Napadení Ukrajiny Ruskou federací ve čtvrtek 24. února 2022 je konfliktem, který v Evropě nemá obdoby od skončení druhé světové války. Mimo otázky aktuálního postupu ruských či ukrajinských ozbrojených sil vyvstávají také otázky postkonfliktního vypořádání. Následující komentář se tak zaměřuje na současné nastavení systému mezinárodní trestní spravedlnosti a její aplikace v případě války na Ukrajině.

Otázka vyšetřování a stíhání zločinů souvisejících s konfliktem ozbrojených složek se prolíná dvěma úrovněmi – úrovní individuální, která spadá do gesce Mezinárodního trestního soudu (zkráceně ICC z anglického International Criminal Court) a úrovní států, kterou se zabývá Mezinárodní soudní dvůr (zkráceně ICJ z anglického International Court of Justice). Obě instituce, příhodně sídlící nedaleko sebe v nizozemském Haagu, mají přitom v současném konfliktu na Ukrajině svoji nezastupitelnou roli.

Od Norimberku k Haagu

Mezinárodní trestní soud je de facto vyvrcholením snahy o koordinaci a institucionalizaci mezinárodních trestních tribunálů, stíhajících jednotlivce. Ty byly až do podpisu Římského statutu, zakládajícího institut ICC, vytvářeny ad hoc. Připomeňme, že historicky poprvé se fenomén mezinárodních trestních tribunálů objevil po druhé světové válce, kdy vítězné mocnosti ustanovily nejprve Norimberský tribunál a poté také Tokijský (celým názvem Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ). Rozsudky těchto tribunálů jsou tak prvními případy, kdy jsou konkrétní válečné zločiny a zločiny proti lidskosti připisovány jednotlivcům. Právě Norimberský tribunál totiž poprvé rozhodl, že „veškeré zločiny proti mezinárodnímu právu jsou páchány jednotlivci, nikoliv abstraktními entitami (tedy státy, pozn. autora), a pouze trestáním těchto jednotlivců může být mezinárodní právo adekvátně vynucováno.“ [1]

Zkušenosti z těchto dvou precedentů však nenašly v období studené války své uplatnění. Základy současné podoby systému mezinárodní trestní spravedlnosti tak nalezneme v letech devadesátých. Tehdy byl z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN (dále pouze Rady bezpečnosti či zkráceně RB OSN) ustanoven Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY, 1993) a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR, 1994). Jak je ale patrné, právě ustanovování mezinárodních tribunálů rezolucemi Rady bezpečnosti může být problematické, obzvlášť pokud se dostáváme do situace, kdy je jednou z konfliktních stran stálý člen RB OSN s právem veta.

Na konci 90. let tak začala rokování o ustanovení soudu s trvalou působností a alespoň do určité míry nezávislém na činnosti Organizace spojených národů, především tedy zmíněné Rady bezpečnosti. Valné shromáždění OSN tak na konferenci v Římě roku 1998 přijalo rezoluci ustanovující Mezinárodní trestní soud, která byla následována přijetím dalších dílčích dokumentů a především podpisem tzv. Římského statutu některými státy. Jeho podpisem a následnou ratifikací stát souhlasí s možností vyšetřování zločinů na svém území, stejně jako s možností stíhání a zajetí obviněných. Dlužno podotknout, že Spojené státy americké a Ruská federace Římský statut podepsaly, svůj podpis však následně stáhly.

Jurisdikce ICC a vyšetřované zločiny

Mezinárodní trestní soud od svého vzniku vyšetřuje a stíhá několik základních typů zločinů – zločin genocidy, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a tzv. zločin agrese, na jehož právním ukotvení se členské státy dohodly až roku 2010 a k jeho aktivaci došlo až roku 2018. Do dnešního dne tedy zatím neexistuje případ vyšetřování a stíhání zločinu agrese (ze strany jednotlivce) u ICC.

