Spisovatel a filozof Milan Kundera říká, že v kulturně, etnicky či politicky košaté Evropě máme sklony nahlížet vše východnější jako zaostalé, barbarské, divoké. Český emigrant nejspíše dobře ví, o čem mluví, koneckonců (možno i proto) již desetiletí žije a tvoří ve Francii. Mistru slova nepřímo přizvukuje expremiér Mirek Topolánek, který, navzdory své účasti při řešení „plynové války“ mezi Ukrajinou a Ruskem, při prezidentské kampani do kamer prohlásil, že o Ukrajině ví: „H…., vlastně hodně“.
Teď ale již vážněji, může na zjednodušeném, paušalizujícím tvrzení o centrech a perifériích starého kontinentu alespoň něco být? Snad. Zatímco soudobá západní Evropa se potýká „jenom“ s houstnoucím importem islamistického terorismu, co koneckonců nabírá kádry i v naší zemi, východně od Evropské unie je situace o dost vyostřenější. Dalo by se, obrazně vzato, říci, že zatímco „Divoký západ“ značí starý, dějepisný pojem se státně-mytologickými rysy, kdežto novotvar „Divoký východ“ možná postihuje nejsoučasnější vývoj.
Když ruský prezident V. V. Putin svého času prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, nemluvil (v určitém ohledu!) úplně scestně. Řada nástupnických států se od oné divoké doby potácí v nejrozličnějších, pokud možno krvavých zmatcích.
Když se u nás v devadesátých letech na „osm pádů“ skloňovala „balkanizace“ Balkánu (zejména válka v Bosně), málokdo věděl, že nejméně stejně krvavá vojna paralelně zuří v Tádžikistánu. Zamrzlý konflikt v Náhorním Karabachu přetrval od oněch neklidných postsovětských časů dodnes. Bezmála zapomenuty jsou již války v Podněstří a Čečensku. Hned několik podobných způsobů řešení vnitrostátního či mezinárodního napětí si potom spojujeme s Gruzií. Na řešení čeká takzvaný konflikt nízké intenzity na východní Ukrajině. Zdali a jestli se tak v dohledné době stane, je otázkou. Zatím poslední politická, či chcete-li převratová kauza je totiž Porošenko kontra Saakašvili, z níž je opět cítit cizí mocenské vměšování.
Ukrajinská republika se stala nešťastnou zemí, přitom po zhroucení Sovětského svazu na tom nebyla nijak špatně. Natožpak beznadějně, což si dnes myslí mnozí účastníci neustávajícího proudu ukrajinských emigrantů. Hlavně mladých lidí, jež by dle příslušných výzkumů z vlasti odcházeli, i kdyby na „vostoku“ nedoutnala internacionalizovaná občanská válka. Z průmyslové i mimořádně úrodné země, která měla zkraje 90. let zhruba 52 000 000 obyvatel, nyní zůstává kolem 42 milionů občanů žijících v takříkajíc zbytkové entitě. Zmítané gigantickou korupcí, oligarchickým panováním, nepotismem, banditismem, útlakem etnických menšin… A pochopitelně propadem životní úrovně širokých vrstev.
Následky dlouhodobého tristního stavu bijí do očí. Někdy jde přitom o skutečnosti poněkud překvapivé. Když se na konci bipolárního světa (vysloveně protiústavně) dělilo Československo, sotvakdo předpokládal, že by Slováci přestali být záhy největší menšinou Česka. A přece šlo o omyl, aktuálně jsou to právě – Ukrajinci…
Navzdory naznačenému vývoji jsme až doteď občasně ujišťováni, že Ukrajina se postupně (z)konsoliduje, neřkuli posléze přece vstoupí do NATO či EU. Prostě do dalšího „sajůzu“, což v ruštině není nic jiného než „unie“. Jenže po zakladatelských událostech stávajícího ukrajinského režimu cílí jeho vývoj (vcelku pochopitelně) jinam. Po nikdy nevyšetřené střelbě odstřelovačů na Majdanu, po puči s přímou podporou „demokratického společenství“, po pokusu o vytlačení Ruska ze strategického Krymu, po masakrech „ohněm a mečem“ a následném ozbrojeném tažení vzbouřenců jištěných Moskvou šňůra ukrajinských strastí zdaleka nekončí. Prodlužuje se.
