, kolik byla vláda ochotna vložit do armády peněz, dojdeme k závěru, že Finsko vykazuje trvale stoupající tendenci. Ale i přesto, že Finsko nepatří mezi země, které vynakládají požadované dvě procenta, často přispívá na alianční akce stejně, jako samotní členové NATO. V tomto kontextu se jednalo o námořní cvičení Brilliant Mariner v roce 2006 a o sérii cvičení v roce 2012 – zahrnující schopnosti vzdušných sil ve cvičení nad Baltským mořem, cvičení Steadfast Juncture v Estonsku zaměřené na reakci na různé fiktivní události a také cvičení proti kybernetickým útokům. Zajímavostí je například i fakt, že v roce 2009 prošla finská skvadra letounu F-18, jenž je součástí finských sil rychlého nasazení, plným taktickým výcvikem NATO – TACEVAL. V loňském roce se Finsko spolu se Švédskem zapojilo do cvičení Steadfast Jazz. Finsko se také účastnilo misí v Bosně a Hercegovině, Kosovu a Afghánistánu.

Autor: Kateřina Lišaníková, studenta magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia.

Vybrané studie o Finsko a členství v NATO:

Ulkopoliittinen instituutti (UPI) – The Finnish Institute of International Affairs. Post-neutral or pre-allied? (cit. 2014-4-11).

Valtioneuvoston Kanslia . Finnish Security and Defence Policy 2012 Government Report. (cit. 2014-2-20). (http://vnk.fi/julkaisukansio/2012/j05-suomen-turvallisuus-j06-finlands-sakerhet/PDF/VNKJ0113_LR_En.pdf).

Valtioneuvoston Kanslia. Finnish Security and Defence Policy 2009 Government Report. (cit. 2014-2-20). (http://vnk.fi/julkaisukansio/2009/j11-turvallisuus-j12-sakerhets-j13-finnish/pdf/en.pdf).

Väyrynen, Raimo. 2009. „Finland and prospects for NATO membership“. Bibliothek der Friedrich-Ebert-Stiftung. (cit. 2014-2-20). (http://library.fes.de/pdf-files/bueros/stockholm/06526.pdf).

The International Relations and Security Network. Finnish security and defence policy 2001 report by the government to parliament on 13 june 2001. (cit. 2014-2-20). (http://www.isn.ethz.ch/Digital-Library/Publications/Detail/?lng=en&id=156925).

Ulkoasiainministeriö utrikesministeriet. Finnish Security and Defence Policy 2004. Government report 6/2006.(cit. 2014-2-20).

Puloustusministeriö Försvarsministeriet. 2004. Effects of a possible membership in a military alliance to the development of the Finnish defence system and to the defence administration. (cit. 2014-2-20). (http://www.defmin.fi/files/334/2589_1897_Executive_summary_2_.pdf).

Breitenbauch, H.: Strengthening Nordic-Baltic Defense Capabilities: Open NORDEFCO to the Baltic States. In Hamilton D., Simonyi A., Cagan D. (eds.): Advancing U.S.-Nordic-Baltic Security Cooperation. Center for Transatlantic Relations, pp. 135-155. (dostupné z: http://transatlantic.sais-jhu.edu/publications/books/Advancing_U.S.-Nordic-Baltic_Security_Cooperation/Chapter_12_Henrik_Breitenbauch.pdf).

Binnendijk H., Debra L. C., Simonyi, A.: NATO Enlargement and Enhanced Partnership: The Nordic Case. In Hamilton D., Simonyi A., Cagan D. (eds.): Advancing U.S.-Nordic-Baltic Security Cooperation. Center for Transatlantic Relations, pp. 65-75. (dostupné z: http://transatlantic.sais-jhu.edu/publications/books/Advancing_U.S.-Nordic-Baltic_Security_Cooperation/Chapter_6_Binnendijk_Cagan_Simonyi.pdf).