Jihočínské moře v současnosti nepochybně patří k oblastem, které jsou klíčové pro geopolitiku 21. století. Bohaté surovinové zásoby, překrývající se teritoriální nároky několika asijských států, nárůst čínské moci, regionální závody ve zbrojení a zájem ostatních světových mocností vytvářejí bezpečnostní dynamiku, která má potenciál rozvířit vody nejenom u asijských břehů. Následující analýza se proto snaží poskytnout ucelený pohled na tento důležitý region včetně přihlédnutí k nejaktuálnějšímu dění.
Text byl ve zkrácené podobě původně publikován na serveru NATOaktual.
Surovinový a strategický význam
Co vlastně činí Jihočínské moře ohraničené na jihozápadě Malackým průlivem a na severovýchodě Tchaj-wanským tak atraktivní? Nepochybně je to v první řadě surovinové bohatství (především ropa a zemní plyn), které na jeho dně leží. Podle zprávy US Energy Information Administration z roku 2008 by Jihočínské moře mohlo ukrývat až 213 mld. barelů ropy, což je víc než rezervy jakékoli země s výjimkou Saudské Arábie a Venezuely. Ještě větší by ale měly být zásoby zemního plynu – optimistické odhady mluví až o 57 bilionech m3. Přestože se pořád jedná jenom o odhady a doposud ověřené množství reálných zásob dosahuje pouze zlomek oněch optimistických prognóz, pro rychle rostoucí asijské trhy (a především ten čínský) se jedná o velmi lákavé sousto.
Přestože často opomíjeným, ale neméně důležitým faktorem, je v tomto ohledu také rybolov. Zhruba desetina celosvětových úlovků se vyloví právě z Jihočínských vod, což z nich činí pro země s velkým nárůstem obyvatelstva a omezenými zemědělskými možnostmi (jako je třeba Vietnam nebo Čína) důležitý zdroj potravy.
Z dlouhodobého hlediska je ale snad ještě signifikantnější strategický význam tohoto moře. Již dnes přes jeho vody přeplouvá více než polovina světové obchodní flotily a celkově třetina veškeré námořní dopravy na světě. Tato oblast je klíčová pro ekonomiky hned několika asijských zemí. 60 % všech energetických zásob pro Japonsko a Tchaj-wan, dvě třetiny všech energetických zásob pro Jižní Koreu a až 80 % importu surové ropy pro Čínu míří na trhy těchto zemí právě přes Jihočínské moře. Již dnes tak představuje námořní srdce celého Asijského kontinentu a s postupným přesunem motoru globální ekonomiky do jihovýchodní a východní Asie pak bude jeho význam jenom narůstat. Bez nadsázky lze tedy říct, že kdo jej ovládne, stane se pánem nejenom celého regionu, ale dost možná i celé východní hemisféry.
Útesy s cenou zlata
Vzhledem k surovinovému a strategickému významu Jihočínského moře nebude překvapením, že hráčů na jeho šachovnici není zrovna nejméně. Hlavním jablkem sváru jsou především sporná území, která si jednotliví aktéři ve své honbě za ovládnutím místních vod nárokují. V celé oblasti nalezneme více jak 200 ostrůvků, útesů a skal, přičemž valná většina je součástí dvou velkých souostroví: Spratlyho a Paracelských ostrovů. Většina těchto útvarů je nicméně stěží obyvatelná a vyčnívá pouze několik málo metrů nad mořskou hladinou. Přesto mají díky své strategické poloze pro jednotlivé státy cenu zlata.
Teritoriální nároky v oblasti má hned šest států. Čínská lidová republika, Tchaj-wan a Vietnam si nárokují oboje souostroví společně s velkou částí Jihočínského moře. O něco skromnější jsou Filipíny a Malajsie, které požadují pouze část Spratlyho ostrovů s přilehlými vodami. Posledním aktérem je nejmenší stát v oblasti, Brunej, který si nárokuje pouze jeden útes a vody v rámci své exkluzivní ekonomické zóny (EEZ). Dlužno ale poznamenat, že část vod požaduje také Indonésie. V tomhle případě se nicméně jedná pouze o nároky v rámci její EEZ, přičemž ta nezasahuje do žádné ze sporných oblastí.
