Čínská spotřeba energií v souvislosti s jejím strmým hospodářským růstem velmi rychle roste. Díky tomu není tato asijská země již několik desetiletí schopna uspokojit svou poptávku po energetických surovinách z vlastních zdrojů a je nucena se obracet do zahraničí. Jedním z jejích důležitých partnerů je v tomto ohledu Venezuela.

Autor: Pavel Vinkler, student bakalářských oborů bezpečnostní a strategická studia a politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

1. Úvod

Venezuela je zemí s obrovským energetickým potenciálem. Její zásoby zemního plynu a ropy jsou totiž podle posledních odhadů jedny z největších na světě, čímž na sebe zákonitě poutá pozornost nejen Číny, ale i zbytku světa (BP 2013). Dlouhodobým problémem země je však nedostatek prostředků, kvůli čemuž není zdroje možné plně využívat. O část potenciálních zahraničních investic přišla země po částečné nacionalizaci, kdy z ní mnoho kapitálu odešlo. Těžba tak nebyla nikdy dostatečně velká, aby mohl být obrovský energetický potenciál země naplněn. Čínské investice je částečně dokáží nahradit a i díky tomu se Venezuela drží mezi největšími vývozci surové ropy a ropných výrobků na světě.

Cílem tohoto článku je popsat vývoj čínsko-venezuelských energetických vztahů od jejich počátků až do současnosti, kdy je, ve světle smrti bývalého prezidenta Cháveze a s tím spojenými změnami venezuelské vnitropolitické situace, některými odborníky další zvětšování a takto rozsáhlé pokračování vzájemné spolupráce problematizováno.

2. Vývoj ekonomických vztahů do roku 1999

Obchodní výměna mezi Čínou a celou Latinskou Amerikou byla až do počátku osmdesátých let dvacátého století marginální. Výrazná změna přišla v roce 1978, kdy byly v Číně provedeny rozsáhlé ekonomické reformy, jež ji otevřely zahraničním investicím a celému světu. Tento rok znamenal pro vzájemný obchod dvě důležité konsekvence. Zaprvé se začala výrazně zvětšovat vzájemná obchodní spolupráce, a za druhé, pomocí těchto reforem zahájila Čína svůj rychlý hospodářský růst. S ním ale přišla i zvětšující se spotřeba energie, respektive energetických surovin, především ropy, která musí být od roku 1993 dovážena ze zahraničí. V rámci posílení energetické bezpečnosti se Čína rozhodla diverzifikovat své dodavatele a mimo jiné se obrátila i na některé státy Latinské Ameriky. Kromě ropy zde ovšem tato asijská země viděla i obrovské obchodní příležitosti, které s sebou trh o velikosti sedmi set milionů lidí nese (Stier 2012).

Venezuela byla mezi prvními zeměmi, spolu s Ekvádorem a Peru, se kterými Čína v Latinské Americe začala prohlubovat své ekonomické vazby. Jejich vzájemná obchodní výměna se začala od počátku devadesátých let prudce zvyšovat, podobně, jak tomu bylo v celé Jižní Americe (Florido 2009: 8), přičemž v současnosti je Čína druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem Venezuely po Spojených státech. Tato spolupráce je relativně výhodná pro obě strany. Čína zde totiž mohla najít odbytiště výrobků své v té době mohutně rostoucí ekonomiky, zároveň ale i dodavatele potřebných surovin. Zajímavá je také snaha Číny si prostřednictvím ekonomických závazků tyto země na svou stranu stavět i v mezinárodních vztazích[i] (Florido 2009: 6, Johnson a Wasson 2011: 127). Na druhou stranu Venezuela, a s ní i celá Latinská Amerika, mohla díky zkvalitnění vzájemných vztahů snížit svou závislost na obchodování s USA (Ziegler 2011: 202). Jižní Amerika totiž leží v tradiční zájmové sféře Spojených států. I kvůli tomu je tato severoamerická velmoc dlouhodobě největším ekonomickým partnerem jižní poloviny kontinentu (Rosales 2010: 13). Tato značná závislost se docela oprávněně zdála být vůdcům jihoamerických zemí nebezpečnou, a proto většinou uvítali možnost diverzifikovat své obchodní trhy (Kong 2010: 120).

