Femicidy – vraždy žen motivované jejich pohlavím – jsou narůstajícím fenoménem, který nepostihuje jen země rozvojové, ale i vyspělé státy. V současnosti se Turecko řadí k zemím, kde jsou počty femicid alarmující. Dlouhodobě nábožensky orientovaná konzervativní rodinná politika vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje AKP, soudní pasivita a rozhodnutí odstoupit od Istanbulské úmluvy v roce 2021 ke zlepšení postavení a práv žen ani trochu nepřispívá. Brutální vraždy žen, které v posledních měsících otřásly tureckou společností, vyvolaly protesty po celé zemi. Proč ženy v Turecku stále nemohou žít v bezpečí, co o jejich postavení vypovídá neochota chránit jejich životy, a jaké jevy stojí za nárůstem femicid v této zemi?  

Vlna femicid v Turecku

Vraždy motivované pohlavím patří k nejextrémnějším projevům násilí proti ženám. Evropský institut pro rovnost žen a mužů definuje femicidy jako zabití ženy nebo dívky z nenávisti vůči jejímu pohlaví. Genderově podmíněné vraždy žen mohou mít různé podoby, jako například vražda ženy v důsledku násilí ze strany partnera, mučení a misogynní zabíjení žen, vraždění žen a dívek ve jménu cti atd. [28] Femicidy velice často souvisí s převážně stereotypními rolemi mezi mužem a ženou, diskriminací vůči ženám, ale také se sexuálním či domácím násilím. K nárůstu počtu spáchaných femicid v Turecku došlo již kolem roku 2000, kdy mimo jiné došlo také ke zvýšení rozvodovosti v turecké společnosti.  Ačkoli se v posledních dekádách mezinárodní společenství snaží na násilí páchané na ženách ve veřejném prostoru upozorňovat, tento fenomén se doposud nepodařilo zmírnit. V čele těchto snah stojí Instituce OSN pro genderovou rovnost a posílení postavení žen a Úřad OSN pro drogy a kriminalitu. [1] 

Femicidy jsou globálním problémem, kterému denně čelí obrovské množství žen a dívek. V regionu Blízkého východu v současnosti dochází ke zvýšení počtů genderově podmíněných vražd žen. Turecko se stalo jednou ze zemí, kde jsou nárůsty tohoto typu vražd skutečně znepokojivé. Jen za rok 2024 zde bylo spácháno 440 femicid, přičemž některé z nich jsou kvalifikovány jako podezřelá úmrtí, neboť u nich není možné s jistotou určit motiv vraždy. Zde je ovšem nutné podotknout, že skutečný počet bude pravděpodobně ještě vyšší. Některé spáchané femicidy se nemusí dostat do mediálního povědomí a tím pádem nejsou zaznamenány v dostupných statistikách, které jsou sestavovány nezávislými organizacemi. [2]

Turecko totiž dosud nevede žádné státní statistiky mapující počty femicid. Přístup k oficiálnímu počtu spáchaných femicid je velmi limitován, a dostupnost informací je tak primárně odkázána na nestátní organizace, které se fenoménu násilí na ženách věnují. Jednou z takových organizací je například We Will Stop Femicide Platform, aktivně usilující o zastavení násilí páchaného na ženách a zajištění jejich ochrany. [16] V závislosti na uctění památky žen, jež   se staly oběťmi vražd, vznikla i webová stránka The Monument Counter. Jejím účelem je průběžně informovat  o počtu zavražděných žen společně s jejich jmény, a suplovat  tak pomyslnou databázi která na státní úrovni chybí.  Iniciativu založila umělkyně  a fotografka  Zeren Göktan a spolu s provozem webové stránky uspořádala také výstavu upozorňující na násilí páchané na ženách. Projekt je výhradně určen tureckým ženám, které se staly terčem násilí, a má za cíl nejen ctít památku těchto obětí, ale také o daných případech informovat veřejnost. [17]

Analýza případů spáchaných femicid v letech 2011-2019

Díky nejnovější dostupné studii, která rozsáhle mapovala některé ze spáchaných femicid v období mezi lety 2011-2019, můžeme zjistit detailnější přehled o konkrétních motivech těchto vražd či jejich geografickém rozložení. K největšímu počtu vražd dochází přímo v provincii Istanbul v Marmarském regionu. To je zapříčiněno převážně hustým osídlením, ale také například vysokou rozvodovostí v této oblasti. [3]

