Před čtyřmi dny si britští občané v dlouho očekávaném referendu odhlasovali vystoupení z Evropské unie. Zatímco tábor stoupenců odchodu z EU, u něhož se postupně začíná poukazovat na zavádějící až lživé výroky během kampaně, se raduje ze svého vítězství, odpůrci Brexitu opětovně zdůrazňují jeho negativní implikace. Nejen že je rozpolcená britská politická scéna, kde výrazným krokem je rezignace Davida Camerona na post ministerského předsedy či probíhající štěpení labouristické opozice, nejednotná je také britská veřejnost, kde zatímco jedni jsou s výsledkem spokojeni, druzí volají po opakování referenda. Celkově se stávající situace dá výstižně popsat jedním slovem – nejistota – ohledně toho, v čem se Velká Británie nyní nachází, a především co ji čeká do budoucna. Ekonomika, suverenita, zdravotnictví, imigrace, národní bezpečnost a řada dalších oblastí byly v průběhu kampaní nesčetněkrát řešeny, avšak obrana jako taková příliš prostoru nedostala. Stejně jako u jiných témat v souvislosti s Brexitem zde nelze s určitostí říci, že se jedná o aktuální dopady – na to je stále příliš brzy. Na druhou stranu se však rýsuje několik potenciálních rizik, které by pro Velkou Británii mohly představovat negativní důsledky.

Z prvotního úhlu pohledu se může zdát, že samotné vystoupení z EU nemá na britskou obranu žádný přímý vliv. Velká Británie je dlouhodobě rezervovaná k unijní Společné zahraniční a bezpečnostní politice a jejímu komponentu – Společné bezpečnostní a obranné politice. Je velmi dobře známo, že Velká Británie vždy soustředila svou obranu kolem Severoatlantické aliance, zatímco obranná spolupráce v rámci EU byla spíše okrajovou záležitostí. To je patrné i v poslední strategické koncepci (SDSR)  z roku 2015, kde jsou unijní obranné schopnosti brány pouze jako doplňkové k těm aliančním. Pro zemi je totiž výhodné zaměření EU na krizový management a řešení konfliktů, zatímco se může soustředit na klíčové vojenské oblasti v rámci NATO. Oproti tomu je Velká Británie stále největší vojenskou silou mezi členskými zeměmi EU, která přispívá (ač omezeně) vojáky a civilními pracovníky do misí (viz např. mise Atalanta či Sophia) a především se podílí na sdílení nákladů vynaložených na unijní vojenské operace. Z tohoto pohledu tak může mít Brexit větší dopady na samotnou EU než na Velkou Británii.

Pro zemi je ale nadále důležité, aby udržela dosavadní spolupráci s klíčovými evropskými partnery alespoň na bilaterální úrovni. Jedná se hlavně o Francii, se kterou v roce 2010 podepsala dohodu z Lancasteru o obranné spolupráci, z níž dosud vzešlo celkem úspěšné vojenské uskupení Společných expedičních sil jako příspěvek těchto dvou zemí při krizových situacích, a potenciál nadále zůstává v oblastech jaderného arzenálu nebo společných akvizic. Obdobná je situace s Německem, které Velká Británie ve strategické koncepci zařadila mezi klíčové partnery. Je totiž zřejmé, že přestože Velká Británie chce do roku 2020 stáhnout své jednotky z Německa, do budoucna je pro obě strany prospěšné, aby vojenská spolupráce pokračovala a země nadále využívala lokální vojenské základny alespoň pro kontinentální cvičení.

Platformou pro tuto spolupráci kromě bilaterální úrovně nadále zůstává NATO, avšak je otázkou, jak se obě země vůči Velké Británii zachovají. Od počátku bylo viditelné, že žádný evropský stát si nepřeje její odchod z EU a po vyhlášení výsledků referenda reagovaly oba státy s lítostí. Navíc vzhledem k tomu, že Francie do určité míry považovala vzájemnou dohodu za vhodný příspěvek do unijních vojenských kapacit, ač oficiálně v ní nic takového deklarováno nebylo, nelze vyloučit, že se v této oblasti raději obrátí na jiné unijní státy v podobě Německa či Polska. Pro Velkou Británii je tak stěžejní, aby namísto izolace dosáhla v následujících dvou vyjednávacích letech takové dohody, která jí nadále umožní asociaci s unijní zahraniční, obrannou a bezpečnostní politikou, neboť v obdobném měřítku je ona samotná klíčovým aktérem pro EU vzhledem ke svému širokému mezinárodnímu zapojení. To by navíc mohlo posílit transatlantické vztahy se Spojenými státy, které přestože deklarovaly, že se na vzájemném zvláštním vztahu po Brexitu nic nemění, měly velký zájem na tom, aby Velká Británie setrvala v EU a měla možnost nadále ovlivňovat unijní politiku.