Princip EEZ, který byl do mezinárodního práva zaveden Úmluvou spojených národů o mořském právu UNCLOS v roce 1982 ratifikovanou všemi zmiňovanými aktéry, je ale jinak pro Jihočínské moře noční můrou. Podle této mezinárodní úmluvy má totiž každý stát sousedící s mořem či oceánem právo na vytvoření EEZ ve vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží. Pokud se EEZ jednotlivých států překrývají, mají být rozděleny rovným dílem. V případě Jihočínského moře s jeho členitým pobřežím a stovkami ostrůvků, útesů a skal se ale jedná o úkol takřka nemožný. Všechny uvedené státy tak opírají své nároky buď to o historické argumenty (Čína, Tchaj-wan, Vietnam a Filipíny) nebo již zmiňovanou mezinárodní úmluvu UNCLOS (Malajsie, Brunej, Indonésie), resp. obojí (Vietnam a Filipíny).
Většina států se rozhodla své zájmy hájit nejenom ve verbální rovině a na části ostrovů a útesů již vybudovala menší námořní základny. Paracelské ostrovy jsou tak v současnosti pod kontrolou Čínské lidové republiky, která je v roce 1974 vybojovala v krátkém ozbrojeném konfliktu se svým jižním sousedem, Vietnamem. Kromě tohoto souostroví okupuje Peking v Jihočínském moři dalších dvanáct útvarů. Tchaj-wan, druhá čínská republika, ovládá od roku 1955 sice jenom jeden ostrov, jedná se ale o největší ostrov Spratlyho souostroví, Taiping, s klíčovým strategickým významem. Vietnam má dnes pod kontrolou 25 útvarů, Filipíny osm a Malajsie pět.
Externí aktéři
Kromě států jejichž břehy Jihočínské moře obmývá je tato oblast ve strategickém zájmu také dalších světových mocností. První je Japonsko, které je na jeho obchodních tepnách životně závislé. Vzhledem k ne úplně nejvřelejším vztahům a vlastním teritoriálním sporům s Pekingem (souostroví Senkaku ve Východočínském moři) se Tokio dívá se znepokojením obzvláště na čínské aktivity v regionu. Na obchodních tepnách Jihočínského moře je ekonomicky závislá také Jižní Korea.
Nejdůležitějším hráčem jsou ale nepochybně Spojené státy, které mají silné vazby hned na několik států v oblasti. Jejich nejvýznamnějším partnerem jsou v tomto ohledu Filipíny, s nimiž má Washington podepsanou obrannou smlouvu a je klíčovým partnerem Manily při modernizaci jejich námořních sil. Tradičně důležitým spojencem je pochopitelně i Tchaj-wan, nad kterým by bez amerického vojenského materiálu a techniky už nejspíš dávno vlála rudá vlajka s pěti žlutými hvězdami. V poslední době rozvíjí Spojené státy významnou vojenskou spolupráci také se svým ne tak dávným nepřítelem, Vietnamem, a v menší míře pak s Malajsií. Nezanedbatelnou roli zde pak pochopitelně hrají i zájmy dalších významných asijských spojenců USA, Japonska a Jižní Koreje, jejichž ekonomiky jsou na obchodních trasách Jihočínského moře silně závislé.
Nejsou to ale ani tak zájmy těchto spojenců, které stojí za americkým angažmá v regionu, nýbrž zájmy samotných Spojených států. Přestože nejvyšší američtí představitelé opakovaně prohlašují, že nepovažují rostoucí moc a vliv Číny za hrozbu pro USA, všem je jasné, že pokud má někdo v budoucnu šanci reálně ohrozit hegemonii „strýčka Sama“ v současném mezinárodním systému, je to právě tato „říše středu“. Případná kontrola nad Jihočínským mořem by Pekingu ke skutečnému velmocenskému postavení výrazně pomohla. Přesně tak jako kdysi pomohla kontrola Karibského moře získat Spojeným státům dominantní postavení v západní hemisféře.