Ve většině případů, konkrétně v 87,8 %, oběti svého pachatele dobře znají. Pravděpodobnost, že se stanou obětmi vražd rukou jim někoho blízkého, je až 8x větší oproti neznámému člověku. Pachatelé jsou tak často jejich manželé, rodinní příslušníci či bývalí partneři. Až v téměř 52 % analyzovaných případů byly ženy zabity svými současnými partnery. Riziko vraždy žen v rámci rodinných vazeb je tak velmi vysoké. [3]

Dílčí motivy pro vraždy žen jsou různé, ovšem spojuje je jedna důležitá skutečnost, kterou je svobodné rozhodování každé ženy. Ať už jde o odmítnutí sňatku, žádost o rozvod nebo samostatné rozhodování v oblasti financí, v každém z těchto případů byla dle mužů podrývána jejich maskulinita. Až ve třetině případech vraždám předcházel určitý typ rizikového faktoru, jako je například fyzické násilí, výhružky smrtí či stalking. [3]

Nejčastější metodou provedení vraždy bylo zastřelení, ubodání, uškrcení a napadení, ale objevily se také případy upálení. Z výše zmíněných metod byla až polovina spáchaných vražd provedena střelnou zbraní, což naznačuje výrazný nárůst počtu střelných zbraní v rámci individuálního ozbrojování v turecké společnosti. Výroční zpráva organizace Umut Foundation, neziskové organizace, která se v Turecku zasazuje o omezování osobního držení střelných zbraní, ukazuje následující vývoj. Podíl střelných zbraní použitých při vraždách vzrostl z 70 % v roce 2015 na 80 % v roce 2018. Tento trend tak naznačuje, že přístup ke zbraním v Turecku je stále relativně snadný. Zákon č. 6284 ukládá násilným osobám povinnost odevzdat zbraně jako součást preventivních opatření. Skutečnost, že každá druhá žena v analyzovaných případech z let 2011-2019 byla zabita střelnou zbraní, poukazuje na neúčinné vymáhání tohoto opatření. Velmi znepokojivým faktem je také to, že až v téměř 42 % případů pachatelé nebyli dopadeni. Případy vražd žen často nezůstávají u jediné oběti. V některých situacích se oběťmi stávají také jejich děti, noví partneři nebo blízcí příbuzní. [3]

Faktory mající vliv na nárůst počtu femicid v Turecku

Jedním z důvodů nárůstu počtu femicid v Turecku je spojitost s nárůstem rozvodovosti v turecké společnosti. Samotný zvyšující se počet rozvodů lze přičíst jednak demografickým změnám, ale také změnám legislativním. V roce 1988 byl totiž přijat Zákon o rozvodu na základě dohody, a později, v roce 2001, došlo k novelizaci tureckého občanského zákoníku. Obě tyto legislativní úpravy svou působností rozšiřovaly práva žen. Novela totiž přinesla zásadní posun v majetkovém režimu manželství. Po rozvodu mohly ženy požadovat podíl na majetku, který byl během manželství nabyt a registrován na jméno manžela. Zároveň matky získaly rovná práva při rozhodování o péči o dítě. Tyto legislativní změny se odehrávaly na pozadí širších socioekonomických proměn, jako byla rychlá urbanizace, industrializace a rostoucí zapojení žen do ekonomické sféry života. [15] Turecko je jednou z nejvíce sekulárních muslimských zemí, ve které jsou vláda a zákony založeny na občanských normách, nikoli na náboženských pravidlech. I díky této skutečnosti tak byly umožněny legislativní změny, které měly za cíl zemi modernizovat. [31]

Dle dostupných dat v rozmezí let 2002-2017 se počet rozvodů vyšplhal na 1,72 milionu. Ačkoli je rozvod v Turecku občanským právem jak muže, tak ženy, může v kontextu tamní společenské dynamiky vyvolávat určité konflikty. Studie totiž dokazují, že právě rozvod, či jen samotná žádost o něj, je druhý nejrozšířenější motiv pro spáchání femicidy. U muže vnímajícího společnost patriarchálním prizmatem totiž tyto skutečnosti mohou vzbudit pocit hrozby, která v konečném důsledku může vést až k fyzickému násilí. [3] 

