Na podzim roku 2020, kdy byl svět zaneprázdněn probíhající globální pandemií nemoci Covid-19, vypukla válka v Náhorním Karabachu. Konflikt byl do té doby klasifikován jako zamrzlý, kdy Arménie de facto ovládala ázerbájdžánské území s arménskou menšinou a k tomu sedm dalších regionů okolo samotného Náhorního Karabachu. Ani po rozmrznutí statu quo, válce a následné dohodě, která tentokrát hrála do karet Ázerbájdžánu, však nenastal v regionu klid. Ázerbájdžán díky přístupu k energetickým surovinám získal oproti 90. létům ve srovnání s Arménií ekonomickou výhodu, kterou využívá ve snaze o ovládnutí co možná největší části sporného území.  

Ázerbájdžán si je vědom vlastní vzrůstající a arménské oslabující se pozice. Dohoda, dojednaná nejvyššími představiteli obou zemí za asistence Kremlu, tak nemohla turkický stát zastavit. Od konce války v listopadu 2020 proběhlo několik ázerbájdžánských provokací, přičemž zatím poslední z půlky března roku 2022 měla charakter vpádu pozemních vojsk za podpory letectva. Bojovalo se navíc na území spravovaném na základě dohody z podzimu 2020 ruskými mírovými sbory.

Jak a proč vpadla ázerbájdžánská vojska na území spravované Moskvou, co to znamená pro vztahy obou zemí? Jaká je budoucnost oblasti Náhorního Karabachu v souvislosti se změnou rétoriky arménských politických špiček?

Provokace Baku – překročení rudé linie Ruska?

Jak již bylo řečeno v úvodu, vojenské, ekonomické i politické kapacity obou jihokavkazských rivalů se od sebe kvůli přístupu Ázerbájdžánu k energetickým surovinám značně liší. Politické špičky Ázerbájdžánu, v čele s autoritářským prezidentem Ilhamem Alijevem, si jsou toho vědomy. Status quo, který trval v Náhorním Karabachu více než 25 let, tak pro ně v určité chvíli přestal být přijatelným.[1] Ázerbájdžánské síly ve válce z podzimu 2020 zaznamenaly faktické vítězství a značné územní zisky v podobě všech sedmi provincií okolo Náhorního Karabachu. Okolnostem ázerbájdžánského vítězství se blíže věnuje náš předešlý článek. Režimu v Baku to však nestačí.

Jako cesta ven ze stávající situace se nabízí porušení dohod, jejichž mediátorem bylo Rusko, a další vpád do oslabeného, Arménií podporovaného kvazistátu Náhorní Karabach. Moskva však není pouze mediátorem, ale především garantem dohod z listopadu 2020, a to skrze mírové sbory, působící v karabašské oblasti a kontrolující dodržování podmínek příměří.[2] Rusku samotnému pokračování statu quo v oblasti Náhorního Karabachu vyhovuje – může i nadále prodávat zbraně oběma stranám konfliktu, dohlížet na to, aby ani jedna ze zemí neměla příliš navrch, a tím udržovat vlastní dominantní pozici v regionu.[3] O ruském podílu na současném vypořádání se lze dočíst v jednom z našich dřívějších článků.

Na ázerbájdžánské provokace lze pohlížet jako na snahu vzbudit v karabašských Arménech pocity nejistoty a ohrožení a obecně pocit, že je pro ně výhodnější Náhorní Karabach opustit.[4] Tomu odpovídá i incident z počátku března 2022, kdy Ázerbájdžán odstřihnul Náhorní Karabach od zemního plynu, tedy od jediného zdroje tepla pro celý region.[5] Baku se nicméně za každou cenu snaží nepopudit si proti sobě Kreml přímým útokem na ruské mírové sbory nebo markantním porušením dohod z listopadu 2020.[4]

Konfliktní řešení patové situace je však z pohledu Baku jediným možným řešením. To je z ázerbájdžánsko-tureckého pohledu dáno pasivitou a nekompetencí tzv. Minské skupiny pod OBSE, které společně předsedá Francie, Ruská federace a Spojené státy. Ta má dohlížet na mírové urovnání konfliktu, ale podle Ázerbájdžánu se spíše snaží zachovat stávající status quo.[6] Rovněž z pohledu Turecka je Minská skupina nekompetentní a nelegitimní mediátor, ačkoliv je ono samo jejím členem.[7]

