I přes konec studené války a odzbrojovací snahy mezinárodního společenství hrají jaderné zbraně i nadále významnou roli v bezpečnostní politice jejích vlastníků. Velká Británie není v tomto případě výjimkou a diskuse nad budoucností jejího jaderného arzenálu je v posledních letech palčivým tématem hlavně v rámci vládních debat. Následující studie zhodnocuje současný britský pohled na roli jaderných zbraní a možný další vývoj této role ve střednědobém výhledu. 

Autor: Silvie Janičatová, studentka bakalářských oborů Mezinárodní vztahy a Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Úvod

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen Velká Británie) bylo jedním z aktérů, jehož jaderný arzenál hrál během studené války svou roli. Po boku Spojených států a Francie se tato země postavila vstříc jadernému odstrašení vůči Sovětskému svazu a dalším komunistickým státům, což jí zajistilo do určité míry jisté postavení v mezinárodní politice. Po rozpadu bipolárního uspořádání mezinárodního systému na počátku 90. let 20. století si Velká Británie chtěla nadále tuto pozici udržet jak v rámci individuálního působení, tak i v rámci Severoatlantické aliance či „zvláštního vztahu“ se Spojenými státy. Nicméně počátek období druhého jaderného věku s sebou přinesl i určité změny, které vedly nejen k rostoucím hlasům pro jaderné odzbrojení, ale také ke kvantitativnímu snížení jaderného potenciálu, jehož součástí zůstaly na konci 90. let 20. století pouze čtyři ponorky třídy Vanguard, každá s možností 16 střel Trident. Přestože se Velká Británie účastnila různých mezinárodních konferencí na téma jaderného odzbrojení a některé iniciativy i podepsala (např. Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek), svého jaderného arzenálu se neměla v plánu vzdát. Proto když tehdejší labouristická vláda přišla s novou Bílou knihou v roce 2006, která se primárně zabývala náhradou Tridentu a s ním spojených ponorek, nemohlo to být pro řadu odborníků a akademiků velkým překvapením. Stejně tak se však dala očekávat i následná diskuse mezi podporovateli britského jaderného deterentu a jeho odpůrci, která do určité míry trvá dodnes.

1   Současné pojetí britských jaderných zbraní

Nová strategická koncepce s názvem Strategic Defence and Security Review (dále jen SDSR), která byla Velkou Británií vydána v roce 2010 pod hlavičkou nové konzervativní vlády v čele s ministerským předsedou Davidem Cameronem, v mnoha ohledech v kontextu jaderných zbraní navazuje na předchozí strategický dokument z roku 1998. Velká Británie opět deklaruje zachování svého jaderného arzenálu s cílem odstrašit a předejít jadernému vydírání a aktům agrese proti svým životním zájmům, kterým nelze čelit jinými způsoby. S tímto také souvisí fakt, že země v SDSR nedefinuje, co považuje za vitální zájmy, či nezaměřuje své jaderné zbraně proti konkrétním cílům. Velká Británie zde rovněž dává jasně najevo, že její jaderný arzenál není určen pro vojenské užití v rámci konfliktu, tedy zbraním nepřiznává jejich taktickou roli, nicméně vyhrazuje si právo použít ho za extrémních okolností pro potřeby sebeobrany, včetně obrany spojenců v rámci Severoatlantické aliance. Z tohoto důvodu však země neudává, kdy, jak a v jakém rozsahu by uvažovala o využití svého jaderného odstrašení, aby tak předešla zjednodušení výpočtů potenciálního agresora skrze definování přesných okolností. V tomto kontextu tak nelze vyloučit ani situaci, kdy by Velká Británie použila jaderné zbraně jako první (HM Government 2010: 37).

Země v SDSR dále upozorňuje, že i přes úspěch Smlouvy o nešíření jaderných zbraní nadále zůstávají velké jaderné arzenály, které podléhají možné proliferaci. Nevylučuje se tak možnost, že počet států disponujících jadernými zbraněmi by se mohl zvýšit, či riziko, že některé země by v budoucnosti mohly sponzorovat jaderný terorismus. Stejně tak existuje riziko ze strany států, které vyvíjejí jiné zbraně hromadného ničení (chemické či biologické), přestože aktuálně neexistuje přímá hrozba vůči této zemi. I z těchto důvodů si Velká Británie klade nárok na pokračování vlastního jaderného arzenálu s cílem předejít ohrožení národní bezpečnosti skrze odstrašení ze strany těchto států vůči ní či mezinárodnímu společenství, které by jim mohlo zabránit přijímat opatření směřujících k udržení regionální i globální bezpečnosti.  Naopak se země v SDSR obdobně jako ve Strategic Defence Review z roku 1998 zavazuje, že nepoužije své jaderné zbraně či jimi nebude hrozit proti nejaderným zemím, které dodržují neproliferační závazky (HM Government 2010: 37-38).

