Tuzemské fotbalové stadiony jsou dlouhodobě prezentovány jako místo, kde vládne tvrdou rukou bezohledný fanoušek toužící po ponížení a zesměšnění, pokud rovnou ne po krvi, soupeře z opačné strany fotbalových ochozů. Pokud tam soupeř není, pak mu vystačí dýmovnice a pyrotechnika, s kterou alespoň okoření ostatním fanouškům jejich poctivě vystátou studenou klobásu. V každém případě u toho mluví sprostě a kazí tak výchovu dětí, které rodiče vzali na stadion proto, aby se podívaly na výkony novodobých gladiátorů případně herců ve velkolepém představení zvaném fotbal.

Na následujících řádcích bychom se rádi pozastavili nad aktuálním sporem o „povahu českého fotbalového fanouška“, který se by se dal nazvat také sporem o tom, co je a co není legitimní fanouškovství. A to v kontextu přerodu fotbalové kultury ze symbolické hodnoty na obchodní produkt, který hledá své potenciální konzumenty. V tomto ohledu je český příklad hezkou ilustrací toho, jak využít politicky mocné slovo „bezpečnost“ v podnikatelském oboru „moderní fotbal“, o kterém sice každý mluví, ale nikdo jej příliš nepoptává. Kdo je vlastně fanoušek? A co si pod pojmem „moderní fotbal“ v českém prostředí vlastně představit?

Cesta do fotbalového ráje

Připomeňme si na začátek slova Tonyho Judta, historika, který s fotbalem nemá společného téměř nic, až na to, že jím ilustruje úpadek symbolu kolektivní identity:

„Od svého vzniku až do 70. let dvacátého století byla fotbalová liga jednotnou organizací, která byla `meritokratická´ v tom smyslu, že jednotlivé týmy mohly postupovat nebo propadávat jejími jednolitými divizemi v závislosti na svém výkonu. Fotbalisté pocházeli z místa působiště svého týmu a nosili jeho barvy. Veškerá reklama byla omezená na cedule namontované okolo hřiště. Umísťovat reklamní sdělení přímo na hráče by prostě nikoho nenapadlo – výsledná kakofonie barev a textu by odváděla pozornost od vizuální jednoty týmu. […] Z fotbalových lig po celé Evropě se staly superbohaté superligy pro hrstku privilegovaných klubů, zatímco zbytek týmu se propadá do marasmu bídy a bezvýznamnosti. Myšlenku „národního“ prostoru nahradila mezinárodní soutěž financovaná nestálými zahraničními partnery vydělávajícími na komerční exploataci hráčů, kteří jsou najímáni z celého světa a kteří s největší pravděpodobností nezůstanou v klubu na dlouho.“

Ačkoli se na první pohled nabízí v Judtových slovech hledat povzdech nad úpadkem „rozpoznatelného“ a „národního“ na úkor „neprůhledného“ a „globálního“ (což by bylo velmi zjednodušující), nám slouží tento úryvek z knihy Zle se vede zemi jako manifestace něčeho odlišného – a tím je prožívání. Ač romantizující formou, Judt v zásadě popisuje situaci, kdy byl fotbalový stadion považován za svým způsobem posvátné místo ztělesňující symboliku jména a znaku fotbalového klubu, který na stadionu sídlil. Takové místa byla jedním z mnoha vyjádření kolektivní identity skupin, které byly s existencí jména a znaku klubu spojovány. Ať už šlo o regionální, etnickou, náboženskou, politickou nebo jakoukoli jinou identitu, zpravidla šlo o místo kolektivního prožívání, pocitu sounáležitosti a energie. V průběhu času samozřejmě došlo k tomu, že se původní význam založení fotbalového klubu v kolektivní paměti rozpustil, vztah k symbolice ale zůstal. Stačilo, že klubu fandil otec, děda nebo vzdálení příbuzní. I tento vztah ale mohl být rozerván upřednostněním identity místní nebo politické příslušnosti. V každém případě si však všichni aktéři, kteří se na těchto místech scházeli, byli víceméně rovni – fanoušci, hráči i management nestavěli svou příslušnost ke klubu na hierarchickém vnímání vzájemných vztahů, ale na rovnosti před jménem a emblémem klubu.

