Komentář Lukáše Němce k nedávným událostem v Burkina Faso.

Dlouhodobí prezidenti v Africe

Aktuální události v západoafrické Burkině Faso, kdy byl dosavadní prezident Blaise Compaoré donucen odstoupit po masových protestech dávají podnět ke srovnání s podobnými režimy na africkém kontinentu. Je totiž zcela možné, že obyvatelé těchto států se mohou inspirovat situací v Burkině Faso a může se spustit řetězová reakce, podobná té, jež se odehrála v roce 2011 v souvislosti s tzv. arabským jarem, kdy se zhroutily autokratické režimy v některých arabských zemích a které začalo v Tunisku ležícím na severu Afriky. Při občanských protestech v Burkině Faso dokonce zaznělo, že se jedná o černé jaro v Africe, čímž by tento výrok podporoval celou myšlenku. Je však možné, aby se odehrála podobná situace jako v roce 2011 v muslimských zemích, nebo se jedná o jedinečnou záležitost v rámci jedné země v oblasti západní Afriky.

Blaise Compaoré, zdroj: Dakaractu.com

Politický režim v Burkině Faso lze srovnávat s podobnými systémy v rámci celé Afriky. Pro účely tohoto textu se zaměříme na oblast západní Afriky, kam Burkina Faso geograficky patří.  Až dosud se politické zřízení v Burkině Faso až na výjimky nelišilo od ostatních zemí v regionu. Silná pozice prezidenta, který sestavuje vlastní vládu a kdy opozice nemá dostatečný přístup k moci a naopak je často postihována represemi od vládnoucí elity. Na druhou stranu se tyto státy pod autokratickým vedením vyznačují určitou stabilitou a zaručenou bezpečností, což není na africkém kontinentu běžnou záležitostí. Navíc jsou často tyto země spojenci svých bývalých koloniálních mocností a tedy v přeneseném slova smyslu i Západu. To je i příklad Burkiny Faso, která udržuje úzké vazby s Francií, jež má na jejím území svou základnu, což dává v současnosti Burkině Faso strategický význam v případě, kdy se v Africe rozšiřují islamistická hnutí, proti kterým Západ vytrvale bojuje. Dobrým příkladem může být situace v sousedním Mali, kde došlo v roce 2012 ke svržení tehdejšího prezidenta Tourého, což vyvolalo vzestup islamistických radikálů, kteří téměř ovládli celou zemi. Tomu zabránila až intervence francouzských vojsk. Ti právě využili i svou základnu v Burkině Faso.

Začátek politické změny v Burkině Faso lze srovnávat s počátkem revolučních změn na severu Afriky, konkrétně v Tunisku, kde celá revoluce začala. I zde byla zcela spontánní a nečekaná. Důvodem se stala snaha předešlého prezidenta Blaise Compaorého ucházet se znovu o post prezidenta země, což by v kontextu africké politiky nebylo nic výjimečného. Chtěl to učinit v Africe obvyklou cestou, tedy změnou ústavy. Příkladem této cesty může být Čad nebo Kamerun. Sám Compaoré se chopil moci v roce 1987 převratem a od té doby vyhrál čtyři prezidentské volby, jejichž regulérnost byla vždy zpochybňována. Opozicí byly tyto volby bojkotovány nebo kritizovány, přesto je dokázal Compaoré vždy vyhrát.

Protesty v Burkině Faso, zdroj: The Atlantic. com

Rovněž nyní chtěl svůj mandát prodloužit, avšak 30. října 2014 došlo k protestům v ulicích hlavního města Ouagadougou, kdy lidé žádali zastavení projednávání změny a odstoupení prezidenta.  Protesty se přelily do násilné formy, kdy byl v hlavním městě zapálen parlament a ústředí vládnoucí strany. Státní televize nevysílala. Pořádkové jednotky se snažily zpacifikovat rozvášněný dav pomocí slzného plynu a střelbou. Na místě zůstalo pět mrtvých. Protesty se mezitím rozšířily i na jih země, do města Bobo Dioulasso. A mnoho vojáků se přidalo na stranu protestujících. Prezident následně uprchl ze země a moci se chopila armáda pod vedením podplukovníka Isaaca Zidy. Ten musel slíbit, že předá moc přechodné civilní vládě, na které se shodly všechny hlavní politické strany. Dočasným prezidentem byl vybrán bývalý ministr zahraničí Michel Kafando a Zida se stal dočasným premiérem. Všechny strany se dohodly na tranzici země k volbám, které se mají konat v roce 2015.