Do jurisdikce ICC spadají všechny případy zločinů, které se odehrají na území členského státu (tedy státu, který podepsal a ratifikoval Římský statut). Může se tedy jednat o situaci, kdy členský stát situaci sám reportuje ICC, ale také o situaci, kdy prokurátor ICC vyšetřování zahájí, pakliže existuje důvodné podezření, že k některým z výše zmíněných zločinů dochází. Zadruhé jsou to potom případy, které jsou prokurátorovi ICC předány Radou bezpečnosti OSN. Pokud jde o zločin agrese, u toho se předpokládá právě primární role Rady bezpečnosti. Členské státy však mají stále možnost samy požádat prokurátora o zahájení vyšetřování, pakliže mají pocit, že se staly obětí tohoto zločinu. [2] Konkrétní definici a porozumění zločinu agrese naleznete v dokumentu Elements of Crimes, článku 8 bis. [3]

Neméně důležitý je však princip subsidiarity. ICC nemá být platformou, která by měla řešit veškeré zločiny spojené s konfliktem – mělo by se jednat o soud poslední instance v případech, kdy stát není schopen se s určitými aspekty sám vypořádat.

Vztah Ukrajiny a Mezinárodního trestního soudu

Jak již bylo zmíněno, Ruská federace není členským státem ICC. Jak je na tom ale samotná Ukrajina?

Ukrajinská vláda roku 2000 Římský statut podepsala, do dnešního dne jej však neratifikovala a není tudíž plnohodnotným členským státem. [4] Zdánlivě tak debaty o případném stíhání válečných zločinů v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině nemají reálného základu. Pozice Ukrajiny je však specifická. Roku 2015 totiž ukrajinský parlament prostřednictvím tehdejšího ministra zahraničních věcí Pavla Klimkina předložila žádost o rozšíření jurisdikce ICC i na území Ukrajiny. [5] Reagoval tak na konflikt na východě Ukrajiny z roku 2014 a anexi Krymu Ruskou federací. Ačkoliv Ukrajina tedy není plnohodnotným členem, má ICC možnost vyšetřovat zmíněné zločiny na ukrajinském území, a to ty, které byly spáchány od roku 2014. Ukrajinská vláda přitom deklarovala ochotu se soudem ve všech procesech spolupracovat.

Díky tomuto dokumentu tak ICC může vyšetřovat i zločiny spáchané příslušníky jiných států, v aktuálním případě tedy Ruské federace, potažmo Běloruska, a ty následně stíhat či na ně vydat mezinárodní zatykač – a to včetně vysokých představitelů daného státu. Doktor Robert Fremr, bývalý soudce vicepresident ICC, se však vyjádřil, že právě „mezinárodní zatykače jsou Achillovou patou soudu.“ Zaprvé, „povinnost je realizovat mají pouze státy, které ratifikovaly Římský statut, a i ty tuto povinnost ne vždy splní.“ Nejčastěji jde o problematiku stíhání hlav států a „sporný institut imunity head of states (ovšem jen sitting, tedy ve funkci)“, který stanovuje obyčejové mezinárodní právo. [6] V minulosti jsme se však setkali již i s případy, kdy nečlenský stát mezinárodní zatykač realizoval dobrovolně – například Spojené státy vydaly soudu Bosco Ntagandu, velitele povstalců v Demokratické republice Kongo, který se vzdal na jejich ambasádě v ugandské Kampale.

Nelze také opomínat fakt, že vzhledem k jurisdikci ICC na území Ukrajiny je možné stíhat nejen příslušníky Ruské federace či Běloruska, ale také případné pachatele na ukrajinské straně. Soud je však vždy závislý na důkazech, především potom na svědectvích obětí či očitých svědků. Což může být v mnoha ohledech problematické.

Případ Ukrajina vs. Ruská federace před ICJ

Mezinárodní soudní dvůr je jediným justičním tělesem, které přečkalo studenoválečné období. Soud spadá pod správu OSN, jeho soudci jsou voleni Valným shromážděním a Radou bezpečnosti. Jeho náplní je zabývat se všemi ohlášenými porušeními Charty OSN a urovnávat spory mezi státy, a to na základě mezinárodního práva, Ženevských konvencí a Charty OSN. [7] Na ICJ se tak mohou obrátit všechny státy, které podepsaly Chartu OSN.

Tribunál se sestává z patnácti soudců, kteří v současné době pocházejí z USA, Ruské federace, Slovenska, Francie, Maroka, Brazílie, Somálska, Číny, Ugandy, Indie, Jamajky, Libanonu, Japonska, Německa a Austrálie. [8] Právě toto složení může být rozhodující při projednávání případu Ukrajina vs. Ruská Federace, jakkoliv by měli být soudci samozřejmě nezávislí a apolitičtí. Soud je povinen se zabývat každým případem, který je k ICJ řádně podán. Ukrajina tak učinila 26. února 2022, již dva dny po zahájení útoku na její území. Svůj případ přitom staví na údajném porušení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Nenechme se však zmýlit – Ukrajina tímto neobviňuje Ruskou federaci z páchání genocidy. Případ je položen spíše obráceně. Ukrajinská vláda soudu deklaruje, že Ruská federace napadla Ukrajinu na základě jejích falešných obvinění Ukrajiny z páchání zločinů genocidia na ruském obyvatelstvu v Doněcké a Luhanské oblasti. Ruská federace totiž tvrdí, že právě z důvodu ukrajinské perzekuce ruského obyvatelstva zahájila „speciální vojenskou operaci.“ [9]