Velká Británie kromě zachování postoje minimálního odstrašení dále podporuje jaderné odzbrojení ve světě, kdy sama dospěla k závěru, že může splnit minimální požadavky účinné a důvěryhodné úrovně odstrašení skrze menší schopnosti jaderných zbraní. V tomto kontextu země pokračuje ve snižování počtu svých jaderných hlavic v operačním stavu ze 160 na méně než 120 kusů. Celkové zásoby těchto hlavic, které jsou všechny přiděleny systému Trident, mají být omezeny na 180 kusů do poloviny 20. let. Určité redukce se také týkají počtu hlavic na palubě nasazených ponorek Vanguard, který má být snížen ze 48 na 40 kusů s tím, že každá ponorka nebude mít v operačním statutu více než 8 střel Trident (HM Goverment 2010: 38-39). Velká Británie rovněž pokračuje v provádění kontinuálních odstrašovacích námořních patrol (tzv. Continuous At-Sea Deterrence – CASD), kdy na každé patrole je přítomná alespoň jedna ponorka Vanguard. Toto námořní odstrašení je známo jako operace Relentness, která je nejvýznamnější součástí britské odstrašovací aktivity a která úspěšně trvá více než 40 let (Ministry of Defence 2012).

Co se týče samotného vnímání Severoatlantické aliance a její strategické doktríny v kontextu jaderných zbraní, SDSR uvádí, že britský jaderný deterent podporuje kolektivní bezpečnost euroatlantické oblasti skrze NATO, v jehož strukturách hraje jaderné odstrašení důležitou roli a britský jaderné síly do něj podstatně přispívají (HM Government 2010: 37). Nicméně je třeba dodat, že Velká Británie klade značný důraz na nezávislost center jaderného rozhodování v kontextu aliančního deterentu. Britské jaderné zbraně nejsou závislé na americké či alianční autorizaci a zůstanou pod britskou politickou kontrolou za každých okolností, kdy pouze britský ministerský předseda má právo rozhodnout o jejich odpálení. Takto samostatně řízené, ale vzájemně se podporující jaderné síly mají zvýšit celkový odstrašující účinek Aliance (Ministry of Defence 2012). Obdobně stručný pohled má na roli jaderných zbraní také strategická koncepce NATO z roku 2010, v níž se uvádí, že nejvyšší záruka bezpečnosti spojenců je poskytnuta strategickými jadernými silami Aliance, zejména těch, které jsou vlastněny Spojenými státy. Britské a francouzské nezávislé strategické jaderné zbraně, které hrají v těchto zemích vlastní odstrašující roli, přispívají k celkovému aliančnímu odstrašení a bezpečnosti spojenců (NATO 2010: 17). Lze tedy spatřit, že přestože se NATO očividně primárně spoléhá na americký jaderný arzenál, ten britský také hraje svou roli ve všeobecném odstrašení Aliance a bezesporu je s ním počítáno i do budoucna, neboť jak strategie NATO dále tvrdí, dokud budou existovat jaderné zbraně, NATO zůstane jadernou aliancí (NATO 2010: 17).

2  Modernizace britského jaderného arzenálu

S ideou pokračování britského jaderného odstrašení a modernizací stávajícího jaderného arzenálu přišla již v roce 2006 labouristická vláda v čele s ministerským předsedou Tonym Blairem, která vydala bílou knihu s názvem The Future of the United Kingdom’s Nuclear Deterrent. Bylo rozhodnuto, že nejvhodnějším způsobem jaderného odstrašení země jsou nadále nukleární ponorky, dosud v podobě třídy Vanguard, jejichž životnost však se zavedením do operačního stavu v roce 1992 byla stanovena pouze na 25 let. Přestože daný dokument uváděl možnost prodloužení jejich životnosti, nepočítalo se s jejich delším působením než do 20. let. Obdobný názor panoval i kolem jaderných hlavic, jejichž operační stav byl stanoven také maximálně do 20. let. Samotnému systému Trident měla být prodloužena životnost do počátku 40. let. Vláda tak došla k závěru, že je potřeba nalézt vhodnou náhradu za ponorky Vanguard, jaderné hlavice a potřebnou infrastrukturu, kdy se předpokládalo sedmnáctileté období pro její dosažení za cenu v rozmezí 15-20 miliard liber. Samotné rozhodnutí o tom, jakým způsobem a kdy přesně dojde k této modernizaci, měla mít na starost následující vláda (HM Government 2006: 9-11).

