Vnitrostátní ozbrojený konflikt v Sýrii trvá již třetím rokem a konec bojů je zatím v nedohlednu. Etnická a náboženská různorodost země, zapojení vnějších aktérů a zájmy světových i regionálních mocností vytvářejí velmi komplexní situaci, jejíž vývoj je do budoucna těžké předvídat. K lepšímu pochopení jednoho z klíčových konfliktů současnosti Vám proto přinášíme rozhovor hned s dvěma respondenty, kteří na základě svých osobních zkušeností zodpověděli námi sestavených deset otázek. Prvním dotazovaným je studentka vysoké školy, která v Sýrii strávila 4 roky (2001-2005) a dodnes udržuje kontakt se svými místními přáteli. V rozhovoru si přála být označována iniciály BR. Druhým dotazovaným je také student vysoké školy, který se v Sýrii narodil a vyrostl. Zemi opustil před dvěma roky. V rozhovoru si nepřál být jmenován a jeho odpovědi jsou tedy označeny jako Odpověď 2. Rozhovor s oběma dotazovanými byl proveden odděleně, proto na sebe v odpovědích nereagují. Níže uvedené odpovědi jsou jejich osobními názory, nikoliv členů redakce Sekuritaci.cz.
Jaký je Váš názor na současnou situaci Asadova režimu? Lze v něm najít prvky fragmentace na jednotlivé myšlenkové proudy? Probíhá v rámci režimu boj o moc, nebo je pozice prezidenta dostatečně pevná?
BR: Ve skutečnosti nikdo nemá dostatečný přehled o tom, co se v Sýrii doopravdy děje – můžete se zeptat třech Syřanů a každý Vám v závislosti na jejich rodinném zázemí nebo společenském postavení řekne něco jiného. Pozice Assada není pevná, ale vypadá to, že ji obhájí – v tom uvítá zapojení mezinárodních subjektů a jejich spolupráci na diplomatické domluvě. Fragmentace myšlenek je v tomto případě příčinou celého konfliktu.
ODPOVĚĎ 2: Assadův režim je režimem rodinným. Bašár je zde politickou tváří rodiny. Jeho bratr řídí armádu a jeho bratranec ekonomiku. Vědí moc dobře, že když se v současnosti v režimu objeví skulina, tak to znamená konec pro celý režim a pro všechny, kdo s ním jsou spojováni, což le logický konec pro režim který zabil více jak 150 tisíc Syřanů. Ti, kteří s režimem nesouhlasili, přeběhli již dávno. Assada nenazývám prezidentem. Není nic jiného než warlord a nemyslím si, že jeho pozice kdy bude pevná, protože nemá morální základ.
Jaký je Váš názor na současný stav opozičních platforem, jejich ideové/etnické/náboženské zaměření a motivace?
BR: Nejprve k motivacím obecně – z toho co vím od lidí, které znám ze Sýrie a se kterými jsem v kontaktu, tak původním motivem pro revoluci byl požadavek občanské společnosti na liberalizaci, na rozšíření svobod a občanských práv. Protože se však postupem času do demonstrací a do celé „revoluce“ zapojili různé skupiny radikálů s často oponujícími si názory, nabylo celé hnutí úplně jiné momentum a nastala eskalace násilí. Mnozí, kteří do ulic vyšli s úmyslem bojovat za demokratizaci společnosti, nyní dávají od celé revoluce ruce pryč, neboť si po této více jak dvouleté zkušenosti představovali začátek reformního období jinak a dnes by ponechali ve vedení státu raději Assada, který dokázal zajistit každodenní bezpečnost. Když šli lidé za Assada ráno do práce, tak měli jistotu, že se večer vrátí. Dnes tomu tak není.
Opozice je roztříštěná, chybí jednotný směr a vedení, což znesnadňuje zahraničním silám možnost přímé podpory. Narůstající je i vliv al-Káidy a v zemi jsou také využíváni často nevzdělaní a agresivní zahraniční žoldáci, od Čečenců, Tádžiků, Turků, Pákistánců až po Evropany. Každý z nich má také své vlastní motivy pro zapojení se do konfliktu – jednotliví aktéři hájí své partikulární zájmy.