22. února 2022, tedy dva dny před počátkem ruské ofenzivy na Ukrajinu, stvrdili v Moskvě prezidenti Ruské federace a Ázerbájdžánu vzájemnou spolupráci. To lze ruskou optikou vnímat jako snahu co nejvíce stabilizovat situaci v Jižním Kavkazu, zatímco budou ruské jednotky zaneprázdněny jinde.[4] Optikou Baku se naopak jedná o příležitost kráčet po hraně toho, co je pro ruskou stranu ještě únosné, aniž by za to byl Ázerbájdžán efektivně potrestán. Tomu odpovídá i reakce Ruska, kdy o nedávném incidentu v Moskvě jednali ministři zahraničí všech tří zainteresovaných států a Rusko obvinilo ázerbájdžánskou stranu z porušení příměří. Žádný faktický postih však Baku za vpád do Karabachu nečekal.[8]

Lze tedy konstatovat, že se ruským vpádem na Ukrajinu situace v Náhorním Karabachu změnila. Ázerbájdžán má možnost na karabašské Armény více přitlačit a pokud nedojde k incidentu typu nešťastného úmrtí členů ruských mírových sborů, nebude mít Moskva čas ani chuť se narůstající asertivitou Ázerbájdžánu blíže zabývat.

Arménie musí jednat

Opravdovým překvapením však není asertivní Ázerbájdžán, nýbrž Arménie ochotná diskutovat o narovnání vzájemných vztahů obou zemí. Premiér země Nikol Pašinjan přistoupil začátkem dubna na dohodu, kterou Ázerbájdžán prezentoval již v předchozím měsíci. V dokumentu se hovoří o vyvarování se vzájemného ohrožování, otevření komunikačních kanálů, ale především o vzájemném uznání územní integrity a konečné demarkaci hranic. Status Náhorního Karabachu zůstává naproti tomu neupřesněn.  V tomto kontextu je důležité uvést, že Náhorní Karabach oficiálně zůstává územím Ázerbájdžánu a zároveň místem, kde stále žije množství etnických Arménů. Podle arménského ministra zahraničí Ararata Mirzojana je konflikt v Náhorním Karabachu pro Arménii otázkou práv, ne územním sporem. Je podle něj důležité garantovat práva karabašských Arménů a spor jednou provždy vyřešit.[5]

Jerevan tak dal nepřímo najevo, že je zde potenciál ochoty se území výměnou za určité výhody vzdát, což vedlo k protestům v hlavním městě.[9] Obrat v zahraniční politice lze v tomto případě přisuzovat zejména arménské situaci, která je horší, než se může zdát. Arménie je ekonomicky i geograficky izolovaná, veškeré investice v regionu proudí do Ázerbájdžánu a země neparticipuje ani na transportu energetických surovin z pobřeží Kaspického moře na západ do Turecka a dále do Evropy. Arménie krom toho zažívá úbytek obyvatel, což je dáno mimo jiné migrací z neprosperující země do Ruské federace nebo na Západ.[1]

Z tohoto úhlu pohledu je tedy přistoupení Arménie na dohody, které jí byly ze strany Ázerbájdžánu předloženy, poměrně logické. Elity ani jedné ze svářících se zemí ale dlouhodobě nejednají v souladu se snahou o maximalizaci ekonomické prosperity, ale spíše v souladu s nacionalistickými apely.  Konflikt pak rámují jako „věc cti“ pro daný národ. Tím odvádějí pozornost od vlastní korupce nebo porušování lidských práv a nadále se udržují u moci.[10] Tématu nacionalismu coby nosného pilíře ázerbájdžánské společnosti se věnuje náš dřívější článek.