A právě Cameronova vláda se na tuto problematiku zaměřila v SDSR. V této strategické koncepci země navazuje na rozhodnutí předchozí vlády, kdy plánuje náhradu dosavadních ponorek třídy Vanguard. Jsou definovány dvě hlavní fáze – první z nich je tzv. Initial Gate, během níž má dojít k podrobným studiím a návrhům podoby budoucí třídy nukleárních ponorek. Následně až v roce 2016, tedy za následující vlády, má dojít k finálnímu investičnímu rozhodnutí (tzv. Main Gate), kdy mají být upřesněny akviziční plány, provedení a počet kusů ponorek, kterými bude Velká Británie disponovat a které potřebuje pro zachování CASD. Toto plánování má v konečném důsledku vést k tomu, že země by měla obdržet první ponorku nové třídy v roce 2028. Co se týče dosavadních ponorek Vangaurd, ty by měly být operabilní za přispění vhodných investic do konce 20. až počátku 30. let. Velká Británie se v SDSR snaží nalézt balanc mezi finančními úspory a operačními riziky, kdy v konečném důsledku usnesla, že může snížit schopnosti svých jaderných zbraní, aniž by ohrozila jejich odstrašovací potenciál. Z tohoto důvodu dochází k výše nastíněným redukcím v počtu jaderných hlavic a jejich operačního nasazení. Země totiž navíc v případě nových ponorek plánuje pouze 8 odpalovacích zařízení na místo dosavadních 16 v ponorkách Vanguard, kde jsou uloženy balistické střely (HM Government 2010: 38-39). Velká Británie posuzovací fázi neboli Initial Gate započala již v květnu 2011 v hodnotě 3 miliard liber a délkou trvání 5 let (Ministry of Defence 2011).

Země rovněž došla k závěru, že náhrada jaderných hlavic není potřeba alespoň do konce 30. let 21. století. V tomto kontextu je stěžejní britsko-americká smlouva s názvem Mutual Defence Agreement[1], která byla podepsána již v roce 1958 a je jedním z fundamentálních principů „zvláštního vztahu“ mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Dohoda oběma zemím umožňuje „vzájemnou výměnu utajovaných informací týkajících se atomových zbraní, jaderných technologií či kontrolovaných jaderných informací, materiálů a zařízení pro rozvoj obranného plánování, školení personálu a evaluaci schopností potenciálního nepřítele, dále také informací o vývoji nosičů a výzkumu, vývoji a konstrukci vojenských reaktorů“ (Norton-Taylor 2014). V kontextu modernizace britského jaderného arzenálu je tato smlouva významná především kvůli spolupráci na prodloužení životnosti systému Trident včetně balistických střel a právě jaderných hlavic. Spojené státy již na počátku nového tisíciletí rozhodly o prodloužení operačního stavu systému Trident do roku 2042, kdy na tomto programu se podílí i Velká Británie (House of Commons 2014: 2). Stejně tak obě země spolupracují na novém systému balistických střel, který by měl být základem jak pro novou třídu britských nukleárních ponorek, tak i novou generaci těch amerických (Ministry of Defence 2013: 4).

