Vzrůstající vliv Číny na Jižní Ameriku vzbuzuje v poslední době stále více pozornosti médií i odborné veřejnosti a vyvolává určité obavy. Předkládaný text si klade za cíl analyzovat energetický potenciál nejvýznamnějších latinskoamerických zemí a jejich případnou probíhající spolupráci s Čínou a odpovědět tak na otázku, do jaké míry jsou tyto obavy opodstatněné.

Úvod

Cílem tohoto článku je stručně shrnout energetický potenciál vybraných[i] nejvýznamnějších latinskoamerických zemí a zaměřit se na jejich případnou probíhající spolupráci s Čínou. Energetickým potenciálem je míněn především potenciál energetických surovin, jejichž zásoby se na území státu nacházejí a které by mohly být pro Čínu zajímavé. V některých zemích ovšem probíhají i společné projekty týkající se nejen přímo rozvoje těžby surovin, ale také jejich transportu (například stavba produktovodu). Některé z nich jsou proto díky svému významu zmíněny také.

Hned na úvod je nutné uvést, že potenciál Latinské Ameriky exportovat do Číny uhlí je velmi nízký. Je to kvůli jejím malým zásobám této suroviny (celkem pouze 1,5 % světového obejmu), při srovnání s ostatními kontinenty jej má dokonce nejméně ze všech. Jeho největší ložiska se nacházejí na území Kolumbie, která ho z jihoamerických států také zdaleka nejvíce vytěží. Tento denní objem těžby je ovšem tak nízký, že představuje pouze zhruba 1/30 celkové denní spotřeby Číny. Se zásobami a produkcí zemního plynu je na tom Jižní Amerika o něco lépe, její celkové zásoby jsou ale ve srovnání s ostatními kontinenty opět nejmenší, přičemž zaostává i v produkci. Na druhou stranu, samotný objem těžby už je dostatečně velký, aby mohl zajímat i zahraniční investory, meziročně navíc neustále roste. Bezesporu nejvýznamnější energetickou surovinou, která se zde nachází, je ropa. Její zásoby jsou zde obrovské, hlavně díky Venezuele, na jejímž území je jí podle posledních průzkumů dokonce více než v Saudské Arábii. Rozvinutá je v Latinské Americe i její těžba, která dosahuje zhruba 10 % celosvětového objemu a která v posledních letech díky Brazílii a Kolumbii převážně roste. Tohoto slibného potenciálu jsou si vědomy i zahraniční těžařské společnosti, včetně těch čínských (BP 2013).

Důležitost zdejších energetických surovin si uvědomuje i čínská vláda, která v roce 2008 poprvé vydala speciální dokument týkající se přístupu k Latinské Americe. Nachází se v něm i kapitola týkající se energetické kooperace, přičemž Čína se podle něj má v budoucích letech snažit prohlubovat a posilovat vzájemnou energetickou spolupráci (Chinese Government 2012). Jak ale zmiňují Johnson a Wasson (2011: 128), další pravděpodobný vývoj bude výhodnější spíše pro asijskou zemi, kdy ona bude do Jižní Ameriky dodávat hotové výrobky, zatímco tamní země budou opačným směrem posílat převážně pouze surové suroviny.

Analýza

Mexiko

Mexiko je v mnoha ohledech specifické. Je totiž značně ekonomicky provázané se svým velkým sousedem, USA. I díky tomu je jejich tradičním dodavatelem ropy. Navíc, velká část těžby je v této zemi v rukou státních společností, přičemž ústava dokonce investice do tohoto průmyslového odvětví omezuje (Ziegler 2011: 203). Kvůli tomu je pro Čínu pronikat na jeho trh s ropou těžké a zůstává odkázána především na vůli místních politiků, kteří mají často silné vazby na USA. I tak se ale v roce 2007 podařilo CNPC[ii] prostřednictvím své firmy Great Wall Drilling Company (GWDC) získat od mexické společnosti Pemex dvě vrtné věže, které pak úspěšně provozovala. Díky tomu svou spolupráci s Pemex v roce 2009 rozšířila (Mares 2011: 32). S ohledem na množství dodávané ropy do Číny pak Mexiko patří mezi velmi malé importéry (Reuters 2013).

Venezuela

Venezuela je největším jihoamerickým dodavatelem ropy do Číny. Počátky vzájemné spolupráce se datují do osmdesátých let, kdy zde čínské společnosti poprvé začaly zkoumat možnosti místních ropných ložisek. K největšímu rozvoji vzájemných energetických vztahů došlo ale až po nástupu venezuelského prezidenta Cháveze v roce 1999. Za jeho vlády bylo podepsáno množství kooperačních smluv, Čína poskytla této jihoamerické zemi také značné půjčky kryté dodávkami ropy. I po Chávezově smrti se zdá, že nastolený model spolupráce bude pokračovat, otázkou ale zůstává, jakým způsobem jej ovlivní v současnosti probíhající venezuelské nepokoje.