Podobným vývojem si mohou projít i další země v regionu. Jako příklad byly vybrány Čad a Kamerun. Stejně jako v Burkině Faso, i zde vládnou prezidenti, kteří byli předtím vojenskými veliteli nebo souputníky bývalých vládců a k moci se většinou dostali převratem. Rovněž zde jsou pořádány prezidentské a parlamentní volby, jež jsou bojkotovány opozicí a kritizovány. Další podobností je, že všechny popisované země byly francouzskými koloniemi a Francie zde má dodnes silný vliv. V Čadu v současnosti vládne Idriss Déby. K moci se dostal v roce 1990 a stejně jako Compaoré se do čela země postavil pomocí převratu. V roce 2011 vyhrál počtvrté za sebou prezidentské volby poté, co v roce mu bylo referendem umožněné kandidovat ve více než dvou prezidentských volbách po sobě. Na rozdíl od Compaorého nemá tak stabilní pozici v zemi. Již několikrát se stal terčem vojenského puče. První pokus byl v roce 2006 a další pak o dva roky později. Poslední byl oznámen v roce 2013. Déby všechny tyto pokusy přežil a zůstal u moci, přesto se události v Burkině Faso mohou stát podnětem k revolučním událostem i v Čadu, i když poslední zprávy tomu nenasvědčují, naopak Déby se snaží opozici oslabovat a rozložit.

Dalším vybraným státem pro srovnání je Kamerun. V této zemi vládne od roku 1982 Paul Biya. Na rozdíl od jiných vládců se k moci nedostal převratem ani nebyl předtím ve vojenských složkách. Jeho pozice se zdá ze všech tří zmíněných prezidentů nejstabilnější. Biya si rovněž prodloužil vládu pomocí dodatků k ústavě z roku 2008 a v roce 2011 byl znovu zvolen prezidentem na období sedmi let. I zde se nyní nejeví, že by mělo dojít k převratu či k protestům inspirovaným v Burkině Faso. Armáda je v celku loajální prezidentovi a udržuje situaci pod kontrolou. Avšak vše by se mohlo změnit, pokud by docházelo k většímu narušení kamerunského území ze strany islamistické skupiny Boko Haram, jež působí v sousední Nigérii, avšak v posledních měsících se vyskytuje i na území Kamerunu, kde hledá útočiště. Při eskalaci násilí by mohla růst nespokojenost mezi obyvateli a mohlo by dojít stejně jako v Burkině Faso k protestům či lidovým povstáním, což by mohlo ohrozit vládu Paula Biyy. Avšak nyní se to zatím jeví jen jako teoretický scénář. Stejně jako v případě Čadu, i zde nejsou sebemenší známky toho, že by mělo dojít k novému černému jaru v Africe.

Zatím je zcela předčasné, jak se bude Burkina Faso dál vyvíjet. Pravděpodobnými se jeví dva scénáře, kdy opravdu dojde k svobodným volbám a bude zvolen prezident z některých dosavadních stran, anebo více pravděpodobná varianta, že se armáda buď prostřednictvím voleb, nebo převratem chopí moci, a podplukovník Zida se stane novým vládcem. Tato situace se rovněž může stát inspirací pro občany jiných zemí v Africe, jakými jsou Čad nebo Kamerun, aby ukončili vládu svých dosavadních představitelů a po vzoru arabského jara mohly nastoupit cestu nové vlády a demokracie. Zatím se však tato cesta jeví nepravděpodobnou, jelikož současní vládci jsou situací z roku 2011 poučeni a budou se snažit případnému občanskému odporu zabránit všemi prostředky. Z realistického pohledu zde může být i další komplikace pro západní státy, především pro bývalou koloniální mocnost Francii a globální mocnost Spojené státy americké. U současných prezidentů Západ již ví, co lze očekávat a většinou tito představitelé zemí se Západem spolupracují a rovněž zajišťují určitou bezpečnostní stabilitu v regionu. Opět zde lze pro srovnání nahlédnout na vývoj arabského jara, kdy nové vlády vycházející především z islamistických kořenů se staly pro Západ nečitelnými, anebo se země následně zhroutily do chaosu a bojů o moc. Především pak poslední hledisko může hrát velmi významnou roli a západní Afrika by se v případě propuknutí černého jara mohla stát dalším místem eskalujících konfliktů na politicky neklidném kontinentu.

Zdroje:

BBC 2014a: Zapálení Parlamentu v Burkina Faso. http://www.bbc.com/news/world-africa-29831262

BBC 2014b: Profil: Burkina Faso. http://www.bbc.com/news/world-africa-13072774

BBC2014c: Profil: Čad. http://www.bbc.com/news/world-africa-13164686

BBC2014d: Profil: Kamerun. http://www.bbc.com/news/world-africa-13146029

Autor: Lukáš Němec, student Bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.