Číně pak v získávání plusových bodů pomáhala a stále pomáhá rozdílnost mnoha jihoamerických režimů s tím, který je v USA. V některých zemích se zde totiž během posledních patnácti let dostali k moci levicově smýšlející političtí vůdcové, jež někde nahradili proamerický styl vlády, a kteří naopak oproti svým předchůdcům vidí ve Spojených státech svého velkého ideologického protivníka. I kvůli tomu se postupně snaží svou závislost na USA zmenšovat.

První kroky ve Venezuele

Vraťme se ale k Venezuele. V roce 1985 zde Čína podepsala pětiletou dohodu o právu podílet se na ropném průzkumu. CNPC[ii] si zde svou kancelář otevřela v roce 1997 (Mares 2011: 20). Prvním významným krokem čínských firem (v tomto případě se jednalo opět o CNPC)k získání podílu na venezuelské ropě byl ovšem až nákup dvou ropných polí, Intercampo a East Caracoles, v roce 1997. Jednalo se o technicky problematické lokality[iii] pouze malého významu, jejichž potenciál v té době nebyl plně využíván. Čínská firma ovšem dokázala místní těžbu během prvních tří let zvýšit ze 700 tun ropy denně na 5500 tun ropy denně. Tím prokázala své schopnosti a uznání získala i od ostatních zde působících ropných společností (CNPC 2011, Kong 2010: 82). Navíc, způsob, kterým CNPC tato dvě naleziště získala, dokládá nejen její tehdy praktikovanou agresivní nákupní politiku[iv], ale i velký zájem, který o ně měla. V trendu o jejich nákup totiž zvítězila s nabídkou o 100 milionů dolarů větší, než nabídli její američtí konkurenti[v] (Kong 2010: 84).

3. Hugo Chávez: prohlubování spolupráce s Čínou

Zásadní událostí pro venezuelsko-čínské energetické vztahy byl nepochybně nástup Hugo Cháveze do prezidentského úřadu v roce 1999. Tento charismatický bývalý armádní důstojník a výsadkář se po svém zvolení zasadil o výraznou změnu vnitřní i vnější politiky země, přičemž nově nastolené podmínky se příznivě promítly do prohlubování energetických vztahů s Čínou.

Ještě než se stal Chávez prezidentem, pokusil se v roce 1992 o vojenský převrat. I když se nezdařil, díky tomu, že se postavil proti tehdy zkompromitovanému prezidentu Perézovi, získal si přízeň mnoha obyvatel z chudších vrstev, která mu později zajistila úspěšnou politickou kariéru. Jeho hlavním programem byl tzv. Socialismus 21. století. V jeho definování byl poněkud vágní, zdůrazňoval především to, že oproti socialismu, který známe ze století dvacátého, má být ten nový více pluralistický a méně státocentrický (Zarembka 2007: 4).

Změny energetické politiky

K dosažení svých cílů ovšem Chávez potřeboval změnit některá zavedená pravidla a tím zajistit státu dostatek financí pro plánované sociální a jiné programy. Jedním z nejvýraznějších kroků byla nepochybně snaha o získání větší kontroly nad ropným průmyslem země. Proto se už v roce 2001 zasadil o vydání tzv. Uhlovodíkového zákona. Ten mimo jiné nově zvýšil licenční poplatky v zemi působícím zahraničním ropným firmám na téměř dvojnásobnou hodnotu z 16,6% na 30% a zároveň státní ropné společnosti Petróleos de Venezuela S.A. (PDVSA) zaručil minimálně 51% podíl na všech nových projektech týkajících se těžby a průzkumu ložisek ropy (Kozloff 2007: 25). Na druhou stranu ale snížil daň uvalenou na samotnou těžbu z 67,4% na 50% (Wilpert 2003, Forero 2001). Dalším krokem bylo získání kontroly nad PDVSA.Počátkem roku 2002 nahradil velkou část jejího managementu sobě loajálními lidmi, proti čemuž se strhla velká vlna protestů a stávek zaměstnanců společnosti. Ty byly ale nakonec krvavě potlačeny a Chávez vyšel z krize silnější než dříve (McCoy a Myers 2006: 287, Wilpert 2003).

