V anglickém Sandhurstu se 18. ledna 2018 konal 35. britsko-francouzský summit, jehož cílem bylo prohloubení spolupráce těchto dvou zemí nejen v otázkách obrany a bezpečnosti, ale také zahraniční politiky či migrace. Britská ministerská předsedkyně Theresa May a francouzský prezident Emmanuel Macron nastolili na půdě Královské vojenské akademie ambiciózní bilaterální plány na upevnění a posílení vzájemného strategického vztahu, které mají zároveň odrážet i podobu budoucí spolupráce po odchodu Velké Británie z Evropské unie, neboli Brexitu. Následující text stručně představuje a analyzuje závěry tohoto summitu čistě v oblasti obrany.
Britsko-francouzské summity jsou již tradičními setkáními vrcholných představitelů obou států. Ten letošní byl nicméně o to významnější právě v kontextu odchodu Velké Británie z Evropské unie, jenž má země naplánovaný na březen příštího roku a který může být vnímán jako zdroj určitých nejistot ve vzájemných vztazích. Francie je totiž známá svou širokou podporou pro evropskou integraci, a zároveň vlivným členem pro pokračující vyjednávání mezi Velkou Británií a zbylými členskými státy EU, které jsou stanoveny pro letošní rok. Význam tohoto summitu se dá proto rovněž nalézt v rovině budoucí, kdy je jasným signálem, že přestože Velká Británie odchází z EU, nestahuje se z Evropy jako takové, která je pro ni nadále strategicky důležitým prostorem pro její bezpečnost a prosperitu.
Dohody z Lancasteru „so far“
V kontextu obrany summit stavěl na tzv. dohodách z Lancasteru, které byly podepsány v roce 2010 a znovu potvrzeny o pět let později a které obsahují závazek o prohloubení spolupráce v rámci ozbrojených sil a jaderných zbraní. Jedním z výstupů tohoto úzkého vztahu bylo založení Společných expedičních sil (Combined Joint Expeditionary Force – CJEF) o plánované síle 10 000 vojáků ze všech tří složek ozbrojených sil obou zemí. CJEF o velikosti 5 000 členů již absolvovaly první rozsáhlé cvičení s názvem Griffin Strike v roce 2016, jež mělo primárně za cíl otestovat výzbroj, procedurální postupy a interoperabilitu na zemi, ve vzduchu i na moři. Finální komuniké britsko-francouzského summitu tak v kontextu tohoto úspěšného projektu očekávaně zdůrazňuje pokračující rozvoj těchto sil, jež jsou již nyní schopny vést operace do úrovně misí na vynucení míru (tzv. Peace Enforcement).
Dokument zároveň předpokládá dosažení plných operačních schopností v rámci krizového managementu do roku 2020, kdy by CJEF měly naplnit svůj potenciál expedičních sil, včetně vedení bojů vysoké intenzity, a také dosáhnout původně proklamované velikosti 10 000 vojáků. Možnosti nasazení těchto sil se pak dají očekávat jak na bilaterální úrovni, kde je nutný předpoklad společného zájmu obou zemí v cílové oblasti, tak v rámci multilaterálních misí pod hlavičkou OSN, NATO a případně i EU v závislosti na finální podobě vyjednaných vztahů mezi Velkou Británií a EU v oblasti unijních misí a Společné obranné a bezpečnostní politiky (SBOP) obecně. Prozatím se zdá, že Velká Británie je ochotna přispívat, pokud bude přizvána, do společných unijních operací i po svém odchodu, a to primárně z důvodu hájení stejných bezpečnostních zájmů.