Patriarchální uspořádání státu vychází z tradičních rodinných struktur, které způsobují nerovnosti v rozdělení práce a bohatství mezi muži a ženami. Tyto nerovnosti se odrážejí v ekonomice a politice, kde jsou rodinné hodnoty využívány k ovlivňování politiky. Na Blízkém východě hraje důležitou roli tzv. homosociální kapitál, tedy mužské sítě, které chrání a udržují patriarchální systém. Toto sociokulturní prostředí se promítá do mužského vnímání maskulinity, které klade důraz na udržení moci a společenského postavení. Maskulinita se také prolíná s konceptem cti, kdy v souladu s tím musí ženy prokazovat nezpochybnitelnou loajalitu vůči svým partnerům, což zajišťuje mužům dominanci v partnerském vztahu. Nesplnění těchto očekávání pak představuje ohrožení mužství a cti, což v extrémních případech může vést až k fyzickému násilí vůči ženám či jejich zabití. [32]

Tradice a náboženské obřady pak dále posilují mužskou dominanci a podporují patriarchální politiku státu. [18] Jako příklad patriarchální politiky státu lze uvést přístup žen k politické reprezentaci. V posledních desetiletích v Turecku došlo k mírnému nárůstu podílu žen v tamním parlamentu, a také k rozšíření přístupu žen k rozhodovacím mechanismům různých sociálních hnutí. V období de-demokratizace (od roku 2014-2015) nicméně parlament postupně ztrácel na významu a sociální hnutí a občanská společnost byly potlačeny. Tyto tendence jsou v rozporu s rozšířením přístupu žen k veřejnému rozhodování a politické reprezentaci. [29] Politická účast a zastoupení žen v národních a místních volených orgánech v Turecku zůstává pod celosvětovým průměrem. Dle zprávy Světového ekonomického fóra o globální nerovnosti mezi pohlavími z roku 2022 se Turecko umístilo na 112. místě v politickém posílení postavení žen a na 140. místě v oblasti ekonomické účasti a příležitostech. [30] Dalším příkladem může být také obnovení pronatalistických politik od roku 2010, kdy státem vedené proti-interrupční regulace různými způsoby omezily přístup žen k interrupcím. Jedním z nich je kupříkladu snížení počtu veřejných nemocnic, které tyto služby ženám poskytují. Interrupce prováděné v soukromých nemocnicích jsou totiž dostupné pouze ženám s vysokými příjmy. [29]

Dalším z faktorů mající vliv na počet femicid v Turecku jsou faktory makroekonomické. Studie „Investigation of Femicide in Turkey: Modeling Time Series of Counts“, která se zabývala vztahem mezi počtem femicid v Turecku, mírou nezaměstnanosti žen, mírou nezaměstnanosti mužů a inflací, přinesla následující poznatky. Ekonomické faktory, jako je rostoucí nezaměstnanost žen a klesající nezaměstnanost mužů, významně přispívají k narůstajícímu počtu femicid. Zvýšení zaměstnanosti žen by nejen posílilo jejich ekonomickou nezávislost, ale také výrazně přispělo ke snížení tohoto druhu genderově podmíněného násilí. Nedostatek ekonomické svobody u mužů oslabuje patriarchální struktury, čímž se snižuje pravděpodobnost vražd motivovaných pohlavím. [4] 

Dalším faktorem je také obtížná vymahatelnost práva. Turecko se totiž potýká s problémem přeplněných věznic, které jsou však z velké části obsazeny politickými vězni. [8] Z toho důvodu bývají pachatelé násilné trestné činnosti při splnění určitých podmínek propouštěni dříve než po vykonání celé délky trestu. Jistá benevolence vlády tak v tomto směru řadě pachatelů násilí vůči ženám vyhovuje, jelikož ví, že budou pravděpodobně propuštěni po velmi krátké době. Tuto skutečnost dokládá například případ ženy, kterou unesl její bývalý přítel, povoláním policista. Muž ženu po několika dnech mučení propustil a byl odsouzen na 2,5 roku vězení. Z trestu si však odpykal pouze dva měsíce, poté byl propuštěn. Podobné případy vytváří velmi nebezpečný precedens v oblasti trestání pachatelů násilné trestné činnosti. [7]

Turecký právní systém a ochrana žen: Zákon č. 6284 a jeho implementace

Do roku 2012 platil v Turecku Zákon č. 4320 o ochraně rodiny z roku 1998, zákon velmi konzervativního charakteru. Tato legislativa měla za cíl ochránit rodiny před násilím a vnímala ženy jako nedílnou součást rodiny, nikoli jako samostatné jednotlivce. V současnosti v tureckém právním rámci pro zajištění ochrany žen slouží Zákon č.  6284, celým názvem Zákon na ochranu rodiny a prevenci násilí na ženách. Jeho účelem je „chránit ženy, děti, rodinné příslušníky a oběti stalkingu, které byly vystaveny násilí, nebo jim násilí hrozí, a upravit postupy a zásady týkající se opatření k prevenci násilí na těchto osobách.“ [10]