Další krok pak přišel na jaře 2007. Venezuela se totiž rozhodla získat úplnou kontrolu nad domácí těžbou ropy. Za tímto účelem byl proto vydán zákon, podle kterého nesměly zahraniční ropné společnosti nově ve venezuelských podnicích vlastnit větší než čtyřicetiprocentní podíly. Zbytek podle zákona přešel do rukou státní společnost PDVSA, které se díky tomu dostala pod kontrolu veškerá domácí těžba.[vi] Většina zahraničních společností pod tlakem ztráty svého ve Venezuele umístěného majetku souhlasila a s PDVSA podepsala nové kooperační smlouvy a s tím spojený převod majetku. Společnosti ExxonMobil a ConocoPhillips se ovšem na podobě další spolupráce za nových podmínek domluvit schopné nebyly a proto jim byly celé jejich podíly Venezuelou jednoduše zestátněny (Wilpert 2007, Johnson a Wasson 2011: 130, NY Times 2007).

Prohlubování spolupráce s Čínou: těžba ropy

Jak je výše zmíněno, Čína si byla dobře vědoma velkého latinskoamerického potenciálu. Po Chávezově nástupu se ukázalo, že ani nový prezident nebude problémem rozšiřujících se vzájemných obchodních styků, ba právě naopak. Důkazem je návštěva tehdejšího čínského prezidenta Ťang Ce-minga v Caracasu během dubna 2001 a jeho srdečné přivítání Chávezem. Během ní pak bylo podepsáno několik smluv týkajících se energií, těžby, půjček a čínských investic (Williams 2008: 102). Do tohoto měsíce spadá také uzavření obchodu o venezuelských dodávkách Orimulze[vii], na kterém se shodli PDVSA s čínskou CNPC. Za tímto účelem byla zřízena společnost Sinovesa, která získala 70% podíl v projektu. Problém nastal, když se v roce 2006 Venezuela rozhodla ukončit výrobu tohoto paliva a nahradit jej výrobou lehčích ropných látek s využitím stejných zdrojů. Čína v důsledku toho musela ve své nedávno postavené elektrárně v Čan-Ťiangu určené ke zpracování Orimulze přejít ke spalování uhlí, přičemž Venezuela se zavázala Číně škody kompenzovat (Palacios 2008: 184, Energytribune 2007).

Chávez do Číny cestoval celkem pětkrát, poprvé v roce 1999, poté v roce 2001, opět v roce 2004, v srpnu 2006 a v září 2008. Během návštěvy v roce 1999 společně s čínskými představiteli podepsal memorandum o porozumění týkající se založení společné Komise pro energetiku (Zhonghua 2003). Prosincová návštěva z roku 2004 pak znamenala významný krok k další spolupráci. Chávez a jeho protějšek Chu Ťin-tchao podepsali Memorandum o porozumění, ve kterém se dohodli na dalším energetickém postupu. Zřejmě nejdůležitějším výstupem této návštěvy je dohoda, podle které se čínská CNPC připojila k PDVSA za účelem spolupráce na těžbě ropy v oblasti nalezišť Zumano (CNPC 2011). Venezuelský prezident také nabídl Číně měsíční dodávky až 120.000 barelů ropných produktů a přístup k patnácti ropným polím, které měly v té době potenciál produkovat zhruba milion barelů surové ropy denně. Přizval také čínské firmy ke spolupráci na těžbě zemního plynu (BBC 2004). Čínská návštěva Venezuely na sebe nenechala dlouho čekat a v lednu 2005 přijel do Caracasu viceprezident Ceng Čching-chung. V průběhu jeho návštěvy bylo podepsáno několik kooperačních smluv týkajících se energetiky a čínských investic o výši až 410 milionů amerických dolarů[viii], další peníze pak měly směřovat do projektu levných bytů (Johnsson a Wasson 2011: 129). Po uzavření těchto dohod prohlásil Chávez, že vzájemné vztahy obou zemí jsou na historicky nejlepší úrovni (Wagner 2005).

Samotná dohoda o dodávkách venezuelské ropy byla podepsána až v červnu 2005, kdy se jihoamerická země zavázala Číně dodávat 30 000 barelů zpracované ropy denně, přičemž v blízké budoucnosti chtěli dosáhnout hranice 300 000 barelů ropy denně[ix]. Kvůli tomu také v tomto roce otevřela svou kancelář v Číně i venezuelská PDVSA. Už v listopadu stejného roku pak byla vyjednána nová roční smlouva, podle které měla Venezuela Číně dodávat 100 000 barelů surové ropy denně, a nová dvouroční smlouva na dodávky 60 000 barelů zpracované ropy denně (Palacios 2008: 182).