Je důležité podotknout, že ICJ vyslyšel ukrajinskou žádost a bude se případem zabývat přednostně. Bude tedy neprodleně následován standardní proces, při kterém jsou ke slyšení v Paláci míru v nizozemském Haagu postupně předvoláni zástupci obou zúčastněných stran. Tito zástupci jsou standardně označováni jako tzv. agenti daných států. Zajímavostí může být, že na agenty přitom nejsou kladeny žádné speciální požadavky, co se týče věku či odborné kvalifikace a podobně. Jedinou podmínkou je, že musí být oficiálně pověřeni daným státem. V pondělí 7. března tak před soudem stane agent Ukrajiny, v úterý 8. března potom Ruské federace. Obě slyšení budou přenášena online. [10] Není tedy pochyb, že celá Evropa, neřkuli celý svět, bude tato slyšení bedlivě sledovat. Obzvlášť v době, kdy je již zjevné, že Ruská federace zcela ostentativně porušuje nejen Chartu OSN, ale také Ženevské konvence.

Při samotném posuzování případu soudci ICJ a vynášení rozsudku není zapotřebí jednomyslné rozhodnutí soudců, ale pouze nadpoloviční většina. Soudci s názorem lišícím se od vydaného rozsudku potom mohou vydat tzv. individual opinion. Pokud jde o samotná rozhodnutí, ta kromě samotného rozhodnutí sporu mohou obsahovat finanční či jiné reparace. Pakliže jedna ze stran s rozsudkem ICJ nesouhlasí, může se odvolat přímo k Radě bezpečnosti OSN. [6] Mějme však na paměti, že tam stále přetrvává institut práva veta jejích stálých členů a odvolání tak nemusí být úspěšné. Zároveň se nenechme zmást – ICJ sice de facto rozhoduje o viníkovi a oběti a o tom, jaké následky by měl stát agresora nést, nerozhoduje však o tom, jaké tresty ponesou ti, kteří za agresí stáli. To zůstává v gesci Mezinárodního trestního soudu.

Co lze očekávat od mezinárodní trestní spravedlnosti na Ukrajině? 

Obě mezinárodní instituce mají v současném konfliktu svoje místo a ani jednu z úrovní, státní ani individuální, nelze opomenout. Současné konání Ruské federace a jejích představitelů je flagrantním porušením hned několika mezinárodních úmluv, v případě Charty OSN dokonce už jenom její preambule, jak podotýkábezpečnostní analytik Tomáš Šmíd. V ní totiž státy deklarují své rozhodnutí žít v míru a být si dobrými sousedy, kteří jsou k sobě vzájemně tolerantní a zříkají se použití ozbrojených sil jakožto prostředku k dosažení vlastních záměrů a řešení sporů. [11] Vypořádání se s potenciálním ohrožením míru a agrese spadá podle kapitoly VII Charty OSN do gesce Rady bezpečnosti, která do dnešního dne nezasáhla. Překážkou je především právo veta Ruské federace, několik dalších členů Rady je potom zdrženlivých vůči jakýmkoliv rezolucím.

Právě z tohoto důvodu je Mezinárodní soudní dvůr jedinou institucí, u které může Ukrajina uspět, a která může podle mezinárodního práva Ruskou federaci označit za agresora. Otázkou zůstává, nakolik apolitičtí budou jednotliví soudci. V případě Kirilla Gevorgiana, vicepresidenta ICJ a soudce původem z Ruské federace, nelze dle mého mínění očekávat pro-ukrajinský přístup. Je také velice pravděpodobné, že čínská soudkyně Xue Hanqin se hlasování přinejmenším zdrží, pokud se dokonce nepřikloní na stranu svého ruského kolegy. Na druhé straně pak vidíme relativně jistý blok soudců ze Spojených států, Francie, Německa, Slovenska, Japonska a pravděpodobně i Austrálie. Případ tak rozhodne zbývajících sedm soudců, přičemž například Uganda a Indie se zdržely již při hlasování o rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující agresi vůči Ukrajině. [12]