Nedá se nicméně očekávat, že se CJEF stanou společným základem unijních vojenských kapacit, jak Francie neoficiálně doufala při podpisu dohod z Lancasteru. Důležité si je uvědomit, že Velká Británie jako členský stát dlouhodobě zastává rezervovaný postoj vůči SBOP, i když to byli právě Britové a Francouzi, kteří se v roce 1998 v Deklaraci ze Saint-Malo shodli na tom, že EU má rozvíjet unijní vojenské kapacity pro autonomní jednání v krizových situacích. I proto je třeba brát s určitou rezervou vyslovenou podporu ze strany Velké Británie ve prospěch unijního projektu stálé strukturované spolupráce (PESCO), jež má na dobrovolné bázi za cíl společné rozvíjení obranných schopností či sdílení investic do společných projektů. Země už totiž bude vně jakékoliv unijní obranné integrace, kdy tato odlišná pozice jí umožňuje navazovat kooperaci s EU z jiného úhlu. Navíc sama Evropská unie si je vědoma, že je nutné s Velkou Británii navázat pragmatický vztah v oblasti obrany vzhledem k jejím vojenským kapacitám, které jsou největší mezi evropskými zeměmi.
V kontextu Brexitu bylo rovněž zřejmé, že se Velká Británie bude snažit o posilování evropských obranných vztahů mimo struktury EU, ať již na bilaterální či multilaterální úrovni. S tím se úzce pojí další z bodů zmíněného komuniké, a to závazek Velké Británie přispět k rozvoji evropské iniciativy na vznik evropských intervenčních sil (European Intervention Initiative – EII), které mají vést k posílení interoperability mezi ozbrojenými silami zúčastněných zemí pro různé scénáře vojenských intervencí, a zároveň rozvíjet evropskou strategickou kulturu. Pro tento koncept, který inicioval francouzský prezident Macron na podzim loňského roku a který stojí mimo unijní struktury, se CJEF zdají být vhodným vzorem, nicméně ne přímo jejich základem. Pro Velkou Británii je totiž nadále důležité, aby nedocházelo k duplicitě schopností, které jsou již zajišťovány ze strany Severoatlantické aliance, která byla, je a bude pro zemi primární platformou pro kolektivní obranu a mezinárodní obrannou spolupráci.
Spolupráce na moři a v zahraničí
Další posun v britsko-francouzských vztazích zaznamenala také námořní spolupráce. Komuniké zmiňuje například plány na společné nasazení lodí a letounů v Indickém oceánu a asijsko-pacifickém a karibském regionu pro rok 2018, a to ze zřejmých geopolitických i ekonomických důvodů. Dále také vytvoření společného velitelství v roce 2019 pro Koaliční úkolové uskupení 150 (Coalition Task Force 150) v Arabském moři a v okolí Afrického rohu, jež zde provádí námořní protiteroristické a protipašerácké operace. V oblasti námořní spolupráce je rovněž oznámeno poskytování vzájemné podpory nasazení letadlových lodí v následujícím roce. Přestože nejsou poskytnuty žádné podrobnější informace, dá se předpokládat, že se jedná o opětovné potvrzení dohody z loňského března o kooperaci v námořních operacích, dokud první britská letadlová loď nové třídy, HMS Queen Elizabeth, která v současné době prochází testy na moři, nezíská plné operační schopnosti v roce 2020.
Zároveň se objevují obavy, že současný stav a počet torpédoborců Type 45 (6 kusů) a fregat Type 23 (13 kusů) v Královském námořnictvu, jež zažilo rozsáhlé škrty ve strategické koncepci z roku 2010, je nedostatečný pro zajištění ochrany nových letadlových lodí. Z tohoto důvodu tak má být francouzská podpora v rámci těchto úkolových uskupení nevyhnutelná, a to pravděpodobně i přesto, že je budována nová třída fregat Type 26 a je rozvíjen program na výstavbu nových lehkých fregat Type 31, které nicméně v další dekádě pouze nahradí ty současné.