V srpnu 2006 byl prezident Chávez na své čtvrté návštěvě Pekingu během sedmi let, což dokládá jak jeho zájem o udržování častých kontaktů, tak také stále přátelštější vzájemné vztahy.[x] Během ní bylo dohodnuto několik projektů. Zřejmě nejdůležitějším z nich bylo oznámení dalšího prohloubení spolupráce mezi PDVSA a CNPC v oblasti Orinockého pásu, přesněji v okolí ložiska Junín-4 (CNPC 2011). Další z nich se pak týkaly stavby rafinerie v jihoamerické zemi za čínského přispění a venezuelského nákupu tankerů (Johnsson a Wasson 2011: 130, Penalosa 2006, Wilson a Leising 2006). Spolupráce v okolí ložiska Junín-4 se zdá být pro obě strany nejvíce přínosnou a důležitou[xi]. K jejímu prohloubení došlo už v dubnu 2008, kdy byla vytvořena společnost JV Empresa Mixta Petrourica, přičemž její vlastnictví bylo rozděleno v poměru 60:40 ve prospěch PDVSA. Úkolem tohoto podniku bylo pracovat na dalším rozšíření těžby v oblasti (CNPC 2011, Business insight in Latin America 2014). Konečně, v roce 2010 se PDVSA a CNPC dohodli na podobě budoucí těžby, kdy schválili dvaceti pěti letý plán, podle něhož by měl objem získané ropy dosáhnout hranice až 400 000 barelů denně (El Universal 2010, Orozco 2011).

V roce 2010 spatřilo světlo světa několik dalších významných projektů, přičemž na nich kromě CNPC participovaly i další čínské NOCs. Firma CNOOC[xii] podepsala s PDVSA smlouvu, díky které se připojila k projektu těžby a průzkumu zemního plynu a ropy v oblasti Mariscal Sucre.[xiii] Sinopec se s venezuelskou společností dohodl mimo jiné na stavbě rafinerie ve městě Cabruta. Ta má být schopna zpracovávat až 200 000 barelů ropy denně (Orozco 2011, Mares 2011: 21). Další spolupráce byla dojednána také v oblasti ložisek Junín-1 a Junín-8, které by měly být do budoucna schopny produkovat dohromady až 400 000 barelů ropy (Mares 2011: 21, Orozco 2011). Od počátku nového desetiletí pak začalo podepsaných smluv mezi čínskými a venezuelskými zástupci přibývat. Většinou se ale jednalo o rozšiřování spolupráce na již existujících projektech, především v oblasti průzkumu, těžby a rozvoje těžební infrastruktury.[xiv] Postavena má být například rafinerie v čínské provincii Kuang-tung, jejíž kapacita má být 400000 barelů denně (Bai a Wills 2012). Hlavním místem zájmu je zejména tzv. Orinocký pás táhnoucí se severně podél řeky Orinoko. Právě na jeho území leží ložiska Junín.

Čínské půjčky

Čína ve Venezuele, ale i v jiných státech světa získává ropu vedle vlastní těžby také prostřednictvím splátek za poskytnuté půjčky. Jihoamerická země je v tomto směru jakýmsi lídrem, poněvadž doposud od Číny obdržela největší objem financí ze všech. Tato praxe byla prosazována především za vlády prezidenta Cháveze, který byl díky tomu schopný financovat nejenom další těžbu ropy, ale i své rozsáhlé sociální programy. Uvolňování půjček pak pokračuje i po nástupu prezidenta Nicolase Madura (viz dále). Bohužel, je těžké určit celkovou výši půjček a to, kam směřovaly. Čínské banky totiž nezveřejňují své dokumentyautomaticky a pravidelně, a proto bývá další dohledávání detailů složité (Gallagher, Irwin a Koleski 2012: 4). Podle studie americké organizace Inter American Dialogue dosáhla jejich celková výše mezi lety 2005-2012 celkem 73 miliard amerických dolarů, z toho do Venezuely směřovalo celkem zhruba 38,5 miliard. Bloomberg uvádí hodnotu ještě vyšší, mezi lety 2007-2012 měla Čínská rozvojová banka (CDB) do jihoamerické země poslat až 42,5 miliardy dolarů, odvolává se ale na oficiální vládní venezuelské zdroje, které nemusí být přesné (Devereux 2012). Navíc je nutno připočíst i další půjčky uskutečněné až po zveřejnění citované studie. Jisté ale je, že tyto půjčky dosahují obrovských rozměrů a pro jihoamerickou zemi znamenají hlavní zdroj zahraničních investic (Gallagher, Irwin a Koleski 2012: 7). Pro zajímavost, nejvyšší půjčka o objemu 20 miliard amerických dolarů pochází z roku 2010 a svou velikostí se od ostatních značně odlišuje[xv]. Podle prohlášení Cháveze mají být peníze použity na stavbu nových elektráren, dálnic a k realizaci jiných projektů (Lyons a Molinski 2010). Na oplátku pak Venezuela posílá ropu. V roce 2012 to bylo zhruba 200 000 barelů denně (Orozco 2011).