Zavedením nového Zákona č. 6284 tak došlo k úpravě nedostatků zákona předešlého a rozšíření jeho působnosti. Zákon č. 6284 totiž výrazně rozšířil ochranu, která se vztahuje na ženy, děti, rodinné příslušníky a oběti pronásledování. [11] Zabývá se různými formami násilí, a to fyzickým, verbálním, sexuálním, ekonomickým a psychologickým, a poskytuje komplexní pokyny pro preventivní a ochranná opatření. Zákon tak dává orgánům činným v trestním řízení a civilním úřadům pravomoc, aby tyto strategie účinně aplikovaly.  Navzdory tomu je implementace zákona v praxi nedostačující. Problémem je, že  zákon sice zahrnuje preventivní a ochranná opatření pro ženy čelící různým typům násilí, avšak jejich účinnost je výrazně omezená. Soudy sice mohou vydávat soudní příkazy pro pachatele, ovšem chybí zde účinné hodnocení rizik a jejich monitorování. Pachatelé, kteří tyto příkazy poruší, navíc nemusí čelit adekvátním trestům. Tyto mechanismy neposkytují ženám dostatečnou ochranu, což vede k tomu, že násilí přetrvává a ženy ho i nadále zažívají. Údaje Ministerstva vnitra, předložené parlamentní komisi zabývající se násilím na ženách, ukazují, že přibližně 8,5 % žen zavražděných v období 2016–2021 bylo chráněno platným ochranným nebo preventivním opatřením, které však jejich vraždám nedokázalo zabránit. [11]

Tento problém je způsoben řadou faktorů, přičemž jedním z hlavních je pasivita orgánů činných v trestním řízení. Justiční pasivita v tomto kontextu označuje nečinnou reakci právního systému na problematiku domácího násilí. Za tu je považována neochota či nedostatečná akce ze strany aktérů činných v trestním řízení, soudů či státních zástupců. Příkladem justiční pasivity může být přehlížení stížností, ignorování vzorců násilí, jako jsou třeba předcházející výhružky, nebo ukládání mírných trestů pro pachatele, což vede k nedostatečné ochraně obětí. [11]

Jednou z hlavních příčin justiční pasivity byly identifikovány patriarchální motivy. Ty v tomto kontextu označují převládající názor mezi orgány činnými v trestním řízení, který normalizuje násilí proti ženám a váhá zasahovat v situacích, jež považují za rodinné záležitosti. V jejich rámci se  ženy setkávají se zastrašováním, zlehčováním násilí či odrazováním od nahlašování případů ze strany policejních činitelů. Ti domácí násilí vnímají spíše jako soukromé rodinné téma než jako otázku ochrany lidských práv. Jako druhá příčina justiční pasivity byla identifikována nedbalost, kterou lze rozumět špatné vyhodnocení rizik ze strany soudů, ignorování důkazů a celkové selhání v poskytování ochrany i ze strany Center pro prevenci násilí. Ta nejsou vždy efektivně a dostatečně schopná ženy informovat o možnostech jejich ochrany. Tato centra jsou institucemi Ministerstva rodiny, práce a sociálních služeb a mají za cíl právě obětem násilí poskytovat podporu. [23] Třetí příčinou justiční pasivity je posléze byrokracie, vyznačující se  především dlouhými procesy a neefektivní koordinací mezi institucemi. To vše v konečném důsledku vede ke špatné vymahatelnosti práva a také ke ztrátě důvěry žen v soudní systém. [11]

Istanbulská úmluva

Součástí tureckého právního systému v rámci ochrany žen byla až do roku 2021 také Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, známá spíše podle místa svého podepsání jako Istanbulská úmluva. Tento mezinárodní dokument má za cíl potírat násilí nejen na ženách a soustředí se na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů za genderově podmíněné násilí. [12] Právě Turecko se stalo první zemí, která Úmluvu v roce 2011 za podpory nyní vládnoucí strany AKP podepsala. [13]