ODPOVĚĎ 2: V Sýrii neexistoval opozice po více jak čtyři dekády Assadovi brutální vlády. Ani jeden Syřan nemohl vyjádřit odpor k Assadovu režimu. Opravdová opozice se vynořila až po vypuknutí revoluce a tato opozice odráží pestrost syrské společnosti. Společenské frakce jsou velice rozdílné a to se podepisuje i na roztříštěnosti syrské politické opozice. Ozbrojená opozice, čímž mám na mysli Syrskou osvobozeneckou armádu a bojovníky islamistických frakcí, je mnohem úspěšnější než politická opozice. Islamistické frakce jsou velice populární pro své vynikající bojovníky a čestné guvernéry, které dosazují do osvobozených oblastí.
Jaký je Váš názor na roli zahraničních aktérů v konfliktu – USA, RF, Irán, Libanon, Izrael, Saudská Arábie?
BR: Mnozí Syřané, se kterými jsem v kontaktu, věří, že USA a Rusko jsou přímo odpovědné za to, co se v Sýrii teď děje a za to, že konflikt stále trvá. Rusko si snaží udržet přístup ke Středozemnímu moři, USA také hájí své zájmy v regionu, ale zase nechce přímo čelit střetu s Ruskem. Sýrie těmto dvěma zemím nestojí za to, aby si v ní pálily prsty a aby kvůli ní vznikl podnět k nové studené válce; uvítají tedy diplomatická řešení situace. Izrael na celý konflikt nahlíží s obavami. V době, kdy v čele stál Assad a kdy byla tedy jeho pozice pevná, se dalo předpokládat, že Sýrie proti Izraeli vojensky zasahovat nebude. Oproti tomu v případě, že by se k moci dostala některá z opozičních skupin, tak by zahraniční politika Sýrie byla značně nečitelná a nepředvídatelná, a to by pro Izrael představovalo bezpečnostní hrozbu. Saudská Arábie podporuje opozici, prostřednictvím které konfrontuje svého největšího regionálního rivala Írán, a to jak v rovině politické, tak i v té náboženské (Sunnité x Šíité). Co se týče Libanonu, tak jeho ekonomika je dlouhodobě propletena se syrskou a jedna bez druhé může růst jen stěží. Příliv syrských uprchlíků také komplikuje scénu na libanonském pracovním trhu, který byl už tak přeplněn kvůli přívalu uprchlíků z Palestiny. Z Libanonu také operuje Hizballáh pomáhající syrským šíitům.
ODPOVĚĎ 2: Tuto otázku je velice obtížně zodpovědět stručně. Zahraniční mocnosti neměli na začátku konfliktu žádnou roli, oproti tomu jakou mají dnes. Vliv USA v regionu je na sestupu a v syrském konfliktu nejsou významným hráčem. To vedlo k nárůstu důležitosti vlivu Ruské Federace. Rusko je věrným podporovatelem Assada. Irán, Irák a Hizballáh dodávají Assadovu režimu finanční prostředky a bojovníky. Opozice získává podporu především od Saudské Arábie, Kataru a Turecka – podpora, kterou dostává je však nesrovnatelná s podporou, jaké se těší režim.
Jakou hraje v občanské válce v Sýrii fakt, že prezident Asad pochází z menšinové náboženské sekty Alavitů.
BR: Hraje to velkou roli. Alavité tvoří 13% syrské populace a právě kvůli tomu, že to jsou Šíité, náboženští rivalové Sunnitů, a proto, že prezident Asad je z jejich řad, se právě oni velice často stávají cílem útoků. V případě, že Assad válku prohraje, vidím osud této části populace, a ostatně všech dalších menšin, které žily v zemi v relativní harmonii, velmi nejistě. Alavité také zastávají význačné posty ve státní správě, v zemi funguje klientelizmus.
ODPOVĚĎ 2: Skutečnost, že Assad patří k alavistké menšině nehrál na začátku revoluce takovou roli, vzhledem k tomu že revoluce ve svých počátcích volala po svobodě a rovnosti. Ale represe režimu a bezpodmínečná podpora, kterou Alavité vyslovili tvrdému režijnímu zásahu, rychle vedla k nárůstu polarizace v jiných částech společnosti. Špičkou ledovce jsou bojovníci, kteří proudí do Sýrie z Libanonu, Iráku a Iránu – to dodalo konfliktu v Sýrii sektářský charakter.