3  Alternativy podoby britského jaderného arzenálu

Vzhledem k určité nejednotnosti pohledu na jaderné zbraně v rámci stávající vlády byly projednávány alternativy systému Trident, kdy dle koaličního programu vlády bylo po vydání SDSR ujednáno, že Liberální demokraté, kteří se ve svém stranickém programu obecně staví proti zachování jaderného deterentu, budou pracovat na možných alternativách. Proto byla vytvořena pracovní skupina, která se na tyto alternativy zaměřila a v roce 2013 byl vydán dokument s názvem Trident Alternatives Review (Cabinet Office 2013). Dokument si kladl tři základní otázky: 1) Existují věrohodné alternativy k ponorkovému jadernému odstrašení? 2) Existují věrohodné alternativy ponorkového jaderného odstrašení založeného na současném návrhu, například útočné ponorky třídy Astute vyzbrojené střelami s plochou dráhou letu? 3) Existují alternativní přístupy, například nepokračování v CASD, které by i nadále udržely důvěryhodnost jaderného odstrašení? Dokument přichází k závěru, že alternativy k současnému systému Trident, které by umožnily způsobit potenciálnímu agresorovi značné škody či ho odstrašit, opravdu existují. Nicméně stejně jako předchozí labouristická vláda, i toto hodnocení vylučuje pozemní či vzdušné systémy jaderného odstrašení vzhledem k jejich menší efektivitě a větší zranitelnosti ve srovnání s užitím ponorek (HM Government 2013: 3-11).

Alternativa užití střel s plochou dráhou letu na ponorkách by byla mnohem nákladnější než prodloužení životnosti dosavadního systému Trident. A i kdyby se s touto náhradou souhlasilo, vytvoření nového systému by trvalo mnohem déle, než dosavadní ponorky třídy Vanguard jsou schopny operovat. Pro zaplnění této mezery ve schopnostech by stejně musely být pořízeny alespoň dvě nové ponorky pro nesení systému Trident, a tak zachování alespoň částečného jaderného odstrašení do počátku 40. let. V případě třetí otázky je odpověď taková, že ponorky mohou potenciálně operovat na základě tzv. snížené připravenosti^[2], pokud je úroveň hrozeb nižší. Přesto dokument dochází k závěru, že žádná ze zmíněných alternativ nenabízí stejný stupeň odstrašení či negarantuje rychlou reakci za jakýchkoliv okolností jako aktuální přístup CASD (HM Government 2013: 10). Toto přezkoumání možných alternativ tak předložilo věrohodné argumenty pro zachování a prodloužení životnosti systému Trident, na němž se již Velká Británie společně se Spojenými Státy podílí. Na druhou stranu však dokument předložil i argumenty ve prospěch zástupců Liberálních demokratů, kteří by upřednostňovali omezení CASD a rovněž snížení počtu plánovaných ponorek nové třídy.

4  Diskuse nad britským jaderných deterentem

Britský jaderný arzenál je předmětem nejen akademických, ale především vládních diskuzí, neboť přístupy jednotlivých politických stran jsou do značné míry odlišné. Jednou ze základních diskusí nad budoucí podobou britského deterentu je otázka, kolik ponorek nové třídy má být vyrobeno. Vzhledem k plánům ze SDSR má k finálnímu rozhodnutí dojít až během hlavní investiční fáze v roce 2016, přesto je toto téma zdrojem sporů již nyní. Zatímco Konzervativní strana je pro zachování stávajícího počtu čtyř ponorek i do budoucna, což odráží konzistentní postoj strany ve prospěch udržení jaderného deterentu od počátku pořízení jaderných zbraní a stranické vedení se těší většinové podpoře, Liberální demokraté jsou jiného názoru. Již od počátku formování této strany se její stoupenci stavili ve prospěch jaderného odzbrojení země a její současný předseda Nick Clegg založil volební politiku této strany v roce 2010 právě na opozičním postoji vůči zachování čtyř ponorek. Jak již bylo zmíněno, Liberální demokraté byli také iniciátory přezkoumání alternativ k systému Trident, po jehož zveřejnění se stranické vedení na konferenci zavázalo k ukončení CASD, odstranění všech jaderných hlavic z hlídkujících ponorek a redukci budoucích ponorek na tři či méně kusů. V dlouhodobém horizontu chce navíc strana snížit celkové zásoby jaderných zbraní a vytvořit třídu ponorek s duálními schopnostmi. Tento názor však zastupuje spíše menšina Liberálních demokratů, neboť zbylá část je pro okamžité odstranění jaderných zbraní (Baker 2013).