S rozvojem médií získal fotbal svůj další význam, stal se součástí zábavního průmyslu a jména i méně úspěšných evropských fotbalových klubů postupně pronikla prostřednictvím médií a sázkových kanceláří do každého koutu planety. Příběh komodifikace (zpeněžení) fotbalu je známý a není třeba jej dlouze převyprávět. I pro české prostředí je však podstatný fakt, že součástí komodifikace fotbalové kultury bylo také postupné přebudovávání fotbalových stadionů tak, aby nabízely reprezentativní prostor jména a symbolu, do kterého se vyplatí investovat. V návaznosti na několik tragických událostí v 80. letech a medializaci sporů mezi tábory fotbalových fanoušků na stadionech i mimo se středobodem debaty stala „bezpečnost fanouška“. Mimo opravdovou obavu o lidské životy svou roli v artikulaci udělat návštěvu fotbalu bezpečnější sehráli i sponzoři a investoři – nechtěli svou značku spojovat se značkou symbolu (jakkoli deformovaného) násilí. Jinými slovy, prožívání a emoce na stadionu se staly obchodním artiklem, o němž se sice může debatovat, ale jeho podobu nakonec určí vlastník klubu. S ekonomickou liberalizací fotbalového trhu do fotbalové kultury vtrhl hierarchický princip řízení, v němž je fanoušek klient soukromého vlastníka. Jedna podstatná část nositelů jména a symbolu klubu se najednou stala méně rozlišitelnou, a méně identifikovatelnou. V mnoha částech světa se dokonce fotbalové kluby o nové fanoušky, kteří nemají s kolektivní pamětí klubu nic společného, soupeří. Tomu klubu, který nabídne větší fotbalovou hvězdu, se nabízí netušené možnosti v oblasti zisků z prodeje suvenýrů a televizních práv od Asii po Jižní Ameriku. Pro tento trend se vžil eufemismus „moderní fotbal“

Kdo je fanoušek? (část I.)

Jak to souvisí s Českou republikou? S kouskem ironie by se dalo říci, že nijak. Minimálně v onom „tržním“ dějství. Opak je však pravdou. Efekty komodifikace fotbalové kultury dorazily před časem i do České republiky. Počáteční opatrné krůčky v oblasti kšeftaření s pozemky a stadiony a praní špinavých peněz vystřídaly u některých i vážně míněné představy o transformaci fotbalových klubů do ekonomicky prosperujících subjektů. Když to je možné jinde, tak proč ne u nás. Po několika letech je však zřejmé, že to se zájmem o nákup sportovního prožitku na českém fotbalovém stadionu nebude tak snadné.

Příčiny se hledají neustále. V centru pozornosti stojí samozřejmě především fotbalový fanoušek. Nikoli však jako živý nositel klubové identity, ale jako koncept klienta, pro kterého je produkt „strhující“ fotbalové podívané určený. Podchycení toho správného fotbalového fanouška-klienta však podle českých fotbalových podnikatelů stojí v cestě jiný fotbalový fanoušek, respektive ten koncept fotbalového fanouška, který je v posledních dvou dekádách mediálně zprostředkováván – iracionální a bestiální štváč z prvního odstavce tohoto textu. Nahrazením tohoto agresora vděčným konzumentem nabízeného fotbalového prožitku se má docílit fáze, kdy zde fotbal bude fungovat přesně tak, jako ve vysněné Anglii, Německu či Nizozemsku. Co však potenciální fanoušek za své peníze může v České republice dostat a jak vypadá kontext nabízeného fotbalového prožitku?

Český fotbalový produkt, Zn. Děláme byznys

Hlavním současnými rysy českého snu o přátelské fotbalové kultuře je značná závislost klubů na prostředcích z veřejných rozpočtů, neefektivní využívání těchto peněz a celková netransparentnost fotbalového byznysu. Fotbal v Česku totiž nevzkvétá. A rozhodně to není problém fanoušků, ale celkového řízení. Vedle několika málo ekonomicky stabilních klubů se silnými majiteli se v lize krčí celky, které každoročně látají své rozpočty horkou jehlou. I na první pohled stabilizované kluby navíc od krize často dělí jen krok. Těžko si například představit, jak moc by fotbal v Mladé Boleslavi zasáhl odchod automobilky Škoda z pozice generálního partnera, o kterém se čile spekulovalo v závěru roku 2011.