Západní diplomaté dnes už nepokrytě upozorňují na Janukovičovu černou díru na peníze; koncem loňského roku například v tomto smyslu „varovala“ hlavu ukrajinského státu prezidentka MFF Christine Lagardeová. Stále méně snesitelná se začíná jevit i tamější líheň politiků, kteří teprve pozvolna začínají chápat, že Západ o ně ztrácí zájem. Na samotné Ukrajině významně přibývá obecné nespokojenosti, krom jiného mezi vysoce postavenými veterány konfliktu na Východě. Ústřední vláda není reálně schopná uplatňovat výsostná práva ani na území pod svou oficiální kontrolou, přičemž separatismus nabývá na zvláštním významu v dalších regionech. Včetně nám blízkého Zakarpatí, prvorepublikové Podkarpatské Rusi.
Potvrzením dosud řečeného se naposledy stalo nové kolo boje za politický comeback Michaila Saakašviliho. Dotyčný totiž při něm dobrodružně tvrdil, že zřizuje svou sič, což značí zjevný odkaz na dávné kozácké státy ve státě!
Charismatický a poněkud labilní exprezident Gruzie, který se „proslavil“ televizním žvýkáním kravaty, je vůbec pozoruhodnou figurou. Stojí za připomenutí, že udržuje dobré vztahy s některými vlivovými skupinami USA (čemuž by mohly nasvědčovat i podivné zmatky kolem jeho opakovaného zatýkání ukrajinskými úřady) a že roku 2008 se zahraniční podporou atakoval odpadlické oblasti Jižní Osetie a Abcházie. Po bleskové porážce v následné rusko-gruzínské válce však jeho hvězda začala rychle pohasínat. Načež z rodné země tento obdivovatel Stalina a Beriji prchl před trestním stíháním. Další velkou příležitost získal po prozápadním převratu v Kyjevě, kdy naráz získal jak místní občanství, tak i gubernátorský úřad v Oděse. Aby se ale později stal také v nové vlasti nežádoucí osobou. Protože se prý – ač zaštítěn PR o nezištném boji s korupcí – nesmířil s nenaplněným slibem daleko vyššího exekutivního postu.
Jenže tím jeho eskapády samozřejmě neskončily, nemohly skončit. Muž, jenž se opakovaně hlásil též k Václavu Havlovi, se později rozhodl k násilnému návratu do nové vlasti, načež získal roli „nehodného, nežádoucího syna“. Nového zdroje rostoucí nestability státu. Trhaného nejrůznějšími zájmy a neklidem, jejichž zdroje nespočívají nezřídka ani tak uvnitř, nýbrž spíše vně nepevných hranic.
Krom jiného východně od Ukrajiny, v Ruské federaci. Poněkud znechucené mimo jiné faktem, že v podstatě neúčinné hospodářské sankce trvají (k oboustranné škodě) jaksi donekonečna. Případně tím, kolik finančních prostředků již stálo obsazení strategického Krymu a dotování secesionistů v Doněcku a Luhansku. Existují dokonce hlasy, že tendence Moskvy k politickým posunům v dotyčných pseudostátech naznačuje rovněž nedávné nové angažmá „zelených mužíčků“ na Donbasu.
Vše ale má svůj čas, zejména pak vůle ke kompromisům. Těch se ovšem v regionu s tradicí vnímání politiky jakožto „hry s nulovým součtem“ dociluje těžko. V případě pevnou rukou vedeného Kremlu můžeme čekat vůli ke změnám nastoleného kurzu tak nejdříve po letošní prezidentské kampani. Jestli však alespoň poté přestane být Ukrajina zbavená třtinou ve větru vztahů mezi velmocemi, je nanejvýš diskutabilní.
Článek je rozšířenou verzí textu, který publikoval dvouměsíčník Listy 1/2018
Zdroje
Bojko, O. – Goněc, V.: Nejnovější dějiny Ukrajiny, Brno 1997.
Kol. autorů: Dějiny Ukrajiny, Praha 2015.
Český rozhlas.
Tištěná a elektronická periodika: Právo, Pravda, Argument.