Právě vydání Trident Alternatives Review se stalo podnětem pro širší diskusi o britském jaderném deterentu. Liberální demokraté se opírají o závěry této studie týkající se právě možnosti tzv. snížené připravenosti a argumentují, že dosavadní podoba jaderného arzenálu, včetně CASD, je přežitkem studené války. Ve snížení počtu ponorek ze čtyř na tři vidí ušetření alespoň čtyřech miliard liber ve střednědobém až dlouhodobém výhledu a věří, že tento přístup je možnou cestou k postupnému odzbrojení země, aniž by byla ohrožena její národní bezpečnost. Konzervativní strana naopak dokument využívá ve prospěch svého postoje pro zachování čtyř ponorek, neboť menší počet by riskoval „řadu neplánovaných narušení“ 24-hodinových patrol a mohl by ovlivnit schopnost Velké Británie reagovat v krizových situacích (BBC 2013a). Lze tedy spatřit, že samotná vládní koalice není v této problematice za jedno, což může mít důsledky i pro příští volby v roce 2015.

Co se týče aktuálně opoziční Labouristické strany, podpora budoucího britského jaderného deterentu je rozporuplná. Přestože to byla právě labouristická vláda, která v roce 1947 přijala rozhodnutí o vývoji britských jaderných zbraní, podnítila přechod na CASD a jejíž ministerský předseda v roce 2006 inicioval zaměření se na jejich modernizaci, nadále určitá část strany silně podporuje jejich úplné opuštění (Baker 2013). V kontextu Trident Alternatives Review se však strana nechala slyšet, že je nadále odhodlána zachovat minimální nezávislý a důvěryhodný jaderný deterent, který je dle ní nejlépe udržitelný právě skrze CASD. Pro změnu tohoto přístupu by dle stínového ministra obrany Jima Murphyho byla potřeba řada důkazů, které však daný dokument o alternativách nenabízí (BBC 2013). Dále například Strana zelených je pro okamžité jaderné odzbrojení a opuštění plánů o jeho budoucnosti a Skotská národní strana ještě do nedávné doby odmítala ponechání britských jaderných zbraních ve Skotsku v případě úspěchu referenda o skotské nezávislosti (BASIC 2014a: 4).

Právě potenciální skotská nezávislost vyvolala další debatu o budoucnosti britského jaderného deterentu. Skotská národní strana již od počátku zastávala přístup odstranění jaderných zbraní ze skotského území, což představovalo nejasnou budoucnost umístění britského jaderného arzenálu (Scottish Government 2013: 14). Pravděpodobně nejvhodnějším řešením této situace bylo v té době přenechání oblasti Faslane a Coulport Velké Británii, která by tak nadále bez větších rizik zachovala svůj odstrašující potenciál. Tato oblast mohla získat obdobný status suverénního území, jaký mají například britské základny na Kypru (BBC 2013b). To však nesouhlasilo s hlavní myšlenkou skotských nacionalistů, kteří se jaderných zbraní na svém území chtěli kompletně zbavit. Velká Británie tak rovněž musela uvažovat o případné redislokaci základny Clyde do oblasti Anglie či Walesu (Janičatová 2014).

Případné přemístění základny však bylo samo o sobě problematické, a to například hned v otázce nalezení vyhovující základny či oblasti pro výstavbu zcela nové základny. Dle analýzy Výboru pro skotské otázky by takový přesun znamenal miliardové výdaje, a přestože by bylo možné střely Trident deaktivovat během několika dní a hlavice, rakety a ponorky odstranit ze Skotska během 24 měsíců, výstavba podpůrné infrastruktury včetně potřebných jednotek by trvala až 20 let. Otázkou ale bylo, kde by byl v tomto přechodném období britský jaderný arzenál umístěn. Ideální volbou by bylo jeho zachování na původním místě, dokud by náhradní zařízení nebylo vybudováno. I když se rovněž uvažovalo o případném přesunutí jaderných zbraní do Spojených států či Francie, takový počin byl pokládán za problematický nejen logisticky, ale především politicky. Vyvstávala totiž otázka, do jaké míry by byl britský odstrašující potenciál nezávislý a zda by tyto země vůbec byly připraveny hostit jaderné zbraně jiné země. Pravděpodobně za nejméně vítanou možnost ze strany Velké Británie bylo považováno její úplné jaderné odzbrojení (House of Commons 2012: 14-22; Janičatová 2014). Přestože referendum o skotské nezávislosti skončilo neúspěchem pro skotské nacionalisty, problematika budoucnosti britského jaderného deterentu byla v mnoha ohledech do posledních chvil nejistá.