Dlouhodobě nelehké postavení klubů se v posledních letech ještě zhoršovalo. Celosvětová ekonomická krize způsobila odliv peněz od sponzorů a do značné míry ochromila i trh s hráči.  Zatímco v minulosti měly i průměrnější ligové kluby možnost vyrovnávat každý rok svůj rozpočet prodejem hráčů do zahraničí, v posledních letech takových příležitostí ubylo. Většinu transakcí na trhu dnes představují hostování či smlouvy podepsané po vypršení kontraktu, u kterých dochází jen k minimální finanční kompenzaci. Některé kluby nepříjemně zasáhlo také ukončení absurdní praxe, při které si loterijní a hazardní společnosti mohly samy vybírat, kam pošlou peníze z povinných odvodů, jež měly podle zákona směřovat na „veřejně prospěšné účely“. Vedle účelově zakládaných nadací a několika skutečných neziskových projektů tyto peníze často končily v profesionálních fotbalových klubech, které se mohly hazardním společnostem revanšovat reklamními službami. Od roku 2012 však po novelizaci zákona o loteriích prostředky z povinných odvodů míří do rozpočtů měst a částečně i do státního rozpočtu.

Při vytváření restrikcí proti fanouškům kluby s oblibou zdůrazňují, že jako soukromé podniky mají právo stanovovat pro návštěvníky svých soukromých akcí jakákoli pravidla. I vzhledem k výše popsaným potížím je nicméně nezpochybnitelným faktem, že mnoho z nich by se neobešlo bez každoroční výpomoci z veřejných rozpočtů. Veřejná výpomoc profesionálním klubům je tradičně vidět na jejich stadionech. Ze šestnácti prvoligových klubů jich nyní rovných deset hraje na stadionu, který zcela nebo částečně patří městu. Jedenáctý klub (Dukla Praha) pak využívá výhodný pronájem areálu, se kterým hospodaří ministerstvo obrany.

Kromě umožnění laciného pronájmu je role města jako vlastníka stadionu pro kluby klíčová i v tom, že na sebe do značné míry přebírá závazky související s jeho údržbou. Proto je aktuálně již takřka jisté, že se stadion ve Znojmě, který nevyhovuje podmínkám první ligy, bude v příštích měsících rekonstruovat za 100 milionů korun z veřejných peněz. Jen na okraj – touto sumou budou uspokojeny potřeby fotbalového klubu, na který v sezoně 2012/13, kdy vévodil 2. lize, chodilo do ochozů průměrně zhruba 850 diváků. Starosta Znojma, které z celkové sumy přispěje na rekonstrukci 30 miliony, argumentuje tím, že „půjde o investici města do jeho infrastruktury, fotbalový klub a ligové požadavky v tom nyní nehrají roli.“ Je jasné, že nejde o zlepšení podmínek pro sportování , ale jedná se o investici do stožárů umělého osvětlení se záložním systémem pro případ výpadku proudu a masivního kamerového systému pro monitorování všech prostor uvnitř i vně stadionu. Obě tyto povinnosti totiž klubu zadávají licenční pravidla, bez jejichž splnění by Znojmo nemohlo v 1. lize v další sezoně pokračovat.

Nemá proto cenu naříkat pouze nad zastupiteli a úředníky, kteří vysoké dotace do infrastruktury využívané soukromou akciovou společností schvalují. Podstatný díl viny za podobné plýtvání veřejnými prostředky nesou i lidé z FAČR (Fotbalová asociace České republiky), kteří se při stanovování licenčních podmínek zhlédli v příkladech zemí s naprosto odlišnými ekonomickými možnostmi. Například existence monitorovacího systému je i podle reglementu UEFA vyžadována jen na stadionech nejvyšší „kategorie 4“, tedy těch, na kterých se hrají zápasy Evropské ligy a Ligy mistrů. V sousedním Slovensku přitom podmínky k získání ligové licence vyžadují jen splnění podstatně mírnějších požadavků na stadiony „kategorie 2“.

Na mnoha místech se zároveň český licenční manuál snaží být papežštější než papež. Zatímco regule UEFA například vyžadují jako zdravotnické zázemí jen „vyčleněnou místnost pro první pomoc a ošetření hráčů a funkcionářů,“ FAČR klubům v manuálu diktuje podrobné vybavení místnosti až po hygienický nátěr zdí a protiskluzové podlahy.