Již v roce 2012 Turecko jako první země Istanbulskou úmluvu ratifikovalo. V roce 2021 se nadále Turecko odvolávalo na ratifikaci této Úmluvy při příležitosti tzv. Všeobecného periodického přezkumu Rady OSN pro lidská práva, což ukázalo jistý progres v rámci ochrany ženských práv. O to překvapivější bylo následné úplné odstoupení od tohoto závazku, které následovalo hned o rok později. [13] Turecký prezident za podpory své vládní strany odstoupení od tak důležitého mezinárodního dokumentu vysvětloval tím, že tato Úmluva „normalizuje homosexualitu a tím pádem není v souladu s tureckými sociálními a rodinnými hodnotami“. Prezidentským dekretem tak turecký prezident vyslal ženám v Turecku jasný vzkaz, že ukončení násilí na ženách není pro vládnoucí stranu skutečnou prioritou. Prezident Erdogan již dříve zvažoval odstoupení od této Úmluvy, nicméně až lobbistické úsilí islamistů Erdogana přesvědčilo. [8] Učinil tak například z důvodu oživení své konzervativní voličské základny. Ta byla nespokojená s hospodářským poklesem v zemi a odstoupení od tohoto závazku mělo sloužit jako symbolické gesto, které přinese krátkodobou úlevu pro jeho voliče. Dalším důvodem byla obava z potenciální volební porážky v parlamentních volbách v roce 2023 a nutného hledání nových spojenců. K tomu mu posloužila snaha o sblížení s politickou stranou Felicity Party, která v parlamentních volbách v roce 2018 získala 2,5 % hlasů. Tato strana má stejné islamistické kořeny jako strana AKP a je populární mezi ultrakonzervativními voliči, kteří odstoupení od Istanbulské úmluvy podporovali. [25] 

Úmluva státy zavazuje k ochraně ženských práv a k dodržování odpovědnosti daných orgánů za její plnění. [13] Odstoupením od Istanbulské úmluvy tak mají orgány činné v trestním řízení ještě menší motivaci dodržovat už tak nedostačující zákon. [8] Úmluva byla důležitým nástrojem pro řešení genderové nerovnosti z legislativního hlediska, neboť na rozdíl od současné vnitrostátní legislativy obsahuje odkazy na základní příčiny genderové nerovnosti, jako jsou například zločiny spáchané ve jménu cti. V tomto kontextu lze konkrétně zmínit případ Opuz v. Turecko, který byl projednávaný Evropským soudem pro lidská práva. Tento případ se stal prvním, ve kterém ESLP rozpracoval povinnosti státu ve vztahu k domácímu násilí, a zároveň sehrál významnou roli při vzniku Istanbulské úmluvy. V tomto soudním procesu ESLP dospěl k závěru, že problém nespočívá v samotném právu, ale v obecné a diskriminační pasivitě tureckého soudnictví při poskytování účinné ochrany obětem. [22]

Vraždy žen spáchané misogynem

V říjnu roku 2024 bylo Turecko zasaženo brutálními vraždami dvou devatenáctiletých žen. Čin, který zaskočil tureckou společnost, se odehrál přímo v historickém centru Istanbulu. Pachatel po spáchání obou těchto vražd ukončil svůj život skokem z městských hradeb. Podle zjištění policie a výpovědí pachatelova otce mladý muž trpěl psychickými problémy a několikrát podstoupil léčbu. Pachatel byl rovněž v kontaktu se skupinou lidí, která se označuje jako „incelové“, což znamená, že jsou nedobrovolně v celibátu. Tato skupina je tvořena mladými muži, kteří si o sobě myslí, že nejsou schopni přitahovat ženy, a z toho důvodu je velmi často nenávidí. [6] 

Sdíleným postojem skupiny incelů je misogynie. Tito muži se domnívají, že jsou ženami vědomě vylučováni ze společnosti, a že ženy jsou k nim ze své podstaty pasivní a netečné. Proto  promítají své frustrace navenek a považují ženy za hrozbu. Incelové sami sebe vidí na dně mužské hierarchie, kam je posouvá převážně jejich neschopnost ženy přitahovat. Ideologie incelů je v Turecku poměrně nová, přičemž nedávné násilné incidenty v zemi odrážejí násilnické sklony této skupiny. Fenomén je spojen s narůstající online radikalizací těchto jedinců. Za posledních dvacet let totiž vznikla generace, která se socializuje především z domova a uspokojuje své biologické potřeby jinými způsoby než reálnými setkáními se ženami. Tato izolace omezuje reálná setkání se ženami, a prohlubuje tak jejich misogynii. [19] 