Svou roli v diskusi nad jadernými zbraněmi hrála také komise s názvem Trident Commission, která byla složená ze zástupců tří britských stran a v tříletém období pracovala nad studií o britské jaderné politice. Komise se zaměřila na tři hlavní otázky: 1) Měla by Velká Británie nadále zachovat jaderné zbraně? 2) Pokud ano, je systém Trident jedinou možností pro jaderné odstrašení? 3) Co víc může a měla by Velká Británie udělat, aby urychlila pokrok v globálním jaderném odzbrojení? Výsledná studie byla publikována v červenci tohoto roku a v kontextu první otázky přichází k závěru, že „pokud existuje více než zanedbatelná šance, že držení jaderných zbraní by mohlo hrát rozhodující budoucí roli v obraně Velké Británie a jejích spojenců v prevenci jaderného vydírání nebo ovlivnění širší kontextu bezpečnosti, poté by měly být jaderné zbraně zachovány“. Za jediný příklad státu, který by mohl být potenciální hrozbou vzhledem „k významnému jadernému arzenálu a konvenčním kapacitám“, vidí komise Rusko. V takovém kontextu by britský deterent mohl hrát v budoucnosti relevantní roli v zajištění bezpečnosti nejen své, ale svých spojenců v rámci NATO (BASIC 2014b: 5).

Co se týče systému Trident, ten dle komise splňuje požadovaná kritéria důvěryhodnosti, rozsahu, přežití, dosahu a připravenosti. Komise také deklaruje, že po přezkoumání stojí proti návrhům na vytvoření alternativních platforem systémů s novými hlavicemi především vzhledem k jejich finanční náročnosti či nižší efektivitě. Stejně tak komise zastává názor, že vzhledem k současné bezpečnostní situaci a podobě mezinárodního prostředí by měla Velká Británie v dohledné budoucnosti pokračovat v CASD. Nicméně komise na druhou stranu navrhuje možnosti, které by mohly být přijaty v době, kdy by se mezinárodní situace změnila k lepšímu (BASIC 2014b: 26-32). Odpovědí komise na poslední otázku je doporučení pro ministerstvo obrany, které by mělo mít větší důvěru v mezinárodní komunitu a její možnosti přípravy mnohostranných jednání o odzbrojení. Za příklad dala jednání pěti hlavních jaderných zemí o odzbrojení (BASIC 2014b: 6, 40). Zajímavým poznatkem studie je fakt, že přestože řada britských vlád trvala a trvá na tom, že britský jaderný arzenál je nezávislý na tom americkém, v případě ukončení spolupráce ze strany Spojených států by britské schopnosti jaderného odstrašení byly zajištěny spíše po dobu několika měsíců než let (BASIC 2014b: 33).

Tato studie byla do značné míry určitým zděšením pro aktivisty podporující jaderné odzbrojení. Je však třeba poznamenat, že tato komise byla iniciována britským think tankem s názvem British American Security Information Council (BASIC), který podporuje odzbrojení. Jeho cílem údajně bylo podnítit veřejnou debatu o britském jaderném arzenálu a možnosti neobnovení systému Trident do budoucna (MacAskill 2014). Samotné veřejné mínění je v kontextu jaderných zbraní do určité míry rozpolcené. Dle dostupné studie BASIC, která předložila řadu průzkumů, bylo v roce 2013 kolem 55 % dotázaných pro zachování jaderného arzenálu a nahrazení systému Trident, naopak tomuto tvrzení odporovalo necelých 30 %. To představuje změnu veřejného mínění především po bouřlivých debatách mezi léty 2007-2010, kdy se proti Tridentu stavila většina dotázaných. Nicméně je třeba říci, že pokud byla při otázce zmíněna cena, na kterou si prodloužení životnosti Tridentu společně s novými ponorkami přijde, 50 % dotázaných bylo proti a pouze 30 % pro. V případě, že tazatelé do průzkumu zanesli i možnost levnější alternativy k Tridentu, 33 % dotázaných by ji preferovalo, nicméně kolem 31 % by si nadále stálo za systémem Trident (Ritchie a Igram 2013: 14-15). Lze tedy vypozorovat, že pro dotázané hrály velkou roli finanční výdaje, které jsou také jedním z hlavních argumentů Liberálních demokratů či jiných, proti-jaderně orientovaných menších politických stran. Na druhou stranu je možné říci, že poté, co opadla ona velká debata během předchozí labouristické vlády, i veřejné mínění se stalo vůči zachování britského jaderného arzenálu shovívavější.

Závěr