Washington si je této skutečnosti velmi dobře vědom, a když loni v listopadu ministryně zahraničí Hillary Clinton publikovala ve Foreign Affairs svůj článek označující nadcházející dekády v americké zahraniční politice za „pacifické století“, neoznamovala v podstatě nic až tak převratného. Zpráva do Pekingu byla ale jasná: i přes neúspěchy v Afghánistánu a výrazné škrty ve výdajích na obranu jsou USA připraveny hájit své zájmy. Proto se také utahování opasků v ozbrojených silách netýká jednotek v Pacifiku (kde se naopak dokonce očekává jejich nárůst) či flotily letadlových lodí. V podobném duchu je nutno nahlížet také na umístění 2 500 mariňáků v severoaustralském Darwinu, ztrojnásobení vojenské asistence Filipínám pro tento rok, pravidelná námořní cvičení (poslední větší bylo americko-filipínské cvičení koncem dubna) či rozvíjení spolupráce s dalšími ne zrovna tradičními přáteli USA v regionu jako je Vietnam. Právě Washington je tak tím hlavním důvodem, proč je Jihočínské moře ještě pořád čínské jenom podle názvu.
Eskalace napětí
Shansa je rybářská vesnice ležící na největším Paracelském ostrově, Woody. Na čínské poměry je to ale trochu přehnané označení. S pouhými 3500 obyvateli by snad bylo vhodnější říci vesnička. Přestože nedisponuje žádným letištěm či dokonce ani školou, stala se v červnu tohoto roku právě tato obec hlavním administrativním městem oblasti o ploše 700 000 čtverečních mil – území odpovídající zhruba jedné desetině pevninské Číny. Důvod proč Peking povýšil tuto jinak celkem bezvýznamnou vesnici na administrativní centrum nejenom Paracelských ostrovů, ale i všech svých nárokovaných území, se ukázal několik týdnů na to, když byl oznámen úmysl umístit v Shanse permanentně vojenskou posádku. Stále asertivnější Čína udělala další krůček k postupnému ovládnutí celého Jihočínského moře a mnohé tak utvrdila v tom, že region pomalu ale jistě směřuje k vojenské konfrontaci.
Obavy o budoucí vývoj konfliktu vyjádřila ve své zprávě publikované den po oznámení Pekingu o umístění vojenské posádky v Shansa také prominentní instituce International Crisis Group. Teritoriální spory mezi jednotlivými aktéry se podle ICC dostaly do slepé uličky a pravděpodobnost ozbrojené konfrontace je vyšší než kdy dříve. Přesto je podle zprávy možnost vypuknutí ozbrojeného konfliktu v blízké budoucnosti pořád ještě nízká. Všechny trendy nicméně směřují velice negativním směrem a vyhlídky na mírové řešení sporů jsou každým dnem bledší a bledší.
Vody Jihočínského moře jsou už ale na eskalaci napětí zvyklé. Oblast doposud zažila tři vážné krize, které přerostly v ozbrojenou konfrontaci. První byl již zmiňovaný konflikt o Paracelské ostrovy mezi Čínou a Vietnamem v roce 1974, který skončil drtivým vítězstvím Pekingu. Námořnictva obou zemí se opětovně střetly se stejným výsledkem v roce 1988 při tzv. bitvě u Johnsonova útesu v Spratlyho souostroví. Posledním větším ozbrojeným střetem byl incident u Mischiefského útesu mezi čínskými a filipínskými silami v roce 1995. Peking využil monzunového období, kdy filipínské námořnictvo nehlídkovalo, a nechal na útesu, který podle Manily spadá do její EEZ, vybudovat malou námořní základnu. Po jejím objevení došlo k několika střetům mezi námořnictvy obou zemí. Po neúspěšných pokusech vyvinout na Peking silný diplomatický nátlak a vědomy si své vojenské slabosti ale Filipíny další eskalaci vzdaly a útes tak zůstal pod čínskou kontrolou. V průběhu 90. let pak dochází k desítce různých drobných střetů a incidentů (většinou zahrnující rybáře a hlídkující plavidla setkávající se ve sporných vodách), které ale byly co do rozsahu a vážnosti mnohem marginálnější.