Protesty po celém Turecku 

Vraždy dvou mladých žen, které vynikaly svou brutálností, započaly sérii protestů napříč Tureckem. V centru Istanbulu, kde k těmto vraždám došlo, uspořádala organizace We Will Stop Femicide Platform demonstraci, které se účastnily stovky žen. Na protestech se podílelo několik organizací bojujících proti násilí na ženách. Zároveň protest podpořily také opoziční strany z politické sféry, jako je Republikánská lidová strana (CHP) a Strana lidové rovnosti a demokracie (DEM). Protesty se rychle rozšířily i do dalších provincií jako je Bursa a Mersin. V první zmíněné provincii uspořádala organizace The Bursa Women’s Platform tzv. stávku v sedě, zatímco v provincii Mersin se ženy účastnily protestního pochodu. [5] Jak vyplývá z fotografií zveřejněných Federací pro práva žen v Turecku, další protesty se konaly v hlavním městě Ankaře, a také ve městě Izmir. [26] Podobné protesty probíhaly po dobu jednoho týdne a konaly se také na univerzitních kampusech, například na istanbulské univerzitě Koç University. [26] [27]

V celé zemi tak ženy vyšly do ulic, aby upozornily na nečinnost současných vládních politických představitelů, tedy převážně strany AKP, v kontextu rostoucího počtu páchaných femicid. [5] Právě vládnoucí Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejímž předsedou je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, totiž protestující obviňují z nečinnosti vůči rostoucím hrozbám násilí na ženách. Vládní strana totiž razí nábožensky orientovanou konzervativní rodinnou politiku a patriarchální uspořádání společnosti, a určitým způsobem se tak dle protestujících podílí na eskalaci násilí namířeného proti ženám. [7] Ačkoliv protesty nebyly úplně masové, téma narůstajícího počtu femicid a s tím spojené protesty byly mediálně velmi reflektované. 

Reakce politické sféry na protesty

V reakci na brutální vraždy a následné protesty turecký prezident oznámil plány na zpřísnění systému výkonu trestu. Součástí těchto opatření má být také zastavení předčasných propouštění.  Ve svém projevu k parlamentní skupině své vládnoucí strany AKP uvedl: „Řada nedávných událostí, od mučednické smrti policistky po brutální vraždu našich mladých žen, vyvolala v našem národě oprávněnou reakci“. [9] Většina žen ale vidí prezidentův příslib poněkud skepticky, neboť jeho politika vůči ochraně žen dlouhodobě vede k jejímu zhoršení. [9] Prezident Erdogan se totiž v roce 2021 jednostranně rozhodl odstoupit od Istanbulské úmluvy s odůvodněním, že některá její ustanovení poškozují tradiční rodinné struktury. Úmluva má totiž rovněž za cíl chránit i LGBTQ+ komunitu v zemi. [9] Prezident Erdogan navíc po svém znovuzvolení přiblížil Turecko k autokracii, neboť nahradil parlamentní systém systémem, který soustřeďuje prakticky veškerou politickou moc v rukou prezidenta. [21] 

Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje v průběhu svého mandátu razí politiku důležitosti rodiny nad právy žen. Sám prezident Erdogan totiž svou rétorikou rodinných hodnot často podporuje předčasné sňatky a kritizuje bezdětné ženy. Tím tak neustále rozšiřuje svůj repertoár konzervativních výroků, které se týkají genderu, reprodukce a rodiny. Například na slavnostním ceremoniálu pořádaném organizací Women and Democracy Association v roce 2016 uvedl: „Žena, která se zdržuje mateřství tím, že říká „mám práci“, vlastně popírá svou ženskost… Je neúplnou osobou, bez ohledu na to, jak je úspěšná ve světě podnikání“. [20] 

V rámci svých konzervativních výroků se prezident Erdogan taktéž dopouští tzv. sekundární viktimizaci obětí. Například když byla v roce 2010 zavražděna Münevver Karabulut svým přítelem, prezident Erdogan obviňoval nejen tuto ženu, ale také její rodiče, aniž by jasně odsoudil tento čin a jeho pachatele. Prezident Erdogan vidí jako způsob řešení problému násilí na ženách islamizaci. Podle Erdogana spočívá hodnota ženy pouze v její roli matky, protože právě tato role je v jeho pojetí islámu jedinou uznávanou.  V otázce genderově podmíněného násilí vůči ženám se Erdogan opírá o islám a tvrdí, že pravý muslim ženě neublíží. Turecký prezident proto prostřednictvím Ředitelství pro náboženské záležitosti či školních vzdělávacích programů prosazuje větší islamizaci společnosti. Namísto zpřísnění právního rámce tak Erdogan napomáhá patriarchálnímu vnímání společnosti jako dominantnímu, čímž připouští nerovnost mezi pohlavími a oslabuje snahy o ochranu žen před násilím. [8]