Jaké podpoře se těší v současné době prezident Asad a jak se tato podpora měnila v průběhu konfliktu?
BR: Konkrétní podpora je nezjistitelná. Předpokládám, že podpory se těší především v Damašku. Assad má podporu obyvatel především proto, že se lidé bojí, jak by vypadala Sýrie bez něj – Assad představuje určitou formu jistoty a stability. Mnozí věří, že Assad by byl po uklidnění konfliktu otevřenější ke změnám a k větší liberalizaci společnosti. Lidé se přidávali na jeho stranu také potom, co zjistili, jak se chovají opoziční skupiny a jaké jsou jejich motivace. V průběhu konfliktu se navíc v Sýrii konalo velké množství demonstrací příznivců Assada, o kterých však média téměř vůbec neinformovala. S celým konfliktem je spojena velká předpojatost právě kvůli zapojení zahraničních aktérů. Setkáváme se tedy s názory typu „fandíš Assadovi = fandíš Rusku, Iránu…“. Černobílé vnímání konfliktu je hrozně omezené a zavádějící. O situaci v Sýrii nikdo nemá naprostý přehled a oficiální prohlášení obou dvou stran musí být brána s nadhledem a kriticky. Je samozřejmé, že černobílé vidění je lákavé – okamžitě víte, kdo je dobrý a kdo je špatný. Ve skutečnosti je to ale mnohem komplikovanější. Nikdo neví, kde je dnes pravda, a proto jen nevěřícně hledím na ty, kteří si jsou jisti svým přesvědčením, a to i přesto, že si vytvořili názor jen na základě něčeho odposlechnutého nebo nekritickým přijetím názoru z médií či od nějaké autority.
ODPOVĚĎ 2: Myslím si, že formulace této otázky je velice nesprávná. Assadova popularita není v tento moment ani důležitá, ani relevantní. Jaká byla popularita Hitlera v roce 1945? Jaká byla popularita Miloševiče v roce 2001? Hitler, jak víme, se ujal vlády demokraticky – a co hůře – za koaličních podmínek. Tím si tedy zajistil souhlas lidu a politických elit. Dává mu to legitimitu? Určitě ne. Zločinci a pachatelé genocidy nemají legitimitu. Assad zabil více jak 100 000 syrských civilistů. Jaká je popularita válečného zločince není důležité. Důležité je, kde se nachází – na svobodě, nebo za mřížemi Haagu?
V Sýrii žije velké množství etnických a náboženských minorit. Jaká je jejich role v konfliktu, a jsou některé, které se do konfliktu nezapojují vůbec? Jak se k celému konfliktu vůbec staví Kurdové?
BR: Menšiny jako takové jsou v podpoře opozice v současné době velice zdrženlivé, a to především z obav o vlastní budoucnosti. Snad kromě problematiky Kurdů se před konfliktem nijak běžně neprojevovalo negativní rozdělení společnosti na náboženské či etnické minority. Bydlela jsem v Damašku, který je velice heterogenní, a na jeho území nebo kolem něj se nachází posvátná místa jak křesťanů, tak muslimů a židů. Já osobně jsem se tam v běžném životě nikdy nesetkala s žádnou formou útlaku nebo pouhého poukazování na to, kdo je příslušníkem jaké náboženské skupiny. Tato diferenciace se vyhrotila, podle mě, až s nástupem občanské války. V jiné situaci se ale nacházejí Kurdové žijící především na severu země a snažící se vytvořit vlastí stát Jejich požadavky na sebeurčení, popřípadě na vlastní stát, byly podobně jako v Turecku odmítány. Dnes není situace Kurdů ale o nic lepší. Mají problémy s udržením bezpečnosti na vlastním území, a to nikoliv před vládními silami, ale proti opozičním uskupením. Na severu Sýrie se také nachází zásobiště nerostného bohatství, takže ani jedna strana se tohoto území nechce lehce vzdát. O situaci menšin vypovídá mnoho také jedno z hesel opozičníků: „Křesťané do Bejrútu, Alavité do hrobu.“ Na druhou stranu může vládní strana tento šířící se postrach využívat/zneužít k získání sympatií pro sebe. Pravdou ale je, že útoky na křesťany provedené opozicí přibývají. Křesťané jsou loajální k Assadovi. V případě vítězství opozice by byla ohrožena jejich existence v zemi.