Nacionalistické apely se do značné míry nezměnily ani s nástupem opozičníka a liberálního novináře Nikola Pašinjana k moci skrze arménskou sametovou revoluci v roce 2018. Pašinjan pokračoval ve snaze o legitimizaci Náhorního Karabachu coby další strany mírových rozhovorů, nicméně ani jeho setkání s prezidentem Ázerbájdžánu nepřinesla zásadní průlom.[1]

Situace je však mnohem složitější

Je nicméně nutné doplnit, že podpora možného předání sporného území Ázerbájdžánu výměnou za ekonomické a politické výhody, které by to Arménii mohlo přinést, je mezi arménskou veřejností prakticky nulová. Vyplývá to z průzkumu, který byl v prosinci roku 2021 proveden Mezinárodním republikánským institutem.[11] V otázce, jaké řešení konfliktu je z jejich pohledu nejlepší, se vyslovilo pro uznání nezávislosti Náhorního Karabachu 35 % Arménů, pro sloučení obou území 34 %, pro začlenění Náhorního Karabachu do území Arménie coby autonomního regionu 16 % a pro připojení Náhorního Karabachu k Ruské federaci 11 %. Zachování stávajícího statu quo vnímá jako schůdné řešení pouze 1 % dotázaných a méně než 1 % uvedlo jiné odpovědi (2 % dotázaných nemohli nebo nechtěli odpovědět). Dokument je k dispozici zde, kýženým je slide číslo 47.

Mnohaleté zasévání mezietnické nenávisti se tak může stát pro arménské politické špičky, rozhodnou-li se pro předání Náhorního Karabachu Ázerbájdžánu, nepřekonatelnou překážkou. Z důvodů uvedených výše však Arménii nezbývá než přistoupit na určitý kompromis, ať už si o tom arménská veřejnost a zejména opozice myslí cokoli. Bude-li totiž chřadnoucí jihokavkazská země nadále blokovat jakékoli pokusy kterékoli ze zainteresovaných stran konflikt jednou provždy vyřešit, zůstane na stole pouze jedna poslední varianta – další válka.

Zdroje

[1] IBRAHIMOV, Rovshan, and Mehmet Fatih OZTARSU. „Causes of the Second Karabakh War: Analysis of the Positions and the Strength and Weakness of Armenia and Azerbaijan.“ Journal of Balkan and Near Eastern Studies, February 2022.

[2] BAR, Hervé. „Russian Peacekeepers Head to Nagorno-Karabakh After Peace Deal.“ Moscow Times. November 12, 2020. https://www.themoscowtimes.com/2020/11/10/russian-peacekeepers-head-to-nagorno-karabakh-after-peace-deal-a71997 

[3] ALIYEV, Nurlan. NATO and the South Caucasus: Realities and Perspectives of Multi-speed Relations. Varšava, 2019.

[4] POGOSHYAN, Benjamin. „New Escalation in Nagorno Karabakh: Reasons and Implications.“ The Armenia Weekly. March 15, 2022. https://armenianweekly.com/2022/03/15/new-escalation-in-nagorno-karabakh-reasons-and-implications/ 

[5] MEJLUMYAN, Ani. „Armenia treads carefully with Azerbaijani proposal.“ Eurasianet. Březen 15, 2022. https://eurasianet.org/armenia-treads-carefully-with-azerbaijani-proposal

[6] SHIRIYEV, Zaur. „Azerbaijan’s Perspectives on the OSCE Minsk Group.“ Security and Human Rights, July 2016: 442-466.

[7] LAWLER, Dave. „Turkey’s Erdoğan opposes ceasefire in Nagorno-Karabakh.“ Axios. October 2, 2020. https://www.axios.com/turkey-erdogan-opposes-ceasefire-nagorno-karabakh-2361830b-7972-4898-8298-c95737fbd82f.html

[8] Times of Israel. „Russia accuses Azerbaijan of breaking ceasefire in conflict with Armenia.“ Times of Israel. March 27, 2022. https://www.timesofisrael.com/russia-accuses-azerbaijan-of-breaking-ceasefire-in-conflict-with-armenia/

[9] MEJLUMYAN, Ani. „Armenian opposition rallies ahead of Pashinyan-Aliyev meeting.“ Eurasianet. April 6, 2022. https://eurasianet.org/armenian-opposition-rallies-ahead-of-pashinyan-aliyev-meeting

[10] GAMAGHELYAN, Phillip, and Sergej RUMYANTSEV. „The road to the Second Karabakh War: the role of ethno-centric narratives in the Nagorno-Karabakh conflict.“ Caucasus Survey, July 14, 2021.

[11] International Republican Institute. „Public Opinion Survey: Residents of Armenia.“ International Republican Institute. January 31, 2022. https://www.iri.org/resources/public-opinion-surveyresidents-of-armenia/