Tabulka: Celkový objem čínských půjček do vybraných zemí Latinské Ameriky mezi lety 2005-2011 (v milionech dolarů)

Zdroj: Vlastní podle Gallagher, Irwin a Koleski 2012:8

Dodávky surovin

Čínská spotřeba ropy je podle BP zhruba 10200000 barelů ropy denně. Z toho je nucena dovážet 5 400 000 barelů. Latinská Amerika se na tomto množství podílí objemem 562 000 barelů (BP 2013), přičemž přímo z Venezuely pocházelo v roce 2012 zhruba 306 000 barelů, exportováno bylo navíc i zhruba 95000 barelů ropných produktů (US Energy Information Administration 2014: 10). Aktuálnější důvěryhodné informace bohužel nejsou k dispozici. Podle vyjádření venezuelského ministra energetiky Rafaela Ramireze z listopadu 2013 bylo do Číny vyváženo denně 640 000 barelů ropy, z toho bylo zhruba 310 000 barelů určeno jako splátky za půjčky (Korby a Pons 2014). Údaje ale není možné ověřit a je možné, že jsou nadhodnoceny. Blíže realitě je spíše údaj zveřejněný agenturou Reuters, podle nějž vyváží Venezuela do Číny zhruba 430 000 barelů denně (Wallis 2013b). I přes tyto odhady se ale faktické množství nezdá ničím výjimečné, když uvážíme, že denní objem exportované ropy z této jihoamerické země do zahraničí je zhruba 2 399 000 barelů. Pozoruhodná je ovšem tempo růstu těchto dodávek. Ještě v roce 2005 to bylo totiž pouze 19 000 barelů. Je zřejmé, že umožněno je to jen díky omezení exportu do jiných zemí, včetně USA. Důležité je také sledovat celkový objem vytěžené ropy, který se v posledních letech nezvyšuje, ba právě naopak (BP 2013). Důvodem jsou pravděpodobně chybějící peníze na rozvoj nových těžebních projektů, zvláště poté, co zemi opustilo několik významných těžebních společností. Jen udržení současné úrovně těžby totiž vyžaduje obrovské náklady.

V oblasti těžby zemního plynu byla sice spolupráce navázána, těžba ovšem zaostává za potenciálem, především z důvodu neustálých zpoždění projektu způsobených jeho technickou a finanční náročností. Podle prohlášení z roku 2009 se se začátkem exportu počítalo po roce 2015, z dnešního pohledu se dá ale očekávat ještě pozdější datum (US Energy Information Administration 2012). Boom posledních let, břidlicový plyn, se Venezuely týká pouze okrajově, kvůli malému množství technicky přístupných ložisek (Mares 2013: 3).

4. Nicolas Maduro a jeho postoj k Číně

Hugo Chávez zemřel v březnu 2013 a spolu s ním skončila i jedna éra novodobých venezuelských dějin. Jeho nástupcem se stal Nicolas Maduro, člověk, který v minulosti působil mimo jiné i jako ministr zahraničních věcí, díky čemuž byl jedním z těch, kteří se podíleli na ustavování čínsko-venezuelských vztahů. Z toho důvodu se po jeho zvolení v dubnu 2013 nedala předpokládat jejich výrazná změna. Různé spekulace svými prohlášeními vyvraceli i vládní politici.[xvi] Předpoklady pak potvrzoval i sám Maduro. Na druhou stranu, ve své funkci je zatím pouze jeden rok a proto jsou všechny jeho kroky stále ve stínu zesnulého Cháveze. Trend vzájemné kooperace ovšem zůstává stejný.