Otázka správného načasování
Začátkem nového století byla situace v Jihočínském moři relativně klidná, ale za poslední dva roky napětí eskalovalo dramaticky právě díky asertivitě Pekingu, který se rozhodl pro daleko větší fyzickou manifestaci svých nároků.
Důvodů skrývajících se za tímto vývojem je patrně více: reakce čínské vlády na rostoucí nacionalismus v zemi, silnější sebevědomí díky posílení své námořní moci, zájem čínských ropných společností urychlit průzkum potenciálně bohatých surovinových nalezišť nebo také ekonomické problémy USA rozptylující jejich bdělost v regionu. Čínská strategie je v tomto ohledu celkem snadno čitelná. Využít každou vhodnou příležitost k upevnění svého postavení v regionu a krok za krokem postupně získat kontrolu nad všemi spornými územími. Peking si je vědom, že otázka správného načasování je tady klíčová. Tak jako využil slabost jihovietnamského námořnictva k uchvácení Paracelských ostrovů nebo nepozornost Manily k obsazení Mischiefského útesu, je i vytvoření administrativního centra a umístění vojenské posádky v Shansa reakcí na vhodnou příležitost, která se mu naskytla.
Začátkem července se totiž v metropoli Kambodže konal summit regionální organizace ASEAN sdružující deset států jihovýchodní Asie. Cílem jednání bylo sjednotit postoj členských zemí ke sporům v Jihočínském moři a územním nárokům Pekingu, jež se týkají čtyř jejich členů. Právě multilaterální fórum jako ASEAN je klíčovým nástrojem pro ostatní státy v regionu (především Vietnam a Filipíny), které by na bilaterální úrovni neměli šanci čelit vojenské a ekonomické převaze „říše středu“. Summit ale skončil bezprecedentním neúspěchem – poprvé za celou 45letou historii organizace byl ukončen bez přijetí jakéhokoliv společného závěrečného prohlášení. Filipíny obvinily z neúspěchu nejmladšího člena organizace, Kambodžu, která je ze všech zemí ASEAN nejbližším spojencem Pekingu a jednání údajně záměrně sabotovala. Vzhledem k tomu, že vláda v Phnom Penh je ekonomicky silně závislá na čínské finanční pomoci a investicích, nejsou obvinění Manily žádným velkým překvapení. Ekonomicky jsou ale na Číně stále závislejší také další dva kontinentální státy ASEAN, Laos a Thajsko. Možnost, že organizace přijme nějaký společný postoj proti čínské asertivitě je tak v současnosti i blízké budoucnosti velmi málo pravděpodobná. Právě tato nejednotnost a neschopnost zaujmout společnou pozici ke konfliktu v Jihočínském moři, plně odhalená posledním summitem ASEAN, poskytla Pekingu vhodnou příležitost k podniknutí dalšího kroku v jeho kampani za dobýváním Jihočínských vod.
Sud se střelným prachem?
Přesto všechno se ale v současnosti jeví možnost rozsáhlého ozbrojeného konfliktu v Jihočínském moři ještě pořád jako málo pravděpodobná. Zatím není v zájmu žádné ze zainteresovaných stran pustit se do otevřeného střetu s těžko předvídatelnými následky. S rostoucí mocí a vlivem Číny je docela možné, že časem získá Peking vody Jihočínského moře bez nutnosti ozbrojené konfrontace. Většina tendencí ale svědčí o přesném opaku. Silně rostoucí nacionalismus ve všech asijských zemích, zvyšující se výdaje na obranu, vzájemná nedůvěra a neschopnost řešit mírovou cestou překrývající se teritoriální nároky tak může do budoucna vést k vytvoření nebezpečného „sudu se střelným prachem“, jehož zažehnutí by mohlo zatřást nejenom vodami Jihočínského moře.
Autor: Juraj Nosál, student bezpečnostních a strategických studií FSS MU. Text byl ve zkrácené podobě původně publikován na serveru NATOaktual.