K posílení vzájemné spolupráce obou zemí dochází rovněž v rámci zahraničních misí, a to zaprvé v oblasti Sahelu, kde francouzské jednotky na podporu místních vlád vedou od roku 2013 protiteroristické operace proti bojovníkům al-Kájdy a nyní i Islámského státu. Velká Británie v tomto kontextu vyšle do Mali na žádost Francie tři transportní vrtulníky CH-47 Chinook jako logistickou podporu pro probíhající operaci Barkhane. Britové jsou zároveň ochotni opětovně vyčlenit kapacity strategického transportu v podobě letounů C-17 Globemaster, které se již v předchozích letech podílely na přesunu francouzských jednotek a techniky do oblasti. Na oplátku se Francie zavázala znovu v roce 2019 přispět do aliančních mnohonárodnostních sil v Estonsku, kde místnímu praporu velí právě Velká Británie. Toto rozhodnutí si zakládá jak na předchozí spolupráci britských a francouzských jednotek v oblasti z loňského roku, tak zároveň odráží shodný postoj obou zemí vůči ruské agresi na východních hranicích NATO, kde tyto předsunuté jednotky (Enhanced Forward Presence – EfP) působí.
Zbrojní projekty
V neposlední řadě je pak nutné zmínit plánované zbrojní projekty, které zástupci obou zemí opětovně potvrdili. Jedná se například o iniciativu na vývoj střely nové generace ze strany společnosti MBDA (tzv. One Complex Weapon Initiative), v níž navazují na předchozí spolupráci v této oblasti (například střely s plochou dráhou letu Storm Shadow/Scalp pro britské i francouzské stíhací letouny). Dalším významným programem je vývoj demonstrátoru nového typu bezpilotního bojového letounu (tzv. Future Combat Air System), který má být mimo jiné doplněn o studii týkající se vzájemné spolupráce ve vzduchu, včetně společného působení pilotovaných i bezpilotních letounů. Posledním stěžejním projektem je iniciativa na vývoj speciální autonomní minolovky (tzv. Maritime Mine Counter Measures Programme) pro detekci a neutralizaci námořních min a podmořských improvizovaných výbušných zařízení. Z tohoto výčtu programů je patrné, že Velká Británie a Francie chtějí udávat trendy vývoje v daných oblastech a sdílení nákladů i poznatků na produkci takovéto kroky činí snadnějšími. Zároveň nelze opomenout výhody úzké spolupráce národních zbrojních průmyslů, jež jsou v obou zemích jedněmi z dominantních sektorů (i proto je pro Velkou Británii rozhodující, aby její zbrojařské firmy měly přístup k unijním zbrojním projektům i po Brexitu).
Závěrem lze říci, že 35. britsko-francouzský summit přinesl očekávané prohloubení obranné spolupráce, která se jak v kontextu Brexitu, tak rostoucích požadavků na ozbrojené síly v podmínkách omezených rozpočtů stává nedílnou součástí obranné politiky. Úspěch této kooperace bude záviset nejen na politické podpoře, jež se zdá být prozatím značná, ale také na dostatku finančních prostředků především v kontextu plánovaných zbrojních projektů. Přestože se například Velká Británie zavázala k meziročnímu růstu obranného rozpočtu o 0,5 % nad inflaci pro plnění 2% hranice stanovené NATO, v současné době se bohužel ocitá v období 20 miliardové „černé díry“ v rozpočtovém plánu zbrojních programů na následující desetiletí a prozatím nelze vyloučit prodloužení či pozastavení některých z nich. Obecně mají obě země řadu společných znaků pro vzájemnou kooperaci v oblasti obrany, ať již se jedná o expediční zkušenosti a schopnosti jejich ozbrojených sil, které zůstávají v kontextu Evropy spíše jedinečné, jejich aktivní členství v NATO, Radě bezpečnosti OSN, G7 či G20, nebo jejich společné zájmy v otázkách boje proti terorismu a zajištění evropské bezpečnosti vůči Rusku. Teď pouze závisí na tom, aby deklarace stanovené v závěrečném komuniké byly převedeny do praxe, což ukáže následujících pár let.