Může být Vladimir Putin stíhán i na individuální úrovni? Jak již bylo zmíněno, v případech ICC se vše odvíjí od dostatečného množství důkazů a svědectví. V případě stíhání presidenta Putina za zločin agrese může být největším problémem právě počet svědectví – osobně se domnívám, že by bylo velkým překvapením, pokud by se našel více nežli jeden člen současné ruské administrativy, který by byl ochoten před soudem svědčit o záměrech Vladimira Putina. Na stranu druhou je dnes nad pochyby jasné, že právě prezident Putin je tím, který disponuje veškerou kontrolou nad ozbrojenými složkami a celou „speciální vojenskou operací.“

Lze předpokládat, že stěžejní roli v procesech u ICC bude mít i současný rozmach moderních technologií. Nejen že sledujeme válku v přímém přenosu na všech sociálních sítích, ale především jsou veškeré audiovizuální záznamy uchovávány a analyzovány, a to nejen státními ale i neziskovými a aktivistickými organizacemi. Spíše, než k odsouzení Vladimira Putina tak může dojít k souzení jednotlivých velitelů zodpovědných za útoky na civilní cíle a civilisty. Nesmíme také zapomínat na zmíněné obyčejové mezinárodní právo, kdy nejsou stíhány hlavy státu, pakliže jsou stále ve funkci. Je tedy také nasnadě otázka, jak dlouho tato pozice Vladimiru Putinovi ještě zůstaně. Nicméně v minulosti již několikrát došlo k vyšetřování hlavy státu ve výkonu funkce, jako tomu je například u keňského prezidenta Uhuru Kenyatty či bývalého presidenta Libérie Charlese Taylora. Na jednotlivých státech je potom rozhodnutí, jak se postaví k vydaným mezinárodním zatykačům a vydají stíhané osoby Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Speciální poděkování věnujeme doktoru Robertu Fremrovi, soudci Mezinárodního trestního soudu v letech 2012-2021, v období 2018-2021 dokonce jeho vicepresident, se kterým jsme měli možnost článek konzultovat.

Zdroje

[1] Clapham, A. (2003). Issues of complexity, complicity and complementarity. In P. Sands, From Nuremberg to Hague: The Future of International Criminal Justice (pp. 30-67). Cambridge: Cambridge University Press.

[2] ICC. (n.d.A). How the Court works. Retrieved from  https://www.icc-cpi.int/about/how-the-court-works

[3] ICC. (2013). Elements of Crimes. Retrieved from https://www.icc-cpi.int/Publications/Elements-of-Crimes.pdf

[4] Parliamentarians for Global Action. (n.d.). Ukraine and the Rome Statute. Retrieved from https://www.pgaction.org/ilhr/rome-statute/ukraine.html

[5] ICC. (2015). Minister for Foreign Affairs of Ukraine to International Criminal Court. Retrieved from https://www.icc-cpi.int/iccdocs/other/Ukraine_Art_12-3_declaration_08092015.pdf

[6] Rozhovor s Dr. Robertem Fremrem, online komunikace autora.

[7] Strauss, E. (2015). Institutional Capacities of the United Nations. In S. K. Sharma and J. M. Welsh, The Responsibility to Prevent: Overcoming the Challenges to Atrocity Prevention (pp. 38-82). Oxford: Oxford University Press.

[8] ICJ. (n.d.). Current Members. Retrieved from https://www.icj-cij.org/en/current-members

[9] ICJ. (2022, February 27). Ukraine institutes proceedings against the Russian Federation and requests the Court to indicate provisional measures [Press release]. Retrieved from https://www.icj-cij.org/public/files/case-related/182/182-20220227-PRE-01-00-EN.pdf

[10] ICJ. (2022, March 1). Allegations of Genocide under the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Ukraine v. Russian Federation) [Press release]. Retrieved from https://www.icj-cij.org/public/files/case-related/182/182-20220301-PRE-01-00-EN.pdf

[11] UN. (1948). United Nations Charter. Retrieved from https://www.un.org/en/about-us/un-charter/preamble

[12] Tiezzi, Sh. (2022, March 3). How Did Asian Countries Vote on the UN’s Ukraine Resolution?. The Diplomat. Retrieved from https://thediplomat.com/2022/03/how-did-asian-countries-vote-on-the-uns-ukraine-resolution/