ODPOVĚĎ 2: Někteří se přidali k revoluci, jiní k režimu a to především proto, že sám režim reprezentuje menšinu a oni se báli vlády většiny. Někteří se rozhodli udržet si stejný odstup jak od režimu, tak od revoluce. Pozice menšin se liší stejně, jako se liší samotné menšiny.
Jak hodnotíte perspektivu přelívání konfliktu do okolních států a jak dalekosáhlé důsledky by to mohlo mít na stabilitu Blízkého východu? Už se podle Vás spill-over efekt podepisuje například na nestabilitě Iráku?
BR: Konflikt v Sýrii má samozřejmě dopady i na okolní země, ale jejich rozsah si netroufám hodnotit. Přikláním se ale k názoru, že nedojde k tomu, aby se syrský konflikt stal rozbuškou pro boje v okolních zemích. Ačkoliv je do konfliktu zapojeno mnoho zahraničních aktérů, nemyslím si, že dojde k vypuknutí nějakého otevřeného mezistátního boje. Do Libanonu, Jordánska a Turecka proudí velké množství syrských uprchlíků, kteří představují pro tyto země určité hospodářské břímě a množí se i zprávy o různých únosech a jiných projevech „vyúčtování“, které se dějí právě v pohraničí. Je tedy zřejmé, že toto stabilitě a bezpečnosti v regionu nepomáhá. V Libanonu se kvůli bojům v Sýrii odložily parlamentní volby, mnozí také kritizují Hizballáh za zapojení se do konfliktu. V minulosti si Libanon sám prošel občanskou válkou, přesto ale věřím, že i když jsou stávající libanonské strany značně antagonistické, tak že se ve vlastním zájmu domluví na nenásilném pokračování politiky. Turecko si svým prorevolučním postojem vlastně na své území dobrovolně pozvalo rebely a vzhledem ke skutečnosti, že sama země má problémy s vlastní kurdskou menšinou, tak podporuje protikurdské jednání i v Sýrii. Důsledky tureckého jednání budou patrné, až konflikt v Sýrii skončí a potom to bude hodně zajímavé. Jordánsko je stabilní země a díky tomu, že se oficiálně do konfliktu nezapojuje, tak se vliv konfliktu zatím nevymkl jeho kontrole. Na severu země jsou posíleny vojenské a bezpečností složky, které mají za cíl zajistit bezpečnost vzhledem k rostoucímu počtu syrských uprchlíků. Negativní vliv války na okolní země nelze podceňovat. Jak jsem již zmiňovala předtím, Izrael by raději uvítal status quo s prezidentem Assadem než vztah s radikální islamistickou vládou. V tom druhém případě by Izrael v zájmu hájení své bezpečnosti jistě neváhal použít vše, co má k dispozici. Co se týče Iráku, tak případné vítězství rebelů by určitě povzbudilo Sunnity v Iráku, kteří se cítí dnes být diskriminováni. Zhoršení bezpečností situace v zemi je patrné, nejsem schopna ale posoudit, do jaké míry to ovlivní už tak americkou intervencí narušené fungování země. Přeji si, aby se podobný osud Sýrii vyhnul.
ODPOVĚĎ 2: Konflikt už je dle mého názoru regionální. Napětí je patrné například v Iráku a Libanonu, kde probíhají střety a konfrontace právě kvůli jejich zapojení v syrském konfliktu.
Do jaké míry považujete válku v Sýrii za projekci geopolitického soupeření regionálních hráčů o vliv (zejména Saúdské Arábie a Íránu)?
BR: Na tuto otázku jsem už zčásti odpověděla dříve. Saudská Arábie s Katarem podporuje povstalce, Irán podporuje prezidentův režim a USA s Ruskem upouští od nekritické přímé podpory povstalců (USA) či vlády (Rusko) a raději preferují diplomatická řešení s Assadovou vládou. Každá ze zemí tedy sleduje své specifické zájmy. Vedle dimenze nad-regionální a regionální zde máme také dimenzi náboženskou – Šíité vs. Sunnité, popřípadě Šíité s menšinami vs. Sunnité. Tato dimenze se projevuje jak přímo na místě konfliktu, tak v regionu – sunnitská Saudská Arábie a Katar vs. šíitský Írán a Sýrie. Írán je regionálním rivalem nejen Saudské Arábie, ale také Kataru. Jak Katar, tak Írán si konkurují v exportu zemního plynu. Mnozí odborníci si také myslí, že malou zemi Katar žene do nutnosti zaplétat se do konfliktu jakási „morální povinnost“ a nutnost nebýt jen regionálním pasivním pozorovatelem dění.