Kromě těchto přímých implikací jsou ve hře zároveň sekundární dopady vyplývající zaprvé ze stavu britské ekonomiky. Pád libry po vyhlášení výsledků referenda může (a nemusí) být začátkem většího ekonomického úpadku země, který v určité chvíli může zasáhnout samotný obranný rozpočet. Velká Británie se po pěti dlouhých letech rozsáhlých obranných škrtů a úsporných opatření, které měly řadu negativních dopadů na schopnosti ozbrojených sil, pokusila skrze novou strategickou koncepci 2015 posílit své obranné kapacity. Avšak v případě ekonomických problémů země se nedá vyloučit, že by obranný rozpočet zůstal nedotčen, především pokud se dá do kontrastu se sociálními benefity či zdravotnictvím. Právě do těchto oblastí mají dle tábora zastánců Brexitu plynout díky odchodu z EU nové finance, avšak na základě posledních informací tomu nemusí být pravda, což jen více posiluje předpoklad, že pro uspokojení těch, kteří těmto výrokům uvěřili a podpořili vystoupení, se pro zajištění těchto benefitů v případě ekonomické krize, a tak zajištění politické podpory, sáhne právě do obranných výdajů, jako tomu bylo před šesti lety. Na druhou stranu by to znamenalo opětovné rozpoutání diskuse o naplnění 2% hranice HDP výdajů na obranu stanovenou NATO, kterou již nyní Velká Británie dosahuje jen díky zahrnutí dosud nezahrnovaných výdajů na vojenské penze a zpravodajské služby a jejíž možné nedosažení vyvolalo v roce 2015 řadu kritických ohlasů nejen ze strany spojenců, ale také britských politiků.

Jak uvedl zástupce ředitele think-tanku RUSI Malcolm Chalmers, Velká Británie se v určité fázi nevyhne přeformulování stávající SDSR vzhledem k fundamentálním změnám strategických okolností, které Brexit přináší a jejichž proměnu přirovnává ke stažení země z oblasti východního Suezu na počátku 70. let. Navíc v případě limitovaných finančních zdrojů bude zapotřebí, aby vláda jasně stanovila strategické priority, které dle Chalmerse mají být zaměřeny spíše na společné zájmy s evropskými spojenci než na globální roli země. Formulace a implementace nové strategické koncepce by zároveň musela odrážet již nynější tlak na obranný rozpočet, který je dle Národního kontrolního úřadu způsobený dodatečnými výdaji ve výši 25,6 miliard liber pro pokrytí všech závazků plynoucích ze stávající SDSR, zahrnující například akvizici námořních hlídkových letounů P-8 Poseidon či modernizaci jaderného arzenálu.

Další sekundární implikací jsou dopady Brexitu na samotnou podobu Velké Británie. Zatímco se hojně hovořilo o možném dominovém efektu vyhlášení referend v rámci členských států Evropské unie, tento efekt začíná být patrný v jednotlivých zemích Velké Británie. V reakci na výsledky referenda se již skotská první ministryně Nicola Sturgeon nechala slyšet, že druhé referendum o skotské nezávislosti na Londýně je velmi pravděpodobné, neboť právě členství v EU bylo jednou z hlavních priorit zastánců samostatnosti Skotska, v němž navíc 68 % lidí hlasovalo ve prospěch setrvání v EU. Přestože referendum v roce 2014 skončilo neúspěchem Skotů, bezpečnostní důsledky, na které autorka v té době upozorňovala, zůstávají a v kontextu současné situace nabývají ještě větší váhy. Ať již se jedná o problematiku jaderného arzenálu a ponorek, které mají domov na jihozápadě Skotska, nebo potenciální ztrátu vojenských základen na skotském území, vyhlášení samostatnosti Skotska by mělo negativní dopady na geopolitické i vojenské postavení Velké Británie.

Nově se i v Severním Irsku, kde rovněž většina voličů hlasovala pro setrvání v EU, začínají projevovat hlasy pro možnost opětovného spojení s Irskem – zároveň členským státem Evropské unie. Severoirský první ministr již vyhlásil potřebu pro průzkum veřejného mínění v této otázce, což je v souladu s Belfastskou dohodou z roku 1998 představující významný milník v severoirském mírovém procesu. A potenciální znovuobnovení diskusí, ne-li nepokojů v této oblasti je tím posledním, co Velká Británie v současnosti potřebuje, stejně jako možné problémy plynoucí ze znovuobnovení nároků Španělska na Gibraltar, které po vyhlášení výsledků britského referenda volá po společné kontrole tohoto strategicky významného území.

Jak bylo v úvodu řečeno, současná situace je stále natolik nejistá, aby bylo možné zmíněné implikace považovat za skutečné. Na druhou stranu by však bylo nerozumné je nebrat v potaz, neboť mohou hrát významnou roli v definování budoucí pozice Velké Británie v evropském i světovém měřítku. Ať  bude v blízké době opravdu aktivován článek 50 Lisabonské smlouvy či se britská situace zkomplikuje nynějšími snahami Skotska blokovat výsledky referenda nebo povinností projednat výše zmíněnou petici pro opakování referenda na půdě parlamentu, je zřejmé, že Velká Británie již nebude taková jako dosud – jestli silnější či slabší, určí následující dva roky.