Kolumbie

Kolumbie byla v roce 2012 třetím největším producentem ropy v Latinské Americe. Čína se o ni podle  Mares (2011: 30) začala zajímat až relativně pozdě, po roce 2005. Její působení je zde navíc dosti specifické. Sinopec tu totiž spolupracuje s indickou firmou Oil and Natural Gas Corporation (ONGC), se kterou v roce 2006 získali 50% podíl v těžařské společnosti Ominex de Colombia (Johnson a Wasson 2011: 123 a Mares 2011: 30). V roce 2011 pak jejich společná firma Mansarovar těžila 24% z celkové kolumbijské produkce.

Země by také mohla hrát důležitou úlohu v přepravě venezuelské ropy do Číny. Na jejím území by totiž měl vést ropovod, kterým by se tato ropa přepravovala k pacifickým přístavům a zde nakládala na tankery směřující do Asie. V květnu 2012 byly dokonce podepsány předběžné dohody, další pokrok se ale od té doby nedostavil (US Energy Information Administration 2014b).

Trinidad a Tobago

Trinidad a Tobago má třetí největší zásoby konvenčního zemního plynu v Latinské Americe. Jeho těžba a zpracování jsou navíc relativně rozvinuty. Z čínského pohledu je velmi důležité to, že v zemi je na docela vysoké úrovni také zpracování zkapalněného zemního plynu, který se dá transportovat po moři (Palacios 2008: 180). Zájmy asijské země dokládají i investice z posledních let (Oil and Gas Eurasia 2011). V únoru 2014 pak bylo mezi zástupci místní státní těžařské společnosti a čínské firmy ENN specializující se právě na zemní plyn podepsáno Memorandum o porozumění. Jeho obsahem je především prohloubení spolupráce mezi společnostmi a poskytnutí podpory v rámci těžby (Harrinanan 2014).

Ekvádor

Ekvádor byl jednou z prvních zemí v Jižní Americe, kde se o ropu začaly zajímat i čínské společnosti. Dlouho byl dokonce jejím největším kontinentálním vývozcem do asijské země. I přes to šlo ale o pouhá procenta z celkového objemu těžby, přičemž její drtivá většina putovala do Spojených států (Palacios 2008: 178-179). Za posledních několik let se ale situace výrazně změnila. Po nástupu levicového prezidenta Rafaela Correi začaly čínské banky půjčovat andské zemi miliardy dolarů, které jsou kryty podílem na vytěžené ropě. V roce 2013 bylo v Ekvádoru vytěženo zhruba 520 000 barelů ropy denně, přičemž do rukou čínské společnosti Petro China[iii] putovalo celých 360 000 barelů. Zajímavé je ovšem to, že oproti předchozím letům putuje přímo do Číny ropy méně – zhruba jen 15 000 barelů denně. Zbytek je totiž většinou přeprodáván na světovém trhu a z velké části končí tam, jako v minulosti –  v USA (Schneyer a Perez 2013, Mares 2011: 26-27).

Peru

Peru bylo první zemí Latinské Ameriky, a zřejmě vůbec prvním místem mimo Čínu, kde získala CNPC v roce 1993 práva na rozvoj ropných ložisek, konkrétně vrtů Talara[iv] (Xu 2007: 6, Mares 2011: 27-28). Během několika let se podařilo těžbu rozšířit a v roce 1997 už vyplul směrem do Číny první tanker naložený ropou (Kong 2010: 84). Další investice postupně následovaly[v], přičemž podpořit je přijel v roce 2005 v rámci své cesty po Jižní Americe i čínský viceprezident Ceng Čching-chung. Během jeho návštěvy bylo podepsáno několik důležitých smluv včetně Memoranda o porozumění mezi CNPC a peruánským ministerstvem energetiky, jejímž účelem bylo posílit budoucí spolupráci v těžbě ropy a zemního plynu (Kong 2010: 126). V roce 2009 pak země společně schválily Dohodu o volném obchodu (Forbes 2009). Zatím poslední velký obchod iniciovaný čínskou ropnou společností byl odkup všech místních zdrojů ropy a zemního plynu brazilského podniku  Petrobrás, který uskutečnila CNPC na podzim 2013 (Kyung-hoon 2013).

I přes to ale bylo Peru v minulých letech nuceno kvůli stárnoucím ložiskům a zvyšující se domácí spotřebě ropu začít místo exportu importovat (US Energy Information Administration 2013). Důležitou roli bude ale v budoucnu hrát zemní plyn, jehož velká ložiska se nachází v okolí řeky Urubamba. Jeho těžba v rámci tzv. Camisea projektu začala v roce 2004 a postupně roste, přičemž se počítá i s jeho exportem (Hydrocarbon technology 2014, Jagger 2008, UPI 2013).