Stále dobré vztahy potvrdila květnová návštěva nového čínského viceprezidenta Li Juan-čchao roku 2013 v Caracasu, kde se setkal s Nicolasem Madurem a předsedou parlamentu Diosdadem Cabellem. Tématem schůzky byla další energetická a hospodářská kooperace, projednávala se i možnost dalších čínských půjček. Právě o ty se jihoamerická země v té době zajímala nejvíce. Už v lednu se totiž objevila možnost získat z Číny další 4 miliardy dolarů, po zjištění čínských podmínek ale Venezuela vycouvala (Parraga 2013 a Iaconangelo 2013).[xvii] Později byla shoda ale přece jen nalezena, díky čemuž do jihoamerické země přišlo 5 miliard dolarů jako půjčka.[xviii] Podle některých zdrojů by také Čína měla v zemi investovat dalších zhruba 15-25 miliard dolarů, a to především do ropného průmyslu (Keck 2013, El Universal 2013 a Wallis 2013a).

5. Zhodnocení

Jak se budou čínsko-venezuelské vztahy vyvíjet dále? Výše zmíněné protahování uvolňování dalších prostředků Čínou může být náznakem jisté změny situace. Venezuela je totiž ve velkých ekonomických problémech a Čína si to uvědomuje. Jihoamerickou zemí zmítá obrovská inflace (Minaya 2014), na jejímž vzniku má určitě podíl i tzv. Holandská nemoc[xix] (Wilpert 2003), díky chybějícím financím navíc objem vytěžené ropy stále spíše klesá, než roste a navíc, samotná těžba je nejméně efektivní od roku 1940 (Nolen 2014). Venezuela je díky tomu nucena omezovat své dodávky na jiné zahraniční trhy, aby byla schopná dostát svých závazků k Číně a i jiným spřáteleným státům, kterým Chávez v minulosti slíbil dodávat ropu za mnohem nižší cenu než je ta tržní. Pomalu roste i domácí spotřeba, díky čemuž je množství ropy použitelné ke směně za cenné dolary stále nižší. Dalším faktorem je pak domácí snaha dotovat ropné výrobky, především pohonné hmoty, díky čemuž je ježdění autem ve Venezuele nejlevnější na světě[xx] (Neuman 2014). V důsledku výše zmíněného se při poskytování poslední půjčky měla Čína na pozoru, na druhou stranu, jednalo se o obrovskou sumu peněz, a proto není divu, že si její návratnost chtěla pohlídat.

Velký dopad na další podobu spolupráce budou zřejmě mít i v současnosti probíhající protesty. Podle serveru The Diplomat je Čína vzrůstající nestabilitou země znepokojena (Munoz 2014). Je jasné, že pokud se politická a bezpečnostní situace v jihoamerické zemi nezlepší, bude to pro čínské investice znamenat velké riziko. Otázkou také zůstává, jak moc důležitá je pro samotnou spolupráci osoba prezidenta Nicolase Madura a jestli by takto výrazná spolupráce přetrvala i po případném pádu chavistického prezidenta. Jak píše ReyMallén v International Business Times, Maduro Čínu potřebuje. Jeho (tedy Chavezova) ideologie je totiž založena na silně protiamerickém postoji. I když jsou USA stále největším obchodním partnerem Venezuely, Čína skýtá velmi vítané východisko v diverzifikaci obchodních partnerů. Jak Mallén trefně ve svém článku poznamenává, venezuelský politický systém je založen na dovozu tří zahraničních statků, totiž socialistické rétoriky z Kuby, zbraní z Ruska a peněz z Číny (Mallén 2014). Na druhou stranu, není vůbec jisté, že by se případný nový venezuelský režim od spolupráce s asijskou zemí odklonil. Její objem v současnosti totiž dosahuje obrovské úrovně a náhlé přerušení by nutně znamenalo nemalé problémy. I přes to všechno ale Čína uvolněním další půjčky jasně ukázala, že s Venezuelou do budoucna stále počítá (Inter-American Dialogue 2013).