Budoucnost ochrany žen v Turecku 

Závěrem lze říci, že turecká vláda spolu s prezidentem a orgány činnými v trestním řízení svými stávajícími kroky selhává při plnění závazků, které mají za cíl ochránit ženy před násilím či mu úplně předcházet. Faktory, jako je nedostatečná implementace Zákona č. 6284, odstoupení od Istanbulské úmluvy a nábožensky-konzervativní klima vytvářené vládnoucí stranou AKP, přispívají k rostoucímu počtu femicid. Za tyto důsledky tak lze stranu AKP považovat za spoluviníka zvyšujícího se počtu genderově motivovaných vražd žen. [14]

Je otázkou, zdali se po brutálních vraždách, které vyvolaly protesty napříč celým Tureckem, opravdu prezident Erdogan rozhodne zpřísnit systém výkonu trestu, nebo jestli bude nadále pokračovat ve své politice razící patriarchální uspořádání společnosti, které problematice páchaného násilí ani trochu nepřispívá. 

Budoucnost ochrany žen v Turecku je tak zatím nejistá, poněvadž dokud nedojde k dostačující implementaci zákonů, které mají bezpečí žen zajišťovat, ženy v rámci právního systému řádnou oporu mít nebudou.  Odlišné postoje v rámci ochrany práv žen od strany AKP ovšem prosazuje opoziční Republikánská lidová strana. Její předseda Özgür Özel vyzval všechny politické strany, aby po nedávném nárůstu počtu případů vražd žen vyvinuly úsilí o návrat k Istanbulské úmluvě. [24] Prozatím však důležitá práce bude spočívat na neziskových organizacích, které se ženám snaží aspoň určitou ochranu poskytnout. 

Editor článku: Michaela Mildorfová, Martin Machorek

Zdroje

[1] UN Women. (2024). Five essential facts to know about femicide. Retrieved from https://www.unwomen.org/en/articles/explainer/five-essential-facts-to-know-about-femicide

[2] The Monument Counter (n.d.). Retrieved from https://anitsayac.com/?year=2024

[3] Erükçü Akbaş, G., & Karataş, K. (2023). Femicide in Turkey: A Document Analysis of News from 2011 to 2019. Journal of Social Service Research, 50(1), 54–72. Retrieved from https://doi.org/10.1080/01488376.2023.2271958 

[4] Anavatan, A., Kayacan, E.Y. (2024). Investigation of femicide in Turkey: modeling time series of counts. Qual Quant 58, 2013–2028. Retrieved from https://link.springer.com/article/10.1007/s11135-023-01619-6

[5] Duvar English. (2024, October 6). Women in Turkey take to streets over brutal femicides. Retrieved from https://www.duvarenglish.com/women-in-turkey-take-to-streets-over-brutal-femicides-news-65043

[6] Rokos, Milan. (2024). Brutalita vražd zaskočila Turecko. Ženy se pod vládou AKP necítí bezpečně. Seznam Zprávy. Retrieved from https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-brutalni-vrazdy-v-turecku-zeny-se-pod-vladou-akp-neciti-bezpecne-262174

[7] Topcu, Elmas. (2024). Turkey faces spate of brutal murders of women. Deutsche Welle. Retrieved from https://www.dw.com/en/outrage-in-turkey-over-spate-of-brutal-murders-of-women/a-70542846

[8] Gümüsçü, Sebnem. (2024). Violence Against Women in Turkey is Political: Here is Why. Wilson Center. Retrieved from https://www.wilsoncenter.org/blog-post/violence-against-women-turkey-political-here-why

[9] Poyrazlar, Elçin. (2024). Outrage over murders of women forces Turkey’s Erdoğan to harden laws. Politico. Retrieved from https://www.politico.eu/article/outrage-murder-women-turkey-erdogan-feminicide-laws-ak-party/

[10] Laws Turkey (n. d.) Retrieved from https://www.lawsturkey.com/law/law-to-protect-family-and-prevent-violence-against-woman-6284

[11] Argin, Ceren. (2023). Evaluating the Effectiveness of Legal Reforms in Addressing Domestic Violence Cases in Turkey Through the Passivity of the Legal System. The National High School Journal of Science. Retrieved from https://nhsjs.com/wp-content/uploads/2023/12/Evaluating-the-Effectiveness-of-Legal-Reforms-in-Addressing-Domestic.pdf

[12] Council of Europe. The Council of Europe Convention on preventing and combating violence against women and domestic violence (Istanbul Convention). Retrieved from https://www.coe.int/en/web/gender-matters/council-of-europe-convention-on-preventing-and-combating-violence-against-women-and-domestic-violence