Samostatnou kapitolou, zcela stranou pozornosti, pak zůstává hospodaření jednotlivých klubů a jeho netransparentnost. Nesmírně problematickým prvkem je kromě různých forem zakrývání identity reálných vlastníků klubů zejména fungování trhu s hráči, při jehož řízení FAČR dlouhodobě ignoruje i závazné požadavky FIFA. Zvláště závažným způsobem dnes ČR zaostává v regulaci praxe vlastnictví hráčů třetími stranami. Tato praktika, při které je hráč sice registrován u určitého klubu, jeho přestupní práva nebo jejich část je však držena někým úplně jiným, je populární zejména v Jižní Americe a oblibu si v posledních letech našla i u nás. Některé evropské národní asociace jako v Anglii, Francii a Polsku již tuto formu vlastnictví hráčů zcela zakázaly a FIFA se ji z pozice řídícího orgánu světového fotbalu snaží co nejvíce omezovat, protože se obává, že tímto způsobem mohou být kluby zneužívány k praní špinavých peněz a krácení daní. V České republice nicméně vlastnictví hráčů třetí stranou regulováno není a v minulosti si pozici třetí strany vyzkoušel i sám šéf FAČR Miroslav Pelta, který vlastnil část přestupových práv fotbalisty Adama Hlouška.

V souvislosti s vlastnictvím hráčů třetí stranou se čeští fotbaloví byznysmeni a kluby v současnosti dostávají dokonce do přímého střetu s politikou FIFA. Ačkoliv FIFA již v roce 2010 nařídila, aby si národní asociace do své legislativy přidaly klauzuli zakazující vliv třetích stran na přestupovou politiku jednotlivých klubů, FAČR tento krok dodnes neučinila. To, že třetí strany úspěšně tlačí na kluby při obchodování jimi ovládaných hráčů, je pak v našich končinách přijímáno jako samozřejmost. To v roce 2011 dokázal případ srbského útočníka Miroslava Markoviče, jehož přestup z Žižkova do Dukly si navzdory zájmům klubu vynutil držitel přestupových práv Zdeněk Nehoda.

Mimo atraktivního produktu, jehož součástí je, že nevíte, kam vaše stovka ze vstupného vlastně jde, kdy si často ani nemůžete být jisti, na čím pozemku se vlastně vyskytujete, a na čí hráče se vlastně díváte, na fotbalového fanouška čeká třeba i to, že může dostat do zubů. A to nejen od fanouška cizího týmu (to ve skutečnosti příliš nehrozí). Spíše se to může stát v případě příslušníka PČR nebo třeba od pořadatele (a to i lopatou, jak ukázalo utkání 20. kola Zbrojovka Brno – Baník Ostrava). Tím nechceme říci, že by šlo v každém takovém případě o úmysl, ale pokud je na některých místech v republice vstup na stadion pro hostující fanoušky umožněn pouze jedním schodištěm, jehož půlku vyplní těžkooděnci, nejen že to nepřispívá atmosféře všeobecné důvěry, ale také to může omezovat plynulost příchodu do sektoru. Situace, kdy fanoušci přicházejí nikoli vlastní vinou na stadion v průběhu nebo po skončení 1. poločasu, nejsou výjimkou. Další věcí je samotný vztah mezi fanoušky a ochránců bezpečnosti. Nedodržení vzájemných (byť neformálních) dohod mezi ze strany bezpečnostních složek vůči fanouškům v různých oblastech (např. ve věci odpálení pyrotechniky na smluveném místě a následný zákrok těchto složek, jako se to stalo v případě pochodu příznivců Slavie Praha na fotbalové utkání) rozhodně nevylepšuje jejich PR mezi fotbalovými příznivci. Takto by se ale dalo pokračovat donekonečna. Stačí se fanoušků zeptat.

Kdo je fanoušek? (část II.)

Tím se dostáváme k tématu č. 1 v českém fotbalu posledních dní. A tím je přerušování zápasů ve jménu slušného chování na stadionech. O co tedy jde?