ODPOVĚĎ 2: Konflikt není nic jiného, než výsledek Assadových zločinů a represí poklidné revoluce která začala v Sýrii téměř před třemi roky. Takže konflikt ve své úplnosti není projekcí globální soutěže do regionu. Je to spíše úsilí o svobodu a spravedlnost. Nicméně soutěživost o vliv v regionu zde existuje paralelně. Role vnějších hráčů je velice důležitá, ale není jádrem celého konfliktu.
Kdybyste si měla představit dva scénáře, přičemž v jednom by v konfliktu o nadvládu nad centrem zvítězil prezident Assad a ve druhém opoziční skupiny, jako by potom vypadalo vnitropolitické uspořádání Sýrie? (A pozice druhé strany?)
BR: Kdyby zvítězil Assad, tak si myslím, že by byl proreformní, otevřenější a smírnější například i ke Kurdům. Logičtější by však bylo dosadit místo Assada někoho jiného, kdo by národ více stmelil a kdo by nebyl v očích svých občanů a v očích světové veřejnosti tak moc delegitimován. Nemyslím si, že by plošně trestal někoho – je až příliš pod drobnohledem mezinárodního společenství, než aby si něco takového mohl vůbec dovolit.
Pokud by zvítězili povstalci, tak se obávám nastolení fundamentální vlády islámského práva představované radikálními frakcemi. U těchto uskupení by byla pravděpodobnější plošná perzekuce menšin. Nedomnívám se, že tyto skupiny jsou schopny naplnit ty cíle revoluce, které stály na jejím samém počátku.
ODPOVĚĎ 2: Neumím si představit budoucnost Sýrie s Assadem jakožto prezidentem. Bylo by pro mě nemorální vůbec takovou představu mít. Znamenalo by to, že lidská práva nemají ve světě vůbec žádnou hodnotu. Dále si neumím představit Assada jako prezidenta protože jsem byl také před nedávnem v Sýrii a viděl jsem, jak se věci mají. I mezinárodní společenství, které bylo velmi slabé a nesjednocené ohledně Sýrie se jasně vyjádřilo, že v transformačním období není pro Assada místo. Co se podoby státu po odchodu Assada týče, nemohu toho říci příliš. Je opravdu obtížné cokoliv předpovídat. Jediné co vím je, že to bude složité.
Co považujete za stávající situace za reálnější scénář, vítězství Asada či opozičních skupin? A proč?
BR: Za reálnější považuji vítězství Assada – má koncentrovanější síly, jasnou vizi, jeho podpora není zanedbatelná a především lidé, kteří mají obavy z vlády fundamentalistů, by ho viděli v čele státu raději než nějakého radikálního vůdce. Ale jak jsem již řekla, Assadova postava v mezinárodním společenství ztratila legitimitu a bylo by potřeba nahradit jej někým jiným. Netvrdím, že najít takovou osobnost by bylo snadné; v současné době ale žádný scénář dalšího vývoje v Sýrii není zcela jasný.
ODPOVĚĎ 2: Je zde příliš mnoho proměnných, příliš mnoho aktérů, příliš mnoho nepředvídatelných faktorů. Nemohu přijít s jedním potenciálním scénářem. Bůh ví.
Rozhovor zpracoval Martin Brožík, student bakalářských programů bezpečnostní a strategická studia a politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Další texty publikované na našem portálu týkající se konfliktu v Sýrii: Chemické zbraně v Sýrii (říjen 2013), Sýrský konflikt: Al-Kajdá ante portas (březen 2013), Konflikt v Sýrii: příklad zástupné války (listopad 2012), Svědectví z uprchlického tábora Zaatari (říjen 2012), An afternoon tea with Syrian opositionist (červenec 2012), Situace v Sýrii očima studentky BSS (září 2011).