Brazílie

Brazílie má na svém území druhé největší zásoby ropy v regionu, druhý největší je v Jižní Americe i objem její produkce. Nezaostává ani v těžbě zemního plynu, která se za posledních deset let zvýšila téměř o 100 %. Čína se o zdejší energetické suroviny začala zajímat relativně později než u jiných okolních států. Přelomovým se stal především rok 2004, kdy se tehdejší brazilský prezident Lula de Silva vrátil z Pekingu s čínským příslibem investovat do energetických projektů v zemi 10 miliard dolarů (Johnson a Wasson 2011: 130). Ve stejném roce pak brazilská státní ropná společnost Petrobrás a čínský Sinopec podepsali dohodu o strategické spolupráci. Jejímu prohlubování pomáhá i společné členství ve skupině BRICS.[vi] V současnosti je tato jihoamerická země jedním z největších příjemců čínských energetických investic na kontinentě – ty směřují převážně do ropného průmyslu.

Najdou se ale i důležité výjimky. V roce 2006 se spolu obě výše zmíněné společnosti shodly na spolupráci ohledně stavby plynového potrubí, které má spojit severovýchod se severozápadem země. Projekt má v budoucnu podpořit export plynu do Číny. Další zajímavostí je i spolupráce na výrobě bioethanolu, který by se v budoucnu mohl ve větším množství taktéž do Číny vyvážet (Mares 2011: 24, Johnson a Wasson 2011: 131). Dodávky ropy většího objemu se začaly realizovat v roce 2009. Čína totiž Brazílii poskytla půjčku ve výši 10 miliard dolarů, přičemž ta se zavázala ji splácet až 200 000 barely ropy denně po dobu devíti let (Mares 2011: 24, Gallagher, Irwin, Koleski 2012: 6). Jeden z nejnovějších případů spolupráce je pak dohoda o průzkumu ropných nalezišť Libra z října minulého roku (Gayathri 2013).

Bolívie

Bolívie je z energetického pohledu Číny významná svými zásobami zemního plynu, jak ale zdůrazňuje Mares (2011), její velkou nevýhodou je geografická pozice – nemá přístup k moři. I tak je ovšem tento význam omezený, především kvůli malé čínské poptávce po této surovině. Na druhou stranu, asijská země plánuje její spotřebu v budoucnosti stále zvyšovat. Další mínusové body pak, podobně jako i jiné jihoamerické státy, získává kvůli politické nestabilitě a nepředvídatelnosti. Kvůli populistickým tahům[vii] tehdy nově zvoleného prezidenta Evo Moralese totiž Čína přerušila investice do těžby plynu (Johnson a Wasson 2011: 139). Návštěva bolívijského prezidenta v Pekingu v prosinci 2013 ale ukazuje, že spolupráce obou zemí bude pokračovat (Jiao a Fan 2013).

Argentina

Argentina je třetí největší jihoamerický producent ropy a po Bolívii i druhý největší producent zemního plynu. V roce 2011 vyvážela do Číny 19 % své ropné produkce, ve výsledu šlo ale pouze o zhruba 10 000 barelů denně. Export této suroviny navíc pozvolna klesá. Důvodem je stáří místních ložisek a s ním i klesající těžba, zároveň se také zvyšuje i domácí spotřeba (US Energy Information Administration 2012). Proto je potenciál Argentiny jako její dodavatel Číně velmi omezený. Ani to ovšem nebránilo firmám z této asijské země v rozsáhlých investicích. Při své návštěvě země v roce 2004 přislíbil čínský prezident Chu Ťin-tchao investovat v příštích letech až 19 miliard dolarů, přičemž 5 miliard mělo být určeno k průzkumu ropných ložisek (Kong 2010: 126). Zřejmě nejaktivnější čínskou NOC je zde CNOOC, která je prostřednictvím firmy Bridas Corporation, v níž drží 50% podíl, spoluvlastníkem zdejšího druhého největšího ropného producenta, Pan American Energy (US Energy Information Administration 2012). Aktivity zde rozvíjí i Sinopec (Mares 2011: 33). Přímo obrovský potenciál do budoucna zemi dávají nedávno objevené rezervy břidlicového plynu, které jsou po USA a Číně třetí největší na světě (Mares 2013: 3).

Zhodnocení

Čínský vzrůstající vliv na Jižní Ameriku vzbudil zaslouženou pozornost a způsobil také určité obavy. Na druhou stranu, při podrobnějším pohledu na data se tato „panika“ zdá přehnaná. I přes velmi rychlý růst jejích aktivit je totiž její zdejší celkový objem obchodní výměny v současnosti mnohonásobně menší, než je tomu u tradičního partnera Jižní Ameriky, Spojených států. Jak zdůrazňují Johnson a Wasson (2011: 135), důležité je uvědomit si celý kontext. Mimo Latinskou Ameriku se totiž objem čínského obchodu v posledních letech zvětšil i s jinými regiony světa, vzájemná obchodní výměna s tímto regionem tvoří jen malou část celé její světové mozaiky vztahů. USA proto nadále zůstávají nejdůležitějším jihoamerickým obchodním partnerem a, i přes ústup v posledních letech, ještě dlouho budou. Čínské společnosti zde ale jistě z části v touze po přispění k čínské energetické bezpečnosti, z části po ekonomickém zisku, budou příležitosti vyhledávat i nadále.