[13] International Commission of Jurists. (2021). Turkey’s withdrawal from Istanbul Convention a setback for women and girls’ human rights. Retrived from https://www.icj.org/turkeys-withdrawal-from-istanbul-convention-a-setback-for-women-and-girls-human-rights/

[14] Gülel, D. (2021). A Critical Assessment of Turkey’s Positive Obligations in Combatting Violence against Women: Looking behind the Judgments. Muslim World Journal of Human Rights, 18(1), 27-53. Retrived from https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/mwjhr-2021-0016/html

[15] American Economic Association. Divorce in Turkey: Determinants of Rising Union Instability

[16] We Will Stop Femicide Platform official website. Retrieved from https://www.kadincinayetlerinidurduracagiz.net/for-english

[17] Zeren Göktan official website. Retrieved from http://www.zerengoktan.com/portfolio-item/counter-installation/

[18] Scott Weiner. 2016. Rethinking Patriarchy and Kinship in the Arab Gulf States. George Washington University. Retrieved from: https://pomeps.org/rethinking-patriarchy-and-kinship-in-the-arab-gulf-states

[19] Sahin, Berfin. (2024, October 27). Rise of Incel ideology in Turkey fueled by government policies. Retrieved from: https://bianet.org/haber/rise-of-incel-ideology-in-turkey-fueled-by-government-policies-301133

[20] Kocamaner, Hikmet. (2018). The Politics of Family Values in Erdogan´s New Turkey. Middle East Research and Information Project. Retrieved from: https://merip.org/2018/12/the-politics-of-family-values-in-erdogans-new-turkey/

[21] The International Institute for Strategic Studies (2018). Turkey’s new presidential system. Retrieved from: https://www.iiss.org/publications/strategic-comments/2018/turkeys-new-presidential-system/

[22] Bengisu, Ipek. (2021). Turkey’s withdrawal from the Istanbul Convention: A step in the wrong direction. Retrieved from: https://blogs.lse.ac.uk/wps/2021/05/05/turkeys-withdrawal-from-the-istanbul-convention-a-step-in-the-wrong-direction/

 [23] European Commision. Retrieved from: https://epale.ec.europa.eu/sq/organisations/violence-prevention-center-turkey

[24] Hurriyet Daily News. (2024, October 8). CHP calls for return to Istanbul Convention amid femicides. Retrieved from: https://www.hurriyetdailynews.com/chp-calls-for-return-to-istanbul-convention-amid-femicides-201342

[25] Aslı Aksoy, Hürcan. (2021, March 29). What lies behind Turkey’s withdrawal from the Istanbul Convention? Retrieved from: https://www.swp-berlin.org/publikation/what-lies-behind-turkeys-withdrawal-from-the-istanbul-convention

[26] Euractiv. (2024, October 13). Fresh protests in Turkey over violence against women. Retrieved from: https://www.euractiv.com/section/global-europe/news/fresh-protests-in-turkey-over-violence-against-women/ 

[27] Duvar English. (2024, October 15). Fascist nationalist group attacks students protesting femicides at Istanbul’s Koç University. Retrieved from: https://www.duvarenglish.com/fascist-nationalist-group-attacks-students-protesting-femicides-at-istanbuls-koc-university-news-65101

[28] European Institute for Gender Equality. Retrieved from: https://eige.europa.eu/gender-based-violence/femicide?language_content_entity=en#:~:text=Femicide%20is%20broadly%20defined%20as,of%20%E2%80%9Chonour%E2%80%9D%3B%20etc.

[29] Kocabıçak, Ece. (2023). The causes and the consequences of the patriarchal state: Evidence from Turkey. Women’s Studies International Forum. Retrieved from: https://doi.org/10.1016/j.wsif.2023.102744.

[30] UN Women. Europe and Central Asia. Leadership and political participation. Retrieved from: https://eca.unwomen.org/en/where-we-are/turkey/leadership-and-political-participation

[31] Toprak, Binnaz. (2005). Secularism and Islam: The Building of Modern Turkey. Macalester International: Vol. 15, Article 9. Retrieved from: https://digitalcommons.macalester.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1391&context=macintl

[32] Türkoğlu, Beril & Cingöz-Ulu, Banu. (2019). Masculinity ideology and threat to manhood as precursors of violence against women in Turkey. Retrieved from: https://dergipark.org.tr/en/pub/deuefad/issue/45042/522043