Současná veřejná debata (nebo spíše dva monology) o povaze českého fotbalového fanouška je ve skutečnosti vyjednáváním o představě, co má návštěva fotbalového stadionu fanouškovi přinést a co se na fotbalovém stadionu má udát. Na jedné straně stojí majitelé klubů a funkcionáři FAČR, kteří hovoří o tom, že fotbalové představení je pro slušné diváky, kteří ctí zásady fair play a jejichž korektní chování má přímý vliv na návštěvnost rodin s dětmi (podnikatelský koncept). Na druhé straně stojí reálně existující fotbaloví fanoušci (nikoli koncept), jejichž motivace pro návštěvu fotbalového zápasu jsou různorodé, ale v zásadě mají zájem o to, aby viděli zápas nejen na hřišti, ale také v hledišti. To ale nemusí znamenat násilný střet dvou táborů, ale jako střet symbolické příslušnosti k jednotlivé značce, který se projevuje skandováním, chorály, choreografií, ale klidně i vzájemným hromadným urážením.

Nadávka v tomto případě ale nemá funkci nadávky jako například v konfliktu na pracovišti, ale jako verbální vymezení se vůči nositelům konkurenčních symbolů. Představa uražených fanoušků Ostravy nebo Plzně, kteří navštívili například zápas svého týmu v Praze nebo Brně, během nichž slyšeli skandovaná vulgární hesla na svůj původ nebo příslušnost k symbolu Baníku nebo Viktorie, je úsměvná. Jinak řečeno, v tomto ohledu není rozdíl mezi skandováním „zku*vená Sparta“ nebo „kdo neskáče, není Čech“.

Skandování hesel přirovnávajících předsedu FAČR Miroslava Peltu k mužskému pohlavnímu orgánu je odpovědí fotbalových fanoušků na jeho výchovnou recepturu, které se v kontextu zážitků spojených se sledováním stavu českého fotbalu, nelze divit. Současné vedení FAČR možná disponuje formální mocí k tomu, aby určili co je a co není legitimní emoce při fotbalových zápasech, rozhodně však nedisponuje podporou svých současných „klientů“, kteří ony emoce produkují. Ne náhodou se ostatně hromadné vulgární skandování a vulgárně zaměřená choreografie masově rozšířila na většinu ligových zápasů teprve až ve chvíli, kdy byly nadávky asociací označeny za nežádoucí a trestatelné jednání. Nařízení přerušení nebo ukončení zápasu při skandování vulgárních hesel je, ze strany vedoucích funkcionářů české fotbalové asociace, znakem neporozumění svým potenciálním klientům. A kdo nerozumí zákazníkům, zkrachuje. Pokud tedy jeho byznys neslouží jiným zájmům.

Závěr

Co z toho všeho plyne? Funkcionáři českého fotbalu by chtěli nabízet „moderní fotbal“, jehož dosavadní nepovedenou českou verzi omlouvají specifičností českého fotbalového fanouška a bezpečností na stadionech. Prvé má být napraveno druhým. Vzorec více bezpečnosti = více fanoušků = moderní fotbal = prosperující podnik se však jeví spíše jako pootočení pozornosti od jeho strukturálních nedostatků. Do nich však v dnešní době už fotbaloví fanoušci prakticky nemohou zasáhnout. Jejich role není ale omezena ani na roli klientů. Proto se nelze divit některým fanouškovským táborům, které s vedením tu kterého klubu vedou otevřený spor, odmítají vstup do oficiálních fanklubů a snaží si držet určitý stupeň autonomie, který je tím posledním co zbývá z kolektivní paměti na symbol, jehož barvy tito fanoušci nosí. Participace fanoušků na chodu klubu a jeho politice však k modernímu fotbalu na onom vysněném západě ale může patřit. Stačí se podívat k našim sousedům na západní straně hranice. Tím nechceme tvrdit, že na stadionech neexistují rizika spojená s násilím vůči opačnému táboru. Ta budou existovat vždycky. Otázkou je, jakým způsobem k nim přistoupit. Tématem totiž není to, jestli jedna či druhá strana souhlasí nebo nesouhlasí s vulgaritami, násilnostmi či navrhovanými bezpečnostními opatřeními, ale to, jak obě strany vedou a jak by měly vést debatu o svých společných zájmech. A z té jsou fanoušci vyloučeni.

Tomáš Bělonožník, Markéta Kaizlerová, Petr Kupka

(autoři jsou studenti)